(Ne)vstoupíš dvakrát do jednoho bahna aneb Bahňák 2012

Ve splnění motta z nadpisu nám organizátoři vyšli všemožně vstříc. Nejenže nenechali v jámách zahnívat bláto od loňska (tedy až na slepé rameno řeky Ohře, tam ho zaručeně neměnili :), ale dokonce připravili dvě nové překážky s prvotřídním, extra hustým a hustě smradlavým bahnem.

Ale vraťme se na začátek.  Překážková trať sama o sobě byla opět jedním obrovským zážitkem, byť v mnoha (možná bych měl napsat ve většině :) momentech ne úplně příjemným. Ovšem našly se i mouchy, takže nejprve kritika.

První zádrhel (alespoň pro mne) zaznamenávám už při (nebo vlastně dokonce před) prezentaci. Potřebuju být dopoledne ještě jinde než v lokalitě Jižního lomu, kde se závod koná, takže jsem se emailem dotázal, jestli mě může přijít odprezentovat má žena.  Odpovědí mi bylo, že musím rozhodně dorazit osobně, protože čip se umisťuje přímo na závodníka. Tudíž vstávám ráno po šesté, abych mohl být u prezentace v půl osmé, kdy začíná. Do tašky raději přibalím jodovou tinkturu, protože to vypadá, že čip mi budou zavádět přímo pod kůži. Na místě ovšem pusto prázdno, jsem tuším čtvrtý v neexistující frontě a po odevzdání čestného prohlášení (že jsem jako srozuměn s tím, že bych si mohl rozbít hubu /zvýšené nebezpečí úrazu/, natrhnout triko /vznik škod při závodě/ a že mi nepraskne pumpa /jsem zdravotně způsobilý absolvovat závod/), dostávám do ruky čip se slovy: "To si připevněte ke kotníku." No, myslím, že organizátoři správně posoudili, že tohle by mi má žena v pokročilém stupni těhotenství vyřídit nedokázala.

Po tom, co se investigativní činností dopídím hrubého času mého startu, odjíždím a vracím se před půl jednou, kdy mají být samotné závody dospělých odstartovány.  Jenže se pořád nic neděje a my závodníci sesycháme na ostrém slunci jako hrozny. Začínáme rozinkovatět a rozhodně už ze sebe nevymačkáme to nejlepší. Když se konečně začnou na start stavět ženy, čítá skluz v programu již téměř hodinu. Možná by stálo za to, dát start na 13:30 rovnou v propozicích. Je lepší, když organizátor chvilku čeká na závodníky, než zcela naopak (tedy závodníci dlouho na organizátora).

Po nějaké době konečně přichází na start chlapi. Já jako padesátý devátý. Startuje se po třech, a protože se obávám ukopání od mých spolutrpitelů, vyrážím trochu ostřeji než bych si představoval. Na první překážce, kterou je cosi pojmenované po Tarzanovi, se s tím moc nemažu. Jedno madlo, druhé madlo, pak sbohem madla a vítej kaolínové bahno. 

Nevěděl jsem, že mám trénovat v autobusu. :) Brodím se ven, ovšem s vědomím, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Párkrát se někdo pokusil první překážku celou zdolat rukama a bahno nenavštívit a několika lidem se to dokonce povedlo, nicméně než to celé přeručkovali, jejich soupeři už lezli z druhé překážky.

Druhá překážka, nazvaná tuším Bláznivá opice, je téměř to samé, jen namísto autobusových madel jsou na konstrukci prověšené provazy, a to tak moc, že stejně vyrývám nohama brázdu do kaolínu. Takže opět se pustit a přes odpor, jak můj, tak kaolínového bahna, co nejrychleji ven.

