čtvrtek 28. června 2012

Nesu vám noviny


Ahoj všem.
 
Moc děkuju za držení pěstí či palečků. Dalo to hodně práce a spousty hodin učení, ale v pátek jsem konečně přišel na to, jak dýchat sám.  Je to dřina, ale zvládám to. 
Doktorům a sestřičkám se taky nezdála moje barva. Prý v Asii by to bylo dobrý, ale tady to není standard. Takže jsem se hodně opaloval.
Teprve v sobotu mi konečně sundali brýle, když u mě byla maminka, takže jsem si jí mohl prohlédnout zblízka. 
Nejen mně, ale všem kamarádům a kamarádkám, co tu se mnou na novorozeneckém JIPu leží, chybí sací reflex. Takže se teprve učím pít mlíčko od maminky a řeknu vám, že je to strašná fuška. Kolikrát se u toho tak unavím, že usnu. Občas mi tedy sestřičky musejí dát mlíčko sondičkou rovnou do žaludku. A musím říct, že to je bájo. U toho se klidně i vyspat můžu. 
Jenže maminka povídala, že když se nenaučím pít pořádně, nepustí nás domu. A to by byla škoda, protože už jsem docela zvědavý na brášku, kterého jsem ještě nemohl vidět, protože jen co jsem přišel na svět, dostal neštovice. Takže budu muset zase makat. Ach jo, to je tady na tom světě dřina.

Šimon
 s maminkou



pondělí 25. června 2012

No a co?


Zkoušel jsem to mnohokrát a nikdy se mi to nedařilo. Až teď se to nejspíš povedlo Šimonovi. 

Žádný ze závodů jsem nedokázal běžet bez plánu na konkrétní výsledek, bez ambicí nebo bez srovnávání s předchozími ročníky či jinými závody. Potom, co se narodil Šimon, to jde tak nějak samo. Už na Běh historickým Stříbrem minulou neděli jsem se jel jen a pouze odreagovat. Na chvíli zapomenout. Neužírat se starostmi, které byly v tu chvíli z mé strany absolutně neřešitelné. A to se povedlo.  A že jsem doběhl ve své kategorii poslední? No a co?
 
Přiznávám, že ještě při běhu Merklín – Plešivec mě takový výsledek žral. Teď už je to jen nepodstatný zápis ve výsledkové listině, kterou jsem hned doma hodil do sběru.  Ve Stříbře jsem si čas sice stopnul, ovšem až teď, když tohle píšu, jsem jen ze zvědavosti nakoukl do tréninkového deníku, abych si ho přeci jen porovnal s předchozími ročníky. Ostatně už je dávno po závodě. A výsledek srovnání? Asi nebude žádným překvapením, že výsledný čas byl tím absolutně nejhorším, který jsem na téhle trati zaběhl. Už jsem to tu jednou psal. No a co?

Před třemi dny jsem se zašel odreagovat znovu. Na nový kros v Sokolově. Šimon se na začátku týdne dost zhoršil, museli ho zaintubovat a uvést do umělého spánku. A i když se ke konci týdne začínal výrazně lepšit, stejně není účast v závodě, při kterém se nedá myslet na nic jiného než kam šlápnout, v takové situaci od věci. Trať, která vede prakticky neustále nahoru a dolů a využívá k tomu nejen několika terásek nad jednotlivými hřišti, ale i bajkerských překážek nebo schodů, dokonale připoutá veškerou pozornost. Dvakrát jsem si byl některé úseky trati v týdnu proběhnout, takže mě nemělo nic překvapit. Ale překvapilo. Vůbec jsem netušil, že stavitel trati nasměroval závod při průběhu stadionem přes vodní příkop. Sice bez překážky, ale i tak má ta jáma plná vody tři a půl metru. Tím mě, omlouvám se, ale nedá se to napsat jinak, dokonale nasral. Přece, když vodní příkop, tak celý stýpl. Na ten jsem se ostatně celou zimu těšil. A ne abych si zmáčel nohy a pak si na ně cestou balil prach, hlínu, suchou trávu a piliny. Podle povrchu, po kterém se běží. Zvažuju, že příští rok na Královské pětimíli dostane hustey jeden brod řeky Ohře tam a zpět jako bonus, za tu krásně postavenou trať. :)

