SJK a CHBZ

 

Není lepší náplasti na více než čtrnáct dnů bolestivou a zanícenou ránu po trhání stoličky, než navštívit natáčení pořadu Show Jana Krause, ve kterém vystupuje jako host brácha a uhájit i přes zdravotní potíže vítězství v Chebské běžecké zimě. V Chebu bylo ovšem nutno vybírat tu správnou, tedy méně obsazovanou kategorii. :) 

Výsledky CHBZ.

Pour féliciter 2015

Karlovarská aktualitka

Poprvé jsem se zúčastnil velkého (rozuměj komerčního) běhu, když jsem dm rodinný běh na 3 kilometry dokončil za 17 minut a 20 vteřin. Díky tati, že jsi mě nenechal přepálit začátek.

Bahnomil Trojúčastný aneb Roury a hadice

Ano! U nás doma se objevil nový živočišný druh. Tedy přesněji řečeno jsem v něj zmutoval. Stal jsem se bahnomilem. Přesně v den mých čtyřicátých prvních narozenin.

Zúčastnil jsem se prvních dvou ročníků Bahňáka. 2011 a 2012. Loni jsem si Bahňáka dopřát nemohl, protože jsem v době registrace léčil natrženou šlachu. Letos jsem byl v době registrace naopak plný sil a (s na mé poměry) slušně rozjetým tréninkem. Ale jak šel čas, začaly se na mě (kromě tuku) nabalovat zdravotní problémy. A jelikož se organizátoři Bahňáka začínají pomalu přiklánět k italsko-pražskému modelu, byl jsem postaven před rozhodnutí vyhodit 600 korun oknem nebo se s tratí i přes zdravotní hendikepy nějak poprat. Většina potíží se totiž projevila až v době, kdy už vrácení startovného nebylo možné. To, spolu s diskriminací mnou zvolené banky, která nebyla na seznamu V.I.P. bank, u nichž bylo možné zaplatit převodem, byly snad jediné pihy na tváři tohoto závodu.

Ale vraťme se k mým zdravotním strastem. Někdy na konci dubna mě začala trápit šlacha na prostředníčku pravé ruky. Nejdřív neznatelně, plíživě. Pak se to po jednom pondělním lezení na umělé stěně rozjelo naplno. Prst natekl a dost bolel. Diagnóza: zánět šlachy. V té době by se dalo ještě se storno poplatkem odhlásit. Jenže já si řekl, že když si dám pauzu, tak se to za ty téměř čtyři týdny snad vyléčí. Padnul sice plán trénovat ručkování a podobné opičárny, ale ještě tu pořád zůstávaly nohy.

Řekl jsem si, že naberu nějakou tu rychlost, silovou a anaerobní vytrvalost a začal jsem do toho víc bušit. A výsledek se brzy dostavil. Natáhnul jsem si podkolení šlachu. Takže posledních deset dnů už nebylo vlastně co trénovat. Snad jedině připravit na závod svou psychiku.

Tu mi ale osm dnů před závodem dost rozházel nález červené skvrny se světlým středem v místě, kde jsem měl před 15 dny přisáté klíště. Dva dny na to mě dorazilo to, co už jsem tak nějak tušil. 3000 mg amoxicillinu denně. Už předtím to bez tréninku nebyla žádná lambáda, ale teď šla má kondice dolů geometrickou řadou. Tenhle dryáček je výborný žrout energie a navíc skvěle naředí stolici.

Přesto stojím v den svých jedenačtyřicetin na startu a dříve než začne má narozeninová párty, nedůvěřivě si prohlížím první překážku nazvanou Blátivá opice.  Osm svítivě žlutých kovových příčlí na zelené konstrukci ze stejného materiálu zvedajících se šikmo vzhůru a za nimi další osmička příčlí klesající zase nazpět. To vše nad jámou plnou kaolinového bahna. Kousek od startu byla možnost vyzkoušet si ručkování na podobné konstrukci. Tam zjišťuju, že ten prst, co měl být už dávno zhojený, prostě neposlouchá. Asi by se vám chtělo říct, co že se stane, když zahučím do toho bahna. Stejně tam na některé z dalších překážek přece musím zaručeně skončit. Jenže problémem je, že se organizátoři zřejmě přes zimu nudí a shlédli příliš mnoho přenosů ze světového poháru v biatlonu. Prostě připravili trestný okruh. Trestný okruh s přelézáním dvoumetrové bariéry. Za sucha "no problem", ale holky už tu stěnu před námi pěkně tím kaolinem namydlily. Už se prostě vidím, jak předvádím na té mazlavé bariéře divadýlko, dokud se mě některému ze závodníků nezželí a nepomůže mi přes ni.

A je odstartováno! Jedna příčle, dvě a třetí hned krizovka. Do kopce to jde fakt ztuha. Nekoordinovaně komíhám nohama, abych se pořádně rozhoupal. Vpravo slyším smích. Je to nějaký divák nebo se na mě tak těší ta slizká stěna? Čtvrtá, pátá, šestá. Prostředníček protestuje. Musíš, říkám si. Zase mám před očima to šou, které budu předvádět na dvoumetrové bariéře. Nějak se prostě naburcuju, pokusím se zapomenout na svůj fakovací prst a najednou jsem v polovině. Dolů to jde výrazně lépe. I když nohy se mi pořád nekoordinovaně komíhají a v jednu chvíli není daleko k tomu, aby jedna z nich zasáhla přihlížejícího diváka. Už jen poslední tři příčle, poslední dvě, poslední…když v tom mi ujede ruka a už padám. Naštěstí byl zrovna onen nekoordinovaný pohyb nohou v dopředné fázi, takže se ocitám na suché zemi. No, na suché…na zablácené zemi. Každopádně pokračuji na druhou překážku a bariéra potažená kaolinovým bahnem zůstává smutná za mnou.

A přede mnou Kaolinové překvapení. Tedy překvapení… Víc by se asi hodil název Kaolinová znouzectnost. Zřejmě tu mělo stát něco jiného (řekl bych nějaké další ručkování), ale cosi se nepovedlo. Takže teď hop, hop, hop přes trojici klád, na kterých jsou navlečené pneumatiky a pak šup do kaolinového bahna, kterému jsem se na první překážce horečně bránil.  

Na čtyři a podlézat síť spletenou z hasičských hadic, která v nejlepším místě leží na hladině a na všech ostatních místech se potápí pod ní. Ani v tom ajfru netuším, co jsem pod tou hadicí všechno vyváděl.

 Já tyhle extrémy prostě žeru

Jen jsem se prostě snažil dostat ven. Až když jsem tuhle překážku opustil tím, že jsem podlezl terénní automobil, začal mi mezi zuby skřípat kaolin. To by nebylo to nejhorší. Ovšem ta bílá kaolinová mlha, kterou vidím, v orientaci rozhodně nepomáhá.

Naštěstí do krysího kanálu trefím. Lépe řečeno skluzavka mě tam doveze. Už klasicky se při prolézání betonové trubky napiju té hnědé nevábné břečky, která v kanálu je. Neřeším to. Proč taky? Jestli jsou v břečce nějaké bakterie, stejně bídně zhynou v proudu amoxicillinu, který proudí v mé oběhové soustavě. Víc mě trápí drobné kamínky a písek, který nabírám do rukavic. Toho se nezbavím až do konce závodu, přestože se o to budu pokoušet. Prostě dámy přijďte příští rok také na start. Nejprve dostanete nejen pleťovou (kaolinovou) masku, ale dokonce komplet zábal a potom na ruce kvalitní peeling.