Krysí kanál už jsem ochutnal loni. Nebo tedy alespoň tu špinavou břečku v něm. Tentokrát je to ještě o něco složitější, protože do něj vede krátká skluzavka. Loni jsem se tu praštil do hlavy a následně napil, takže se letos snažím nekoordinovaných pohybů hlavou vyvarovat. Bohužel jsem zapomněl na vnější vlivy. Vedle mě, se někdo dost rychle natlačil do vedlejší trubky, vytvořil a následně hnal před sebou zpěněnou vlnu, která se odrazila od okraje jámy a při zpětném chodu narazila na můj obličej právě ve chvíli, kdy jsem překvapením otevřel ústa dokořán. Spolknul jsem to jako malinovku. Inu co? Za ty tři stovky startovného bych toho tady měl vylemtat daleko víc. :D Ale zkusím ochutnat ještě někde jinde.

Sápu se na kopeček se zabudovanými "skokanskými" fošnami ke Skoku do neznáma. Metřík vzhůru a půlmetřík zpátky. Několikrát po sobě. Pak se konečně odrazím a skáču. Nikoliv přes kaluže, ale do ní…a do pořádně hluboké.

Už se ale řítím…no, řítím je silné slovo…běžím…ani tohle ještě můj pohyb nevystihuje…už klušu k Mandlu. Svezu se po zadku rourou do další bahenní koupele a nechám se protáhnout mandlem. Nádech, pod vodu a ven. Někdo se "na břehu" chichotá a má nemístné poznámky. Jo hochu, to ale nemůžeš stát tady! Když se převálím přes druhou kládu, pořádně sebou o tu hladinu plácnu. Vida, jak se obecenstvo rychle zaměří na své problémy místo těch mých. Obzvláště potom, co vytvořím ještě jeden gejzírek na čtvrté kládě.

Další překážkou, do které už spíš padám, než skáču, je Vietcong. Loni tu kromě překážejících palet a březových kmínků byla už jen celta nad hlavou. Letos je vše ještě ztížené roštím nahrazujícím onu celtu. 

Lezu po čtyřech a už jsem totálně zahlcenej. Chce se mi zvracet. Přemýšlím, že tady by to možná šlo a ani by si toho, že jsem si odložil, nejspíš nikdo nevšiml. Nakonec se rozhodnu ještě chvíli s tím počkat.

Konečně se drápu ven a čeká mě protentokrát snad ta nejtěžší překážka – Michelinův kopec. Hromada pneumatik naházených na sebe bez ladu a skladu. Letos navíc vypadají nějaké menší a noha mezi nimi uvázne, aniž by jeden stihl říct "pneuservis".  Drbu se s tou překážkou snad celou minutu, jakobych si tam vybíral nějaké pěkné kousky na zimní přezutí. Většinu času mám chodidla někde uprostřed hromady a kromě nohou si o pneumatiky odírám i tu svoji pneumatiku. Dámská přirození létají vzduchem a za nimi i jedna z pneumatik, která mi sevřela nohu více, než mi bylo milo. Z publika zaslechnu něco o tom, že odnášet s sebou si je prý nemám. Koleduješ si, člověče, šlehnu za hlasem pohledem. Mám jich tu po ruce ještě dost a dohodím i o kousek dál.

 Vybírám nějaké kvalitní na zimní přezutí. :)

Konečně jsem z hromady pryč a pokračuju na Dvě věže. Až na to, že si má snídaně a možná i ta müsli tyčinka, co jsem jí měl pár desítek minut před startem, chtějí prohlédnout tuhle překážku taky, zvládnu Dvě věže v pohodě.

Běžím k Hoře alergie, která je letos také o něco těžší. Kromě slaměných válců naskládaných na sebe do třípatrové pyramidy, jsou před pyramidou ještě zbytky loňské překážky. Asi se teď budu opakovat častěji, ale vyčerpání už dosáhlo maxima, a když tahám své o pět kilo těžší tělo, než bylo před rokem, nahoru, je mi špatně a chce se mi opět blinkat. Když se konečně dostanu nahoru, vypadám jakobych měl za sebou milostnou chvilku v seníku. Ztěžka oddechuju a od hlavy až k patě jsem samá sláma. Kdybych měl kapsy, čouhala by mi i z nich.

Jóžinem, tedy místním mokřadem, proběhnu. Oba Fenixovy tunely (z traktorových pneumatik) překvapivě snadno a skoro namyšleně bych řekl, i ladně přeskočím. Ovšem horší je to s jejich prolézáním. Nohy mám z Michelinova kopce otlučené jak píšťaličky, takže je ten průlez hodně bolestivý.

