pondělí 19. května 2014

Bahnomil Trojúčastný aneb Roury a hadice

Ano! U nás doma se objevil nový živočišný druh. Tedy přesněji řečeno jsem v něj zmutoval. Stal jsem se bahnomilem. Přesně v den mých čtyřicátých prvních narozenin.

Zúčastnil jsem se prvních dvou ročníků Bahňáka. 2011 a 2012. Loni jsem si Bahňáka dopřát nemohl, protože jsem v době registrace léčil natrženou šlachu. Letos jsem byl v době registrace naopak plný sil a (s na mé poměry) slušně rozjetým tréninkem. Ale jak šel čas, začaly se na mě (kromě tuku) nabalovat zdravotní problémy. A jelikož se organizátoři Bahňáka začínají pomalu přiklánět k italsko-pražskému modelu, byl jsem postaven před rozhodnutí vyhodit 600 korun oknem nebo se s tratí i přes zdravotní hendikepy nějak poprat. Většina potíží se totiž projevila až v době, kdy už vrácení startovného nebylo možné. To, spolu s diskriminací mnou zvolené banky, která nebyla na seznamu V.I.P. bank, u nichž bylo možné zaplatit převodem, byly snad jediné pihy na tváři tohoto závodu.

Ale vraťme se k mým zdravotním strastem. Někdy na konci dubna mě začala trápit šlacha na prostředníčku pravé ruky. Nejdřív neznatelně, plíživě. Pak se to po jednom pondělním lezení na umělé stěně rozjelo naplno. Prst natekl a dost bolel. Diagnóza: zánět šlachy. V té době by se dalo ještě se storno poplatkem odhlásit. Jenže já si řekl, že když si dám pauzu, tak se to za ty téměř čtyři týdny snad vyléčí. Padnul sice plán trénovat ručkování a podobné opičárny, ale ještě tu pořád zůstávaly nohy.

Řekl jsem si, že naberu nějakou tu rychlost, silovou a anaerobní vytrvalost a začal jsem do toho víc bušit. A výsledek se brzy dostavil. Natáhnul jsem si podkolení šlachu. Takže posledních deset dnů už nebylo vlastně co trénovat. Snad jedině připravit na závod svou psychiku.

Tu mi ale osm dnů před závodem dost rozházel nález červené skvrny se světlým středem v místě, kde jsem měl před 15 dny přisáté klíště. Dva dny na to mě dorazilo to, co už jsem tak nějak tušil. 3000 mg amoxicillinu denně. Už předtím to bez tréninku nebyla žádná lambáda, ale teď šla má kondice dolů geometrickou řadou. Tenhle dryáček je výborný žrout energie a navíc skvěle naředí stolici.

Přesto stojím v den svých jedenačtyřicetin na startu a dříve než začne má narozeninová párty, nedůvěřivě si prohlížím první překážku nazvanou Blátivá opice.  Osm svítivě žlutých kovových příčlí na zelené konstrukci ze stejného materiálu zvedajících se šikmo vzhůru a za nimi další osmička příčlí klesající zase nazpět. To vše nad jámou plnou kaolinového bahna. Kousek od startu byla možnost vyzkoušet si ručkování na podobné konstrukci. Tam zjišťuju, že ten prst, co měl být už dávno zhojený, prostě neposlouchá. Asi by se vám chtělo říct, co že se stane, když zahučím do toho bahna. Stejně tam na některé z dalších překážek přece musím zaručeně skončit. Jenže problémem je, že se organizátoři zřejmě přes zimu nudí a shlédli příliš mnoho přenosů ze světového poháru v biatlonu. Prostě připravili trestný okruh. Trestný okruh s přelézáním dvoumetrové bariéry. Za sucha "no problem", ale holky už tu stěnu před námi pěkně tím kaolinem namydlily. Už se prostě vidím, jak předvádím na té mazlavé bariéře divadýlko, dokud se mě některému ze závodníků nezželí a nepomůže mi přes ni.