Následuje Skok do neznáma. Já si ho pamatuju nízký a s prknem. Letos je bez prkna, ovšem hodně, ale hodně vysoký. Zákonitě to bahno dole musí být hodně, ale hodně hluboké.

Vydrápu se ven a protáhnu se skruží do Mandlu. Zlaté klády z dřívějška. Tyhlety betonové hrůzy, co jsou v Mandlu letos, se nedají chytit, kloužou a navíc z té ohromné vrstvy bahna, která je na dně příkopu, se ani nedá pořádně odrazit. Přesto se do toho pouštím. Spodem, vrchem, spodem, vrchem…

 

V další překážce, nazvané Vietkong, už jsem nucen odpočívat. Takže si tak lezu po čtyřech, znovu si drásám už z předchozích překážek podrápané nohy a prostě si tak odpočívám, abych měl dost sil na novou překážku - Komín.

Prolézt rourou pod překážku a vzporem uvnitř vylézt nahoru. 

 

Zjišťuju, že průprava z lezecké stěny tady vůbec není k zahození. Lišty, kterých bych se dříve ani neudržel, jsou teď pro mne opravdu kvalitními chyty. Zvlášť když je možno se opřít. Po síti pak pěkně sválím sudy dolů. Bohužel "je moje síť pomalejší" než maníka nade mnou. Ten mě cestou dožene a pořádně mě nabere nohou do hlavy. Ty woe, ten měl snad kopačky. Pořádně to zadunělo. Nebo že bych už měl v hlavě tak vymeteno? (Jak leze pantáta vzhůru, jak dostane kopačku a jak pak pašík dezorientovaně utíká, můžete vidět na tomto videoblogu od času 3:50 do konce videa.)

Chvíli hledám ztracenou orientaci, než se rozeběhnu k Hoře alergie. Letos je zase o něco těžší. Mezaniny navršených balíků slámy jsou nějaké úzké a navíc je cesta nahoru po předchozích závodnících exkluzivně rozhamtaná. Nicméně stále je to jedna z nejlehčích překážek. A hned za ní následuje další z lehčích. U Jožina, jež je popsána větou: projít mokřad ve vytýčeném směru. Tenhle příkaz naplňuji beze zbytku. Nějak nemám sílu běžet, povidlům, která jsem měl ke snídani a ke kterým se během závodu nastěhoval kaolin, se chce ven. Jenže musím počkat. Tady si rozhodně odložit nemůžu. Bude to chtít nějakou další jámu plnou bahna, kam bych mohl potají něco málo přidat.

Přelézám traktorové pneumatiky. Jde to ztuha. Špunty na botách jsou sice výtečné pro drápání se do blátivých kopečků, ale na gumě prostě kloužou. Následuje Michelinův kopec. Přelézt hromadu pneumatik naházených na sebe bez ladu a skladu je opět hrozné, přesně tak, jak si to pamatuju z předchozích ročníků. Nicméně se mi podaří párkrát vybrat "upěchovanější" cestu, a tak mi letos ke zdolání této překážky úplně postačí čtyři končetiny. Zřejmě ale musím vypadat strašně, protože žena, kterou míjím, zjišťuje, jestli jsem v pořádku a jestli prý nepotřebuji zavolat pomoc. Vracím se nazpět k traktorovým pneumatikám a jsem překážkou Fénixovy tunely donucen prolézt jejich vnitřkem. Už tak sedřená kolena a holeně dostávají znovu sadistickou kůru.

Na Krvavá záda – proplazení se pod ostnatým drátem – jsem vybral ideální trasu. Sice se opět plazím blátivou brázdou, jako ten z nejnižších tvorů, ale na druhou stranu je ta brázda vyrytá tak hluboko, že místy můžu lézt prakticky po čtyřech.

Hned za ostnatým drátem by měla přijít má chvíle. Delší přeběh k brodění slepého ramene řeky Ohře, přerušený jen překážkou nazvanou Kaučukové pole, která požaduje pouze proskákat středy pneumatik ve směru závodu. Jenže, jak jsem v minulých letech na tomto úseku všechny předbíhal, dnes jsem naopak předbíhán já. Tréninková pauza udělala své a antibiotika jen mou antikondici přiživila. Prostě si tak klušu tempem přes sedm minut na kilák a trpím u toho, jakobych právě dával desátou čtyřstovku pod minutu.

Blížím se k brodění slepého ramene. To bývala v minulých ročnících vždycky pohoda. Někdy dokonce nebylo, co brodit. Ne tak letos. Červenobílé pásky natažené přes cestu mne odesílají dvě stě metrů vpravo, abych se následně vnořil do slepého ramene a stejnou vzdálenost brodil zpět. V kalné vodě, obohacené na dně kvalitním jílovitým bahnem rychle nechávám i tu poslední špetku energie, která mi zbývala. Jen tak tak, že tu nenechám i botu. To už by byl opravdu konec. Nemluvě o tom, že pro mě zakorunukolenovrta by tragédií bylo i zaplacení ztraceného čipu. :) 

Po nějaké době, kdy do "vod" slepého ramene naplivu hromadu peprných nadávek, konečně vylézám z bahnité břečky a po hřebeni poloostrova slepého ramene a samotné řeky se vracím k provozování parodie na běh. Ovšem ne na dlouho. Brzy se opět do slepého ramene vracím, abych následně přelezl dvě překážky po provazové síti.

Klidnější a klusatelnější úsek trasy za nimi pokračuje. Je přerušen jen podlézáním natažených hasičských hadic v tzv. Hadím hnízdu a Baxterovým trojskokem, kde je nutno vrchem překonat tři postupně se zvyšující hrazdy. Vzhledem k vlhkému šlemu na kládách raději používám i ruce. Přeci jen nové zuby jsou hodně drahá záležitost.

Trať se otáčí a vrací se zpátky mezi davy diváků. Přede mnou se tyčí první Gumová stěna. Oproti předchozím ročníkům nějak ledabyle připoutaná. Dokonce i jedna pneumatika schází, takže sebou nahoře chvíli mrskám, jako moucha chycená na mucholapce. Následuje Lenochod - přeručkování přes lano s rukama a nohama zároveň na laně. Až na spálená lýtka sranda. Brzy nato je tu druhá gumová stěna. Chvíli čekám, až se s ní vypořádá značně vyčerpaný kolega. Nechci mu se stěnou moc houpat. Vím, jak obtížná byla pro mne první z těchto překážek. Kolega je však evidentně vyčerpaný příliš. Takže naskakuju na stěnu a s heslem "musí to být na první pokus," rezonujícím v mé hlavě do toho dávám všechno. Skoro až moc. Div, že si rameno nevykloubím.

Utíkám se sklouznout na Z pekla štěstí. Ovšem po gumovém pásu zalívaném vodou z hadice mi to do slepého ramene Ohře moc nejede. Když se dostrkám do vody, chvíli jdu, a pak už jsem nucen plavat. Dvakrát se pokusím postavit, abych zjistil, zda už stačím, a dvakrát zahučím hlavou pod vodu. Po druhé se dokonce kalné vody napiju. Ale neděsím se. O amoxicillinu jsem se už myslím zmiňoval. ;) Alespoň jsem se při ponorech konečně zbavil té bílé kaolinové mlhy. 

Pak už zase stačím a snažím se vydrápat na blátivý břeh. Aha, tady pro nás něco připravili, říkám si, když má noha spočine na čemsi tenkém, ale zdá se, pevném. Že je to jen kus ulomeného kořene zjišťuju teprve tehdy, když se o břeh rozplácnu jak široký tak dlouhý. Místa, která jsem doteď neměl otlučená a odřená, už konečně mám. Vydrápu se na svah a na druhé straně sjedu blátem dolů až do řeky Ohře. Paradoxně se mi zdá voda v ní zatím nejteplejší. 

