Pour féliciter 2015

Bahnomil Trojúčastný aneb Roury a hadice

Ano! U nás doma se objevil nový živočišný druh. Tedy přesněji řečeno jsem v něj zmutoval. Stal jsem se bahnomilem. Přesně v den mých čtyřicátých prvních narozenin.

Zúčastnil jsem se prvních dvou ročníků Bahňáka. 2011 a 2012. Loni jsem si Bahňáka dopřát nemohl, protože jsem v době registrace léčil natrženou šlachu. Letos jsem byl v době registrace naopak plný sil a (s na mé poměry) slušně rozjetým tréninkem. Ale jak šel čas, začaly se na mě (kromě tuku) nabalovat zdravotní problémy. A jelikož se organizátoři Bahňáka začínají pomalu přiklánět k italsko-pražskému modelu, byl jsem postaven před rozhodnutí vyhodit 600 korun oknem nebo se s tratí i přes zdravotní hendikepy nějak poprat. Většina potíží se totiž projevila až v době, kdy už vrácení startovného nebylo možné. To, spolu s diskriminací mnou zvolené banky, která nebyla na seznamu V.I.P. bank, u nichž bylo možné zaplatit převodem, byly snad jediné pihy na tváři tohoto závodu.

Ale vraťme se k mým zdravotním strastem. Někdy na konci dubna mě začala trápit šlacha na prostředníčku pravé ruky. Nejdřív neznatelně, plíživě. Pak se to po jednom pondělním lezení na umělé stěně rozjelo naplno. Prst natekl a dost bolel. Diagnóza: zánět šlachy. V té době by se dalo ještě se storno poplatkem odhlásit. Jenže já si řekl, že když si dám pauzu, tak se to za ty téměř čtyři týdny snad vyléčí. Padnul sice plán trénovat ručkování a podobné opičárny, ale ještě tu pořád zůstávaly nohy.

Řekl jsem si, že naberu nějakou tu rychlost, silovou a anaerobní vytrvalost a začal jsem do toho víc bušit. A výsledek se brzy dostavil. Natáhnul jsem si podkolení šlachu. Takže posledních deset dnů už nebylo vlastně co trénovat. Snad jedině připravit na závod svou psychiku.

Tu mi ale osm dnů před závodem dost rozházel nález červené skvrny se světlým středem v místě, kde jsem měl před 15 dny přisáté klíště. Dva dny na to mě dorazilo to, co už jsem tak nějak tušil. 3000 mg amoxicillinu denně. Už předtím to bez tréninku nebyla žádná lambáda, ale teď šla má kondice dolů geometrickou řadou. Tenhle dryáček je výborný žrout energie a navíc skvěle naředí stolici.

Přesto stojím v den svých jedenačtyřicetin na startu a dříve než začne má narozeninová párty, nedůvěřivě si prohlížím první překážku nazvanou Blátivá opice.  Osm svítivě žlutých kovových příčlí na zelené konstrukci ze stejného materiálu zvedajících se šikmo vzhůru a za nimi další osmička příčlí klesající zase nazpět. To vše nad jámou plnou kaolinového bahna. Kousek od startu byla možnost vyzkoušet si ručkování na podobné konstrukci. Tam zjišťuju, že ten prst, co měl být už dávno zhojený, prostě neposlouchá. Asi by se vám chtělo říct, co že se stane, když zahučím do toho bahna. Stejně tam na některé z dalších překážek přece musím zaručeně skončit. Jenže problémem je, že se organizátoři zřejmě přes zimu nudí a shlédli příliš mnoho přenosů ze světového poháru v biatlonu. Prostě připravili trestný okruh. Trestný okruh s přelézáním dvoumetrové bariéry. Za sucha "no problem", ale holky už tu stěnu před námi pěkně tím kaolinem namydlily. Už se prostě vidím, jak předvádím na té mazlavé bariéře divadýlko, dokud se mě některému ze závodníků nezželí a nepomůže mi přes ni.

A je odstartováno! Jedna příčle, dvě a třetí hned krizovka. Do kopce to jde fakt ztuha. Nekoordinovaně komíhám nohama, abych se pořádně rozhoupal. Vpravo slyším smích. Je to nějaký divák nebo se na mě tak těší ta slizká stěna? Čtvrtá, pátá, šestá. Prostředníček protestuje. Musíš, říkám si. Zase mám před očima to šou, které budu předvádět na dvoumetrové bariéře. Nějak se prostě naburcuju, pokusím se zapomenout na svůj fakovací prst a najednou jsem v polovině. Dolů to jde výrazně lépe. I když nohy se mi pořád nekoordinovaně komíhají a v jednu chvíli není daleko k tomu, aby jedna z nich zasáhla přihlížejícího diváka. Už jen poslední tři příčle, poslední dvě, poslední…když v tom mi ujede ruka a už padám. Naštěstí byl zrovna onen nekoordinovaný pohyb nohou v dopředné fázi, takže se ocitám na suché zemi. No, na suché…na zablácené zemi. Každopádně pokračuji na druhou překážku a bariéra potažená kaolinovým bahnem zůstává smutná za mnou.

A přede mnou Kaolinové překvapení. Tedy překvapení… Víc by se asi hodil název Kaolinová znouzectnost. Zřejmě tu mělo stát něco jiného (řekl bych nějaké další ručkování), ale cosi se nepovedlo. Takže teď hop, hop, hop přes trojici klád, na kterých jsou navlečené pneumatiky a pak šup do kaolinového bahna, kterému jsem se na první překážce horečně bránil.  

Na čtyři a podlézat síť spletenou z hasičských hadic, která v nejlepším místě leží na hladině a na všech ostatních místech se potápí pod ní. Ani v tom ajfru netuším, co jsem pod tou hadicí všechno vyváděl.

 Já tyhle extrémy prostě žeru

Jen jsem se prostě snažil dostat ven. Až když jsem tuhle překážku opustil tím, že jsem podlezl terénní automobil, začal mi mezi zuby skřípat kaolin. To by nebylo to nejhorší. Ovšem ta bílá kaolinová mlha, kterou vidím, v orientaci rozhodně nepomáhá.