A je odstartováno! Jedna příčle, dvě a třetí hned krizovka. Do kopce to jde fakt ztuha. Nekoordinovaně komíhám nohama, abych se pořádně rozhoupal. Vpravo slyším smích. Je to nějaký divák nebo se na mě tak těší ta slizká stěna? Čtvrtá, pátá, šestá. Prostředníček protestuje. Musíš, říkám si. Zase mám před očima to šou, které budu předvádět na dvoumetrové bariéře. Nějak se prostě naburcuju, pokusím se zapomenout na svůj fakovací prst a najednou jsem v polovině. Dolů to jde výrazně lépe. I když nohy se mi pořád nekoordinovaně komíhají a v jednu chvíli není daleko k tomu, aby jedna z nich zasáhla přihlížejícího diváka. Už jen poslední tři příčle, poslední dvě, poslední…když v tom mi ujede ruka a už padám. Naštěstí byl zrovna onen nekoordinovaný pohyb nohou v dopředné fázi, takže se ocitám na suché zemi. No, na suché…na zablácené zemi. Každopádně pokračuji na druhou překážku a bariéra potažená kaolinovým bahnem zůstává smutná za mnou.

A přede mnou Kaolinové překvapení. Tedy překvapení… Víc by se asi hodil název Kaolinová znouzectnost. Zřejmě tu mělo stát něco jiného (řekl bych nějaké další ručkování), ale cosi se nepovedlo. Takže teď hop, hop, hop přes trojici klád, na kterých jsou navlečené pneumatiky a pak šup do kaolinového bahna, kterému jsem se na první překážce horečně bránil.  


Na čtyři a podlézat síť spletenou z hasičských hadic, která v nejlepším místě leží na hladině a na všech ostatních místech se potápí pod ní. Ani v tom ajfru netuším, co jsem pod tou hadicí všechno vyváděl.

 Já tyhle extrémy prostě žeru

Jen jsem se prostě snažil dostat ven. Až když jsem tuhle překážku opustil tím, že jsem podlezl terénní automobil, začal mi mezi zuby skřípat kaolin. To by nebylo to nejhorší. Ovšem ta bílá kaolinová mlha, kterou vidím, v orientaci rozhodně nepomáhá.

Naštěstí do krysího kanálu trefím. Lépe řečeno skluzavka mě tam doveze. Už klasicky se při prolézání betonové trubky napiju té hnědé nevábné břečky, která v kanálu je. Neřeším to. Proč taky? Jestli jsou v břečce nějaké bakterie, stejně bídně zhynou v proudu amoxicillinu, který proudí v mé oběhové soustavě. Víc mě trápí drobné kamínky a písek, který nabírám do rukavic. Toho se nezbavím až do konce závodu, přestože se o to budu pokoušet. Prostě dámy přijďte příští rok také na start. Nejprve dostanete nejen pleťovou (kaolinovou) masku, ale dokonce komplet zábal a potom na ruce kvalitní peeling.

Následuje Skok do neznáma. Já si ho pamatuju nízký a s prknem. Letos je bez prkna, ovšem hodně, ale hodně vysoký. Zákonitě to bahno dole musí být hodně, ale hodně hluboké.

Vydrápu se ven a protáhnu se skruží do Mandlu. Zlaté klády z dřívějška. Tyhlety betonové hrůzy, co jsou v Mandlu letos, se nedají chytit, kloužou a navíc z té ohromné vrstvy bahna, která je na dně příkopu, se ani nedá pořádně odrazit. Přesto se do toho pouštím. Spodem, vrchem, spodem, vrchem…

 
V další překážce, nazvané Vietkong, už jsem nucen odpočívat. Takže si tak lezu po čtyřech, znovu si drásám už z předchozích překážek podrápané nohy a prostě si tak odpočívám, abych měl dost sil na novou překážku - Komín.

Prolézt rourou pod překážku a vzporem uvnitř vylézt nahoru. 
 
Zjišťuju, že průprava z lezecké stěny tady vůbec není k zahození. Lišty, kterých bych se dříve ani neudržel, jsou teď pro mne opravdu kvalitními chyty. Zvlášť když je možno se opřít. Po síti pak pěkně sválím sudy dolů. Bohužel "je moje síť pomalejší" než maníka nade mnou. Ten mě cestou dožene a pořádně mě nabere nohou do hlavy. Ty woe, ten měl snad kopačky. Pořádně to zadunělo. Nebo že bych už měl v hlavě tak vymeteno? (Jak leze pantáta vzhůru, jak dostane kopačku a jak pak pašík dezorientovaně utíká, můžete vidět na tomto videoblogu od času 3:50 do konce videa.)

