SJK a CHBZ

 

Není lepší náplasti na více než čtrnáct dnů bolestivou a zanícenou ránu po trhání stoličky, než navštívit natáčení pořadu Show Jana Krause, ve kterém vystupuje jako host brácha a uhájit i přes zdravotní potíže vítězství v Chebské běžecké zimě. V Chebu bylo ovšem nutno vybírat tu správnou, tedy méně obsazovanou kategorii. :) 

Výsledky CHBZ.

Pour féliciter 2015

Nové zaměstnání

Firma: koyamas family

Pracovní zařazení: otec

Zhodnocení zkušební doby: Celkem se osvědčil. Alespoň natolik, že jiného ňoumu není nutno shánět.

Mám nové zaměstnání.

Po dvou měsících a dvou týdnech musím uznat, že je to dřina. Víte, já to vždycky tušil a od dvou let půlčíka, kdy jsem s ním byl rok na rodičovské dovolené, jsem to i věděl. Kamarádům jsem to často říkal, ale takhle veřejně jsem to, myslím, ještě nikdy neprohlásil. Slovo dovolená je ve spojení mateřská, rodičovská či otcovská více než scestné. ...číst více

Touha po běhání a touha po normálnu

V červnu jsem z chodby v nejvyšším patře Karlovarské nemocnice pravidelně a velmi teskně shlížela na zalesněné kopce v dáli za výpadovkou na Ostrov. Chtělo se mi běžet přes všechny, které jsem viděla. Při ultraběhu, takovém tom pomalém nekonečném běhu, kdy plížící se bolest těla pomalu vytlačuje bolestivé myšlenky a zůstávají jen ty, jak vydržet běžet, se vždy dostávám do rovnováhy. Naposledy jsem kratičký závod Slavkovský podzimní kros běžela na konci října 2010, pak ještě 4 poběháníčka a na dlouhou dobu tipec. Lidé se mě ptají, jak se mám a jestli je vše v pořádku. No, už se mi to nechce pořád opakovat, ale pořád to úplně normální není. Ale snad už brzo bude.

Šimonek je více než vymodlené dítě a ženská je v touze po dítěti schopná udělat cokoliv. Ale příchod miminka na svět, kdy si samo neví se životem rady a je odkázáno na lékařskou péči, byl pro mě téměř zdrcující. Při ultramaratonu člověk zjistí jednoduchou poučku: "Když si myslíš, že už nemůžeš, stále ještě můžeš." A taky to, že tělo hlavu prostě poslechne a znovu se rozeběhne. Je to o soustředění myšlenek. To bylo asi nejtěžší po té, co jsem poprvé uviděla svoje vytoužené miminko trpět v inkubátoru s podporou dechu. Soustředit myšlenky na to, abych fungovala dál. Další den se Šimonek ještě zhoršil, a když jsem za ním přišla na novorozeneckou JIP (nejvyšší patro nemocnice, odkud byl ten nejhezčí výhled na zalesněné kopce v dáli), byl zaintubovaný a utlumený léky, takže se v podstatě nehýbal. Tehdy je strašně těžké poručit hlavě, že má myslet na něco jiného. Když jsem ležela na pokoji se dvěma maminkami, které měly svoje miminka u sebe, a přitom to moje leželo úplně někde jinde a já ho mohla pouze krátce pohladit. Navíc Matoušek dostal neštovice a tak jsem ho následující dva týdny viděla jen ve foťáku. Jirka mi na něm ukazoval Matouška, já jemu Šimonka.

