pátek 28. prosince 2007

Koleda, koleda Františku

Na Štěpána jsme vyrazili za Františkem.
Tedy do Františkových Lázní na Štěpánský běh a potom do Aquafóra. Dopředu mi bylo jasné, že tenhle běh nemůžu vyhrát. František;o) Vezli jsme si s sebou totiž Honzu a ten mě vyhrát nenechává. No nakonec bylo v kategorii ještě dalších pět lepších běžců, ale to už předbíhám.
I když trať měří jen 5600 metrů, je to svým způsobem ultramaraton. Start je totiž u Milána, pak se běží k Jadranu, potom k Americe a nakonec zase zpátky k Milánu. Je to moc pěkná trať. Celá po asfaltu, celá parkem. Nakonec se tedy rozhoduje běžet i Dáša. I když s naším "outěžkem".
Po startu jsem rozeběhl s běžci, před kterými jsem loni přesvědčivě dobíhal. Tempo ale bylo nějaké příliš rychlé. Až mi z něj lezl všudypřítomný mráz po zádech. Pohybovali jsme se jen několik metrů za vedoucí skupinkou. Když přepálit, tak pořádně. Snažil jsem se trochu zvolnit, ale moc to nešlo, protože skupinka, se kterou jsem běžel, se ke zvolnění nechtěla nechat přesvědčit.
Byl jsem tedy u Jadranu nucen zvolnit sám a od skupinky jsem odvlál. Když jsem dobíhal k Americe přehnali se přese mne dva další běžci. Pokusil jsem se jich zachytit a dotáhnout se s jejich pomocí k někomu ze skupinky vepředu. Povedlo se to tak napůl. Z dvacetimetrové ztráty byla jen desetimetrová. Ale ten, kdo běhá, to zná. Je jedno jestli ztrácíte dvacet nebo deset metrů. Pořád je to strašně moc. Takže z deseti bylo opět brzy dvacet, potom třicet, čtyřicet, padesát.... Ale počítat do sta vás jistě učit nemusím. :o)
U Ameriky na metě 3,6 kilometrů jsem byl letos o 21 vteřin rychleji než loni. Byl znát přepálený úvod a navíc loni jsem se držel jednoho z pořadatelů, abych se neztratil. Teprve, když jsem si byl jistý kudy do cíle, vypálil jsem a poslední dva kilometry jsem běžel za osm minut. Letos jsem naopak pěkně zkapal a poslední dva kiláky jsem běžel bez dvou sekund za devět minut.
V cíli mi časomíra ukázala 23:15 (loni 22:38) a bylo z toho sedmé místo v kategorii a patnácté absolutně (ze 33). Je vidět, že na kratších tratích to dokážu urvat ke své spokojenosti i s nedostatkem tréninku. (I když Honza mi nandal bezmála pět minut.)
Dáša si závod užila i s Matouškem. Od tohoto běhu jí v naší rodině patří další primát. Běžela nejdelší závod s kočárkem. V tréninku jsem už sice běžel s Matoušovo károu přes osm kilometrů, ale v závodě pouze tři.
Vyrazila prý opatrně, protože nevěděla, co může od běhu s takovou zátěží očekávat. V zatáčkách to taky moc klopit nemohla, aby nám z malého neudělala nového Fitipaldiho či Sennu. U Ameriky na chvíli zastavila, aby vymyslela, jak nejlépe sjet malý terénní sešup, který nezapřaženým a netlačícím běžcům nečinil sebemenších potíží a když už byla tak pěkně zpomalená, mrkli s Matouškem na pštrosy, muflony či kozy v malém zoo koutku. Dvakrát dokázala během této cesty předběhnout posledního z běžců, který s sebou také táhl běhu neprospívající zátěž. Mluvil prý o nějaké opici. Před cílem se ovšem na Dáši radu vzchopil a znovu se rozeběhl. Těsně před cílovou páskou pak na Dášu galantně počkal. A tak první z posledních projel cílem Matouš, pak proběhl onen běžec a nakonec Dáša v pěkném čase 33:50. A za nějaký čas se do cíle začali trousit turisti. Po vyhlášení už nás čekalo s otevřenou náručí Aquafórum - plavání a relaxace.
koyama

2 komentáře:

  1. To mi připomíná naši dovolenou. Běhal jsem zde každé ráno před snídaní. Jsou to krásné lázně. Perfektní terén na krásný romantický běh. Mám jeden článek v hlavě o této dovče. Někdy až nebudu mít o čem psát, podělím se s vámi.Jinak obdivuji Dášu jak běhá i s juniorem. Všechna čest!!!Ten běžec s prapra..předkem na zádech to také neměl lehké...

    OdpovědětVymazat
  2. Musím se přiznat, že kromě pár popoběhnutí ve městě, byl tohle můj první běh s kočárkem. Takže slovo běhá není na místě. :)

    OdpovědětVymazat