Naštěstí do krysího kanálu trefím. Lépe řečeno skluzavka mě tam doveze. Už klasicky se při prolézání betonové trubky napiju té hnědé nevábné břečky, která v kanálu je. Neřeším to. Proč taky? Jestli jsou v břečce nějaké bakterie, stejně bídně zhynou v proudu amoxicillinu, který proudí v mé oběhové soustavě. Víc mě trápí drobné kamínky a písek, který nabírám do rukavic. Toho se nezbavím až do konce závodu, přestože se o to budu pokoušet. Prostě dámy přijďte příští rok také na start. Nejprve dostanete nejen pleťovou (kaolinovou) masku, ale dokonce komplet zábal a potom na ruce kvalitní peeling.

Následuje Skok do neznáma. Já si ho pamatuju nízký a s prknem. Letos je bez prkna, ovšem hodně, ale hodně vysoký. Zákonitě to bahno dole musí být hodně, ale hodně hluboké.

Vydrápu se ven a protáhnu se skruží do Mandlu. Zlaté klády z dřívějška. Tyhlety betonové hrůzy, co jsou v Mandlu letos, se nedají chytit, kloužou a navíc z té ohromné vrstvy bahna, která je na dně příkopu, se ani nedá pořádně odrazit. Přesto se do toho pouštím. Spodem, vrchem, spodem, vrchem…

 

V další překážce, nazvané Vietkong, už jsem nucen odpočívat. Takže si tak lezu po čtyřech, znovu si drásám už z předchozích překážek podrápané nohy a prostě si tak odpočívám, abych měl dost sil na novou překážku - Komín.

Prolézt rourou pod překážku a vzporem uvnitř vylézt nahoru. 

 

Zjišťuju, že průprava z lezecké stěny tady vůbec není k zahození. Lišty, kterých bych se dříve ani neudržel, jsou teď pro mne opravdu kvalitními chyty. Zvlášť když je možno se opřít. Po síti pak pěkně sválím sudy dolů. Bohužel "je moje síť pomalejší" než maníka nade mnou. Ten mě cestou dožene a pořádně mě nabere nohou do hlavy. Ty woe, ten měl snad kopačky. Pořádně to zadunělo. Nebo že bych už měl v hlavě tak vymeteno? (Jak leze pantáta vzhůru, jak dostane kopačku a jak pak pašík dezorientovaně utíká, můžete vidět na tomto videoblogu od času 3:50 do konce videa.)

Chvíli hledám ztracenou orientaci, než se rozeběhnu k Hoře alergie. Letos je zase o něco těžší. Mezaniny navršených balíků slámy jsou nějaké úzké a navíc je cesta nahoru po předchozích závodnících exkluzivně rozhamtaná. Nicméně stále je to jedna z nejlehčích překážek. A hned za ní následuje další z lehčích. U Jožina, jež je popsána větou: projít mokřad ve vytýčeném směru. Tenhle příkaz naplňuji beze zbytku. Nějak nemám sílu běžet, povidlům, která jsem měl ke snídani a ke kterým se během závodu nastěhoval kaolin, se chce ven. Jenže musím počkat. Tady si rozhodně odložit nemůžu. Bude to chtít nějakou další jámu plnou bahna, kam bych mohl potají něco málo přidat.

Přelézám traktorové pneumatiky. Jde to ztuha. Špunty na botách jsou sice výtečné pro drápání se do blátivých kopečků, ale na gumě prostě kloužou. Následuje Michelinův kopec. Přelézt hromadu pneumatik naházených na sebe bez ladu a skladu je opět hrozné, přesně tak, jak si to pamatuju z předchozích ročníků. Nicméně se mi podaří párkrát vybrat "upěchovanější" cestu, a tak mi letos ke zdolání této překážky úplně postačí čtyři končetiny. Zřejmě ale musím vypadat strašně, protože žena, kterou míjím, zjišťuje, jestli jsem v pořádku a jestli prý nepotřebuji zavolat pomoc. Vracím se nazpět k traktorovým pneumatikám a jsem překážkou Fénixovy tunely donucen prolézt jejich vnitřkem. Už tak sedřená kolena a holeně dostávají znovu sadistickou kůru.

Na Krvavá záda – proplazení se pod ostnatým drátem – jsem vybral ideální trasu. Sice se opět plazím blátivou brázdou, jako ten z nejnižších tvorů, ale na druhou stranu je ta brázda vyrytá tak hluboko, že místy můžu lézt prakticky po čtyřech.

Hned za ostnatým drátem by měla přijít má chvíle. Delší přeběh k brodění slepého ramene řeky Ohře, přerušený jen překážkou nazvanou Kaučukové pole, která požaduje pouze proskákat středy pneumatik ve směru závodu. Jenže, jak jsem v minulých letech na tomto úseku všechny předbíhal, dnes jsem naopak předbíhán já. Tréninková pauza udělala své a antibiotika jen mou antikondici přiživila. Prostě si tak klušu tempem přes sedm minut na kilák a trpím u toho, jakobych právě dával desátou čtyřstovku pod minutu.

Blížím se k brodění slepého ramene. To bývala v minulých ročnících vždycky pohoda. Někdy dokonce nebylo, co brodit. Ne tak letos. Červenobílé pásky natažené přes cestu mne odesílají dvě stě metrů vpravo, abych se následně vnořil do slepého ramene a stejnou vzdálenost brodil zpět. V kalné vodě, obohacené na dně kvalitním jílovitým bahnem rychle nechávám i tu poslední špetku energie, která mi zbývala. Jen tak tak, že tu nenechám i botu. To už by byl opravdu konec. Nemluvě o tom, že pro mě zakorunukolenovrta by tragédií bylo i zaplacení ztraceného čipu. :) 

Po nějaké době, kdy do "vod" slepého ramene naplivu hromadu peprných nadávek, konečně vylézám z bahnité břečky a po hřebeni poloostrova slepého ramene a samotné řeky se vracím k provozování parodie na běh. Ovšem ne na dlouho. Brzy se opět do slepého ramene vracím, abych následně přelezl dvě překážky po provazové síti.