Původně jsem remcal a sliboval, že ten příkop očůrám (což by se celkem snadno dalo udělat), ale nakonec jsem ho skákal. Dokonce se mi ho v prvním kole podařilo přeskočit skoro celý a vůbec se přitom nenamočit, v druhém kole se namočit jen opravdu zlehka a odrazit si při tom patu a ve třetím kole si nerozbít hubu, když jsem se na poslední chvíli rozhodl už tak daleko neskákat a voda mi schramstla nohu a nechtěla jí nějakou dobu pustit.  A jak že jsem nakonec při tomhle krosu dopadl? Už jsem to tu dvakrát psal. No a co?

Momentálně je stále ještě (alespoň pro některé evropské země) aktuální fotbal. Nedá mi to, abych nepoužil jeden příměr. Život mi v poslední době dává hodně nepřesné přihrávky do běhu. Tady máš a sprintuj! Ti, co mě znají nebo ti, co mě viděli finišovat před třemi dny v Sokolově, ví, že zrychlení mám stále celkem slušné. Nicméně dobíhat ty míče je příšerná honička. I proto jsem se rozhodl, dávat si maximálně tak dva běžecké cíle za rok. Tím prvním letos má být noční běh v Drážďanech. Rozhodně jsem neplánoval jakýkoliv čas, tak daleko bych nezašel ani, kdyby mi v poslední době všechno vycházelo. Nicméně cílem bylo naběhat tolik, abych těch 14 km zvládnul v pohodě. Jenže život se rozhodl pro další nepřesnou přihrávku. Ta pata totiž bolí fakt jak čert. No, zkusím ten balón dosprintovat. I když nevím, jestli to vůbec rozpajdám. A když ne, tak už jsem to tu psal třikrát…

P.S. Pokud jste dočetli až sem, možná se vám tenhle příspěvek zdá dost rozháraný, jakobych přeskakoval od jedné myšlenky k druhé. A ono to tak koneckonců je. Mohl bych vymyslet dalších pár odstavců, ve kterých bych vyjmenoval všechny důvody proč tomu tak je. Ale já na závěr napíšu jen tři slova: No a co? :)

pondělí 18. června 2012

Bojovník Šimon

Maminka s tatínkem mi dali jméno Šimon a jsem tu mezi Vámi třetí den. Narodil jsem se předčasně, mám nevyvinuté plíce a proto musím být připojený na plicní ventilaci. Všichni okolo říkají, abych bojoval. Tak bojuju. Tatínek si myslí, že jestli jsem se něco u maminky v bříšku mohl naučit, tak je to právě, jak bojovat. Držte mi, prosím, pěsti.

pondělí 11. června 2012

Bronzový Zásadní běh a zlatá Zlatá míle

Zřejmě slušnej oddíl. :)

Běh do Zásady - Kadaň (300m) 3.místo

Zlatá míle - Cheb (60m) 1.místo

Tatínek naplánoval závody. Původně chtěl prý jet do Plzně na Chlum třikrát jinak. Jenže do kopců kromě jediného závodu neběhá. Tak vybral Kadaň. Má to město rád a už prý dlouho neviděl kamarády odtamtud. Na to, že já tam budu muset běžet 300 metrů nebral ohledy (v Plzni bych nemusel běžet nic). Tak jsem mu ukázal, že umím i dlouhé. Jen teď nevím, jestli po mě nebude chtít, abych ty dlouhé štreky běhal častěji. To v Chebu na Zlaté míli se mi líbilo víc. Tam jsem si našel pár kamarádů já a na krátké šedesátimetrové trati se mi běželo o moc líp. Ale i taťka se snažil. Jen ve výsledcích z Kadaně, ani z Chebu to nejde moc vidět. :)

středa 6. června 2012

Vzhůru, větru vstříc!