Chvíli hledám ztracenou orientaci, než se rozeběhnu k Hoře alergie. Letos je zase o něco těžší. Mezaniny navršených balíků slámy jsou nějaké úzké a navíc je cesta nahoru po předchozích závodnících exkluzivně rozhamtaná. Nicméně stále je to jedna z nejlehčích překážek. A hned za ní následuje další z lehčích. U Jožina, jež je popsána větou: projít mokřad ve vytýčeném směru. Tenhle příkaz naplňuji beze zbytku. Nějak nemám sílu běžet, povidlům, která jsem měl ke snídani a ke kterým se během závodu nastěhoval kaolin, se chce ven. Jenže musím počkat. Tady si rozhodně odložit nemůžu. Bude to chtít nějakou další jámu plnou bahna, kam bych mohl potají něco málo přidat.

Přelézám traktorové pneumatiky. Jde to ztuha. Špunty na botách jsou sice výtečné pro drápání se do blátivých kopečků, ale na gumě prostě kloužou. Následuje Michelinův kopec. Přelézt hromadu pneumatik naházených na sebe bez ladu a skladu je opět hrozné, přesně tak, jak si to pamatuju z předchozích ročníků. Nicméně se mi podaří párkrát vybrat "upěchovanější" cestu, a tak mi letos ke zdolání této překážky úplně postačí čtyři končetiny. Zřejmě ale musím vypadat strašně, protože žena, kterou míjím, zjišťuje, jestli jsem v pořádku a jestli prý nepotřebuji zavolat pomoc. Vracím se nazpět k traktorovým pneumatikám a jsem překážkou Fénixovy tunely donucen prolézt jejich vnitřkem. Už tak sedřená kolena a holeně dostávají znovu sadistickou kůru.

Na Krvavá záda – proplazení se pod ostnatým drátem – jsem vybral ideální trasu. Sice se opět plazím blátivou brázdou, jako ten z nejnižších tvorů, ale na druhou stranu je ta brázda vyrytá tak hluboko, že místy můžu lézt prakticky po čtyřech.

Hned za ostnatým drátem by měla přijít má chvíle. Delší přeběh k brodění slepého ramene řeky Ohře, přerušený jen překážkou nazvanou Kaučukové pole, která požaduje pouze proskákat středy pneumatik ve směru závodu. Jenže, jak jsem v minulých letech na tomto úseku všechny předbíhal, dnes jsem naopak předbíhán já. Tréninková pauza udělala své a antibiotika jen mou antikondici přiživila. Prostě si tak klušu tempem přes sedm minut na kilák a trpím u toho, jakobych právě dával desátou čtyřstovku pod minutu.

Blížím se k brodění slepého ramene. To bývala v minulých ročnících vždycky pohoda. Někdy dokonce nebylo, co brodit. Ne tak letos. Červenobílé pásky natažené přes cestu mne odesílají dvě stě metrů vpravo, abych se následně vnořil do slepého ramene a stejnou vzdálenost brodil zpět. V kalné vodě, obohacené na dně kvalitním jílovitým bahnem rychle nechávám i tu poslední špetku energie, která mi zbývala. Jen tak tak, že tu nenechám i botu. To už by byl opravdu konec. Nemluvě o tom, že pro mě zakorunukolenovrta by tragédií bylo i zaplacení ztraceného čipu. :) 

Po nějaké době, kdy do "vod" slepého ramene naplivu hromadu peprných nadávek, konečně vylézám z bahnité břečky a po hřebeni poloostrova slepého ramene a samotné řeky se vracím k provozování parodie na běh. Ovšem ne na dlouho. Brzy se opět do slepého ramene vracím, abych následně přelezl dvě překážky po provazové síti.