Klidnější a klusatelnější úsek trasy za nimi pokračuje. Je přerušen jen podlézáním natažených hasičských hadic v tzv. Hadím hnízdu a Baxterovým trojskokem, kde je nutno vrchem překonat tři postupně se zvyšující hrazdy. Vzhledem k vlhkému šlemu na kládách raději používám i ruce. Přeci jen nové zuby jsou hodně drahá záležitost.

Trať se otáčí a vrací se zpátky mezi davy diváků. Přede mnou se tyčí první Gumová stěna. Oproti předchozím ročníkům nějak ledabyle připoutaná. Dokonce i jedna pneumatika schází, takže sebou nahoře chvíli mrskám, jako moucha chycená na mucholapce. Následuje Lenochod - přeručkování přes lano s rukama a nohama zároveň na laně. Až na spálená lýtka sranda. Brzy nato je tu druhá gumová stěna. Chvíli čekám, až se s ní vypořádá značně vyčerpaný kolega. Nechci mu se stěnou moc houpat. Vím, jak obtížná byla pro mne první z těchto překážek. Kolega je však evidentně vyčerpaný příliš. Takže naskakuju na stěnu a s heslem "musí to být na první pokus," rezonujícím v mé hlavě do toho dávám všechno. Skoro až moc. Div, že si rameno nevykloubím.

Utíkám se sklouznout na Z pekla štěstí. Ovšem po gumovém pásu zalívaném vodou z hadice mi to do slepého ramene Ohře moc nejede. Když se dostrkám do vody, chvíli jdu, a pak už jsem nucen plavat. Dvakrát se pokusím postavit, abych zjistil, zda už stačím, a dvakrát zahučím hlavou pod vodu. Po druhé se dokonce kalné vody napiju. Ale neděsím se. O amoxicillinu jsem se už myslím zmiňoval. ;) Alespoň jsem se při ponorech konečně zbavil té bílé kaolinové mlhy. 

Pak už zase stačím a snažím se vydrápat na blátivý břeh. Aha, tady pro nás něco připravili, říkám si, když má noha spočine na čemsi tenkém, ale zdá se, pevném. Že je to jen kus ulomeného kořene zjišťuju teprve tehdy, když se o břeh rozplácnu jak široký tak dlouhý. Místa, která jsem doteď neměl otlučená a odřená, už konečně mám. Vydrápu se na svah a na druhé straně sjedu blátem dolů až do řeky Ohře. Paradoxně se mi zdá voda v ní zatím nejteplejší. 

Na druhé straně řeky čekají Antonínské jímky. Nad první je položená pěkně sesekaná kláda, takže není problém se po ní dostat na druhou stranu. Do druhé jímky je nutné slézt. Ani to není problém. Jen jsem si až doteď myslel, že zapáchá jen teplá voda. Netušil jsem, že tak šeredně smrdí voda, která je neuvěřitelně ledová. Naštěstí jsem brzy z jímky venku a v tekoucí Ohři se trochu očistím a hlavně "zahřeju". Pak už zbývá jen nasadit k mému "pověstnému finiši", abych ještě utrhnul pár vteřinek ze svého výsledného času. Jsem v cíli.

Ovšem protože jsem dnes přišel hlavně dokončit a přežít, tak svůj čas vám tu ani uvádět nebudu. Ostatně, kdo mě zná, může si ho celkem snadno najít. :)

 

Aby toho nebylo málo, tak mě ještě mladej v cíli obral o banán

 

Velkou většinu překážek můžete vidět na tomto videu. I tohle je zajímavé video.
A jedno video z pohledu závodníka.
.
.
.
.

Jo vlastně ještě výsledky. :)

Vzhůru, větru vstříc!

Chebské letiště. Vítr mi čechrá zbytky vlasů a nakukuje pod ně na mou rozrůstající se pleš. Asi už ví, že jsem se rozhodl, seznámit se s ním v jeho hájemství trochu víc. Navléknu padák. Jsem potěšen, že prý je jen od toho, aby mě netlačila sedačka. Nastoupím. Jsem přikurtován a zaklapnut. Nohy se mi trochu chvějí, když dostávám poučení. Naviják navíjí. Trocha zrychlení, špetka přetížení, zaléhající uši. Letím do nebe. Ani jsem netušil, že to bude tak brzo.  Trochu se zhoupneme, když se "urveme" z lana. Vzpomínka na cesty autobusem v dětství. A pak… Krása nesmírná. Na stromě v deseti metrech nad zemí mívám občas sklon chromnout strachy. Tady, v několika stovkách metrů, je to smíření, okouzlení, údiv i požitek. Klesáme dolů zatáčkou a mě se chce křičet: "Ještě!" Prohlížím si okolí Jesenice, koukám na vrcholky Slavkovského lesa, pohlédnu i směrem k domovu. Pod námi je pískovna a na letišti přistává letadlo. Následujeme ho. Sedáme do trávy. Je to trochu tvrdší než jsem si představoval. Nicméně z letadla vylézám s připitomělým úsměvem. Nohám se příliš nechce poslouchat. Jsou těžké a podivně bolí. Jakoby na ně najednou té gravitace bylo příliš. A i když nohy neposlouchají, chtělo by se mi tančit. Nejspíš už nikdy nebudu tím, kým jsem byl před startem.

 

S polstrováním na zádech

 

Před startem

 

Chvíli před odpojením z lana navijáku

 

Přistání

 

Připitomělý úsměv

(Ne)vstoupíš dvakrát do jednoho bahna aneb Bahňák 2012

Ve splnění motta z nadpisu nám organizátoři vyšli všemožně vstříc. Nejenže nenechali v jámách zahnívat bláto od loňska (tedy až na slepé rameno řeky Ohře, tam ho zaručeně neměnili :), ale dokonce připravili dvě nové překážky s prvotřídním, extra hustým a hustě smradlavým bahnem.

Ale vraťme se na začátek.  Překážková trať sama o sobě byla opět jedním obrovským zážitkem, byť v mnoha (možná bych měl napsat ve většině :) momentech ne úplně příjemným. Ovšem našly se i mouchy, takže nejprve kritika.