Pod ostnatým drátem vybírám levou stranu, kde je tráva víc zválená a kde tudíž nemusím držet zadek tak nízko u země. To se mi za chvíli nevyplácí, když se mi jeden z ostnáčů do sediny zapíchne. Naštěstí tedy uvázne jen v elasťákách, takže stačí drobný pohyb zadkem zpět a za chvíli vylézám bez krvavých zad či prdele, k nejdelšímu přesunu klusem, který je jen na krátko přerušený Kaučukovým polem, kde je nutno proskákat středy pneumatik naskládaných nahusto vedle sebe.

Dobíhám ke slepému rameni řeky Ohře, které je potřeba překonat jednou tam a po chvíli hlubší částí zase zpátky. Vysápu se na svah a šplhám na zhruba pět metrů vysokou lávku nazvanou Nuselák. Překvapivě mi letos dělá potíže. Ruce už nudlovatí a to je ještě čekají ty nejtěžší překážky.

Další překážkou je Hadí hnízdo. Loni jsem se pod nataženými hadicemi po gumě položené na zemi plazil, abych pak zjistil, že byla celá škála daleko rychlejších metod. Pro letošek jsem z nich vybral lezení po čtyřech. Už jen proto, že guma na zemi jaksi chybí. Nicméně ani překonání překážky stylem na pejska nebyla šťastná volba. Zaprvé jsem si o špičaté šutříky pořezal k už tak dorasovaným lýtkům ještě kolena a z následných videí jsem zjistil, že se stačilo ohýbat a hadice nad sebe nadhazovat.

Baxterův trojskok. Tři postupně se zvyšující dřevěné hrazdy se mi (snad protože při stýplu skáču překážky (kromě vodního příkopu) bez dotyku) nepovede přeskákat od nejnižší po horních břevnech, a tak nejvyšší hrazdu překonávám "strédlem" s přidržením se klandru.

Po krátké běžecké vložce, které jsou čím dál častěji prokládány chůzi, abych trochu potlačil nauzeu z vyčerpání, přichází na řadu Lenochod. Ručkování na laně za pomoci nejen rukou, ale i nohou. Vybírám levé lano, protože na zemi pod jeho koncem na mě necení výhrůžně své blátivé tesáky bahno a nechystá se mi schramstnou botu či nedejbůh celou nohu.

U gumových stěn z na sebe navázaných pneumatik mi naštěstí nikdo nepřekáží, takže můžu využít zkušeností z loňska a vybrat místo co nejblíže stromům, kde je stěna nejpevnější a nemá tendenci kamkoliv uhýbat, prohýbat se či kroutit.

Sklouznu se do slepého ramene, kde tentokráte chybí paletový mostek. Tudíž je potřeba studenou vodu celou probrodit. Inu brodím tedy, až do chvíle, kdy dnes ochutnám podruhé. Nestačím tu totiž. Jsem nucen plavat, což je v těch hadrech a botách taky zajímavý zážitek. Z vody lezu jakoby mi ruce a nohy při překonávání slepého ramene zakrněly. A sotva stojím na pevné zemi, už abych zase lezl do Ohře. Tentokrát do jejího hlavního proudu.

Při vylézání z Ohře to nemálo klouže. Div, že nevyrvu stromek, na kterém je navázaný fábor. Stromek se tváří, jakože to nejspíš nezažil dnes poprvé a já odhaduju, že asi ani naposledy.  V první Antonínské jímce je letos opět kláda, ovšem tentokráte připevněná a pěkně seříznutá. Není tedy potřeba předvádět žádné cirkusové kousky a mohu jí snadno přeběhnout. V druhé jímce měly být připravené paletové pontony, ale děvčata startující před námi, se prý rozhodla, že bychom to měli moc lehké a pontony rozbila. Tudíž nezbývá než jímku probrodit, zjistit, že je v té vodě taky kláda (alias kosa či klendra) a nechat se z ní zachránit dvěma záchranáři.