Normální je, když maminka drží dítě hned po porodu, nebo v případě narkózy po probuzení. Já si Šimonka pochovala 6 dní po porodu. Ač nejsem na žvatlání zdrobnělinek na miminka a vždy mi to přišlo legrační, nešlo to jinak. Šimon týden po porodu shodil 300 g, a když jsem ho vzala prvně do náručí, vážil 1,7 kg. Normální je, když maminka přiloží čerstvě narozené miminko k prsu a ono saje a mlíčko se spustí. Třetí den po porodu jsem dostala do ruky odsávačku a starej se. Při odsávání jsem seděla u inkubátoru a dívala se na Šimona, jak nehybně leží a jednou za deset minut pohne pusinkou. Šimon dostával mateřinku hadičkou nosem přímo do žaludku (jak je vidět z fotky zveřejněné již před časem). Mlíčko se nakonec spustilo. Ohromný povzbuzující účinek na mě mělo, když sestřička další den dala Šimonovi moje čerstvě odsáté mléko. 7 dní po porodu jsme ho poprvé přiložili k prsu, bylo to po ránu, tak ani nemusel tahat, samo mu to teklo do pusy. Tak se učil polykat. Den za dnem se učil nové věci. Trvalo ještě dalších 10 dní, než zvládl všechna kojení sám.  To říkám hlavně pro maminky, které kojení vzdají při prvním problému a začnou krmit mimčo z lahve. Normální je po narození miminka cítit lásku. V mém případě to byl strach, panika, pak zodpovědnost a teprve po čase láska.

A co to ještě znamená mít předčasně narozené dítě? Šimon se narodil 7 týdnů před termínem a říká se, že je středně nezralý (tedy mohlo to být i horší). Znamená to, více komplikací, více návštěv u lékařů (naštěstí jde spíše o preventivní sledování). Předčasně narozená miminka špatně usínají, lehce se budí a ze spaní vydávají různé zvuky. K různým komplikacím jsou více náchylní. Šimon ve druhém měsíci prodělal operaci tříselné kýly, která se, žel, uskřinula (více tady). Po operaci jsme ho hodně šetřili z obavy další kýly.  Má také reflux, což v podstatě znamená, že po kojení ublinkává. No, ona ublinkávají všechna miminka, že? My však máme samostatný koš na látkové plíny, kam jsme házeli první měsíce kolem 8 plen denně – poblitých. A to jsme Šimona po každém kojení, i když několikrát odříhnul, drželi hlavou výše téměř hodinu. Kombinace nedonošení a bránění v pohybu z důvodu strachu z další kýly a přílišného ublinkávání nás přivedla k nemilému zjištění, že je Šimon v psychomotorickém vývoji výrazně opožděný. Nesnáším pláč mimina, natož pak řev. Chtě nechtě musela jsem začít chodit se Šimonem na rehabilitace a cvičit s ním několikrát denně Vojtovu metodu. Není to jen tak obyčejné cvičení, je to týrání matek. Ač Šimona, to že mu stisknu tlakové body, nebolí, řve jako pominutý, protože ho to nutí cvičit, i když on chce dělat úplně něco jiného. Naštěstí jsou vidět pokroky.

A jakpak je to vlastně s tím mým během? Samozřejmě jsem měla ze začátku dilema mezi přínosem pro mě a újmou Šimona v důsledku aplikace inhalačního léku, který si musím aplikovat před zátěží, tzn. před každým během. Na konci srpna to vyhrála moje touha po běhání. První běh po tak dlouhé době neběhání a ještě po takové zátěži, kterou je rizikové těhotenství, porod císařským řezem a hojení ve stresu, bych nejlépe přirovnala k prvnímu běhu dospělého nesportovce. Akorát s tím rozdílem, že já už vím, jaké to je, když člověk běhá s radostí. A tak se to počáteční poklusávání, při kterém bolí celé tělo a člověk je zadýchaný v podstatě z ničeho, dalo přežít a na závěr prvních dvou kilometrů jsem měla úžasný pocit. V dalších dnech jsem postupně zvyšovala zátěž o 400 m. Dostala jsem se i k běhání 4x týdně v průměru 6-8 km, ale to už jsem začala být pod velkým tlakem z toho, že doma jsem pořád ve skluzu a nestíhám. Takže teď běhám 2x týdně 7-10 km a tak nějak to stíhám.

Taky jsem se už nechala vidět na pár závodech v okolí (Abertamy, Chodov, Klášterec, Ostrov). Vybrali jsme si je pro to, že mají v časovém rozpisu samostatný běh pro ženy a pro muže, abychom se mohli s Jirkou vystřídat v hlídání našich klučíků. Málokdy se však pořadatel nedostal do skluzu, a tak Jirka musel kočárek na chvíli, než jsem doběhla, vrznout tu kamarádce, tu pro nás cizí paní.