Na druhé straně řeky čekají Antonínské jímky. Nad první je položená pěkně sesekaná kláda, takže není problém se po ní dostat na druhou stranu. Do druhé jímky je nutné slézt. Ani to není problém. Jen jsem si až doteď myslel, že zapáchá jen teplá voda. Netušil jsem, že tak šeredně smrdí voda, která je neuvěřitelně ledová. Naštěstí jsem brzy z jímky venku a v tekoucí Ohři se trochu očistím a hlavně "zahřeju". Pak už zbývá jen nasadit k mému "pověstnému finiši", abych ještě utrhnul pár vteřinek ze svého výsledného času. Jsem v cíli.

Ovšem protože jsem dnes přišel hlavně dokončit a přežít, tak svůj čas vám tu ani uvádět nebudu. Ostatně, kdo mě zná, může si ho celkem snadno najít. :)

 

Aby toho nebylo málo, tak mě ještě mladej v cíli obral o banán

 

Velkou většinu překážek můžete vidět na tomto videu. I tohle je zajímavé video.
A jedno video z pohledu závodníka.
.
.
.
.

Jo vlastně ještě výsledky. :)

Jak jsem (ne)běžel

V neděli, chvíli po tom, co si Dario Cologna zlomil lyži a trojice domácích závodníků si rozebrala celou sadu medailí v posledním běžkařském olympijském závodě, jsem se oblékl a obul do běžeckého, načež jsem vyrazil do propukajícího jara. Měl jsem v plánu také závodit. Jenom takový místní pouťák se startem sotva kilometr a půl od futer našich domovních dveří. Jen proto, abych se donutil pohnout se trochu rychleji.

Doklusal jsem na místo, ale nikde ani běžecká noha, nikde ani běháčka. Co se děje!?

Ehm…Jak jen to říct…? Máme v regionu frajery, kteří se na místo startu dostavují pravidelně jen několik minut před startem. Máme tu dokonce frajery, kteří dorážejí několik minut po startu. Ovšem mým více než třiadvaceti hodinám zpoždění se jen stěží někdo vyrovná.

Po tomhle zjištění jsem se moc dlouho nerozmýšlel. Nabízela se sice varianta zkusit si přibližně sedmikilometrovou trasu závodu zaběhnout sám. Kdybych se malinko zmáčknul, možná bych jí i s tím zpožděním zvládl za 24 hodin. Ale nakonec jsem téměř plynule napojil jedenáct kilometrů pohodového proběhnutí v jarně únorových slunečních paprscích. Domů jsem doběhl příjemně unavený a usoudil, že jsem zřejmě ten závod prostě běžet nechtěl. A tak jediné, co mi trochu kazilo dojem z pěkného dne, bylo pomyšlení, že ta moje hlava už není, co bývala.

Běhá celá rodina

Ano, je tomu skutečně tak. Opravdu celá!

 

Sice nejmladší synek svou trať pouze obešel, ale na druhou stranu skoro celých 130 metrů sám. Vinou své zvědavosti ještě nachodil pěkných pár metrů navíc. A navíc absolvoval svůj samostatný první závod o 25 dní dříve než (kdysi) synek starší.

Starší syn si tentokrát vybral svou slabší chvilku. Zapomněl na svůj start, nereagoval na naše výzvy, přiběhl na start na poslední chvíli, rezignoval a pak plakal, že skončil poslední. Přitom stačil drobný finiš a poslední by zaručeně nebyl. Nutno ovšem jedním dechem dodat, že většina startujících byla minimálně o rok starší.

Tatínek konečně zase jednou běžel. Alespoň tempo 4:22/km vypadá oproti tempu při předchozím závodu (5:24/km) výrazně lépe. Opět se ukázalo, že kratší závody (v tomhle případě 2,2 km) tak nějak dokážu urvat i z minima tréninku. (Těm zhubnutým 1,5 kilogramům od posledně bych zlepšení nepřičítal. Pořád se po trati valil tlouštík.)

A to nejlepší na závěr. Maminka, byť pracovně vytížená tak, že za poslední měsíc nenaběhala ani celých čtyřicet kilometrů, zvládla krátkou trať velice pěkným (podpětkovým tempem) a zase nás všechny chlapy zahanbila umístěním na bedně.

Výsledky. (Trochou zmatků v kategoriích jsem byl "diplomově" odsunut o tři místa níže než jak skutečně výsledky vypadají.)

Opět v závodních botách

Po třech čtvrtinách roku.

I když on ten nadpis kulhá na obě nohy. Zaprvé používám na tréninky i závody jedny a tytéž boty. Něco jako závodní boty tedy vůbec nevedu. A za druhé slovo ZÁVODNÍ, naťukané mými prsty do klávesnice považuji v kontextu s mými posledními výsledky za hodně drzé.

19. října jsem se vypravil na Běh podél Halštrova. Mám ten běh rád, vede pěknou krajinou a je na něm příjemná atmosféra. Každý rok podlehnu iluzi, že při startu v nadmořské výšce 708 m n. m. a cíli o 153 nadmořských metrů níže je celý závod z kopce. Nicméně ten jeden náročný kopec se dá přežít, a když se povede počasí, jako letos, bývá to fajn zážitek. Bývá!

Ne tak s mou momentální indispozicí. Můžu svádět svůj výkon na třetinu trasy rozježděnou od těžké techniky tak, že ty lesní bahenní koupele připomínaly daleko více než běžeckou trasu, prostor vojenského cvičiště. Můžu svádět svůj výkon na smradlavý kouřící traktůrek, stojící v tom nejtěžším kopci ještě škodolibě pokrytém tou největší vrstvou bahýnka. Ale tím, co stojí s určitostí za mým mizerným výkonem, je moje současná hmotnost blížící se devadesáti kilogramům. Alespoň té z větší části přikládám můj propadák. Kdybych ho měl hledat někde jinde, asi bych se musel začít obávat nějakých skrytých zdravotních problémů. Musím sice přiznat, že nedostatkem času jsem toho mnoho tréninkově neodběhal, ale abych šoupal necelou a relativně snadnou desítku téměř 52 minut, za tím už musí být něco jiného. V tomhle případě, dle mého, zbytečných deset kilo sádla.

Prostě a jednoduše: Nic zvláštního jsem od sebe nečekal, ale že to bude "takovejhle vejbuch"…? A přitom jsem se cítil jako Pheidippidés právě doběhnuvší do Atén.

Výsledky.

O patnáct dní později jsem se rozhodl otestovat na dalším z mých oblíbených regionálních závodů, na Slavkovském podzimním krosu, jestli náhodou nešlo jen o ojedinělý propadák a nyní už budou moje výkony pouze slabé. Test dopadl jednoznačně: O ojedinělý propadák opravdu nešlo! Tentokráte jsem na 9,3 km dlouhé trati, byť o málo náročnější než je ta halštrovská, nedokázal srazit čas pod 50 minut. Závod jsem (ne)zvládl tempem ještě o 4 vteřiny na kilometr pomalejším než před půl měsícem a "závodní" tempo 5:24/km se skoro zdráhám svěřit virtuálním prostoru.

Už od začátku jsem uzavíral startovní pole. Prostě zametal. Kdyby byl tenhle závod silničním, mohla by za mnou jet obligátní sanitka či sběrný vůz. A že bych je mnohdy potřeboval.