První zádrhel (alespoň pro mne) zaznamenávám už při (nebo vlastně dokonce před) prezentaci. Potřebuju být dopoledne ještě jinde než v lokalitě Jižního lomu, kde se závod koná, takže jsem se emailem dotázal, jestli mě může přijít odprezentovat má žena.  Odpovědí mi bylo, že musím rozhodně dorazit osobně, protože čip se umisťuje přímo na závodníka. Tudíž vstávám ráno po šesté, abych mohl být u prezentace v půl osmé, kdy začíná. Do tašky raději přibalím jodovou tinkturu, protože to vypadá, že čip mi budou zavádět přímo pod kůži. Na místě ovšem pusto prázdno, jsem tuším čtvrtý v neexistující frontě a po odevzdání čestného prohlášení (že jsem jako srozuměn s tím, že bych si mohl rozbít hubu /zvýšené nebezpečí úrazu/, natrhnout triko /vznik škod při závodě/ a že mi nepraskne pumpa /jsem zdravotně způsobilý absolvovat závod/), dostávám do ruky čip se slovy: "To si připevněte ke kotníku." No, myslím, že organizátoři správně posoudili, že tohle by mi má žena v pokročilém stupni těhotenství vyřídit nedokázala.

Po tom, co se investigativní činností dopídím hrubého času mého startu, odjíždím a vracím se před půl jednou, kdy mají být samotné závody dospělých odstartovány.  Jenže se pořád nic neděje a my závodníci sesycháme na ostrém slunci jako hrozny. Začínáme rozinkovatět a rozhodně už ze sebe nevymačkáme to nejlepší. Když se konečně začnou na start stavět ženy, čítá skluz v programu již téměř hodinu. Možná by stálo za to, dát start na 13:30 rovnou v propozicích. Je lepší, když organizátor chvilku čeká na závodníky, než zcela naopak (tedy závodníci dlouho na organizátora).

Po nějaké době konečně přichází na start chlapi. Já jako padesátý devátý. Startuje se po třech, a protože se obávám ukopání od mých spolutrpitelů, vyrážím trochu ostřeji než bych si představoval. Na první překážce, kterou je cosi pojmenované po Tarzanovi, se s tím moc nemažu. Jedno madlo, druhé madlo, pak sbohem madla a vítej kaolínové bahno. 

Nevěděl jsem, že mám trénovat v autobusu. :) Brodím se ven, ovšem s vědomím, že jsem udělal to nejlepší, co jsem mohl. Párkrát se někdo pokusil první překážku celou zdolat rukama a bahno nenavštívit a několika lidem se to dokonce povedlo, nicméně než to celé přeručkovali, jejich soupeři už lezli z druhé překážky.

Druhá překážka, nazvaná tuším Bláznivá opice, je téměř to samé, jen namísto autobusových madel jsou na konstrukci prověšené provazy, a to tak moc, že stejně vyrývám nohama brázdu do kaolínu. Takže opět se pustit a přes odpor, jak můj, tak kaolínového bahna, co nejrychleji ven.

Krysí kanál už jsem ochutnal loni. Nebo tedy alespoň tu špinavou břečku v něm. Tentokrát je to ještě o něco složitější, protože do něj vede krátká skluzavka. Loni jsem se tu praštil do hlavy a následně napil, takže se letos snažím nekoordinovaných pohybů hlavou vyvarovat. Bohužel jsem zapomněl na vnější vlivy. Vedle mě, se někdo dost rychle natlačil do vedlejší trubky, vytvořil a následně hnal před sebou zpěněnou vlnu, která se odrazila od okraje jámy a při zpětném chodu narazila na můj obličej právě ve chvíli, kdy jsem překvapením otevřel ústa dokořán. Spolknul jsem to jako malinovku. Inu co? Za ty tři stovky startovného bych toho tady měl vylemtat daleko víc. :D Ale zkusím ochutnat ještě někde jinde.

Sápu se na kopeček se zabudovanými "skokanskými" fošnami ke Skoku do neznáma. Metřík vzhůru a půlmetřík zpátky. Několikrát po sobě. Pak se konečně odrazím a skáču. Nikoliv přes kaluže, ale do ní…a do pořádně hluboké.

Už se ale řítím…no, řítím je silné slovo…běžím…ani tohle ještě můj pohyb nevystihuje…už klušu k Mandlu. Svezu se po zadku rourou do další bahenní koupele a nechám se protáhnout mandlem. Nádech, pod vodu a ven. Někdo se "na břehu" chichotá a má nemístné poznámky. Jo hochu, to ale nemůžeš stát tady! Když se převálím přes druhou kládu, pořádně sebou o tu hladinu plácnu. Vida, jak se obecenstvo rychle zaměří na své problémy místo těch mých. Obzvláště potom, co vytvořím ještě jeden gejzírek na čtvrté kládě.

Další překážkou, do které už spíš padám, než skáču, je Vietcong. Loni tu kromě překážejících palet a březových kmínků byla už jen celta nad hlavou. Letos je vše ještě ztížené roštím nahrazujícím onu celtu. 

Lezu po čtyřech a už jsem totálně zahlcenej. Chce se mi zvracet. Přemýšlím, že tady by to možná šlo a ani by si toho, že jsem si odložil, nejspíš nikdo nevšiml. Nakonec se rozhodnu ještě chvíli s tím počkat.

Konečně se drápu ven a čeká mě protentokrát snad ta nejtěžší překážka – Michelinův kopec. Hromada pneumatik naházených na sebe bez ladu a skladu. Letos navíc vypadají nějaké menší a noha mezi nimi uvázne, aniž by jeden stihl říct "pneuservis".  Drbu se s tou překážkou snad celou minutu, jakobych si tam vybíral nějaké pěkné kousky na zimní přezutí. Většinu času mám chodidla někde uprostřed hromady a kromě nohou si o pneumatiky odírám i tu svoji pneumatiku. Dámská přirození létají vzduchem a za nimi i jedna z pneumatik, která mi sevřela nohu více, než mi bylo milo. Z publika zaslechnu něco o tom, že odnášet s sebou si je prý nemám. Koleduješ si, člověče, šlehnu za hlasem pohledem. Mám jich tu po ruce ještě dost a dohodím i o kousek dál.

