Touha po běhání a touha po normálnu

V červnu jsem z chodby v nejvyšším patře Karlovarské nemocnice pravidelně a velmi teskně shlížela na zalesněné kopce v dáli za výpadovkou na Ostrov. Chtělo se mi běžet přes všechny, které jsem viděla. Při ultraběhu, takovém tom pomalém nekonečném běhu, kdy plížící se bolest těla pomalu vytlačuje bolestivé myšlenky a zůstávají jen ty, jak vydržet běžet, se vždy dostávám do rovnováhy. Naposledy jsem kratičký závod Slavkovský podzimní kros běžela na konci října 2010, pak ještě 4 poběháníčka a na dlouhou dobu tipec. Lidé se mě ptají, jak se mám a jestli je vše v pořádku. No, už se mi to nechce pořád opakovat, ale pořád to úplně normální není. Ale snad už brzo bude.

Šimonek je více než vymodlené dítě a ženská je v touze po dítěti schopná udělat cokoliv. Ale příchod miminka na svět, kdy si samo neví se životem rady a je odkázáno na lékařskou péči, byl pro mě téměř zdrcující. Při ultramaratonu člověk zjistí jednoduchou poučku: "Když si myslíš, že už nemůžeš, stále ještě můžeš." A taky to, že tělo hlavu prostě poslechne a znovu se rozeběhne. Je to o soustředění myšlenek. To bylo asi nejtěžší po té, co jsem poprvé uviděla svoje vytoužené miminko trpět v inkubátoru s podporou dechu. Soustředit myšlenky na to, abych fungovala dál. Další den se Šimonek ještě zhoršil, a když jsem za ním přišla na novorozeneckou JIP (nejvyšší patro nemocnice, odkud byl ten nejhezčí výhled na zalesněné kopce v dáli), byl zaintubovaný a utlumený léky, takže se v podstatě nehýbal. Tehdy je strašně těžké poručit hlavě, že má myslet na něco jiného. Když jsem ležela na pokoji se dvěma maminkami, které měly svoje miminka u sebe, a přitom to moje leželo úplně někde jinde a já ho mohla pouze krátce pohladit. Navíc Matoušek dostal neštovice a tak jsem ho následující dva týdny viděla jen ve foťáku. Jirka mi na něm ukazoval Matouška, já jemu Šimonka.

Normální je, když maminka drží dítě hned po porodu, nebo v případě narkózy po probuzení. Já si Šimonka pochovala 6 dní po porodu. Ač nejsem na žvatlání zdrobnělinek na miminka a vždy mi to přišlo legrační, nešlo to jinak. Šimon týden po porodu shodil 300 g, a když jsem ho vzala prvně do náručí, vážil 1,7 kg. Normální je, když maminka přiloží čerstvě narozené miminko k prsu a ono saje a mlíčko se spustí. Třetí den po porodu jsem dostala do ruky odsávačku a starej se. Při odsávání jsem seděla u inkubátoru a dívala se na Šimona, jak nehybně leží a jednou za deset minut pohne pusinkou. Šimon dostával mateřinku hadičkou nosem přímo do žaludku (jak je vidět z fotky zveřejněné již před časem). Mlíčko se nakonec spustilo. Ohromný povzbuzující účinek na mě mělo, když sestřička další den dala Šimonovi moje čerstvě odsáté mléko. 7 dní po porodu jsme ho poprvé přiložili k prsu, bylo to po ránu, tak ani nemusel tahat, samo mu to teklo do pusy. Tak se učil polykat. Den za dnem se učil nové věci. Trvalo ještě dalších 10 dní, než zvládl všechna kojení sám.  To říkám hlavně pro maminky, které kojení vzdají při prvním problému a začnou krmit mimčo z lahve. Normální je po narození miminka cítit lásku. V mém případě to byl strach, panika, pak zodpovědnost a teprve po čase láska.