Chebské letiště. Vítr mi čechrá zbytky vlasů a nakukuje pod ně na mou rozrůstající se pleš. Asi už ví, že jsem se rozhodl, seznámit se s ním v jeho hájemství trochu víc. Navléknu padák. Jsem potěšen, že prý je jen od toho, aby mě netlačila sedačka. Nastoupím. Jsem přikurtován a zaklapnut. Nohy se mi trochu chvějí, když dostávám poučení. Naviják navíjí. Trocha zrychlení, špetka přetížení, zaléhající uši. Letím do nebe. Ani jsem netušil, že to bude tak brzo.  Trochu se zhoupneme, když se "urveme" z lana. Vzpomínka na cesty autobusem v dětství. A pak… Krása nesmírná. Na stromě v deseti metrech nad zemí mívám občas sklon chromnout strachy. Tady, v několika stovkách metrů, je to smíření, okouzlení, údiv i požitek. Klesáme dolů zatáčkou a mě se chce křičet: "Ještě!" Prohlížím si okolí Jesenice, koukám na vrcholky Slavkovského lesa, pohlédnu i směrem k domovu. Pod námi je pískovna a na letišti přistává letadlo. Následujeme ho. Sedáme do trávy. Je to trochu tvrdší než jsem si představoval. Nicméně z letadla vylézám s připitomělým úsměvem. Nohám se příliš nechce poslouchat. Jsou těžké a podivně bolí. Jakoby na ně najednou té gravitace bylo příliš. A i když nohy neposlouchají, chtělo by se mi tančit. Nejspíš už nikdy nebudu tím, kým jsem byl před startem.

S polstrováním na zádech

Před startem

Chvíli před odpojením z lana navijáku

Přistání

Připitomělý úsměv

pondělí 4. června 2012

Upovídaná: Z Merklína na Plešivec


V sobotu 26.května v  Merklíně:
„To je vedro, co!?“
„…mi povídej!“
„Proč tu seš?“
„Běží se tu závod.“
„To vidím. Máte na sobě všichni čísla a tak…. Ty poběžíš taky?“
„Zkusím to.“
„To nezní moc přesvědčivě. Seš na to připravenej?“
„Ani ne…“
„Tys přijel na závod nepřipravenej?“
„V poslední době se mi to stává pořád častěji.“
„Aha…takže předpokládám, že se aspoň hodně pohybuješ v kopcích? Víš to, že tenhle závod končí o skoro 480 výškových metrů výš – na Plešivci?“
„Vím to, ale kopce taky nemám zrovna naběhaný. Nejdelší tréninky obracím zrovna pod prvním solidním kopcem, který na trase mám.“
„Ty seš vážně cvok.“
„Já vím.“