 Vybírám nějaké kvalitní na zimní přezutí. :)

Konečně jsem z hromady pryč a pokračuju na Dvě věže. Až na to, že si má snídaně a možná i ta müsli tyčinka, co jsem jí měl pár desítek minut před startem, chtějí prohlédnout tuhle překážku taky, zvládnu Dvě věže v pohodě.

Běžím k Hoře alergie, která je letos také o něco těžší. Kromě slaměných válců naskládaných na sebe do třípatrové pyramidy, jsou před pyramidou ještě zbytky loňské překážky. Asi se teď budu opakovat častěji, ale vyčerpání už dosáhlo maxima, a když tahám své o pět kilo těžší tělo, než bylo před rokem, nahoru, je mi špatně a chce se mi opět blinkat. Když se konečně dostanu nahoru, vypadám jakobych měl za sebou milostnou chvilku v seníku. Ztěžka oddechuju a od hlavy až k patě jsem samá sláma. Kdybych měl kapsy, čouhala by mi i z nich.

Jóžinem, tedy místním mokřadem, proběhnu. Oba Fenixovy tunely (z traktorových pneumatik) překvapivě snadno a skoro namyšleně bych řekl, i ladně přeskočím. Ovšem horší je to s jejich prolézáním. Nohy mám z Michelinova kopce otlučené jak píšťaličky, takže je ten průlez hodně bolestivý.

Pod ostnatým drátem vybírám levou stranu, kde je tráva víc zválená a kde tudíž nemusím držet zadek tak nízko u země. To se mi za chvíli nevyplácí, když se mi jeden z ostnáčů do sediny zapíchne. Naštěstí tedy uvázne jen v elasťákách, takže stačí drobný pohyb zadkem zpět a za chvíli vylézám bez krvavých zad či prdele, k nejdelšímu přesunu klusem, který je jen na krátko přerušený Kaučukovým polem, kde je nutno proskákat středy pneumatik naskládaných nahusto vedle sebe.

Dobíhám ke slepému rameni řeky Ohře, které je potřeba překonat jednou tam a po chvíli hlubší částí zase zpátky. Vysápu se na svah a šplhám na zhruba pět metrů vysokou lávku nazvanou Nuselák. Překvapivě mi letos dělá potíže. Ruce už nudlovatí a to je ještě čekají ty nejtěžší překážky.

Další překážkou je Hadí hnízdo. Loni jsem se pod nataženými hadicemi po gumě položené na zemi plazil, abych pak zjistil, že byla celá škála daleko rychlejších metod. Pro letošek jsem z nich vybral lezení po čtyřech. Už jen proto, že guma na zemi jaksi chybí. Nicméně ani překonání překážky stylem na pejska nebyla šťastná volba. Zaprvé jsem si o špičaté šutříky pořezal k už tak dorasovaným lýtkům ještě kolena a z následných videí jsem zjistil, že se stačilo ohýbat a hadice nad sebe nadhazovat.

Baxterův trojskok. Tři postupně se zvyšující dřevěné hrazdy se mi (snad protože při stýplu skáču překážky (kromě vodního příkopu) bez dotyku) nepovede přeskákat od nejnižší po horních břevnech, a tak nejvyšší hrazdu překonávám "strédlem" s přidržením se klandru.

Po krátké běžecké vložce, které jsou čím dál častěji prokládány chůzi, abych trochu potlačil nauzeu z vyčerpání, přichází na řadu Lenochod. Ručkování na laně za pomoci nejen rukou, ale i nohou. Vybírám levé lano, protože na zemi pod jeho koncem na mě necení výhrůžně své blátivé tesáky bahno a nechystá se mi schramstnou botu či nedejbůh celou nohu.

U gumových stěn z na sebe navázaných pneumatik mi naštěstí nikdo nepřekáží, takže můžu využít zkušeností z loňska a vybrat místo co nejblíže stromům, kde je stěna nejpevnější a nemá tendenci kamkoliv uhýbat, prohýbat se či kroutit.

Sklouznu se do slepého ramene, kde tentokráte chybí paletový mostek. Tudíž je potřeba studenou vodu celou probrodit. Inu brodím tedy, až do chvíle, kdy dnes ochutnám podruhé. Nestačím tu totiž. Jsem nucen plavat, což je v těch hadrech a botách taky zajímavý zážitek. Z vody lezu jakoby mi ruce a nohy při překonávání slepého ramene zakrněly. A sotva stojím na pevné zemi, už abych zase lezl do Ohře. Tentokrát do jejího hlavního proudu.

Při vylézání z Ohře to nemálo klouže. Div, že nevyrvu stromek, na kterém je navázaný fábor. Stromek se tváří, jakože to nejspíš nezažil dnes poprvé a já odhaduju, že asi ani naposledy.  V první Antonínské jímce je letos opět kláda, ovšem tentokráte připevněná a pěkně seříznutá. Není tedy potřeba předvádět žádné cirkusové kousky a mohu jí snadno přeběhnout. V druhé jímce měly být připravené paletové pontony, ale děvčata startující před námi, se prý rozhodla, že bychom to měli moc lehké a pontony rozbila. Tudíž nezbývá než jímku probrodit, zjistit, že je v té vodě taky kláda (alias kosa či klendra) a nechat se z ní zachránit dvěma záchranáři.

Pak už nasazuju k finiši. Oproti loňsku běžím i Ohři, dávám do toho poslední zbytky sil…ale co to? Cíl je letos asi o padesát metrů posunutý. Sice jen padesát metrů, ale přesně o padesát víc, než s čím jsem počítal. Dlouho potlačovaná nauzea se opět hlásí v cíli o slovo a maník, který mi odebírá čip, může děkovat svatému Floriánu, že mu moje snídaně (i s müsli tyčinkou) nepřistála za krkem. Pak si konečně sedám a při pohledu na časomíru přemýšlím, proč já tyhle "kraviny" vlastně dělám. Žádný kloudný důvod mě nenapadá. Jen vím, že tahle "kravina" zaručeně nebyla poslední. Prostě mě to tak nějak nevysvětlitelným způsobem baví. :)

Nakonec jsem letos trasu o dvě překážky delší, o čtyři překážky náročnější a sám o pět kilogramů těžší zvládl zhruba jen o minutu a kousek pomaleji loňského času.