Pak už nasazuju k finiši. Oproti loňsku běžím i Ohři, dávám do toho poslední zbytky sil…ale co to? Cíl je letos asi o padesát metrů posunutý. Sice jen padesát metrů, ale přesně o padesát víc, než s čím jsem počítal. Dlouho potlačovaná nauzea se opět hlásí v cíli o slovo a maník, který mi odebírá čip, může děkovat svatému Floriánu, že mu moje snídaně (i s müsli tyčinkou) nepřistála za krkem. Pak si konečně sedám a při pohledu na časomíru přemýšlím, proč já tyhle "kraviny" vlastně dělám. Žádný kloudný důvod mě nenapadá. Jen vím, že tahle "kravina" zaručeně nebyla poslední. Prostě mě to tak nějak nevysvětlitelným způsobem baví. :)

Nakonec jsem letos trasu o dvě překážky delší, o čtyři překážky náročnější a sám o pět kilogramů těžší zvládl zhruba jen o minutu a kousek pomaleji loňského času.

Na tomto povedeném videu si můžete udělat představu o trati z pohledu závodníka.

Mapa trati.

Výsledky. 

Tohle video je taky dobré. Taky zhruba mým tempem. Překážky o něco rychleji, běh o něco pomaleji. Nicméně podobný komentář jsem (až na dotazy na čistotu objektivu) taky často používal.

Naše nové virtuální hřišťátko

Protože a proto jsme byli nuceni provést migraci našeho blogu. Víc se k tomu nemíníme vyjadřovat, obrázek si můžete udělat třeba tady. Vybrali jsme blogspot a po počátečních porodních bolestech všechen text nakonec úspěšně přenesli. Pravda většina obrázků (ty co nebyly uloženy jinam než na bloguje) se ztratila, stejně jako mnoho odkazů asi nebude fungovat. Nicméně text (včetně komentářů) zůstal zachován. Časem se pokusíme alespoň poshánět fotografie k fotovtipům, aby to byly zase skutečné vtipy, dávající smysl a ne pouze prázdná stránka s na první pohled nesmyslnými komentáři.

Tak snad nám to na novém virtuálním "hřišti" půjde.

Za pokladem pevnosti Terezín II

....pokračování

Dále míříme ke Komnatě okřídlených klíčů, ale jsme odtamtud z důvodu technických potíží rychle odlifrováni směrem k Prokletému Sisyphovi, kterého jeden z konkurenčních týmů briskně překřtí na prokletého Siphyla. :) Sisyphem se stává Martin a v podsvětí valí svůj obrovský kámen (v tomto případě gymball) chodbou vzhůru, přičemž má objevit cestou šest slov.  Když s obrovským úsilím dovalí kouli na konec chodby, rychle se otáčí a tahá ji za sebou zpět. Neslyší nás, ale tuší, že nemá času nazbyt. Když se objeví v našem zorném poli, vypadá to, že nikoliv Martina gymball, ale gymball Martina valí před sebou a kutálí ho dolů chodbou. Když se Martin celý zadýchaný a potlučený dostane ke stolku organizátorů a má k pěti slovům napsaným na papírkách přidat šesté, které je napsáno v chodbě, ale na stolku neleží, v časovém limitu to nestihne.

Nyní nás čeká Odysseova cesta. Bláznivých obrovských míčů se nezbavíme. Necháváme Martina odpočinout a misi se vydáváme plnit my zbylí. Michal má za úkol vyběhnout postupně se třemi gymbaly po schodech na val a naházet je do koše, který obsluhuji já s Petrou. Náš nezdar ve všech třech pokusech jsme připsali hlavně na vrub větru, který nutil Michala házet větší silou, než bylo k chycení míče vhodně, ale po zhlédnutí některých fotografií musím zodpovědně prohlásit, že chyba byla i dole v chytačích. Zatlouct volnou rukou míč odrážející se od obruby do koše nás vůbec nenapadlo.