Stihla jsem i přičichnout k ultramaratonské atmosféře, a to ve Františkových Lázních na charitativní třiadvacetihodinovce. Jirka šel se Šimonem v kočárku, já jsem první kola běhala střídavě s Matouškem, a sama, později jen sama. Všechno se ale dosud řídí Šimonovým kojením. Nakojila jsem v autě a pak dala ještě tři kolečka. Více už se nedalo, neboť jsem si před kojením auto nevytopila a tak jsem stihla trochu prochladnout a pak jsem se už ani při běhu nerozehřála. Navíc už se to nelíbilo ani Matoušovi a tak jsme spěchali domů. V letošním roce poprvé od doby, kdy jsem začala běhat maratony, ani jeden neuběhnu. (I když jsem si malou chvilku pohrávala s myšlenkou, že za těch třiadvacet hodin bych ho ve Františkových Lázních mohla natočit.) O to víc se budu těšit na příští rok.

Zdá se, že přicházíme do normálu, Šimonek přibírá na váze pravidelně půl kila měsíčně, za tři týdny jdeme na první očkování (miminka narozená v termínu ho už mají několik měsíců za sebou), v noci spánek protáhl pravidelně na 6 hodin (někdy i více), konečně vydrží spát cca 1,5 hodiny v kuse v postýlce na zádech. Psychomotorický vývoj holt bude ještě nějakou dobu dohánět, nezbývá než cvičit a cvičit a smířit se s tím.

První úsměv

Stalo se to už celkem dávno. Před několika týdny. Já ale pořád doufal, že se mi povede zachytit také objektivem fotoaparátu. Ovšem nejlepší momentka, která z mého snažení vzešla, připomínala nejvíc šklebícího se Stallona za mlada.

...celý článek.

Jeden a tři čtvrtě chlapa

Málo platné, narození dítěte vám obrátí život naruby. A lhostejno, jestli jde o prvorozence či druhorozence. Snad jen takový druhorozený nedonošenec, vám dokáže život opepřit malinko vydatněji (viz. tady, tady, tady a vlastně i tady). Ovšem to si nestěžuji. Bez koření není pořádná bašta, že?!

A jak se vám tak obrátí život naruby, jste celí vyjevení a zděšení z toho, jak to na té opačné straně líce vypadá, a vymýšlíte neuvěřitelné věci. Tedy, ne že bych nakonec vymyslel něco tak neuvěřitelně šokujícího a převratného. Kdo mě zná, ví, že s mou náturou je výsledek onoho vyjevení se nad životarubem vlastně prachsprostě normální. Rozhodl jsem se totiž, sic tak nějak nepravidelně, se z tohohle zděšení veřejně vypisovat.

Tento občasník ponese název 1 a ¾ chlapa s podle situace se měnícími podtituly.  Všechny hlavní postavy občasníku jsou potom obsaženy v jeho názvu. Nevěříte?

Jedničku nebo také celého chlapa jsem nabubřele přisoudil sobě.

Polovina náleží našemu šestiletému synu a čerstvému školákovi (k tomu se určitě ještě vrátím). Asi by s tou polovinou hlasitě nesouhlasil, protože se velmi často považuje za chlapa celého. My potom máme někdy dokonce pocit, že tu po bytě nebo venku nebo prostě tam, kde se zrovna nacházíme, běhají nikoliv chlapi, ale rabijáti nejméně dva. Přesto však budiž pro tento nepravidelník onou půlkou, pulcem či půlcem nebo taky půlčíkem. Co oči (prozatím) nepřečtou, to srdce bolet nebude. :)

Sotva tři měsíce stár, stěží přes tři kila vážící a už minimálně třikrát nás vyděsivší uzlíček nebude, jak by se mohlo z předchozích slov zdát, třetinou, nýbrž čtvrtkou. Čtvrťákem či čtvrťáčkem…

A v neposlední řadě moje milovaná žena a matka tří čtvrtek vyobrazených níže. 