Na tomto povedeném videu si můžete udělat představu o trati z pohledu závodníka.

Mapa trati.

Výsledky. 

Tohle video je taky dobré. Taky zhruba mým tempem. Překážky o něco rychleji, běh o něco pomaleji. Nicméně podobný komentář jsem (až na dotazy na čistotu objektivu) taky často používal.

Za pokladem pevnosti Terezín II

....pokračování

Dále míříme ke Komnatě okřídlených klíčů, ale jsme odtamtud z důvodu technických potíží rychle odlifrováni směrem k Prokletému Sisyphovi, kterého jeden z konkurenčních týmů briskně překřtí na prokletého Siphyla. :) Sisyphem se stává Martin a v podsvětí valí svůj obrovský kámen (v tomto případě gymball) chodbou vzhůru, přičemž má objevit cestou šest slov.  Když s obrovským úsilím dovalí kouli na konec chodby, rychle se otáčí a tahá ji za sebou zpět. Neslyší nás, ale tuší, že nemá času nazbyt. Když se objeví v našem zorném poli, vypadá to, že nikoliv Martina gymball, ale gymball Martina valí před sebou a kutálí ho dolů chodbou. Když se Martin celý zadýchaný a potlučený dostane ke stolku organizátorů a má k pěti slovům napsaným na papírkách přidat šesté, které je napsáno v chodbě, ale na stolku neleží, v časovém limitu to nestihne.

Nyní nás čeká Odysseova cesta. Bláznivých obrovských míčů se nezbavíme. Necháváme Martina odpočinout a misi se vydáváme plnit my zbylí. Michal má za úkol vyběhnout postupně se třemi gymbaly po schodech na val a naházet je do koše, který obsluhuji já s Petrou. Náš nezdar ve všech třech pokusech jsme připsali hlavně na vrub větru, který nutil Michala házet větší silou, než bylo k chycení míče vhodně, ale po zhlédnutí některých fotografií musím zodpovědně prohlásit, že chyba byla i dole v chytačích. Zatlouct volnou rukou míč odrážející se od obruby do koše nás vůbec nenapadlo.

Gordický uzel čeká opět na Martina. První část úkolu plní bleskově. Matku z dlouhé tyče se závitem, která drží krumpáč k přeseknutí uzlu, vytočí s neuvěřitelnou rychlostí a lehkostí. Je to grif, kterým by se v pravěku mohl živit. Klidně by mohl obcházet jednotlivé vesnice a pomocí tyče a troudu jeskyni od jeskyně, chýši od chýše zapalovat oheň za úplatu. Zprvu se zdá, že i druhou část úkolu splnil Martin velmi rychle. Ovšem přepůlení provazu podél není Martinovi uznáno. Prý musí být napříč& Martin se do toho pouští opět s vervou, ale ve zbylém čase se mu krumpáčem povede jen rozštípat organizátorům na třísky prkénko k podložení přesekávaného provazu. Začíná to být žalostné a pomalu nás dohání heslo: První vyhrání, z kapsy vyhání. Už čtvrtý úkol bez úspěchu.

Jdeme do Dantova pekla. Michal si vyhrnuje rukávy, aniž by organizátoři ještě nadzvedli látku, pod kterou čeká překvapení.  A potom nám ho ukazují. Pět sklenic, do kterých je nutno postupně zanořit ruce a na dně každé pohmatem zjistit číslici. Postupně mezi myši, moučné červy, potemníky (či, co to bylo všechno za brouky), kobylky a na závěr do kyblíku plného masa a vnitřností. To jediné se mi již od prvního nadechnutí v pekle hnusí. Michal všechny čísla nahmatá, ale pod tlakem má chvíli problémy je mezi sebou vynásobit. Už už se mu chystám napovědět, i když vím, že se to nesmí, když na poslední chvíli Michal vyřkne tu správnou cifru. Dostáváme první indicii a již radostněji kráčíme k další misi. K Minotaurovu labyrintu.

Tato mise připadá na mne. Těší mě, že začátkem úkolu, alespoň podle vysvětlení organizátora, bude má oblíbená disciplína, běh. Skoro si z kapsy vyndávám hřejivou masážní emulzi, abych si promasíroval svaly nohou. :) Poběžíš tady za roh, doběhneš k lávce, dotkneš se jí a doběhneš nazpět. Já mezitím kolegovi vysvětlím, co vás čeká dál. Představuji si, jak do toho několikasetmetrového běhu dám všechno. Jsem odstartován, vyrážím spurtem, zahýbám za roh a v tom&stojím na lávce. Chvíli přemýšlím, jestli není dál ještě nějaká, ale pak se otáčím a běžím zpátky. Martin už drží v ruce kovovou kuličku a i s ní běžíme do chodby, kde na nás čeká, resp. na onu kuličku, dřevěný labyrint. Chytíme labyrint do rukou a až na jedno místo, kde se na chvíli zadrhneme, jím kuličku proženeme solidní rychlostí. Za chvíli jsme opět na startu u přesýpacích hodin a můžeme se podívat na druhou indicii.

Posledním členem, který ještě nemá splněné tři mise je Petra. Misí poslední je vynechaná Komnata okřídlených klíčů. S celkem šesti klíči po jednom vyskákat z okna pevnosti, odemknout tři zámky a pak vtáhnout škvírou dovnitř provaz s indicií. Petra začíná bleskově. V tomhle tempu by hravě zvládla vyzkoušet všech šest klíčů. Navíc první dva do zámků pasují. Po třetím klíči - prvním, který nepasoval -  je už vidět na Petře únava a má problémy vytáhnout se nazpět oknem dovnitř. Drží se ale statečně a čtvrtým klíčem odemyká poslední zámek a brzy máme další indicii.