Gordický uzel čeká opět na Martina. První část úkolu plní bleskově. Matku z dlouhé tyče se závitem, která drží krumpáč k přeseknutí uzlu, vytočí s neuvěřitelnou rychlostí a lehkostí. Je to grif, kterým by se v pravěku mohl živit. Klidně by mohl obcházet jednotlivé vesnice a pomocí tyče a troudu jeskyni od jeskyně, chýši od chýše zapalovat oheň za úplatu. Zprvu se zdá, že i druhou část úkolu splnil Martin velmi rychle. Ovšem přepůlení provazu podél není Martinovi uznáno. Prý musí být napříč& Martin se do toho pouští opět s vervou, ale ve zbylém čase se mu krumpáčem povede jen rozštípat organizátorům na třísky prkénko k podložení přesekávaného provazu. Začíná to být žalostné a pomalu nás dohání heslo: První vyhrání, z kapsy vyhání. Už čtvrtý úkol bez úspěchu.

Jdeme do Dantova pekla. Michal si vyhrnuje rukávy, aniž by organizátoři ještě nadzvedli látku, pod kterou čeká překvapení.  A potom nám ho ukazují. Pět sklenic, do kterých je nutno postupně zanořit ruce a na dně každé pohmatem zjistit číslici. Postupně mezi myši, moučné červy, potemníky (či, co to bylo všechno za brouky), kobylky a na závěr do kyblíku plného masa a vnitřností. To jediné se mi již od prvního nadechnutí v pekle hnusí. Michal všechny čísla nahmatá, ale pod tlakem má chvíli problémy je mezi sebou vynásobit. Už už se mu chystám napovědět, i když vím, že se to nesmí, když na poslední chvíli Michal vyřkne tu správnou cifru. Dostáváme první indicii a již radostněji kráčíme k další misi. K Minotaurovu labyrintu.

Tato mise připadá na mne. Těší mě, že začátkem úkolu, alespoň podle vysvětlení organizátora, bude má oblíbená disciplína, běh. Skoro si z kapsy vyndávám hřejivou masážní emulzi, abych si promasíroval svaly nohou. :) Poběžíš tady za roh, doběhneš k lávce, dotkneš se jí a doběhneš nazpět. Já mezitím kolegovi vysvětlím, co vás čeká dál. Představuji si, jak do toho několikasetmetrového běhu dám všechno. Jsem odstartován, vyrážím spurtem, zahýbám za roh a v tom&stojím na lávce. Chvíli přemýšlím, jestli není dál ještě nějaká, ale pak se otáčím a běžím zpátky. Martin už drží v ruce kovovou kuličku a i s ní běžíme do chodby, kde na nás čeká, resp. na onu kuličku, dřevěný labyrint. Chytíme labyrint do rukou a až na jedno místo, kde se na chvíli zadrhneme, jím kuličku proženeme solidní rychlostí. Za chvíli jsme opět na startu u přesýpacích hodin a můžeme se podívat na druhou indicii.

Posledním členem, který ještě nemá splněné tři mise je Petra. Misí poslední je vynechaná Komnata okřídlených klíčů. S celkem šesti klíči po jednom vyskákat z okna pevnosti, odemknout tři zámky a pak vtáhnout škvírou dovnitř provaz s indicií. Petra začíná bleskově. V tomhle tempu by hravě zvládla vyzkoušet všech šest klíčů. Navíc první dva do zámků pasují. Po třetím klíči - prvním, který nepasoval -  je už vidět na Petře únava a má problémy vytáhnout se nazpět oknem dovnitř. Drží se ale statečně a čtvrtým klíčem odemyká poslední zámek a brzy máme další indicii.

Přesouváme se směrem k Pokladnici a spekulujeme nad heslem, které nám otevře cestu k pokladu. Napadá nás dost možností, ale nakonec se asi nejpravděpodobnější jeví heslo slunce, které navrhuju. Přeci jen brýle s vymáčklými skly mi byly od začátku podezřelé. Šlo zaručeně o brýle sluneční, k tomu lze přidat hodiny a už nepasují jen dvě slepené kostky, jež spolu s každé strany ukazují sedmičku. Ty nám prostě do hesla nezapadají. Obětujeme tedy jednoho člena, abychom získali další nápovědu. Tou jsou slunečnicová semínka a vše je jasné.