Tyhle dva "prima" zážitky mě utvrdily v jediném. Dokud nějaké to kilo neshodím, nemá pro mě cenu se závodů účastnit. Leda by byly něčím výjimečné.

Výsledky z Horního Slavkova, které jsem (raději) viděl poprvé až při vkládání odkazu k tomuto příspěvku. Nicméně organizátoři ke mně byli milosrdní a ve výsledcích chybím.

V dešti

Rozhodl jsem se dnes vyběhnout do deště. Plánoval jsem vejít se mezi dvě bouřky. Na svižnou desítečku jsem měl mít mezi padesáti a šedesáti minutami. Jenže dneska už se nedá věřit ani meteoradarům. Po třiceti minutách, kousek za obrátkou, se setmělo, jakoby se zvon v sokolovském svatojakubském kostele chystal odbíjet nejméně půlnoc (přitom měl za sebou právě osm úderů) a vítr začal ohýbat stromy a lámat jim větve. Na nebi se spustilo hrůzné světelné divadlo, doprovázené snad ještě hrozivějším rachotem. A ještě k tomu se někde nahoře protrhla přehradní nádrž. V tu ránu jsem byl promočený skr naskrz. Zmoklá slepice by v tu chvíli proti mně byla suchá jak křížala. Jsem zvyklý ždímat po doběhu čelenku. Obzvláště v posledních dnech. Ale všechno běžecké prádlo jsem už dlouho neždímal. Jestli vůbec někdy. Když jsem doběhl před dům, už se z nebe snášel jen takový, dalo by se říct, májový deštík. Výsměch toho paparazziho nahoře, který se mě celou cestu snažil oslňovat desítkami blesků a doprovázet pompézním bubnováním. Nicméně mě po dlouhé době konečně dohnal k pocitu, že skutečně běžím. Byť jen 10,1 km za padesát a tři čtvrtě minuty.

Březen, za kamna vlezem. Duben, už tam nebudem.

Sice už je květen, ale nedá mi to a krátce se ještě vrátím k měsíci březnu.

Prakticky celý měsíc se odehrál přesně v duchu v nadpisu zmíněné pranostiky. Tedy kamna doma nemáme, takže jsem použil ústřední topení. Navíc se vinou své hmotnostní výraznosti nejsem schopen vejít ZA něj, takže jsem březen strávil jen U něj. Ovšem až na pár procházek jsem u něj strávil skutečně celý měsíc. Tedy kromě posledního dne, kdy jsem si po velmi dlouhé době vyrazil maličko zaklusat. Ani se tohle testování pochroumaného hýžďového svalu netroufnu nazvat během. Nebyl to ani koyama blahé paměti, natož nějaký Haile Gebreselassie či snad dokonce Usain Bolt. Nejvíc ze všeho můj pohyb připomínal lenochoda šmrnclého hrochem, a to by mě nejspíš i tento kříženec nechal na trati hravě stovky metrů za sebou.

V dubnu tenhle lenohroch pokračoval v klusání, nemínil se vracet k topení neboť teplárna přestala v tomto období teplo dodávat. Pokud možno jsem se snažil vyběhnout alespoň jednou za tři dny. Z počátku jsem se pohyboval tempem výrazně nad 6 minut na kilometr, později jsem se usídlil na tempu okolo pěti minut a ještě tří čtvrtin minuty na kilometr. Zvládl jsem se párkrát přiblížit i 5,5 minutám, ale vyčerpání, které mě pak skolilo na zbytek dne, za to nestálo, takže jsem si brzy opět dopřál těch čtvrt minuty na kilometru navíc. Oněch zbytečných devět kilogramů tělesné hmotnosti se prostě projevilo, stejně jako dlouhá zimní pauza.

Za duben jsem zvládl odfunět celých 67 kilometrů. Ze sumy, kterou mnozí zvládnou v jednom dni, opravdu nemůžu pomýšlet na bůhvíjaké výkony či na excelentní kondici…vlastně na jakoukoliv kondici Tudíž ani v dohledné době neplánuji ukazovat se na závodech. Leda snad jako doprovod mé ženy, která je po porodu již zpátky na své váze a je schopná moje běžecké tempo, které provozuji na svých cca sedmikilometrových „štrekách“ udržet i více než hodinu.

Mám ale spočítáno, že pokud budu dále prodlužovat své tréninkové běhy po stejné růstové křivce, mohl bych deseti kilometrů dosáhnout už v červnu. A pokud se bude stejně dařit i navyšovat „výkonnost“ mohl bych slušnou desítku (rozuměj blízko 45 minutám) běžet někdy v říjnu. Takže je jasné, kde budu hledat svůj letošní „vrchol“. :) Do té doby běhám pro radost...alespoň tak, jak jen toho jsem zrovna já schopen... :)

Jubilejní pětimíle

Původně jsme vám – běžcům chtěli k desátému ročníku připravit pár specialitek. Prodloužit trať o dva kilometry (desátý ročník = deset kilometrů), zázemí na statku Bernard, pamětní ceny atd. Plány byly velkolepé, jenže člověk míní a život mění. Už v loňském létě, kdy se nám narodil nedonošený syn Šimon, jsme zavětřili potíže a nakonec se ukázalo, že závod o třídu výš je prostě nyní mimo naše kapacity. A tak jsme přestali brát desítku před názvem našeho závodu v potaz a zachovali se, jakoby se žádné jubileum nekonalo. Jakoby se nechumelilo.

A ono se vlastně nechumelilo. Sice na tuto dobu nezvykle mrzlo, ale vločky se z nebe snesly jen výjimečně, možná si jich mnozí ani nevšimli. Velmi jste nás, milí běžci, překvapili svou účastí. A je pěkné, že když jsme vám nemohli k jubileu nadělit dárek v podobě propracovanější akce my, nadělili jste nám jej v podobě účastnického rekordu vy. Šedesát devět běhuchtivých lidiček je v počasí, kdy rtuť teploměru tvrdošíjně odmítala opustit pozici nacházející se pod nulou, více než skvělá účast. A za tu vám ještě jednou děkujeme.

S tvrdou umrzlou tratí, ozdobenou jen velmi zřídka několika zamrzlými loužemi, se nejlépe popasoval...

...číst více

Únor bílý, tělo sílí…? Tak to těžko!

Leda by bylo sílením těla myšleno tloustnutí. V tom případě mé tělo opět zesílilo o více než dva kilogramy. Celý měsíc jsem šetřil svůj sedací sval (rozuměj, neběhal jsem) a to se na váze celkem projevilo. Nějak neumím nežrat.

Vlastně nikoliv celý měsíc. Jednou jsem běhat byl. Neodpustil jsem si účast na čtvrtém závodu Chebské běžecké zimy. Přeci jen jsem v kategorii příchozích držel druhé místo a pouhé dokončení 2,2 km dlouhé závodu mi zaručovalo obhájení tohoto umístění.

Bylo to opět zoufalé. Sice ne tolik, jako v lednu dva dny po zranění na třetím závodě tohoto seriálu, kdy jsem dokončil za 15:52 a soutěžil s občas popoběhnuvšími chodci, ale o moc rychlejší to moje pajdání, kdy jsem nohu stále (nejen) podvědomě šetřil, nebylo. Tentokrát už jsem si za 12:36 alespoň mohl připadat, že běžím. Ale druhé místo celkově jsem udržel a navíc jsme do Chebu přijeli ještě pro jedno první celkové, když i vydatně kašlajíc ho uhájil v nejmladší kategorii náš čerstvý školák. (Výsledky 4.závodu a celkové.)

