sobota 16. listopadu 2013

Běhá celá rodina

Ano, je tomu skutečně tak. Opravdu celá!


Sice nejmladší synek svou trať pouze obešel, ale na druhou stranu skoro celých 130 metrů sám. Vinou své zvědavosti ještě nachodil pěkných pár metrů navíc. A navíc absolvoval svůj samostatný první závod o 25 dní dříve než (kdysi) synek starší.


Starší syn si tentokrát vybral svou slabší chvilku. Zapomněl na svůj start, nereagoval na naše výzvy, přiběhl na start na poslední chvíli, rezignoval a pak plakal, že skončil poslední. Přitom stačil drobný finiš a poslední by zaručeně nebyl. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že většina startujících byla minimálně o rok starší.


Tatínek konečně zase jednou běžel. Alespoň tempo 4:22/km vypadá oproti tempu při předchozím závodu (5:24/km) výrazně lépe. Opět se ukázalo, že kratší závody (v tomhle případě 2,2 km) tak nějak dokážu urvat i z minima tréninku. (Těm zhubnutým 1,5 kilogramům od posledně bych zlepšení nepřičítal. Pořád se po trati valil tlouštík.)



A to nejlepší na závěr. Maminka, byť pracovně vytížená tak, že za poslední měsíc nenaběhala ani celých čtyřicet kilometrů, zvládla krátkou trať velice pěkným (podpětkovým tempem) a zase nás všechny chlapy zahanbila umístěním na bedně.



Výsledky. (Trochou zmatků v kategoriích jsem byl "diplomově" odsunut o tři místa níže než jak skutečně výsledky vypadají.)



úterý 5. listopadu 2013

Opět v závodních botách

Po třech čtvrtinách roku.

I když on ten nadpis kulhá na obě nohy. Zaprvé používám na tréninky i závody jedny a tytéž boty. Něco jako závodní boty tedy vůbec nevedu. A za druhé slovo ZÁVODNÍ, naťukané mými prsty do klávesnice považuji v kontextu s mými posledními výsledky za hodně drzé.

19. října jsem se vypravil na Běh podél Halštrova. Mám ten běh rád, vede pěknou krajinou a je na něm příjemná atmosféra. Každý rok podlehnu iluzi, že při startu v nadmořské výšce 708 m n. m. a cíli o 153 nadmořských metrů níže je celý závod z kopce. Nicméně ten jeden náročný kopec se dá přežít, a když se povede počasí, jako letos, bývá to fajn zážitek. Bývá!

Ne tak s mou momentální indispozicí. Můžu svádět svůj výkon na třetinu trasy rozježděnou od těžké techniky tak, že ty lesní bahenní koupele připomínaly daleko více než běžeckou trasu, prostor vojenského cvičiště. Můžu svádět svůj výkon na smradlavý kouřící traktůrek, stojící v tom nejtěžším kopci ještě škodolibě pokrytém tou největší vrstvou bahýnka. Ale tím, co stojí s určitostí za mým mizerným výkonem, je moje současná hmotnost blížící se devadesáti kilogramům. Alespoň té z větší části přikládám můj propadák. Kdybych ho měl hledat někde jinde, asi bych se musel začít obávat nějakých skrytých zdravotních problémů. Musím sice přiznat, že nedostatkem času jsem toho mnoho tréninkově neodběhal, ale abych šoupal necelou a relativně snadnou desítku téměř 52 minut, za tím už musí být něco jiného. V tomhle případě, dle mého, zbytečných deset kilo sádla.

Prostě a jednoduše: Nic zvláštního jsem od sebe nečekal, ale že to bude "takovejhle vejbuch"…? A přitom jsem se cítil jako Pheidippidés právě doběhnuvší do Atén.