Nezapomněl jsem na ni a skutečně v titulku obsažená je. Ona je totiž to krát, které násobí to skrovné penzum našich dobrých vlastností a navzdory matematické logice odmocňuje naše nedostatky. A kdo jí už někdy viděl, ví, že titul paní krát(ká), jí sedne jako ulitý. :)

Ale už dost úvodu. Třeba se najde někdo, kdo bude tyhle výplody prozatím (snad) zdravé mysli číst (jak píšu výše, nabubřelost sama :). Ovšem pokud nikoliv, i tak mi bude stát za to, si některé hlášky či příhody pro budoucnost zaznamenat. Třeba jen jako příhody pro vnoučata. :) A kdo ví, třeba jednou pojedou Šimon a Matouš i na riviéru…. ;)

Blog 1 a 3/4 chlapa

Běh temnotou

Ač je mé pobíhání v poslední době, dalo by se říct, bezcílné, přeci jen jsem se v červenci pokusil dát tréninku alespoň nějaký řád. Vzhledem k tomu, že Dresdner Nachtlauf, na který jsem se chystal, má délku 13,6 km, bylo nutno si tuhle vzdálenost párkrát zaběhnout i v tréninku. Ani ne tak proto, abych mohl atakovat ať už jakýkoliv čas, ale hlavně proto, abych se moc netrápil na štrece, kterou jsem již drahnou řádku měsíců, ba co dím let, neběžel.

Jenže to by nebylo ono, aby tahle příprava probíhala bez problémů. To by snad jednoho ani nebavilo, kdyby mu život nekladl do cesty překážky. Aneb házej to sem po kilech či lej to sem po litrech.

7. srpna jsme u Šimona objevili tříselnou kýlu. V nejbližším možném termínu jsme se s ním objevili u dětské lékařky. Ta doporučila MUDr. Kvasničku, dětského chirurga ordinujícího jak v Karlovarské nemocnici, tak v Nejdecké poliklinice.  Okamžitě se objednáváme, a to do Nejdku na pondělí 13. srpna. Kýla je prý dost velká a doktor Kvasnička by s operací neváhal. Klidně by jí i provedl, ale u tak malého dítěte by se prý v Karlovarském kraji nenašel nikdo, kdo by si troufl na anestézii. Doporučuje Plzeň nebo Motol. Když se dovídá, že máme za dva dny v Motole kontrolu již neexistující bulky na hlavě, doporučí nerušit ji a prostě si v Motole zajít i na dětskou chíru. Prý by nás, na rozdíl od Plzně, mohli vzít možná ihned. Ve středu tedy míříme ověšení taškami s věcmi pro případnou hospitalizaci do Motola. UZ hlavy mění lékařka na onkologii s radostí na UZ břicha. Na chirurgii dostáváme nejbližší možný termín operace – 17.9. A to prý jen proto, že jde o takového drobka. Jinak je volno až v listopadu. Odjíždíme domů vystresování tím, že nás čeká měsíc nekonečného neustálého uklidňování ukřičeného uzlíčku, aby se mu kýla neuskřinula. V noci je malý neklidný, možná neklidnější než jindy, ale nepřikládáme tomu moc váhu. Stává se to. A v poslední době, co zjistil, jak moc lze používat plíce, o dost častěji. Kolem poledního druhého dne, ale začíná jeho křik nabírat na síle a brzy se dá označit za neutišitelný. Rozbalujeme plínu, a to, co na nás vybafne, nás opravdu vyděsí. Šimonův šourek vypadá natekle a je tvrdý na omak. Klička střev se mu dostala do šourku, a tak alarmujeme ambulanci v Motole, aby poradili. Radí Karlovarskou nemocnici, kde se to mají pokusit zreponovat. Ve Varech si nás ovšem přehazují jako horký brambor. MUDr. Kvasnička, jediný dětský chirurg na Karlovarsku, má dovolenou (což pro nás není žádné překvapení, protože nám to v pondělí oznámil), z dospělé chirurgie nás rovnou posílají na urologii a tamní lékař nám suše oznámí, že to nikdy nedělal, tudíž ani dnes dělat nebude. A to aniž by se vůbec alespoň podíval na ten řvoucí uzlíček do autosedačky, natož snad, že by mu dokonce sundal dupačky, aby viděl, o co vůbec jde. Řítím se tedy se řvoucím Mikroyamou za zády po mokrých silnicích do Prahy. Ještě tentýž večer jde na sál. Já dorážím domů okolo desáté, totálně zničený.