Nicméně potom jsem strčil běžecké boty hluboko do botníku a jen si semo tamo pár kilometrů popošel (nikoliv v kopcích, tam to bolelo), tu a tam jsem se pokusil zavěsit na lezeckou stěnu, abych to brzy pro bolest sedacího svalu taky vzdal. Navíc mě před koncem měsíce dostala viróza, které jsem se celých čtrnáct dnů úspěšně bránil. Tu na mě totiž plivaly nezvané návštěvníky děti, tu je mým směrem prskala manželka. Celé dva týdny jsem takhle bojoval proti v naší rodině vířícím virům, až na mě nakonec nemoc dopadla s drtivou silou kladiva. Už to ti hajzlíci mikroskopičtí měli nacvičené, koneckonců mohli si to třikrát vyzkoušet nanečisto.

Když už viróza téměř odezněla, začalo mě příšerně bolet ucho. S podezřením na zánět středouší jsem běžel na ORL prakticky s jistotou, že propíchnutí bubínku učiní bolesti přítrž. Jenže chyba lávky. Žádné píchání bubínku, žádný zánět středního ucha, prý se mi JENOM nevyrovnává tlak mezi středouším a venkovním prostředím. Nic to, že už týden na levé ucho neslyším téměř nic jiného než šumění, že mě v něm neustále pobolívá a pocit zalehlého ucha se mění na nepříjemný tlak v uchu i v hlavě a zase zpět k zalehlému uchu. Doma jsem neustále dotazován, jestli „ta televize musí takhle řvát?“ (ale můžu za to, když opravdu na jedno ucho slyším jenom hučení a huhlání) a v noci nemůžu pořádně spát (resp. usnout), jak mě to šumění, přecházející někdy až do pískání, ruší. Kapky do nosu a nahřívání inkriminovaného ucha by to prý měly vyřešit. Může to ale trvat ještě tři týdny nebo klidně i déle. Tak to se nejspíš pominu.

Vím o sobě, že jsem bolestínek (a vůbec se divím, že to kňourání tady ještě někdo čte), nicméně s tímhle se mi do tréninku ani trochu nechce. Na začátku března bylo v plánu se zkusit proběhnout, abych zjistil, jak na tom po zdravotní stránce jsem. Ale aby mě k tomu všemu dorazil ještě návrat bolesti sediny, nechci riskovat. Zvlášť, když cítím, že ten sedací sval ještě pořád žádná hitparáda není.

Inu psal jsem to už v předchozím příspěvku: Smiřuji se - i když těžce - s tím, že letos jaro neproběhám….

Jak na Nový rok...? Tak to těžko!

První ráno v roce 2013 jsem se probudil s kocovinou. Nikoliv způsobenou alkoholem (i když nějaký ten kalíšek jsem do sebe otočil), ale spíš psychickou. Ono usínat jako relativní mladík a probudit se jako ojetina, pardon veterán, to jednomu počechrá psýchu.  :)

I přesto (nebo právě proto) jsem vyrazil na Novoroční běh okolo Lokte. Jezdím tam rád. Je to krátký závod (něco přes 2,5km), který se dá zvládnout i v případě, že jeden ve skutečnosti nepovažuje to, co píše do tréninkového deníku, za trénink. A navíc se po běhu podává vynikající česnečka, která rozežene minimálně tu poalkoholovou kocovinu. Vlastně kvůli té česnečce tam hlavně rok co rok pobíhám.

Že jsem na tu tréninkovou bídu zaběhl celkem slušný čas, jsem zjistil hned na místě překvapeným pohledem na hodinky, ale že jsem se ve své nové kategorii nad 40 let umístil na imaginární (výsledky se na místě nevyhlašují) bedně, jsem zjistil až před dvěma týdny, kdy jsem se dopátral výsledků na netu.  Inu třeba by to šlo zaonačit tak, aby skutečně platilo ono známé „Jak na Nový rok, tak po celý rok,“ špekuloval jsem.  Jenže spíš bude platit druhá věta z nadpisu. Musel bych totiž navštívené závody opravdu velmi dobře selektovat, aby mě ta bedna potkávala co možná nejčastěji. (Ani si netroufnu napsat stále. :) Ovšem třeba loni v prosinci jsem na Chebské běžecké zimě kategorii příchozích vyhrál, takže by to možná šlo (alespoň na začátku roku). 

Tohle jsem si ale mohl říkat pouze do té doby, než jsem si neprozřetelně opět střihl kilometr v sokolovském padesátimetrovématletickém tunelu. Tady spíše známý jako člunkový běh nebo také kilometr s dvaceti pevnými starty.  Ono vlastně střihnout si ho by ještě nebylo to nejhorší, ale nesměl bych se snažit neúměrně závodit a hlavně se pokoušet závěrečným finišem předběhnout o kolo jednoho ze svých spoluběžců. Před cílem zcela zbytečně. 

Stačila chvilka. Jeden úkrok stranou vlevo do vedlejší dráhy, za chvíli druhý nazpátek a bylo to v prdeli. Odpusťte, ale méně expresivně to prostě napsat nedokážu. Najednou v tom sedacím svalu něco l(r)uplo, podlomila se mi noha (což jsem naštěstí ustál) a bylo vymalováno. Domů už jsem jen pajdal, celou noc jsem bolestí nespal a následně jsem krýval ještě další tři čtyři dny. Prostě čerstvý veterán by měl s tím špurtem zacházet asi jako se šafránem do jídla. Což já moc neumím. 3. závod Chebské běžecké zimy jsem nějak alespoň před chodci odšmajdal, ale na lepší než osmé místo to samozřejmě nestačilo. Nicméně jsem si udržel šanci bojovat 9. února o umístění na stupních vítězů v celkovém hodnocení kategorie příchozích. Jen kvůli tomu jsem se totiž postavil na start. 

Ovšem sny o smysluplné účasti na ME veteránů v silničním běhu na 10 km se mi pomalu rozplývají.  Na podobné problémy trpívám, ale většinou se z nich za pár (a to doslova) týdnů zotavím. Nicméně teď už uplynulo od zranění 17 dnů a sedina mě pořád trápí. Když sedím delší dobu na tvrdším, tak to ještě hodně bolí a rozeběhnout se pořád nemůžu. Ani pár desítek metrů. 

Naposledy jsem měl podobně závažné problémy před 20 lety. Tehdy jsem si na karate vytrhl na stejném místě kousek chrupavky ze sedacího hrbolu a ten mi tam pořád putuje a taky občas dělá neplechu. Nevím, jestli se mi tentokrát stalo to samé nebo jsem si něco přetrhl či „jenom“ natrhl (já stále doufám, že třeba jen natáhl), ale k doktorovi se mi s tím nechce. I tenkrát byl jedinou doporučenou léčbou klid (který nakonec trval skoro půl roku) a pochybuju, že se v tomhle případě medicína pohnula nějak výrazně dopředu.

Pomalu se ale začínám smiřovat s tím, že letos jaro neproběhám a ME veteránů v Úpici se nezúčastním. A běžky jsem ze skříně taky sundával zbytečně….

Touha po běhání a touha po normálnu

V červnu jsem z chodby v nejvyšším patře Karlovarské nemocnice pravidelně a velmi teskně shlížela na zalesněné kopce v dáli za výpadovkou na Ostrov. Chtělo se mi běžet přes všechny, které jsem viděla. Při ultraběhu, takovém tom pomalém nekonečném běhu, kdy plížící se bolest těla pomalu vytlačuje bolestivé myšlenky a zůstávají jen ty, jak vydržet běžet, se vždy dostávám do rovnováhy. Naposledy jsem kratičký závod Slavkovský podzimní kros běžela na konci října 2010, pak ještě 4 poběháníčka a na dlouhou dobu tipec. Lidé se mě ptají, jak se mám a jestli je vše v pořádku. No, už se mi to nechce pořád opakovat, ale pořád to úplně normální není. Ale snad už brzo bude.