O patnáct dní později jsem se rozhodl otestovat na dalším z mých oblíbených regionálních závodů, na Slavkovském podzimním krosu, jestli náhodou nešlo jen o ojedinělý propadák a nyní už budou moje výkony pouze slabé. Test dopadl jednoznačně: O ojedinělý propadák opravdu nešlo! Tentokráte jsem na 9,3 km dlouhé trati, byť o málo náročnější než je ta halštrovská, nedokázal srazit čas pod 50 minut. Závod jsem (ne)zvládl tempem ještě o 4 vteřiny na kilometr pomalejším než před půl měsícem a "závodní" tempo 5:24/km se skoro zdráhám svěřit virtuálním prostoru.

Už od začátku jsem uzavíral startovní pole. Prostě zametal. Kdyby byl tenhle závod silničním, mohla by za mnou jet obligátní sanitka či sběrný vůz. A že bych je mnohdy potřeboval.

Tyhle dva "prima" zážitky mě utvrdily v jediném. Dokud nějaké to kilo neshodím, nemá pro mě cenu se závodů účastnit. Leda by byly něčím výjimečné.

Výsledky z Horního Slavkova, které jsem (raději) viděl poprvé až při vkládání odkazu k tomuto příspěvku. Nicméně organizátoři ke mně byli milosrdní a ve výsledcích chybím.

úterý 6. srpna 2013

V dešti

Rozhodl jsem se dnes vyběhnout do deště. Plánoval jsem vejít se mezi dvě bouřky. Na svižnou desítečku jsem měl mít mezi padesáti a šedesáti minutami. Jenže dneska už se nedá věřit ani meteoradarům. Po třiceti minutách, kousek za obrátkou, se setmělo, jakoby se zvon v sokolovském svatojakubském kostele chystal odbíjet nejméně půlnoc (přitom měl za sebou právě osm úderů) a vítr začal ohýbat stromy a lámat jim větve. Na nebi se spustilo hrůzné světelné divadlo, doprovázené snad ještě hrozivějším rachotem. A ještě k tomu se někde nahoře protrhla přehradní nádrž. V tu ránu jsem byl promočený skr naskrz. Zmoklá slepice by v tu chvíli proti mně byla suchá jak křížala. Jsem zvyklý ždímat po doběhu čelenku. Obzvláště v posledních dnech. Ale všechno běžecké prádlo jsem už dlouho neždímal. Jestli vůbec někdy. Když jsem doběhl před dům, už se z nebe snášel jen takový, dalo by se říct, májový deštík. Výsměch toho paparazziho nahoře, který se mě celou cestu snažil oslňovat desítkami blesků a doprovázet pompézním bubnováním. Nicméně mě po dlouhé době konečně dohnal k pocitu, že skutečně běžím. Byť jen 10,1 km za padesát a tři čtvrtě minuty.


pondělí 13. května 2013

Březen, za kamna vlezem. Duben, už tam nebudem.

Sice už je květen, ale nedá mi to a krátce se ještě vrátím k měsíci březnu.

Prakticky celý měsíc se odehrál přesně v duchu v nadpisu zmíněné pranostiky. Tedy kamna doma nemáme, takže jsem použil ústřední topení. Navíc se vinou své hmotnostní výraznosti nejsem schopen vejít ZA něj, takže jsem březen strávil jen U něj. Ovšem až na pár procházek jsem u něj strávil skutečně celý měsíc. Tedy kromě posledního dne, kdy jsem si po velmi dlouhé době vyrazil maličko zaklusat. Ani se tohle testování pochroumaného hýžďového svalu netroufnu nazvat během. Nebyl to ani koyama blahé paměti, natož nějaký Haile Gebreselassie či snad dokonce Usain Bolt. Nejvíc ze všeho můj pohyb připomínal lenochoda šmrnclého hrochem, a to by mě nejspíš i tento kříženec nechal na trati hravě stovky metrů za sebou.

V dubnu tenhle lenohroch pokračoval v klusání, nemínil se vracet k topení neboť teplárna přestala v tomto období teplo dodávat. Pokud možno jsem se snažil vyběhnout alespoň jednou za tři dny. Z počátku jsem se pohyboval tempem výrazně nad 6 minut na kilometr, později jsem se usídlil na tempu okolo pěti minut a ještě tří čtvrtin minuty na kilometr. Zvládl jsem se párkrát přiblížit i 5,5 minutám, ale vyčerpání, které mě pak skolilo na zbytek dne, za to nestálo, takže jsem si brzy opět dopřál těch čtvrt minuty na kilometru navíc. Oněch zbytečných devět kilogramů tělesné hmotnosti se prostě projevilo, stejně jako dlouhá zimní pauza.