Přesouváme se směrem k Pokladnici a spekulujeme nad heslem, které nám otevře cestu k pokladu. Napadá nás dost možností, ale nakonec se asi nejpravděpodobnější jeví heslo slunce, které navrhuju. Přeci jen brýle s vymáčklými skly mi byly od začátku podezřelé. Šlo zaručeně o brýle sluneční, k tomu lze přidat hodiny a už nepasují jen dvě slepené kostky, jež spolu s každé strany ukazují sedmičku. Ty nám prostě do hesla nezapadají. Obětujeme tedy jednoho člena, abychom získali další nápovědu. Tou jsou slunečnicová semínka a vše je jasné.

A je tu finále. Tým Ad Mortem Festinamus jde vyloupit pokladnici. Nažhavte se tou správnou hudbou. :) Nejprve nám již známým heslem otevřít kryptex, ve kterém je uložený klíč k pokladnici. Původně jsem myslel, že Martinovi, který otevírání dostal na starost, pomůžu natočit alespoň poslední dvě písmena hesla, ale víc jsem překážel, než pomáhal. Jakmile jsem dal ruce od kryptexu pryč, měl ho Martin otevřený. Kupodivu se mi ani netřásly ruce, když jsem odemykal zámek. Většinou mám s odemykáním čehokoliv pod stresem problémy. A dál už jsme jeli jak stroje. Petra byla jako velkorypadlo. Její útlé ruce byly pro úzké otvory bedny s dřevěnými kolečky jako dělané. My s Martinem jsme pak byli jako Dampry, které ten náklad odvážely. Vynosili jsme skvělých 4860 gramů dřevěných mincí a zvítězili ve svém dvanáctičlenném turnusu. Celkově jsme pak obsadili jen těsně (o 30 g, tedy o pouhých 6 mincí) čtvrté místo z 36 týmů.

Video, kde můžete shlédnout, jak vypadaly jednotlivé mise.

koyama

Za pokladem pevnosti Terezín

Geocaching kromě hledání plastových krabiček zastrčených do pařezů přináší občas možnost si netradičně zasoutěžit.  Jednou takovou akcí bylo soutěžní setkání  Za pokladem pevnosti Terezín. Organizátoři se pokusili napodobit známou televizní soutěž Pevnost Boyard a vzhledem k tomu, že za sebou nemají profesionální zázemí a finanční možnosti velké televizní společnosti, myslím, že se jim to celkem povedlo.

Do svého týmu mě přibrala skvělá mariánskolázeňská parta ve složení Petra, Michal a Martin. Z jejich strany sice zaznívala jakási obava, že mě, jakožto (podle nich) sportovci, by cosi mohli zkazit, ale tato obava nebyla vůbec na místě. Petra mě v eventovém logu (v jednom z komentářů) dokonce označila za sportovce tělem i duší a já jí musím drobně opravit. Duší sportovcem zůstávám, ale tělem už jím pár roků nejsem (leda tak sportovec při těle). :D A právě mi "duševní sportovci" stále víc a víc než na výsledky koukáme na to, abychom si ty akce hlavně pořádně užili. A to byla i zásadní myšlenka naší účasti natéto akci).

Než s námi navštívíte bezmála 30 km většinou temných chodeb pevnostní systému Terezín, dovolím si krátké intermezzo a doporučím před pokračováním četby článku spuštění tohoto videa v druhém okně prohlížeče pro navození správné atmosféry. :)

Jako první mise na nás čeká Kámen mudrců. Mělo mi to asi dojít podle názvu, protože dobrovolně bych se do logického úkolu příliš nehnal. Dávají mi do ruky jakousi krabičku s osmi tlačítky a vedou mě k oknu. Vykouknu z něj ven a vidím čtveřici oken ve stěně naproti. Ještě chvíli bláhově doufám, že půjde jen o jakousi variantu laserové střelnice, ale chyba lávky. Prý, namačkej jednotlivá tlačítka do jediné možné kombinace tak, aby se na displeji zobrazily po celé jeho délce křížky. Panebože, jak to mám udělat?!  Myslel jsem, že půjde hlavně o to, používat správně bílá či červená svalová vlákna. O ty jsem se v posledních dnech a týdnech staral, ty jsem si náležitě hýčkal. Ale šedá hmota mozková? Vždyť já jí chtěl původně nechat doma, aby mě příliš netížila. Vzal jsem jí nakonec s sebou jen proto, že bude zapotřebí uhodnout heslo pro vstup do Pokladnice. Nedá se nic dělat. Začínám mačkat jednotlivá tlačítka a hledat v jejich kombinaci nějakou logiku. Zprvu na tu věc zírám, jako Japonec na brambory, ale nakonec se zdá, že se mi nějaká logika v objevování a mizení křížků rýsuje. Teď bych asi měl zmáčknout to úplně pravé spodní tlačítko a celá řada by mohla být zaplněná, říkám si. Ale co to druhé spodní zleva? To jsem ještě nemačkal. Copak asi dělá? Zkusím ho zmáčknout, a pak se vrátím k již vymyšlené variantě. Mačkám&displej se zaplní a pak blikáním vykřikuje: Výhra! Výhra! Zase jednou, zdá se, jsem měl víc štěstí než rozumu. :)

Čeká nás druhá mise – Charón a s ní jeden temný tunel. Jakmile Petra uvidí, že z něj vytéká voda, za "týdny příprav" nastřádaná obava z pavouků z ní opadne a neohroženě se k úkolu přihlásí. Tunel, zdá se, zpevňoval výdřevou nějaký šílený horník. Kmeny jsou přes sebe naskládány do mříží, jimiž by měl problém prolézt i Bob Divílek. Navíc, když Petra zmizí v tunelu, dovídáme se, že jsme nevybrali moc dobře, že výhodou vzhledem ke dvěma úzkým obrubníkům na každé straně celkem širokého tunelu je vysoká postava. Jenže to neznají Petru. :) Nejprve jde slyšet krátké štrachání po souši úzkého obrubníku, aby se vzápětí ozvalo nekompromisní: ŠPLOUCH! ŠPLOUCH! ŠPLOUCH! Jak se Petra hrne vodou ke kolejnici, která se vzápětí rozezní. Ani v tomto článku se to nedá popsat jinak, než jak jsem to okomentoval před tunelem, sledujíc přesýpací hodiny, které Petře odměřovaly čas. Ta se s tím teda nesere!