Šimonek je více než vymodlené dítě a ženská je v touze po dítěti schopná udělat cokoliv. Ale příchod miminka na svět, kdy si samo neví se životem rady a je odkázáno na lékařskou péči, byl pro mě téměř zdrcující. Při ultramaratonu člověk zjistí jednoduchou poučku: "Když si myslíš, že už nemůžeš, stále ještě můžeš." A taky to, že tělo hlavu prostě poslechne a znovu se rozeběhne. Je to o soustředění myšlenek. To bylo asi nejtěžší po té, co jsem poprvé uviděla svoje vytoužené miminko trpět v inkubátoru s podporou dechu. Soustředit myšlenky na to, abych fungovala dál. Další den se Šimonek ještě zhoršil, a když jsem za ním přišla na novorozeneckou JIP (nejvyšší patro nemocnice, odkud byl ten nejhezčí výhled na zalesněné kopce v dáli), byl zaintubovaný a utlumený léky, takže se v podstatě nehýbal. Tehdy je strašně těžké poručit hlavě, že má myslet na něco jiného. Když jsem ležela na pokoji se dvěma maminkami, které měly svoje miminka u sebe, a přitom to moje leželo úplně někde jinde a já ho mohla pouze krátce pohladit. Navíc Matoušek dostal neštovice a tak jsem ho následující dva týdny viděla jen ve foťáku. Jirka mi na něm ukazoval Matouška, já jemu Šimonka.

Normální je, když maminka drží dítě hned po porodu, nebo v případě narkózy po probuzení. Já si Šimonka pochovala 6 dní po porodu. Ač nejsem na žvatlání zdrobnělinek na miminka a vždy mi to přišlo legrační, nešlo to jinak. Šimon týden po porodu shodil 300 g, a když jsem ho vzala prvně do náručí, vážil 1,7 kg. Normální je, když maminka přiloží čerstvě narozené miminko k prsu a ono saje a mlíčko se spustí. Třetí den po porodu jsem dostala do ruky odsávačku a starej se. Při odsávání jsem seděla u inkubátoru a dívala se na Šimona, jak nehybně leží a jednou za deset minut pohne pusinkou. Šimon dostával mateřinku hadičkou nosem přímo do žaludku (jak je vidět z fotky zveřejněné již před časem). Mlíčko se nakonec spustilo. Ohromný povzbuzující účinek na mě mělo, když sestřička další den dala Šimonovi moje čerstvě odsáté mléko. 7 dní po porodu jsme ho poprvé přiložili k prsu, bylo to po ránu, tak ani nemusel tahat, samo mu to teklo do pusy. Tak se učil polykat. Den za dnem se učil nové věci. Trvalo ještě dalších 10 dní, než zvládl všechna kojení sám.  To říkám hlavně pro maminky, které kojení vzdají při prvním problému a začnou krmit mimčo z lahve. Normální je po narození miminka cítit lásku. V mém případě to byl strach, panika, pak zodpovědnost a teprve po čase láska.

A co to ještě znamená mít předčasně narozené dítě? Šimon se narodil 7 týdnů před termínem a říká se, že je středně nezralý (tedy mohlo to být i horší). Znamená to, více komplikací, více návštěv u lékařů (naštěstí jde spíše o preventivní sledování). Předčasně narozená miminka špatně usínají, lehce se budí a ze spaní vydávají různé zvuky. K různým komplikacím jsou více náchylní. Šimon ve druhém měsíci prodělal operaci tříselné kýly, která se, žel, uskřinula (více tady). Po operaci jsme ho hodně šetřili z obavy další kýly.  Má také reflux, což v podstatě znamená, že po kojení ublinkává. No, ona ublinkávají všechna miminka, že? My však máme samostatný koš na látkové plíny, kam jsme házeli první měsíce kolem 8 plen denně – poblitých. A to jsme Šimona po každém kojení, i když několikrát odříhnul, drželi hlavou výše téměř hodinu. Kombinace nedonošení a bránění v pohybu z důvodu strachu z další kýly a přílišného ublinkávání nás přivedla k nemilému zjištění, že je Šimon v psychomotorickém vývoji výrazně opožděný. Nesnáším pláč mimina, natož pak řev. Chtě nechtě musela jsem začít chodit se Šimonem na rehabilitace a cvičit s ním několikrát denně Vojtovu metodu. Není to jen tak obyčejné cvičení, je to týrání matek. Ač Šimona, to že mu stisknu tlakové body, nebolí, řve jako pominutý, protože ho to nutí cvičit, i když on chce dělat úplně něco jiného. Naštěstí jsou vidět pokroky.

A jakpak je to vlastně s tím mým během? Samozřejmě jsem měla ze začátku dilema mezi přínosem pro mě a újmou Šimona v důsledku aplikace inhalačního léku, který si musím aplikovat před zátěží, tzn. před každým během. Na konci srpna to vyhrála moje touha po běhání. První běh po tak dlouhé době neběhání a ještě po takové zátěži, kterou je rizikové těhotenství, porod císařským řezem a hojení ve stresu, bych nejlépe přirovnala k prvnímu běhu dospělého nesportovce. Akorát s tím rozdílem, že já už vím, jaké to je, když člověk běhá s radostí. A tak se to počáteční poklusávání, při kterém bolí celé tělo a člověk je zadýchaný v podstatě z ničeho, dalo přežít a na závěr prvních dvou kilometrů jsem měla úžasný pocit. V dalších dnech jsem postupně zvyšovala zátěž o 400 m. Dostala jsem se i k běhání 4x týdně v průměru 6-8 km, ale to už jsem začala být pod velkým tlakem z toho, že doma jsem pořád ve skluzu a nestíhám. Takže teď běhám 2x týdně 7-10 km a tak nějak to stíhám.

Taky jsem se už nechala vidět na pár závodech v okolí (Abertamy, Chodov, Klášterec, Ostrov). Vybrali jsme si je pro to, že mají v časovém rozpisu samostatný běh pro ženy a pro muže, abychom se mohli s Jirkou vystřídat v hlídání našich klučíků. Málokdy se však pořadatel nedostal do skluzu, a tak Jirka musel kočárek na chvíli, než jsem doběhla, vrznout tu kamarádce, tu pro nás cizí paní.

Stihla jsem i přičichnout k ultramaratonské atmosféře, a to ve Františkových Lázních na charitativní třiadvacetihodinovce. Jirka šel se Šimonem v kočárku, já jsem první kola běhala střídavě s Matouškem, a sama, později jen sama. Všechno se ale dosud řídí Šimonovým kojením. Nakojila jsem v autě a pak dala ještě tři kolečka. Více už se nedalo, neboť jsem si před kojením auto nevytopila a tak jsem stihla trochu prochladnout a pak jsem se už ani při běhu nerozehřála. Navíc už se to nelíbilo ani Matoušovi a tak jsme spěchali domů. V letošním roce poprvé od doby, kdy jsem začala běhat maratony, ani jeden neuběhnu. (I když jsem si malou chvilku pohrávala s myšlenkou, že za těch třiadvacet hodin bych ho ve Františkových Lázních mohla natočit.) O to víc se budu těšit na příští rok.