Za duben jsem zvládl odfunět celých 67 kilometrů. Ze sumy, kterou mnozí zvládnou v jednom dni, opravdu nemůžu pomýšlet na bůhvíjaké výkony či na excelentní kondici…vlastně na jakoukoliv kondici Tudíž ani v dohledné době neplánuji ukazovat se na závodech. Leda snad jako doprovod mé ženy, která je po porodu již zpátky na své váze a je schopná moje běžecké tempo, které provozuji na svých cca sedmikilometrových „štrekách“ udržet i více než hodinu.

Mám ale spočítáno, že pokud budu dále prodlužovat své tréninkové běhy po stejné růstové křivce, mohl bych deseti kilometrů dosáhnout už v červnu. A pokud se bude stejně dařit i navyšovat „výkonnost“ mohl bych slušnou desítku (rozuměj blízko 45 minutám) běžet někdy v říjnu. Takže je jasné, kde budu hledat svůj letošní „vrchol“. :) Do té doby běhám pro radost...alespoň tak, jak jen toho jsem zrovna já schopen... :)

pátek 29. března 2013

Jubilejní pětimíle

Původně jsme vám – běžcům chtěli k desátému ročníku připravit pár specialitek. Prodloužit trať o dva kilometry (desátý ročník = deset kilometrů), zázemí na statku Bernard, pamětní ceny atd. Plány byly velkolepé, jenže člověk míní a život mění. Už v loňském létě, kdy se nám narodil nedonošený syn Šimon, jsme zavětřili potíže a nakonec se ukázalo, že závod o třídu výš je prostě nyní mimo naše kapacity. A tak jsme přestali brát desítku před názvem našeho závodu v potaz a zachovali se, jakoby se žádné jubileum nekonalo. Jakoby se nechumelilo.

A ono se vlastně nechumelilo. Sice na tuto dobu nezvykle mrzlo, ale vločky se z nebe snesly jen výjimečně, možná si jich mnozí ani nevšimli. Velmi jste nás, milí běžci, překvapili svou účastí. A je pěkné, že když jsme vám nemohli k jubileu nadělit dárek v podobě propracovanější akce my, nadělili jste nám jej v podobě účastnického rekordu vy. Šedesát devět běhuchtivých lidiček je v počasí, kdy rtuť teploměru tvrdošíjně odmítala opustit pozici nacházející se pod nulou, více než skvělá účast. A za tu vám ještě jednou děkujeme.

S tvrdou umrzlou tratí, ozdobenou jen velmi zřídka několika zamrzlými loužemi, se nejlépe popasoval...

...číst více

pátek 15. března 2013

Nové zaměstnání

Firma: koyamas family
Pracovní zařazení: otec
Zhodnocení zkušební doby: Celkem se osvědčil. Alespoň natolik, že jiného ňoumu není nutno shánět.

Mám nové zaměstnání.

Po dvou měsících a dvou týdnech musím uznat, že je to dřina. Víte, já to vždycky tušil a od dvou let půlčíka, kdy jsem s ním byl rok na rodičovské dovolené, jsem to i věděl. Kamarádům jsem to často říkal, ale takhle veřejně jsem to, myslím, ještě nikdy neprohlásil. Slovo dovolená je ve spojení mateřská, rodičovská či otcovská více než scestné. ...číst více

pondělí 11. března 2013

Únor bílý, tělo sílí…? Tak to těžko!

Leda by bylo sílením těla myšleno tloustnutí. V tom případě mé tělo opět zesílilo o více než dva kilogramy. Celý měsíc jsem šetřil svůj sedací sval (rozuměj, neběhal jsem) a to se na váze celkem projevilo. Nějak neumím nežrat.