A je tu finále. Tým Ad Mortem Festinamus jde vyloupit pokladnici. Nažhavte se tou správnou hudbou. :) Nejprve nám již známým heslem otevřít kryptex, ve kterém je uložený klíč k pokladnici. Původně jsem myslel, že Martinovi, který otevírání dostal na starost, pomůžu natočit alespoň poslední dvě písmena hesla, ale víc jsem překážel, než pomáhal. Jakmile jsem dal ruce od kryptexu pryč, měl ho Martin otevřený. Kupodivu se mi ani netřásly ruce, když jsem odemykal zámek. Většinou mám s odemykáním čehokoliv pod stresem problémy. A dál už jsme jeli jak stroje. Petra byla jako velkorypadlo. Její útlé ruce byly pro úzké otvory bedny s dřevěnými kolečky jako dělané. My s Martinem jsme pak byli jako Dampry, které ten náklad odvážely. Vynosili jsme skvělých 4860 gramů dřevěných mincí a zvítězili ve svém dvanáctičlenném turnusu. Celkově jsme pak obsadili jen těsně (o 30 g, tedy o pouhých 6 mincí) čtvrté místo z 36 týmů.

Video, kde můžete shlédnout, jak vypadaly jednotlivé mise.

koyama

Za pokladem pevnosti Terezín

Geocaching kromě hledání plastových krabiček zastrčených do pařezů přináší občas možnost si netradičně zasoutěžit.  Jednou takovou akcí bylo soutěžní setkání  Za pokladem pevnosti Terezín. Organizátoři se pokusili napodobit známou televizní soutěž Pevnost Boyard a vzhledem k tomu, že za sebou nemají profesionální zázemí a finanční možnosti velké televizní společnosti, myslím, že se jim to celkem povedlo.

Do svého týmu mě přibrala skvělá mariánskolázeňská parta ve složení Petra, Michal a Martin. Z jejich strany sice zaznívala jakási obava, že mě, jakožto (podle nich) sportovci, by cosi mohli zkazit, ale tato obava nebyla vůbec na místě. Petra mě v eventovém logu (v jednom z komentářů) dokonce označila za sportovce tělem i duší a já jí musím drobně opravit. Duší sportovcem zůstávám, ale tělem už jím pár roků nejsem (leda tak sportovec při těle). :D A právě mi "duševní sportovci" stále víc a víc než na výsledky koukáme na to, abychom si ty akce hlavně pořádně užili. A to byla i zásadní myšlenka naší účasti natéto akci).

Než s námi navštívíte bezmála 30 km většinou temných chodeb pevnostní systému Terezín, dovolím si krátké intermezzo a doporučím před pokračováním četby článku spuštění tohoto videa v druhém okně prohlížeče pro navození správné atmosféry. :)

Jako první mise na nás čeká Kámen mudrců. Mělo mi to asi dojít podle názvu, protože dobrovolně bych se do logického úkolu příliš nehnal. Dávají mi do ruky jakousi krabičku s osmi tlačítky a vedou mě k oknu. Vykouknu z něj ven a vidím čtveřici oken ve stěně naproti. Ještě chvíli bláhově doufám, že půjde jen o jakousi variantu laserové střelnice, ale chyba lávky. Prý, namačkej jednotlivá tlačítka do jediné možné kombinace tak, aby se na displeji zobrazily po celé jeho délce křížky. Panebože, jak to mám udělat?!  Myslel jsem, že půjde hlavně o to, používat správně bílá či červená svalová vlákna. O ty jsem se v posledních dnech a týdnech staral, ty jsem si náležitě hýčkal. Ale šedá hmota mozková? Vždyť já jí chtěl původně nechat doma, aby mě příliš netížila. Vzal jsem jí nakonec s sebou jen proto, že bude zapotřebí uhodnout heslo pro vstup do Pokladnice. Nedá se nic dělat. Začínám mačkat jednotlivá tlačítka a hledat v jejich kombinaci nějakou logiku. Zprvu na tu věc zírám, jako Japonec na brambory, ale nakonec se zdá, že se mi nějaká logika v objevování a mizení křížků rýsuje. Teď bych asi měl zmáčknout to úplně pravé spodní tlačítko a celá řada by mohla být zaplněná, říkám si. Ale co to druhé spodní zleva? To jsem ještě nemačkal. Copak asi dělá? Zkusím ho zmáčknout, a pak se vrátím k již vymyšlené variantě. Mačkám&displej se zaplní a pak blikáním vykřikuje: Výhra! Výhra! Zase jednou, zdá se, jsem měl víc štěstí než rozumu. :)