-----

„Tak co? Jak se běží?“
„Zatím nevím, teď jsme začali.“
„Ten sprosťák v tom autě kousek za startem byl hustej, co!?“
„To jo, ale docela vyjádřil můj pocit hned z téhle úvodní sjezdovky. Nebo asi bych měl říct spíš tréninkový louky.“
„Teď už se to trochu narovnalo.“
„No je to lepší, ale stejně se necítím dobře. Nejspíš jsem to zase přepálil.“
„Jak je to možný? Jak můžeš přepálit? Když nemám natrénováno, tak se v úvodu trochu držím na uzdě, ne!?“
„Ty možná. Já jsem ale za ta léta zvyklej běhat s určitými běžci, a když mi utíkají, tak se snažím podvědomě držet jich a nedržím na uzdě sebe.“
„Tak to mi hlava nebere…. Hele! Cedulka jeden kilometr…“
„Hmm. 6:55, na to, že jsem už takhle hotovej, nic moc.“
„A co bys chtěl? Sám ses přiznal, že nejsi připravenej.“
„….“
„Hele člověče. Taková krásná krajina okolo, to si stejně musíš užívat, ne?“
„Ani moc ne. Jsem rád, že motám nohama. Asi začnu brzy chodit.“
„Tak to nebude taková hrůza, ne?“
„Asi máš pravdu. Nebude. Stejně jsem už od začátku plánoval, že spíš za celý závod přejdu párkrát do běhu, než naopak.“
„No vidíš. A přitom pořád běžíš.“
„Tak během bych to zrovna nenazýval, ale je pravda, že chůze to zatím není. Ale ona ta chůze přijde.“
„A jak ti to v tom družném hovoru pěkně utíká. Už se blížíme ke druhému kilometru.“
„Ty bláho, 8:03. A to jsem si myslel, že bych těch 6,5 kilometrů mohl zvládnout pod tři čtvrtě hodiny.“
„Tak to bude za padesát, no!“
„….“
„Ale fakt je tady krásně.“
„Vážně?“
„No vždyť se podívej. Lesy střídají louky, louky zase zpátky lesy.  Sluníčko svítí a vzduch tak podivně horsky voní.“
„Na to já vážně nemám čas.  Nemůžu koukat okolo sebe, musím sledovat značení, abych nezabloudil. A analyzovat vůně teď taky nemůžu. Vzduch musí dovnitř, ven, dovnitř, ven, dovnitř…a to co nejrychleji.“
„Koukej, už budeš na třetím kiláku.“
„Teprve! Ty vole! 8:33! Já budu rád, když to doběhnu pod hodinu.“
„To nebude tak horký.“
„Ale bude. Nebo spíš už je. Trochu se rozeběhnu už jen po rovině nebo z kopečka. Do kopce se nechám vynést setrvačností, kam jen to až jde, a pak mi všichni okolo zase začnou utíkat.“
„Nemoh‘ si přece čekat žádný zázraky.“
„To ne. Ale takovouhle hrůzu!?“
„Táák připrav si hodinky. Blížíme se k cedulce 4. km…. Tak co?“
„8:18. Tak pod hodinu to asi dám.“
„No vidíš.“ :D
„To není k smíchu ten můj výkon. Spíš k pláči.“
„Já bych řek‘, že to nejhorší už máš za sebou. Podle mě už jste to nejhorší vyběhli.“
„Sice se trať teď narovnala, ale nejásal bych předčasně.“
„Náhodou. Ses docela rozeběh‘.“
„Díky za útěchu.“
„Koukej, blížíme se k další ceduli. Pátej kilometr.“
„Hmm… 6:25. To jsme snad běželi z kopce.“
„Já ti říkal, že to bude dobrý.“
„A stejně bych nejásal. Koukni vlevo. Někde tam nahoře za těma skálama bude cíl.“
„Asi jó, ale to už není nic hroznýho.“
„…. Prý, není nic hroznýho. Stačilo jednou zahnout vlevo a koukej, co je před náma, další prašivá sjezdovka. Další velkolepej pochoďák.“
„Vždyť seš hned nahoře. A každou chvíli tu musí bejt cíl.“
„Před pár minutama bylo pozdě.“
„Hele koukej, Plešivec se blíží. A ten maník támhle, něco řve.“
„Nerozumím mu.“
„Prej, že už jenom 200 metrů.“
„To se mi nějak nezdá.“
„Ty seš strašně nedůvěřivej.“
„A mám bejt proč. Koukej na hodinky. Už běžíme 40 vteřin a cíl v nedohlednu.“
„Hele další něco křičí…Že prej už jen 150 metrů.“
„No tak to tady mají fakt nejdelší padesátimetrovou rovinku na světě.“
„Ale tamhle už je vážně brána…a seš v cíli.“
„Jo. Úplně hotovej. 6500 metrů za 48:10.“

Netuším, kde je ten ukecanej, co byl celou dobu se mnou.