středa 16. května 2012

Za pokladem pevnosti Terezín

Geocaching kromě hledání plastových krabiček zastrčených do pařezů přináší občas možnost si netradičně zasoutěžit.  Jednou takovou akcí bylo soutěžní setkání  Za pokladem pevnosti Terezín. Organizátoři se pokusili napodobit známou televizní soutěž Pevnost Boyard a vzhledem k tomu, že za sebou nemají profesionální zázemí a finanční možnosti velké televizní společnosti, myslím, že se jim to celkem povedlo.
Do svého týmu mě přibrala skvělá mariánskolázeňská parta ve složení Petra, Michal a Martin. Z jejich strany sice zaznívala jakási obava, že mě, jakožto (podle nich) sportovci, by cosi mohli zkazit, ale tato obava nebyla vůbec na místě. Petra mě v eventovém logu (v jednom z komentářů) dokonce označila za sportovce tělem i duší a já jí musím drobně opravit. Duší sportovcem zůstávám, ale tělem už jím pár roků nejsem (leda tak sportovec při těle). :D A právě mi "duševní sportovci" stále víc a víc než na výsledky koukáme na to, abychom si ty akce hlavně pořádně užili. A to byla i zásadní myšlenka naší účasti natéto akci).

Než s námi navštívíte bezmála 30 km většinou temných chodeb pevnostní systému Terezín, dovolím si krátké intermezzo a doporučím před pokračováním četby článku spuštění tohoto videa v druhém okně prohlížeče pro navození správné atmosféry. :)

Jako první mise na nás čeká Kámen mudrců. Mělo mi to asi dojít podle názvu, protože dobrovolně bych se do logického úkolu příliš nehnal. Dávají mi do ruky jakousi krabičku s osmi tlačítky a vedou mě k oknu. Vykouknu z něj ven a vidím čtveřici oken ve stěně naproti. Ještě chvíli bláhově doufám, že půjde jen o jakousi variantu laserové střelnice, ale chyba lávky. Prý, namačkej jednotlivá tlačítka do jediné možné kombinace tak, aby se na displeji zobrazily po celé jeho délce křížky. Panebože, jak to mám udělat?!  Myslel jsem, že půjde hlavně o to, používat správně bílá či červená svalová vlákna. O ty jsem se v posledních dnech a týdnech staral, ty jsem si náležitě hýčkal. Ale šedá hmota mozková? Vždyť já jí chtěl původně nechat doma, aby mě příliš netížila. Vzal jsem jí nakonec s sebou jen proto, že bude zapotřebí uhodnout heslo pro vstup do Pokladnice. Nedá se nic dělat. Začínám mačkat jednotlivá tlačítka a hledat v jejich kombinaci nějakou logiku. Zprvu na tu věc zírám, jako Japonec na brambory, ale nakonec se zdá, že se mi nějaká logika v objevování a mizení křížků rýsuje. Teď bych asi měl zmáčknout to úplně pravé spodní tlačítko a celá řada by mohla být zaplněná, říkám si. Ale co to druhé spodní zleva? To jsem ještě nemačkal. Copak asi dělá? Zkusím ho zmáčknout, a pak se vrátím k již vymyšlené variantě. Mačkám&displej se zaplní a pak blikáním vykřikuje: Výhra! Výhra! Zase jednou, zdá se, jsem měl víc štěstí než rozumu. :)

Čeká nás druhá mise – Charón a s ní jeden temný tunel. Jakmile Petra uvidí, že z něj vytéká voda, za "týdny příprav" nastřádaná obava z pavouků z ní opadne a neohroženě se k úkolu přihlásí. Tunel, zdá se, zpevňoval výdřevou nějaký šílený horník. Kmeny jsou přes sebe naskládány do mříží, jimiž by měl problém prolézt i Bob Divílek. Navíc, když Petra zmizí v tunelu, dovídáme se, že jsme nevybrali moc dobře, že výhodou vzhledem ke dvěma úzkým obrubníkům na každé straně celkem širokého tunelu je vysoká postava. Jenže to neznají Petru. :) Nejprve jde slyšet krátké štrachání po souši úzkého obrubníku, aby se vzápětí ozvalo nekompromisní: ŠPLOUCH! ŠPLOUCH! ŠPLOUCH! Jak se Petra hrne vodou ke kolejnici, která se vzápětí rozezní. Ani v tomto článku se to nedá popsat jinak, než jak jsem to okomentoval před tunelem, sledujíc přesýpací hodiny, které Petře odměřovaly čas. Ta se s tím teda nesere!

Tajemství Entů je třetí misí, kterou na nás pořadatelé připravili. Opět máme štěstí na výběr člena týmu, který dostal úkol na starost. Michal vyhopsal se svou velterovou váhou po provazovém žebříku, jakoby se nechumelilo. Ono se sice opravdu nechumelilo, ovšem například já bych se svou těžkou váhovou kategorií šplhal nahoru právě tak, jakoby byl nejméně blizard. Tedy určitě výrazně pomaleji. Kdo ví, zda bych to v časovém limitu vůbec stihnul.