Vlastně nikoliv celý měsíc. Jednou jsem běhat byl. Neodpustil jsem si účast na čtvrtém závodu Chebské běžecké zimy. Přeci jen jsem v kategorii příchozích držel druhé místo a pouhé dokončení 2,2 km dlouhé závodu mi zaručovalo obhájení tohoto umístění.

Bylo to opět zoufalé. Sice ne tolik, jako v lednu dva dny po zranění na třetím závodě tohoto seriálu, kdy jsem dokončil za 15:52 a soutěžil s občas popoběhnuvšími chodci, ale o moc rychlejší to moje pajdání, kdy jsem nohu stále (nejen) podvědomě šetřil, nebylo. Tentokrát už jsem si za 12:36 alespoň mohl připadat, že běžím. Ale druhé místo celkově jsem udržel a navíc jsme do Chebu přijeli ještě pro jedno první celkové, když i vydatně kašlajíc ho uhájil v nejmladší kategorii náš čerstvý školák. (Výsledky 4.závodu a celkové.)

Nicméně potom jsem strčil běžecké boty hluboko do botníku a jen si semo tamo pár kilometrů popošel (nikoliv v kopcích, tam to bolelo), tu a tam jsem se pokusil zavěsit na lezeckou stěnu, abych to brzy pro bolest sedacího svalu taky vzdal. Navíc mě před koncem měsíce dostala viróza, které jsem se celých čtrnáct dnů úspěšně bránil. Tu na mě totiž plivaly nezvané návštěvníky děti, tu je mým směrem prskala manželka. Celé dva týdny jsem takhle bojoval proti v naší rodině vířícím virům, až na mě nakonec nemoc dopadla s drtivou silou kladiva. Už to ti hajzlíci mikroskopičtí měli nacvičené, koneckonců mohli si to třikrát vyzkoušet nanečisto.

Když už viróza téměř odezněla, začalo mě příšerně bolet ucho. S podezřením na zánět středouší jsem běžel na ORL prakticky s jistotou, že propíchnutí bubínku učiní bolesti přítrž. Jenže chyba lávky. Žádné píchání bubínku, žádný zánět středního ucha, prý se mi JENOM nevyrovnává tlak mezi středouším a venkovním prostředím. Nic to, že už týden na levé ucho neslyším téměř nic jiného než šumění, že mě v něm neustále pobolívá a pocit zalehlého ucha se mění na nepříjemný tlak v uchu i v hlavě a zase zpět k zalehlému uchu. Doma jsem neustále dotazován, jestli „ta televize musí takhle řvát?“ (ale můžu za to, když opravdu na jedno ucho slyším jenom hučení a huhlání) a v noci nemůžu pořádně spát (resp. usnout), jak mě to šumění, přecházející někdy až do pískání, ruší. Kapky do nosu a nahřívání inkriminovaného ucha by to prý měly vyřešit. Může to ale trvat ještě tři týdny nebo klidně i déle. Tak to se nejspíš pominu.

Vím o sobě, že jsem bolestínek (a vůbec se divím, že to kňourání tady ještě někdo čte), nicméně s tímhle se mi do tréninku ani trochu nechce. Na začátku března bylo v plánu se zkusit proběhnout, abych zjistil, jak na tom po zdravotní stránce jsem. Ale aby mě k tomu všemu dorazil ještě návrat bolesti sediny, nechci riskovat. Zvlášť, když cítím, že ten sedací sval ještě pořád žádná hitparáda není.

Inu psal jsem to už v předchozím příspěvku: Smiřuji se - i když těžce - s tím, že letos jaro neproběhám….

pondělí 4. února 2013

Jak na Nový rok...? Tak to těžko!

První ráno v roce 2013 jsem se probudil s kocovinou. Nikoliv způsobenou alkoholem (i když nějaký ten kalíšek jsem do sebe otočil), ale spíš psychickou. Ono usínat jako relativní mladík a probudit se jako ojetina, pardon veterán, to jednomu počechrá psýchu.  :)

I přesto (nebo právě proto) jsem vyrazil na Novoroční běh okolo Lokte. Jezdím tam rád. Je to krátký závod (něco přes 2,5km), který se dá zvládnout i v případě, že jeden ve skutečnosti nepovažuje to, co píše do tréninkového deníku, za trénink. A navíc se po běhu podává vynikající česnečka, která rozežene minimálně tu poalkoholovou kocovinu. Vlastně kvůli té česnečce tam hlavně rok co rok pobíhám.