A co to ještě znamená mít předčasně narozené dítě? Šimon se narodil 7 týdnů před termínem a říká se, že je středně nezralý (tedy mohlo to být i horší). Znamená to, více komplikací, více návštěv u lékařů (naštěstí jde spíše o preventivní sledování). Předčasně narozená miminka špatně usínají, lehce se budí a ze spaní vydávají různé zvuky. K různým komplikacím jsou více náchylní. Šimon ve druhém měsíci prodělal operaci tříselné kýly, která se, žel, uskřinula (více tady). Po operaci jsme ho hodně šetřili z obavy další kýly.  Má také reflux, což v podstatě znamená, že po kojení ublinkává. No, ona ublinkávají všechna miminka, že? My však máme samostatný koš na látkové plíny, kam jsme házeli první měsíce kolem 8 plen denně – poblitých. A to jsme Šimona po každém kojení, i když několikrát odříhnul, drželi hlavou výše téměř hodinu. Kombinace nedonošení a bránění v pohybu z důvodu strachu z další kýly a přílišného ublinkávání nás přivedla k nemilému zjištění, že je Šimon v psychomotorickém vývoji výrazně opožděný. Nesnáším pláč mimina, natož pak řev. Chtě nechtě musela jsem začít chodit se Šimonem na rehabilitace a cvičit s ním několikrát denně Vojtovu metodu. Není to jen tak obyčejné cvičení, je to týrání matek. Ač Šimona, to že mu stisknu tlakové body, nebolí, řve jako pominutý, protože ho to nutí cvičit, i když on chce dělat úplně něco jiného. Naštěstí jsou vidět pokroky.

A jakpak je to vlastně s tím mým během? Samozřejmě jsem měla ze začátku dilema mezi přínosem pro mě a újmou Šimona v důsledku aplikace inhalačního léku, který si musím aplikovat před zátěží, tzn. před každým během. Na konci srpna to vyhrála moje touha po běhání. První běh po tak dlouhé době neběhání a ještě po takové zátěži, kterou je rizikové těhotenství, porod císařským řezem a hojení ve stresu, bych nejlépe přirovnala k prvnímu běhu dospělého nesportovce. Akorát s tím rozdílem, že já už vím, jaké to je, když člověk běhá s radostí. A tak se to počáteční poklusávání, při kterém bolí celé tělo a člověk je zadýchaný v podstatě z ničeho, dalo přežít a na závěr prvních dvou kilometrů jsem měla úžasný pocit. V dalších dnech jsem postupně zvyšovala zátěž o 400 m. Dostala jsem se i k běhání 4x týdně v průměru 6-8 km, ale to už jsem začala být pod velkým tlakem z toho, že doma jsem pořád ve skluzu a nestíhám. Takže teď běhám 2x týdně 7-10 km a tak nějak to stíhám.

Taky jsem se už nechala vidět na pár závodech v okolí (Abertamy, Chodov, Klášterec, Ostrov). Vybrali jsme si je pro to, že mají v časovém rozpisu samostatný běh pro ženy a pro muže, abychom se mohli s Jirkou vystřídat v hlídání našich klučíků. Málokdy se však pořadatel nedostal do skluzu, a tak Jirka musel kočárek na chvíli, než jsem doběhla, vrznout tu kamarádce, tu pro nás cizí paní.

Stihla jsem i přičichnout k ultramaratonské atmosféře, a to ve Františkových Lázních na charitativní třiadvacetihodinovce. Jirka šel se Šimonem v kočárku, já jsem první kola běhala střídavě s Matouškem, a sama, později jen sama. Všechno se ale dosud řídí Šimonovým kojením. Nakojila jsem v autě a pak dala ještě tři kolečka. Více už se nedalo, neboť jsem si před kojením auto nevytopila a tak jsem stihla trochu prochladnout a pak jsem se už ani při běhu nerozehřála. Navíc už se to nelíbilo ani Matoušovi a tak jsme spěchali domů. V letošním roce poprvé od doby, kdy jsem začala běhat maratony, ani jeden neuběhnu. (I když jsem si malou chvilku pohrávala s myšlenkou, že za těch třiadvacet hodin bych ho ve Františkových Lázních mohla natočit.) O to víc se budu těšit na příští rok.

Zdá se, že přicházíme do normálu, Šimonek přibírá na váze pravidelně půl kila měsíčně, za tři týdny jdeme na první očkování (miminka narozená v termínu ho už mají několik měsíců za sebou), v noci spánek protáhl pravidelně na 6 hodin (někdy i více), konečně vydrží spát cca 1,5 hodiny v kuse v postýlce na zádech. Psychomotorický vývoj holt bude ještě nějakou dobu dohánět, nezbývá než cvičit a cvičit a smířit se s tím.