Byť operace dopadla dobře a do Drážďan se neuvěřitelně těším pro tu možnost se dokonale odreagovat, odjíždím tam psychicky absolutně vyčerpaný. Unavený, jakobych snad poslední týden ani nespal. Vycucaný jako plátek citrónu použitý k pití tequilly.

Částečně mě přejde únava při setkání s kamarády, se kterými do Drážďan míříme a částečně, když mě vtáhne atmosféra města, oslav i závodu. Jenže ani tak se únavy úplně nezbavím. Pokusím se dodat si energii jedním koupeným bratwurstem s tím, že očekávám spíš pomstychtivou dietní chybu, než nějaký příval energie. Prezentace odsýpá, přestože platíme až na místě. K dispozici je česky mluvící pořadatel, takže je vše bez problémů, i když si nepamatuji startovní číslo, které mi bylo přiděleno.

K dispozici je vše od převlékáren, přes slušné množství toitoiek (po bratwurstu se hodí), až po úschovnu. A i když vše nevyužiju, musím ocenit německou preciznost. Před čtvrt na devět se stavíme do startovního koridoru a ve 20:23, společně se západem slunce, je odstartováno. Startovní brána (i celý koridor) je hodně úzká, a tak mi cesta na start, přestože jsem zařazen do bloku A, hned za elitu, trvá čtyřicet vteřin.  Ještě chvíli si s ostatními běžci překážíme a vzájemně se motáme pod nohy, pak se ale pole roztáhne, koridor běžecké tratě rozšíří a už není problém.

Sice jsem nepřijel honit žádný čas, ale pohodově si klusat taky nemám v úmyslu. Takže je nutné si jednotlivé kilometry stopnout. Hlavně proto, abych to s tempem nepřehnal.  …a přehnal. V tempu brazilských samba-bubeníků rozmístěných u trati dávám první kilometr, po odečtení 40 vteřin cesty na start, za 4:27. A to je na čtrnáctikilometrovou štreku opravdu příliš. Tedy příliš málo. Dál už ale pokračuju rozumněji. Někde mezi 4:45 a 5:00. Rychlejší kilometry mám vždy, když se chytnu nějaké běžkyně. Musím říct, že jsem si vybral celkem pět atraktivních modelů. Jedním dechem je však nutno dodat, že všem těmto modelům se podařilo během několika stovek metrů až několika kilometrů, mi utéct.

Trasa závodu je vedena prakticky výlučně okolo Labe, a tak jsem mohl v úvodu závodu alespoň obdivovat osvětlené památky rozeseté na jeho břehu, včetně Rosengarten, když to tenkrát při zdejším maratónském doběhu nebylo vinou vyčerpání a totální dehydratace možné.

Někde za třetím kilometrem probíháme pod právě rekonstruovaným (či snad nově budovaným) Waldschlösschenbrücke, takže vlastně skrze stavbu. Přemýšlím, proč mám najednou jazyk jako jemný smirkový papír, stačí se však podívat proti světlu a hned je mi vše jasné. Běžecký had před námi víří na stavbě jemný písek a prach snad víc než Loebovo Citroen.  Na pátém kilometru nás čeká občerstvení, tak ten šmirgl opláchnu vodou. Pak už jen kousek, uděláme kličku pro diváky a už se tlačíme po schodech na Loschwitzerbrücke …a to doslova. Běžet se tu nedá, těch třicet schodů vzhůru mi trvá asi 20 sekund, běžci (tedy v tuto chvíli spíš chodci) to tu totálně zašpuntovali. Pokud lze nějaké místo nazvat hrdlem trati, pak to není mnou nepříliš vychválený startovní koridor, ale tyhle krátké schůdky.

Nahoře desítky a možná i stovky nohou most rozhoupou tolik, že si připadám tak trochu jako v lanovém centru. Jakoby mi most šel při dopadu nohou naproti, takže o to víc můj běh připomíná sloní dusot. Seběhneme z mostu a zatočíme na temné nábřeží pod „hradem“ Eckberg. Temnota by ani moc nevadila, problémem je však její spojení s netradičně velkými kočičími hlavami. Nebál bych se je nazvat tygřími… Tenhle kilometr kvrdlám kotníky zhruba za 5:20. Těch pár lamp mdle osvětlujících nábřeží moc nepomůže. Sem tam do někoho vrazím, sem tam někdo vrazí do mě. Vzájemně se omlouváme. Všude vůkol zní „entschuldigung“, „pardon“ a „sorry“. Když se dostaneme na asfalt, jsou podél něj naházeny tyčinky svítící chemickým světlem. Možná by se víc hodily vzadu za námi na kostkách.  Cestou nám zahraje i dechovka, ale sil na to, abych si před ní skočil pár polkových kroků, se mi už nedostává. Znovu spolykám hrst prachu pod mostem Waldschlösschen.