Čeká nás druhá mise – Charón a s ní jeden temný tunel. Jakmile Petra uvidí, že z něj vytéká voda, za "týdny příprav" nastřádaná obava z pavouků z ní opadne a neohroženě se k úkolu přihlásí. Tunel, zdá se, zpevňoval výdřevou nějaký šílený horník. Kmeny jsou přes sebe naskládány do mříží, jimiž by měl problém prolézt i Bob Divílek. Navíc, když Petra zmizí v tunelu, dovídáme se, že jsme nevybrali moc dobře, že výhodou vzhledem ke dvěma úzkým obrubníkům na každé straně celkem širokého tunelu je vysoká postava. Jenže to neznají Petru. :) Nejprve jde slyšet krátké štrachání po souši úzkého obrubníku, aby se vzápětí ozvalo nekompromisní: ŠPLOUCH! ŠPLOUCH! ŠPLOUCH! Jak se Petra hrne vodou ke kolejnici, která se vzápětí rozezní. Ani v tomto článku se to nedá popsat jinak, než jak jsem to okomentoval před tunelem, sledujíc přesýpací hodiny, které Petře odměřovaly čas. Ta se s tím teda nesere!

Tajemství Entů je třetí misí, kterou na nás pořadatelé připravili. Opět máme štěstí na výběr člena týmu, který dostal úkol na starost. Michal vyhopsal se svou velterovou váhou po provazovém žebříku, jakoby se nechumelilo. Ono se sice opravdu nechumelilo, ovšem například já bych se svou těžkou váhovou kategorií šplhal nahoru právě tak, jakoby byl nejméně blizard. Tedy určitě výrazně pomaleji. Kdo ví, zda bych to v časovém limitu vůbec stihnul.

Čtvrtý úkol zbývá na Martina. Sibyla a Pýthia. Tušíme, že by mohlo jít o nějakou intelektuální činnost. Lepšího člověka jsme tam poslat nemohli. Martin si připíjí se dvěma dámami v kápích podivnou tekutinou z ještě podivnějších karaf. Z legrace odhadujeme, co že to je za úkol. Nejspíš teď bude muset vydržet se zkříženýma nohama celé dvě minuty a neobarvit kalhoty. Nebo se snad jedná o náročný rébus: najdi si svůj vlastní záchod? Nakonec Sibyla s Pýthií napojili Martina pouze kyselinou fosforečnou rozmíchanou ve vodě s trochou karamelu, fruktózo-glukózového sirupu a kofeinu, aby do něj (tedy do onoho tajemného nápoje) nakonec přifoukli trochu oxidu uhličitého. Teprve potom dostal Martin hádanku, kterou za pár vteřin bravurně vyřešil. Nevím, jak ostatní, ale já bych tam na dřevěné věži naproti věštkyním jen bezradně stál a čekal, až se všechen modrý písek v hodinách přesype.

Jednonohý jeřáb. K úkolu se opět hlásí Petra. Jen chvíli nevíme, o co se jedná. Za okamžik nám organizátoři odkrývají jednokolku. Naštěstí můžeme s Michalem Petře pomoct železnou tyčí, protože udržet se na tomhle vehiklu by stálo mnoho hodin tréninku i kdyby byl povrchem pro jízdu asfalt, natož místní travnatý terén. Zapřeme tedy tyč do sebe, Petra se na ní pověsí jako netopýr a snaží se zkrotit nezkrotné kolo, alespoň tak, aby nebylo za cílovou páskou o moc dříve než ona. Prostě, aby zůstaly v kontaktu. Což se Petře nakonec daří. Získáváme deset sekund k vynášení pokladu navíc.