Klidnější a klusatelnější úsek trasy za nimi pokračuje. Je přerušen jen podlézáním natažených hasičských hadic v tzv. Hadím hnízdu a Baxterovým trojskokem, kde je nutno vrchem překonat tři postupně se zvyšující hrazdy. Vzhledem k vlhkému šlemu na kládách raději používám i ruce. Přeci jen nové zuby jsou hodně drahá záležitost.

Trať se otáčí a vrací se zpátky mezi davy diváků. Přede mnou se tyčí první Gumová stěna. Oproti předchozím ročníkům nějak ledabyle připoutaná. Dokonce i jedna pneumatika schází, takže sebou nahoře chvíli mrskám, jako moucha chycená na mucholapce. Následuje Lenochod - přeručkování přes lano s rukama a nohama zároveň na laně. Až na spálená lýtka sranda. Brzy nato je tu druhá gumová stěna. Chvíli čekám, až se s ní vypořádá značně vyčerpaný kolega. Nechci mu se stěnou moc houpat. Vím, jak obtížná byla pro mne první z těchto překážek. Kolega je však evidentně vyčerpaný příliš. Takže naskakuju na stěnu a s heslem "musí to být na první pokus," rezonujícím v mé hlavě do toho dávám všechno. Skoro až moc. Div, že si rameno nevykloubím.
Utíkám se sklouznout na Z pekla štěstí. Ovšem po gumovém pásu zalívaném vodou z hadice mi to do slepého ramene Ohře moc nejede. Když se dostrkám do vody, chvíli jdu, a pak už jsem nucen plavat. Dvakrát se pokusím postavit, abych zjistil, zda už stačím, a dvakrát zahučím hlavou pod vodu. Po druhé se dokonce kalné vody napiju. Ale neděsím se. O amoxicillinu jsem se už myslím zmiňoval. ;) Alespoň jsem se při ponorech konečně zbavil té bílé kaolinové mlhy. 

Pak už zase stačím a snažím se vydrápat na blátivý břeh. Aha, tady pro nás něco připravili, říkám si, když má noha spočine na čemsi tenkém, ale zdá se, pevném. Že je to jen kus ulomeného kořene zjišťuju teprve tehdy, když se o břeh rozplácnu jak široký tak dlouhý. Místa, která jsem doteď neměl otlučená a odřená, už konečně mám. Vydrápu se na svah a na druhé straně sjedu blátem dolů až do řeky Ohře. Paradoxně se mi zdá voda v ní zatím nejteplejší. 

Na druhé straně řeky čekají Antonínské jímky. Nad první je položená pěkně sesekaná kláda, takže není problém se po ní dostat na druhou stranu. Do druhé jímky je nutné slézt. Ani to není problém. Jen jsem si až doteď myslel, že zapáchá jen teplá voda. Netušil jsem, že tak šeredně smrdí voda, která je neuvěřitelně ledová. Naštěstí jsem brzy z jímky venku a v tekoucí Ohři se trochu očistím a hlavně "zahřeju". Pak už zbývá jen nasadit k mému "pověstnému finiši", abych ještě utrhnul pár vteřinek ze svého výsledného času. Jsem v cíli.


Ovšem protože jsem dnes přišel hlavně dokončit a přežít, tak svůj čas vám tu ani uvádět nebudu. Ostatně, kdo mě zná, může si ho celkem snadno najít. :)

Aby toho nebylo málo, tak mě ještě mladej v cíli obral o banán

 
Velkou většinu překážek můžete vidět na tomto videu. I tohle je zajímavé video.
A jedno video z pohledu závodníka.
.
.
.
.

Jo vlastně ještě výsledky. :)

4 komentáře:

  1. No teď vím, proč si některé věci nechám ujít..
    Tady by se projevily všechny moje psychózy; od klaustrofobie přes přirozený stud až po strach z výšek :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že klaustrofobií netrpím. Tedy alespoň ne příliš velkou. ;) Akrofobii už je mi trochu bližší. To je taky důvod, proč jsem začal lézt na stěně. A přirozený stud? Ten ti adrenalin nedovolí. :)

      Vymazat
  2. Nejlpší je, jak ses hezky oblékl do bílého trička :oDDD

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Alespoň na startu je potřeba vypadat hezky. :))

      Vymazat