Tajemství Entů je třetí misí, kterou na nás pořadatelé připravili. Opět máme štěstí na výběr člena týmu, který dostal úkol na starost. Michal vyhopsal se svou velterovou váhou po provazovém žebříku, jakoby se nechumelilo. Ono se sice opravdu nechumelilo, ovšem například já bych se svou těžkou váhovou kategorií šplhal nahoru právě tak, jakoby byl nejméně blizard. Tedy určitě výrazně pomaleji. Kdo ví, zda bych to v časovém limitu vůbec stihnul.

Čtvrtý úkol zbývá na Martina. Sibyla a Pýthia. Tušíme, že by mohlo jít o nějakou intelektuální činnost. Lepšího člověka jsme tam poslat nemohli. Martin si připíjí se dvěma dámami v kápích podivnou tekutinou z ještě podivnějších karaf. Z legrace odhadujeme, co že to je za úkol. Nejspíš teď bude muset vydržet se zkříženýma nohama celé dvě minuty a neobarvit kalhoty. Nebo se snad jedná o náročný rébus: najdi si svůj vlastní záchod? Nakonec Sibyla s Pýthií napojili Martina pouze kyselinou fosforečnou rozmíchanou ve vodě s trochou karamelu, fruktózo-glukózového sirupu a kofeinu, aby do něj (tedy do onoho tajemného nápoje) nakonec přifoukli trochu oxidu uhličitého. Teprve potom dostal Martin hádanku, kterou za pár vteřin bravurně vyřešil. Nevím, jak ostatní, ale já bych tam na dřevěné věži naproti věštkyním jen bezradně stál a čekal, až se všechen modrý písek v hodinách přesype.

Jednonohý jeřáb. K úkolu se opět hlásí Petra. Jen chvíli nevíme, o co se jedná. Za okamžik nám organizátoři odkrývají jednokolku. Naštěstí můžeme s Michalem Petře pomoct železnou tyčí, protože udržet se na tomhle vehiklu by stálo mnoho hodin tréninku i kdyby byl povrchem pro jízdu asfalt, natož místní travnatý terén. Zapřeme tedy tyč do sebe, Petra se na ní pověsí jako netopýr a snaží se zkrotit nezkrotné kolo, alespoň tak, aby nebylo za cílovou páskou o moc dříve než ona. Prostě, aby zůstaly v kontaktu. Což se Petře nakonec daří. Získáváme deset sekund k vynášení pokladu navíc.

Šestá mise – Temný labyrint. Čtyři klíče jsme získali v úvodních šesti misích, takže nyní jde opět "pouze" o bonusové vteřiny. K úkolu se neohroženě hlásím já, ovšem to ještě netuším, že budu první, který v plnění úkolu zklame.  Nejprve mi jsou odebrány všechny svítící pomůcky (včetně hodinek), načež je mi na hlavu usazen blembák, jsem ofocen bleskem, abych viděl ještě větší ho& kulový než doteď a s (ne)příjemnou hláškou, že záchranářský pes je připraven, jsem vyslán do temné chodby. Jedinou radou je mi to, že se mám držet levé stěny. Postupuji pomalu vpřed, tunel temní čím dál tím víc, když se otočím zpět, nažloutlá mihotavá záře svíčky se se mnou pomalu loučí. Snažím se jít dál. Podlaha tunelu rozhodně není vyparketovaná. Je to tu samá díra. Ztratím rovnováhu, chytám se druhé stěny a hlava "obalená" modrou přilbou do něčeho naráží. Jestli do zdi či do stropu netuším, ale už vím, proč jsem tu přilbu na hlavu dostal. Nejspíš je tu asi první odbočka. Soukám se do ní, ale po tom, co tam nasoukám celé tělo, zjišťuju, že dál to bez zvýšení úsilí nepůjde. Volám dolů (chodba, kterou jsem se doposud plížil, směřovala vzhůru), jestli mám lézt do toho "komínu", co jsem nahmatal. Odpověď zní: V žádném případě! (Možná by neškodil natažený provaz, aby bylo jasno kam se plazit.) Asi jsem se měl zeptat, než jsem se tam zašprajc. S vynaložením enormního úsilí se dostávám ven a postupuju dál podél stěny. Chodba se však stále zužuje a strop se tlačí dolů k zemi jako nedočkavý milenec. Už prakticky ležím, a přesto drhnu přilbou o strop. Ze spodu na mě parťáci volají, že mám ještě polovinu času& Jenom! zoufám si. Netuším, kde jsem, kam jdu (nebo se spíš plazím) a kam se mám dostat. (Nebyl jsem to vlastně schopen jednoznačně zjistit, ani po skončení soutěže, kdy jsem se do chodby šel podívat se svítilnou.) Poprvé v životě zažívám klaustrofobický pocit, který mi bere i tu poslední špetku odvahy pokračovat dál. Mám už jen polovinu času a bůh ví, kolik desítek metrů temné úzké chodby je ještě přede mnou. Rozhoduji se vrátit. Maskuji to sice hrozbou penalizace patnácti vteřin na závěrečné vynášení pokladu v případě, že bych překročil časový limit, ale nejsem si jistý, že bych pokračoval dál, i kdyby můj postup temným labyrintem nebyl časově omezen. Jsem zpátky na startu, sundávám přilbu ze zpocené hlavy a dychtivě očima nasávám byť jen mdlé světélko ze hřbitovní svíce stojící na zemi.

(má to pokračování...)

koyama

Bahňák aneb Když bahno, tak do huby (i jinam)

Stojím ve starých elasťácích a vytahaném tričku před jámou plnou odporně kalné vody a přemítám, cože mě to vlastně přimělo, abych se téhle ztřeštěnosti zúčastnil.

Kačer na provázku

aneb Event v lanoví :)

Kdo neskáče, není Čech

Tak přesně tímhle heslem jsem se rozhodl včera řídit a vypravil se na atletické závody do sokolovského tunelu. A program? Dálka, výška, trojskok a na závěr jako třešinka na dortu 1000 metrů na 50-ti metrové rovince. Anebo jak jsem si tuhle disciplínu soukromě nazval já - kilometr s dvaceti pevnými starty. :o)