Šestá mise – Temný labyrint. Čtyři klíče jsme získali v úvodních šesti misích, takže nyní jde opět "pouze" o bonusové vteřiny. K úkolu se neohroženě hlásím já, ovšem to ještě netuším, že budu první, který v plnění úkolu zklame.  Nejprve mi jsou odebrány všechny svítící pomůcky (včetně hodinek), načež je mi na hlavu usazen blembák, jsem ofocen bleskem, abych viděl ještě větší ho& kulový než doteď a s (ne)příjemnou hláškou, že záchranářský pes je připraven, jsem vyslán do temné chodby. Jedinou radou je mi to, že se mám držet levé stěny. Postupuji pomalu vpřed, tunel temní čím dál tím víc, když se otočím zpět, nažloutlá mihotavá záře svíčky se se mnou pomalu loučí. Snažím se jít dál. Podlaha tunelu rozhodně není vyparketovaná. Je to tu samá díra. Ztratím rovnováhu, chytám se druhé stěny a hlava "obalená" modrou přilbou do něčeho naráží. Jestli do zdi či do stropu netuším, ale už vím, proč jsem tu přilbu na hlavu dostal. Nejspíš je tu asi první odbočka. Soukám se do ní, ale po tom, co tam nasoukám celé tělo, zjišťuju, že dál to bez zvýšení úsilí nepůjde. Volám dolů (chodba, kterou jsem se doposud plížil, směřovala vzhůru), jestli mám lézt do toho "komínu", co jsem nahmatal. Odpověď zní: V žádném případě! (Možná by neškodil natažený provaz, aby bylo jasno kam se plazit.) Asi jsem se měl zeptat, než jsem se tam zašprajc. S vynaložením enormního úsilí se dostávám ven a postupuju dál podél stěny. Chodba se však stále zužuje a strop se tlačí dolů k zemi jako nedočkavý milenec. Už prakticky ležím, a přesto drhnu přilbou o strop. Ze spodu na mě parťáci volají, že mám ještě polovinu času& Jenom! zoufám si. Netuším, kde jsem, kam jdu (nebo se spíš plazím) a kam se mám dostat. (Nebyl jsem to vlastně schopen jednoznačně zjistit, ani po skončení soutěže, kdy jsem se do chodby šel podívat se svítilnou.) Poprvé v životě zažívám klaustrofobický pocit, který mi bere i tu poslední špetku odvahy pokračovat dál. Mám už jen polovinu času a bůh ví, kolik desítek metrů temné úzké chodby je ještě přede mnou. Rozhoduji se vrátit. Maskuji to sice hrozbou penalizace patnácti vteřin na závěrečné vynášení pokladu v případě, že bych překročil časový limit, ale nejsem si jistý, že bych pokračoval dál, i kdyby můj postup temným labyrintem nebyl časově omezen. Jsem zpátky na startu, sundávám přilbu ze zpocené hlavy a dychtivě očima nasávám byť jen mdlé světélko ze hřbitovní svíce stojící na zemi.

(má to pokračování...)

koyama

Šnek a vegeťák

Na start pětikilometrového běhu mítinku Chodovská tretra jsem se stavěl, jak už to u mne bývá obvyklé, s alespoň narychlo spíchnutým plánem.

Cooperův test: Dlouhých dvanáct minut

Je 27. dubna, pátek. Venku je oproti slušnému běžeckému počasí o zbytečných deset stupňů tepla navíc a zhruba o stejné a stejně zbytečné množství kilogramů navíc zaskučí váha, když jí zatížím svým tělem absolutně bez kondice. Prakticky dva měsíce jsem kvůli bolavému nártu neběhal. Asi dva týdny klušu trasy okolo pěti kilometrů. Kdyby má milovaná žena mohla běhat, ani by jí nejspíš nestálo za to, se kvůli takovým vzdálenostem obouvat.