Čtvrtý úkol zbývá na Martina. Sibyla a Pýthia. Tušíme, že by mohlo jít o nějakou intelektuální činnost. Lepšího člověka jsme tam poslat nemohli. Martin si připíjí se dvěma dámami v kápích podivnou tekutinou z ještě podivnějších karaf. Z legrace odhadujeme, co že to je za úkol. Nejspíš teď bude muset vydržet se zkříženýma nohama celé dvě minuty a neobarvit kalhoty. Nebo se snad jedná o náročný rébus: najdi si svůj vlastní záchod? Nakonec Sibyla s Pýthií napojili Martina pouze kyselinou fosforečnou rozmíchanou ve vodě s trochou karamelu, fruktózo-glukózového sirupu a kofeinu, aby do něj (tedy do onoho tajemného nápoje) nakonec přifoukli trochu oxidu uhličitého. Teprve potom dostal Martin hádanku, kterou za pár vteřin bravurně vyřešil. Nevím, jak ostatní, ale já bych tam na dřevěné věži naproti věštkyním jen bezradně stál a čekal, až se všechen modrý písek v hodinách přesype.

Jednonohý jeřáb. K úkolu se opět hlásí Petra. Jen chvíli nevíme, o co se jedná. Za okamžik nám organizátoři odkrývají jednokolku. Naštěstí můžeme s Michalem Petře pomoct železnou tyčí, protože udržet se na tomhle vehiklu by stálo mnoho hodin tréninku i kdyby byl povrchem pro jízdu asfalt, natož místní travnatý terén. Zapřeme tedy tyč do sebe, Petra se na ní pověsí jako netopýr a snaží se zkrotit nezkrotné kolo, alespoň tak, aby nebylo za cílovou páskou o moc dříve než ona. Prostě, aby zůstaly v kontaktu. Což se Petře nakonec daří. Získáváme deset sekund k vynášení pokladu navíc.

Šestá mise – Temný labyrint. Čtyři klíče jsme získali v úvodních šesti misích, takže nyní jde opět "pouze" o bonusové vteřiny. K úkolu se neohroženě hlásím já, ovšem to ještě netuším, že budu první, který v plnění úkolu zklame.  Nejprve mi jsou odebrány všechny svítící pomůcky (včetně hodinek), načež je mi na hlavu usazen blembák, jsem ofocen bleskem, abych viděl ještě větší ho& kulový než doteď a s (ne)příjemnou hláškou, že záchranářský pes je připraven, jsem vyslán do temné chodby. Jedinou radou je mi to, že se mám držet levé stěny. Postupuji pomalu vpřed, tunel temní čím dál tím víc, když se otočím zpět, nažloutlá mihotavá záře svíčky se se mnou pomalu loučí. Snažím se jít dál. Podlaha tunelu rozhodně není vyparketovaná. Je to tu samá díra. Ztratím rovnováhu, chytám se druhé stěny a hlava "obalená" modrou přilbou do něčeho naráží. Jestli do zdi či do stropu netuším, ale už vím, proč jsem tu přilbu na hlavu dostal. Nejspíš je tu asi první odbočka. Soukám se do ní, ale po tom, co tam nasoukám celé tělo, zjišťuju, že dál to bez zvýšení úsilí nepůjde. Volám dolů (chodba, kterou jsem se doposud plížil, směřovala vzhůru), jestli mám lézt do toho "komínu", co jsem nahmatal. Odpověď zní: V žádném případě! (Možná by neškodil natažený provaz, aby bylo jasno kam se plazit.) Asi jsem se měl zeptat, než jsem se tam zašprajc. S vynaložením enormního úsilí se dostávám ven a postupuju dál podél stěny. Chodba se však stále zužuje a strop se tlačí dolů k zemi jako nedočkavý milenec. Už prakticky ležím, a přesto drhnu přilbou o strop. Ze spodu na mě parťáci volají, že mám ještě polovinu času& Jenom! zoufám si. Netuším, kde jsem, kam jdu (nebo se spíš plazím) a kam se mám dostat. (Nebyl jsem to vlastně schopen jednoznačně zjistit, ani po skončení soutěže, kdy jsem se do chodby šel podívat se svítilnou.) Poprvé v životě zažívám klaustrofobický pocit, který mi bere i tu poslední špetku odvahy pokračovat dál. Mám už jen polovinu času a bůh ví, kolik desítek metrů temné úzké chodby je ještě přede mnou. Rozhoduji se vrátit. Maskuji to sice hrozbou penalizace patnácti vteřin na závěrečné vynášení pokladu v případě, že bych překročil časový limit, ale nejsem si jistý, že bych pokračoval dál, i kdyby můj postup temným labyrintem nebyl časově omezen. Jsem zpátky na startu, sundávám přilbu ze zpocené hlavy a dychtivě očima nasávám byť jen mdlé světélko ze hřbitovní svíce stojící na zemi.

(má to pokračování...)

koyama

3 komentáře:

  1. Když člověk nemá formu takovou, aby ho jeho výkony v běhu bavily, musí hledat zábavu také jinde. :)

    OdpovědětVymazat