Konečně tu jsou slibované pochodně. Atmosféra je hned o kus kouzelnější, i když jde vlastně jenom o jakési hořící plechovky. Vlevo před námi přes řeku už nám ale dělá kulisu osvětlené historické jádro Drážďan. Na břehu kotví flotila Drážďanské paroplavby. Ještě stále dost běžců předbíhám, ale většinou mě početné běžecké skupinky prosívají za sebe.

Ještě přeběhnout Albertbrücke. Už sotva motám nohama a most se mi zdá strašně do kopce. Sakra, takhle hrozný nejsou snad ani sjezdovky v Krušných horách! Do cíle zbývá něco přes kilometr. Zkusím si zase trošku zasprintovat. Posledních šest set metrů dávám tempem 4:20 na kilák, když zrychlení přichází až na poslední dvoustovce. Nicméně to stejně není nic k chlubení, protože toto video v čase 0:10 – 0:12 jednoznačně prozrazuje šourajícího se tlouštíka v modrém tílku a v bílých podkolenkách.

Za cílem dostáváme od roztleskávaček, které se před startem vyhazovaly vysoko do vzduchu, vkusnou medaili, u stánků pak banány, jablka, vodu, kolu, jablečné, pomerančové či grapefruitové minerálky a pro mnohé téměř nezbytné pivo. K vytištění je okamžitě připravený diplom, a pokud by se někomu chtělo přidat k už uběhnuté vzdálenosti ještě pět set metrů (což mě se absolutně nechce), pak mu jsou k dispozici i sprchy. A pokud byste přijeli o den dříve, můžete se zúčastnit pasta party.

Užil jsem si tu atmosféru dvou a půl tisíce běžců vrchovatě. Už mi nějaký ten masák dlouho chyběl. Na půlmaratón si s tím minimem tréninku a neustálými bolestmi achilovek netroufám a noční běh Prahou jsem po několika ne zrovna příznivých zkušenostech tentokrát nehodlal pokoušet. Tady se mi za 15 € (při dřívější registraci byla cena ještě příznivější) dostalo všeho, co od takového běhu očekávám. Příští rok bych jel klidně znovu.

Výsledky. (Můj čas 1:06:31; RT: 1:05:50)

Doma

Máme je doma. Oba. Už pátý den.

Hned druhý den po jejich příjezdu jsme ještě museli se Šimonem do Motola, protože s růžkem, který mu velmi rychle vyrostl na hlavě, si v Karlových Varech nevěděli rady, ale vypadá to dobře. Tedy ne, že by nám v Motole cokoliv diagnostikovali. Ani po podrobném sonu, nedokázali, jak se přesně píše v lékařské zprávě, hypoech. strukturu blíže specifikovat. Ale podle všech názorů, které jsme vyslechli, se zdá, že by nemělo jít o nic vážného.

Upřímně říkám, že další návštěvu dětské onkologie v FN Motol, bych si s chutí odpustil. A to jsme byli jen na ambulanci. Vidět ty malé děti, které tam chodí po chodbě opíraje se o kapačku, by nenechalo chladnými ani pořádné drsňáky. A tím já zaručeně nejsem. Nicméně v polovině srpna tam musíme ještě na kontrolu. Takže mi nezbývá nic jiného než sbírat psychické síly na další návštěvu. A snad už to potom bude opravdu naposledy.

Tatínek mě koupe

Mně se doma spí dobře, tatínkovi prý teď o trochu hůř :)

 

Nesu vám noviny

Ahoj všem.

 

Moc děkuju za držení pěstí či palečků. Dalo to hodně práce a spousty hodin učení, ale v pátek jsem konečně přišel na to, jak dýchat sám.  Je to dřina, ale zvládám to. 

