Na start pětikilometrového běhu mítinku Chodovská tretra jsem se stavěl, jak už to u mne bývá obvyklé, s alespoň narychlo spíchnutým plánem.
Tentokrát jsem doufal, že bych snad mohl udržet tempo z Cooperova testu (4:24/km). Byla to, jak už to u mne bývá obvyklé, naivní představa. Nedal jsem si sice říct a opět obul tretry – a tentokrát jejich hřeby při pohybu nohou vpřed naštěstí udržel v dostatečné vzdálenosti od tartanu – ale nijak výrazně mi nepomohly. Vytoužené tempo jsem udržel jen tři 333,33m dlouhé okruhy. Další kilometry, jak už to u mne bývá obvykle (obzvláště tehdy, kdy jsem z formy), šlo tempo strmě dolů. 4:33, 4:37, 4:40. Až poslední kilometr, lépe řečeno posledních tři sta metrů jsem, jak už to u mne bývá obvyklé :), drobně zafinišoval a byl z toho poslední kilometr za 4:11. Celkové pak 22:25. Pokud bych k tomu dokázal přidat ještě jednu pětku ve stejném tempu, pak by to byl slušný výkon. Třeba někdy příště&
To Matouš byl v úplně jiné situaci. Plný té záhadné neutuchající dětské energie, přes půl roku chodící na atletiku a (alespoň loni na podzim to tak vypadalo) během i závoděním se náležitě bavící. Byl jsem pyšný na to, jak loni už měsíc před Mikulášským pětibojem odpočítával jednotlivé dny do jeho startu, vlastně déle a náruživěji než dny do Vánoc. A možná to bude znít divně, ale (sociálka promine) byl jsem tak nějak vnitřně spokojený, když proplakal celý den, protože se u lékaře dověděl, že se kvůli nemoci nebude moct zúčastnit Sokolovského trojboje. Prostě na něm bylo vidět, že ho závody chytly a těší se na ně.
V poslední době je na tom ovšem prachmizerně se soustředěním. Nikdy to v tomto směru u něj nebylo valné, několik minut udržet pozornost bylo prakticky nad Matoušovy síly, ale právě v posledních dnech a týdnech začíná mít problém soustředit se, byť jen několik vteřin. Navíc někde vdechl jakýsi frajerský bacil a stal se z něj tak trochu brouk Pytlík. Všechno zná, všechno viděl, všude byl a kde nebyl, tam má alespoň známé. Podobně tomu bylo i na startu nejmladší kategorie chlapců na 100 metrů. Rozdával tam moudra dvěma soupeřům a přesvědčoval je, že zaručené skončí za ním, protože on je nejstarší, chodí na atletiku a tak vůbec& (Jak to dopadlo s jedním z nich – číslo 4 – je vidět na přiložené fotografii.) A nakonec, jak je to v poslední době spíše pravidlem, pojal, celý běh jako výklus. Snažil se při běhu dokonce navázat družný hovor a rozhodl se nereagovat ani na (jak to u mne nebývá obvyklé) velmi hlasité a vehementní povzbuzování.
Předmět doličný: S "paparazzim" z Triatletu, který odhalí Matoušův (č.22) běh "s prstem v nose" i mou nestandartní reakci, jsme ani jeden nepočítali.
Možná si to jen namlouvám, ale myslím, že nejsem žádný fanatický rodič, který by musel mít ze syna atletickou hvězdu, ale byl jsem vždy hrdý hlavně na to, že do závodění Matouš dával srdíčko a dokázal se na něj, až na pár výjimek, plně soustředit. Budu doufat, že momentálně prožívá jen nějaké klackovité období, ze kterého brzy vyroste. Protože v září nastupuje do školy a tam bude soustředění opravdu potřebovat.
koyama
Žádné komentáře:
Okomentovat