Že jsem na tu tréninkovou bídu zaběhl celkem slušný čas, jsem zjistil hned na místě překvapeným pohledem na hodinky, ale že jsem se ve své nové kategorii nad 40 let umístil na imaginární (výsledky se na místě nevyhlašují) bedně, jsem zjistil až před dvěma týdny, kdy jsem se dopátral výsledků na netu.  Inu třeba by to šlo zaonačit tak, aby skutečně platilo ono známé „Jak na Nový rok, tak po celý rok,“ špekuloval jsem.  Jenže spíš bude platit druhá věta z nadpisu. Musel bych totiž navštívené závody opravdu velmi dobře selektovat, aby mě ta bedna potkávala co možná nejčastěji. (Ani si netroufnu napsat stále. :) Ovšem třeba loni v prosinci jsem na Chebské běžecké zimě kategorii příchozích vyhrál, takže by to možná šlo (alespoň na začátku roku). 

Tohle jsem si ale mohl říkat pouze do té doby, než jsem si neprozřetelně opět střihl kilometr v sokolovském padesátimetrovématletickém tunelu. Tady spíše známý jako člunkový běh nebo také kilometr s dvaceti pevnými starty.  Ono vlastně střihnout si ho by ještě nebylo to nejhorší, ale nesměl bych se snažit neúměrně závodit a hlavně se pokoušet závěrečným finišem předběhnout o kolo jednoho ze svých spoluběžců. Před cílem zcela zbytečně. 

Stačila chvilka. Jeden úkrok stranou vlevo do vedlejší dráhy, za chvíli druhý nazpátek a bylo to v prdeli. Odpusťte, ale méně expresivně to prostě napsat nedokážu. Najednou v tom sedacím svalu něco l(r)uplo, podlomila se mi noha (což jsem naštěstí ustál) a bylo vymalováno. Domů už jsem jen pajdal, celou noc jsem bolestí nespal a následně jsem krýval ještě další tři čtyři dny. Prostě čerstvý veterán by měl s tím špurtem zacházet asi jako se šafránem do jídla. Což já moc neumím. 3. závod Chebské běžecké zimy jsem nějak alespoň před chodci odšmajdal, ale na lepší než osmé místo to samozřejmě nestačilo. Nicméně jsem si udržel šanci bojovat 9. února o umístění na stupních vítězů v celkovém hodnocení kategorie příchozích. Jen kvůli tomu jsem se totiž postavil na start. 

Ovšem sny o smysluplné účasti na ME veteránů v silničním běhu na 10 km se mi pomalu rozplývají.  Na podobné problémy trpívám, ale většinou se z nich za pár (a to doslova) týdnů zotavím. Nicméně teď už uplynulo od zranění 17 dnů a sedina mě pořád trápí. Když sedím delší dobu na tvrdším, tak to ještě hodně bolí a rozeběhnout se pořád nemůžu. Ani pár desítek metrů. 

Naposledy jsem měl podobně závažné problémy před 20 lety. Tehdy jsem si na karate vytrhl na stejném místě kousek chrupavky ze sedacího hrbolu a ten mi tam pořád putuje a taky občas dělá neplechu. Nevím, jestli se mi tentokrát stalo to samé nebo jsem si něco přetrhl či „jenom“ natrhl (já stále doufám, že třeba jen natáhl), ale k doktorovi se mi s tím nechce. I tenkrát byl jedinou doporučenou léčbou klid (který nakonec trval skoro půl roku) a pochybuju, že se v tomhle případě medicína pohnula nějak výrazně dopředu.

Pomalu se ale začínám smiřovat s tím, že letos jaro neproběhám a ME veteránů v Úpici se nezúčastním. A běžky jsem ze skříně taky sundával zbytečně….