Zdá se, že přicházíme do normálu, Šimonek přibírá na váze pravidelně půl kila měsíčně, za tři týdny jdeme na první očkování (miminka narozená v termínu ho už mají několik měsíců za sebou), v noci spánek protáhl pravidelně na 6 hodin (někdy i více), konečně vydrží spát cca 1,5 hodiny v kuse v postýlce na zádech. Psychomotorický vývoj holt bude ještě nějakou dobu dohánět, nezbývá než cvičit a cvičit a smířit se s tím.

Zvonec

…a je konec…

Ano, chtěl jsem si dát dva až tři týdny pauzu. Ano, chtělo to voraz. Ano, plánoval jsem přispět trochu do fondu hojení všech běžeckých bolístek. Ale takhle to být nemělo.

V týdnu před Františkolázeňskou třiadvacetihodinovkou mě zničehonic (ten den, ani den předtím, jsem přitom neběhal) rozbolela pata. Ale příííšerně. V dalších hodinách a dnech zjišťuju, že je ta pata rozehraná na hračky (v předchozím trojsloví si za libovolné písmeno dosaďte jiné Vámi zvolené). Bez pajdání neujdu ani pár kroků. Noha se sice dá do startu třiadvacetihodinovky natolik do pořádku, že jsem tam schopen povětšinou chůzí absolvovat více než půlmaraton a dokonce z této sumy nějakých osm kilometrů uběhnout, ale druhý den je (samozřejmě) vše zpátky.  (Jenže tu podvečerní F.L. atmosféru jsem si prostě nechat ujít nemohl.)

 Františkolázeňské třiadvacetihodinovky se zúčastnila skutečně celá koyamas family

Od té doby neběhám a doufám, že zhruba za týden budu moct začít. Mám před s sebou nutné nabírání objemů. Rád bych se na konci května zúčastnil ME v silničním běhu veteránů v Úpici. Sice jsem už před nějakou dobou ztratil ambice cokoliv si dokazovat (natož komukoliv jinému), ale vlát tam několik desítek vteřin za předposledním nemíním. Tudíž se potřebuju řádně připravit. Jinak to ani nemá valného smyslu kamkoliv jezdit. Jenže ta pata bolí. Tedy chodím bezbolestně, popobíhat jsem nezkoušel, a to hlavně proto, že vyjádřit jakýkoliv dotek paty jako nepříjemný, je příliš slabé. K doktorům se mi nechce. Zatím jsem totiž narazil jen na dva poddruhy tohoto druhu.

Poddruh jedna: „Neběhejte, tak tři, čtyři, pět, možná šest měsíců a ono to přejde. Nebo víte co? Raději neběhejte vůbec. Ona je to extrémní zátěž pro Vaše tělo a mohlo by se stát, že za pět, deset, patnáct let, budete potřebovat nahradit tenhle kloub a tenhle a možná i tenhle….“

Poddruh dva: „ Jó, to je jednoduchý. To je tohleto …… na to stačí, jen když vám tohle vyřízneme, tohle zkrátíme, tady poupravíme, tuhle vyškrábneme, onde zbrousíme a za chvíli běháte jako zajíc.“

A ani jedním z těchto poddruhů se teď momentálně nechci nechat zkoumat.

Je mi jasné, že budu zase začínat téměř od začátku. Ale já vlastně ani neměl moc z čeho ztrácet, odkud jít na začátek, protože tahle sezóna stála za jedno obrovské cacas. Zaběhl jsem si pár závodů, vesměs s mizernými výsledky, a když se narodilo naše druhé vytoužené zlatíčko, přehodil jsem výhybku a běhání bylo odstaveno na tu úplně nejzapadlejší vedlejší kolej. A pomalu ta kolej začíná zarůstat. Kolej plevelem, já špekem. A reznou. Kolej i mé tělo…a vlastně i má běžecká mysl.  Momentálně nejsem daleko k pocitu, že už je nepromažu, nerozhýbu. Ať budu dělat, co budu dělat. Do tréninků jsem se v poslední době spíš nutil a netuším, zda budu mít sílu nutit se dál.

Chtělo by to nějaký restart. Něco, co by mě, vrátilo na trať, co by mě nakoplo. Něco, co by zapříčinilo návrat radosti z běhání nebo alespoň pocitu z dobře odvedené práce po běhu. Věc, myšlenka, rada…cokoliv. Jestli něco máte, tak se neupejpejte a, prosím, sem s tím. Protože jinak se může klidně stát, že i když pata za týden dovolí, zůstanou moje běžecké hadry ve skříni a boty v botníku.

Běh temnotou

Ač je mé pobíhání v poslední době, dalo by se říct, bezcílné, přeci jen jsem se v červenci pokusil dát tréninku alespoň nějaký řád. Vzhledem k tomu, že Dresdner Nachtlauf, na který jsem se chystal, má délku 13,6 km, bylo nutno si tuhle vzdálenost párkrát zaběhnout i v tréninku. Ani ne tak proto, abych mohl atakovat ať už jakýkoliv čas, ale hlavně proto, abych se moc netrápil na štrece, kterou jsem již drahnou řádku měsíců, ba co dím let, neběžel.

Jenže to by nebylo ono, aby tahle příprava probíhala bez problémů. To by snad jednoho ani nebavilo, kdyby mu život nekladl do cesty překážky. Aneb házej to sem po kilech či lej to sem po litrech.

7. srpna jsme u Šimona objevili tříselnou kýlu. V nejbližším možném termínu jsme se s ním objevili u dětské lékařky. Ta doporučila MUDr. Kvasničku, dětského chirurga ordinujícího jak v Karlovarské nemocnici, tak v Nejdecké poliklinice.  Okamžitě se objednáváme, a to do Nejdku na pondělí 13. srpna. Kýla je prý dost velká a doktor Kvasnička by s operací neváhal. Klidně by jí i provedl, ale u tak malého dítěte by se prý v Karlovarském kraji nenašel nikdo, kdo by si troufl na anestézii. Doporučuje Plzeň nebo Motol. Když se dovídá, že máme za dva dny v Motole kontrolu již neexistující bulky na hlavě, doporučí nerušit ji a prostě si v Motole zajít i na dětskou chíru. Prý by nás, na rozdíl od Plzně, mohli vzít možná ihned. Ve středu tedy míříme ověšení taškami s věcmi pro případnou hospitalizaci do Motola. UZ hlavy mění lékařka na onkologii s radostí na UZ břicha. Na chirurgii dostáváme nejbližší možný termín operace – 17.9. A to prý jen proto, že jde o takového drobka. Jinak je volno až v listopadu. Odjíždíme domů vystresování tím, že nás čeká měsíc nekonečného neustálého uklidňování ukřičeného uzlíčku, aby se mu kýla neuskřinula. V noci je malý neklidný, možná neklidnější než jindy, ale nepřikládáme tomu moc váhu. Stává se to. A v poslední době, co zjistil, jak moc lze používat plíce, o dost častěji. Kolem poledního druhého dne, ale začíná jeho křik nabírat na síle a brzy se dá označit za neutišitelný. Rozbalujeme plínu, a to, co na nás vybafne, nás opravdu vyděsí. Šimonův šourek vypadá natekle a je tvrdý na omak. Klička střev se mu dostala do šourku, a tak alarmujeme ambulanci v Motole, aby poradili. Radí Karlovarskou nemocnici, kde se to mají pokusit zreponovat. Ve Varech si nás ovšem přehazují jako horký brambor. MUDr. Kvasnička, jediný dětský chirurg na Karlovarsku, má dovolenou (což pro nás není žádné překvapení, protože nám to v pondělí oznámil), z dospělé chirurgie nás rovnou posílají na urologii a tamní lékař nám suše oznámí, že to nikdy nedělal, tudíž ani dnes dělat nebude. A to aniž by se vůbec alespoň podíval na ten řvoucí uzlíček do autosedačky, natož snad, že by mu dokonce sundal dupačky, aby viděl, o co vůbec jde. Řítím se tedy se řvoucím Mikroyamou za zády po mokrých silnicích do Prahy. Ještě tentýž večer jde na sál. Já dorážím domů okolo desáté, totálně zničený.