Zvonec

…a je konec…

Ano, chtěl jsem si dát dva až tři týdny pauzu. Ano, chtělo to voraz. Ano, plánoval jsem přispět trochu do fondu hojení všech běžeckých bolístek. Ale takhle to být nemělo.

V týdnu před Františkolázeňskou třiadvacetihodinovkou mě zničehonic (ten den, ani den předtím, jsem přitom neběhal) rozbolela pata. Ale příííšerně. V dalších hodinách a dnech zjišťuju, že je ta pata rozehraná na hračky (v předchozím trojsloví si za libovolné písmeno dosaďte jiné Vámi zvolené). Bez pajdání neujdu ani pár kroků. Noha se sice dá do startu třiadvacetihodinovky natolik do pořádku, že jsem tam schopen povětšinou chůzí absolvovat více než půlmaraton a dokonce z této sumy nějakých osm kilometrů uběhnout, ale druhý den je (samozřejmě) vše zpátky.  (Jenže tu podvečerní F.L. atmosféru jsem si prostě nechat ujít nemohl.)

 Františkolázeňské třiadvacetihodinovky se zúčastnila skutečně celá koyamas family

Od té doby neběhám a doufám, že zhruba za týden budu moct začít. Mám před s sebou nutné nabírání objemů. Rád bych se na konci května zúčastnil ME v silničním běhu veteránů v Úpici. Sice jsem už před nějakou dobou ztratil ambice cokoliv si dokazovat (natož komukoliv jinému), ale vlát tam několik desítek vteřin za předposledním nemíním. Tudíž se potřebuju řádně připravit. Jinak to ani nemá valného smyslu kamkoliv jezdit. Jenže ta pata bolí. Tedy chodím bezbolestně, popobíhat jsem nezkoušel, a to hlavně proto, že vyjádřit jakýkoliv dotek paty jako nepříjemný, je příliš slabé. K doktorům se mi nechce. Zatím jsem totiž narazil jen na dva poddruhy tohoto druhu.

Poddruh jedna: „Neběhejte, tak tři, čtyři, pět, možná šest měsíců a ono to přejde. Nebo víte co? Raději neběhejte vůbec. Ona je to extrémní zátěž pro Vaše tělo a mohlo by se stát, že za pět, deset, patnáct let, budete potřebovat nahradit tenhle kloub a tenhle a možná i tenhle….“

Poddruh dva: „ Jó, to je jednoduchý. To je tohleto …… na to stačí, jen když vám tohle vyřízneme, tohle zkrátíme, tady poupravíme, tuhle vyškrábneme, onde zbrousíme a za chvíli běháte jako zajíc.“

A ani jedním z těchto poddruhů se teď momentálně nechci nechat zkoumat.

Je mi jasné, že budu zase začínat téměř od začátku. Ale já vlastně ani neměl moc z čeho ztrácet, odkud jít na začátek, protože tahle sezóna stála za jedno obrovské cacas. Zaběhl jsem si pár závodů, vesměs s mizernými výsledky, a když se narodilo naše druhé vytoužené zlatíčko, přehodil jsem výhybku a běhání bylo odstaveno na tu úplně nejzapadlejší vedlejší kolej. A pomalu ta kolej začíná zarůstat. Kolej plevelem, já špekem. A reznou. Kolej i mé tělo…a vlastně i má běžecká mysl.  Momentálně nejsem daleko k pocitu, že už je nepromažu, nerozhýbu. Ať budu dělat, co budu dělat. Do tréninků jsem se v poslední době spíš nutil a netuším, zda budu mít sílu nutit se dál.

Chtělo by to nějaký restart. Něco, co by mě, vrátilo na trať, co by mě nakoplo. Něco, co by zapříčinilo návrat radosti z běhání nebo alespoň pocitu z dobře odvedené práce po běhu. Věc, myšlenka, rada…cokoliv. Jestli něco máte, tak se neupejpejte a, prosím, sem s tím. Protože jinak se může klidně stát, že i když pata za týden dovolí, zůstanou moje běžecké hadry ve skříni a boty v botníku.