Doktorům a sestřičkám se taky nezdála moje barva. Prý v Asii by to bylo dobrý, ale tady to není standard. Takže jsem se hodně opaloval.

Teprve v sobotu mi konečně sundali brýle, když u mě byla maminka, takže jsem si jí mohl prohlédnout zblízka. 

Nejen mně, ale všem kamarádům a kamarádkám, co tu se mnou na novorozeneckém JIPu leží, chybí sací reflex. Takže se teprve učím pít mlíčko od maminky a řeknu vám, že je to strašná fuška. Kolikrát se u toho tak unavím, že usnu. Občas mi tedy sestřičky musejí dát mlíčko sondičkou rovnou do žaludku. A musím říct, že to je bájo. U toho se klidně i vyspat můžu. 

Jenže maminka povídala, že když se nenaučím pít pořádně, nepustí nás domu. A to by byla škoda, protože už jsem docela zvědavý na brášku, kterého jsem ještě nemohl vidět, protože jen co jsem přišel na svět, dostal neštovice. Takže budu muset zase makat. Ach jo, to je tady na tom světě dřina.

Šimon

 s maminkou

No a co?

Zkoušel jsem to mnohokrát a nikdy se mi to nedařilo. Až teď se to nejspíš povedlo Šimonovi. 

Žádný ze závodů jsem nedokázal běžet bez plánu na konkrétní výsledek, bez ambicí nebo bez srovnávání s předchozími ročníky či jinými závody. Potom, co se narodil Šimon, to jde tak nějak samo. Už na Běh historickým Stříbrem minulou neděli jsem se jel jen a pouze odreagovat. Na chvíli zapomenout. Neužírat se starostmi, které byly v tu chvíli z mé strany absolutně neřešitelné. A to se povedlo.  A že jsem doběhl ve své kategorii poslední? No a co?

 

Přiznávám, že ještě při běhu Merklín – Plešivec mě takový výsledek žral. Teď už je to jen nepodstatný zápis ve výsledkové listině, kterou jsem hned doma hodil do sběru.  Ve Stříbře jsem si čas sice stopnul, ovšem až teď, když tohle píšu, jsem jen ze zvědavosti nakoukl do tréninkového deníku, abych si ho přeci jen porovnal s předchozími ročníky. Ostatně už je dávno po závodě. A výsledek srovnání? Asi nebude žádným překvapením, že výsledný čas byl tím absolutně nejhorším, který jsem na téhle trati zaběhl. Už jsem to tu jednou psal. No a co?

Před třemi dny jsem se zašel odreagovat znovu. Na nový kros v Sokolově. Šimon se na začátku týdne dost zhoršil, museli ho zaintubovat a uvést do umělého spánku. A i když se ke konci týdne začínal výrazně lepšit, stejně není účast v závodě, při kterém se nedá myslet na nic jiného než kam šlápnout, v takové situaci od věci. Trať, která vede prakticky neustále nahoru a dolů a využívá k tomu nejen několika terásek nad jednotlivými hřišti, ale i bajkerských překážek nebo schodů, dokonale připoutá veškerou pozornost. Dvakrát jsem si byl některé úseky trati v týdnu proběhnout, takže mě nemělo nic překvapit. Ale překvapilo. Vůbec jsem netušil, že stavitel trati nasměroval závod při průběhu stadionem přes vodní příkop. Sice bez překážky, ale i tak má ta jáma plná vody tři a půl metru. Tím mě, omlouvám se, ale nedá se to napsat jinak, dokonale nasral. Přece, když vodní příkop, tak celý stýpl. Na ten jsem se ostatně celou zimu těšil. A ne abych si zmáčel nohy a pak si na ně cestou balil prach, hlínu, suchou trávu a piliny. Podle povrchu, po kterém se běží. Zvažuju, že příští rok na Královské pětimíli dostane hustey jeden brod řeky Ohře tam a zpět jako bonus, za tu krásně postavenou trať. :)

Původně jsem remcal a sliboval, že ten příkop očůrám (což by se celkem snadno dalo udělat), ale nakonec jsem ho skákal. Dokonce se mi ho v prvním kole podařilo přeskočit skoro celý a vůbec se přitom nenamočit, v druhém kole se namočit jen opravdu zlehka a odrazit si při tom patu a ve třetím kole si nerozbít hubu, když jsem se na poslední chvíli rozhodl už tak daleko neskákat a voda mi schramstla nohu a nechtěla jí nějakou dobu pustit.  A jak že jsem nakonec při tomhle krosu dopadl? Už jsem to tu dvakrát psal. No a co?