Byť operace dopadla dobře a do Drážďan se neuvěřitelně těším pro tu možnost se dokonale odreagovat, odjíždím tam psychicky absolutně vyčerpaný. Unavený, jakobych snad poslední týden ani nespal. Vycucaný jako plátek citrónu použitý k pití tequilly.

Částečně mě přejde únava při setkání s kamarády, se kterými do Drážďan míříme a částečně, když mě vtáhne atmosféra města, oslav i závodu. Jenže ani tak se únavy úplně nezbavím. Pokusím se dodat si energii jedním koupeným bratwurstem s tím, že očekávám spíš pomstychtivou dietní chybu, než nějaký příval energie. Prezentace odsýpá, přestože platíme až na místě. K dispozici je česky mluvící pořadatel, takže je vše bez problémů, i když si nepamatuji startovní číslo, které mi bylo přiděleno.

K dispozici je vše od převlékáren, přes slušné množství toitoiek (po bratwurstu se hodí), až po úschovnu. A i když vše nevyužiju, musím ocenit německou preciznost. Před čtvrt na devět se stavíme do startovního koridoru a ve 20:23, společně se západem slunce, je odstartováno. Startovní brána (i celý koridor) je hodně úzká, a tak mi cesta na start, přestože jsem zařazen do bloku A, hned za elitu, trvá čtyřicet vteřin.  Ještě chvíli si s ostatními běžci překážíme a vzájemně se motáme pod nohy, pak se ale pole roztáhne, koridor běžecké tratě rozšíří a už není problém.

Sice jsem nepřijel honit žádný čas, ale pohodově si klusat taky nemám v úmyslu. Takže je nutné si jednotlivé kilometry stopnout. Hlavně proto, abych to s tempem nepřehnal.  …a přehnal. V tempu brazilských samba-bubeníků rozmístěných u trati dávám první kilometr, po odečtení 40 vteřin cesty na start, za 4:27. A to je na čtrnáctikilometrovou štreku opravdu příliš. Tedy příliš málo. Dál už ale pokračuju rozumněji. Někde mezi 4:45 a 5:00. Rychlejší kilometry mám vždy, když se chytnu nějaké běžkyně. Musím říct, že jsem si vybral celkem pět atraktivních modelů. Jedním dechem je však nutno dodat, že všem těmto modelům se podařilo během několika stovek metrů až několika kilometrů, mi utéct.

Trasa závodu je vedena prakticky výlučně okolo Labe, a tak jsem mohl v úvodu závodu alespoň obdivovat osvětlené památky rozeseté na jeho břehu, včetně Rosengarten, když to tenkrát při zdejším maratónském doběhu nebylo vinou vyčerpání a totální dehydratace možné.

Někde za třetím kilometrem probíháme pod právě rekonstruovaným (či snad nově budovaným) Waldschlösschenbrücke, takže vlastně skrze stavbu. Přemýšlím, proč mám najednou jazyk jako jemný smirkový papír, stačí se však podívat proti světlu a hned je mi vše jasné. Běžecký had před námi víří na stavbě jemný písek a prach snad víc než Loebovo Citroen.  Na pátém kilometru nás čeká občerstvení, tak ten šmirgl opláchnu vodou. Pak už jen kousek, uděláme kličku pro diváky a už se tlačíme po schodech na Loschwitzerbrücke …a to doslova. Běžet se tu nedá, těch třicet schodů vzhůru mi trvá asi 20 sekund, běžci (tedy v tuto chvíli spíš chodci) to tu totálně zašpuntovali. Pokud lze nějaké místo nazvat hrdlem trati, pak to není mnou nepříliš vychválený startovní koridor, ale tyhle krátké schůdky.

Nahoře desítky a možná i stovky nohou most rozhoupou tolik, že si připadám tak trochu jako v lanovém centru. Jakoby mi most šel při dopadu nohou naproti, takže o to víc můj běh připomíná sloní dusot. Seběhneme z mostu a zatočíme na temné nábřeží pod „hradem“ Eckberg. Temnota by ani moc nevadila, problémem je však její spojení s netradičně velkými kočičími hlavami. Nebál bych se je nazvat tygřími… Tenhle kilometr kvrdlám kotníky zhruba za 5:20. Těch pár lamp mdle osvětlujících nábřeží moc nepomůže. Sem tam do někoho vrazím, sem tam někdo vrazí do mě. Vzájemně se omlouváme. Všude vůkol zní „entschuldigung“, „pardon“ a „sorry“. Když se dostaneme na asfalt, jsou podél něj naházeny tyčinky svítící chemickým světlem. Možná by se víc hodily vzadu za námi na kostkách.  Cestou nám zahraje i dechovka, ale sil na to, abych si před ní skočil pár polkových kroků, se mi už nedostává. Znovu spolykám hrst prachu pod mostem Waldschlösschen.

Konečně tu jsou slibované pochodně. Atmosféra je hned o kus kouzelnější, i když jde vlastně jenom o jakési hořící plechovky. Vlevo před námi přes řeku už nám ale dělá kulisu osvětlené historické jádro Drážďan. Na břehu kotví flotila Drážďanské paroplavby. Ještě stále dost běžců předbíhám, ale většinou mě početné běžecké skupinky prosívají za sebe.

Ještě přeběhnout Albertbrücke. Už sotva motám nohama a most se mi zdá strašně do kopce. Sakra, takhle hrozný nejsou snad ani sjezdovky v Krušných horách! Do cíle zbývá něco přes kilometr. Zkusím si zase trošku zasprintovat. Posledních šest set metrů dávám tempem 4:20 na kilák, když zrychlení přichází až na poslední dvoustovce. Nicméně to stejně není nic k chlubení, protože toto video v čase 0:10 – 0:12 jednoznačně prozrazuje šourajícího se tlouštíka v modrém tílku a v bílých podkolenkách.

Za cílem dostáváme od roztleskávaček, které se před startem vyhazovaly vysoko do vzduchu, vkusnou medaili, u stánků pak banány, jablka, vodu, kolu, jablečné, pomerančové či grapefruitové minerálky a pro mnohé téměř nezbytné pivo. K vytištění je okamžitě připravený diplom, a pokud by se někomu chtělo přidat k už uběhnuté vzdálenosti ještě pět set metrů (což mě se absolutně nechce), pak mu jsou k dispozici i sprchy. A pokud byste přijeli o den dříve, můžete se zúčastnit pasta party.

Užil jsem si tu atmosféru dvou a půl tisíce běžců vrchovatě. Už mi nějaký ten masák dlouho chyběl. Na půlmaratón si s tím minimem tréninku a neustálými bolestmi achilovek netroufám a noční běh Prahou jsem po několika ne zrovna příznivých zkušenostech tentokrát nehodlal pokoušet. Tady se mi za 15 € (při dřívější registraci byla cena ještě příznivější) dostalo všeho, co od takového běhu očekávám. Příští rok bych jel klidně znovu.

Výsledky. (Můj čas 1:06:31; RT: 1:05:50)