Momentálně je stále ještě (alespoň pro některé evropské země) aktuální fotbal. Nedá mi to, abych nepoužil jeden příměr. Život mi v poslední době dává hodně nepřesné přihrávky do běhu. Tady máš a sprintuj! Ti, co mě znají nebo ti, co mě viděli finišovat před třemi dny v Sokolově, ví, že zrychlení mám stále celkem slušné. Nicméně dobíhat ty míče je příšerná honička. I proto jsem se rozhodl, dávat si maximálně tak dva běžecké cíle za rok. Tím prvním letos má být noční běh v Drážďanech. Rozhodně jsem neplánoval jakýkoliv čas, tak daleko bych nezašel ani, kdyby mi v poslední době všechno vycházelo. Nicméně cílem bylo naběhat tolik, abych těch 14 km zvládnul v pohodě. Jenže život se rozhodl pro další nepřesnou přihrávku. Ta pata totiž bolí fakt jak čert. No, zkusím ten balón dosprintovat. I když nevím, jestli to vůbec rozpajdám. A když ne, tak už jsem to tu psal třikrát…

P.S. Pokud jste dočetli až sem, možná se vám tenhle příspěvek zdá dost rozháraný, jakobych přeskakoval od jedné myšlenky k druhé. A ono to tak koneckonců je. Mohl bych vymyslet dalších pár odstavců, ve kterých bych vyjmenoval všechny důvody proč tomu tak je. Ale já na závěr napíšu jen tři slova: No a co? :)

Bojovník Šimon

Maminka s tatínkem mi dali jméno Šimon a jsem tu mezi Vámi třetí den. Narodil jsem se předčasně, mám nevyvinuté plíce a proto musím být připojený na plicní ventilaci. Všichni okolo říkají, abych bojoval. Tak bojuju. Tatínek si myslí, že jestli jsem se něco u maminky v bříšku mohl naučit, tak je to právě, jak bojovat. Držte mi, prosím, pěsti.

Vzhůru, větru vstříc!

Chebské letiště. Vítr mi čechrá zbytky vlasů a nakukuje pod ně na mou rozrůstající se pleš. Asi už ví, že jsem se rozhodl, seznámit se s ním v jeho hájemství trochu víc. Navléknu padák. Jsem potěšen, že prý je jen od toho, aby mě netlačila sedačka. Nastoupím. Jsem přikurtován a zaklapnut. Nohy se mi trochu chvějí, když dostávám poučení. Naviják navíjí. Trocha zrychlení, špetka přetížení, zaléhající uši. Letím do nebe. Ani jsem netušil, že to bude tak brzo.  Trochu se zhoupneme, když se "urveme" z lana. Vzpomínka na cesty autobusem v dětství. A pak… Krása nesmírná. Na stromě v deseti metrech nad zemí mívám občas sklon chromnout strachy. Tady, v několika stovkách metrů, je to smíření, okouzlení, údiv i požitek. Klesáme dolů zatáčkou a mě se chce křičet: "Ještě!" Prohlížím si okolí Jesenice, koukám na vrcholky Slavkovského lesa, pohlédnu i směrem k domovu. Pod námi je pískovna a na letišti přistává letadlo. Následujeme ho. Sedáme do trávy. Je to trochu tvrdší než jsem si představoval. Nicméně z letadla vylézám s připitomělým úsměvem. Nohám se příliš nechce poslouchat. Jsou těžké a podivně bolí. Jakoby na ně najednou té gravitace bylo příliš. A i když nohy neposlouchají, chtělo by se mi tančit. Nejspíš už nikdy nebudu tím, kým jsem byl před startem.

 

S polstrováním na zádech

 

Před startem

 

Chvíli před odpojením z lana navijáku

 

Přistání

 

Připitomělý úsměv