Zvonec

…a je konec…

Ano, chtěl jsem si dát dva až tři týdny pauzu. Ano, chtělo to voraz. Ano, plánoval jsem přispět trochu do fondu hojení všech běžeckých bolístek. Ale takhle to být nemělo.

V týdnu před Františkolázeňskou třiadvacetihodinovkou mě zničehonic (ten den, ani den předtím, jsem přitom neběhal) rozbolela pata. Ale příííšerně. V dalších hodinách a dnech zjišťuju, že je ta pata rozehraná na hračky (v předchozím trojsloví si za libovolné písmeno dosaďte jiné Vámi zvolené). Bez pajdání neujdu ani pár kroků. Noha se sice dá do startu třiadvacetihodinovky natolik do pořádku, že jsem tam schopen povětšinou chůzí absolvovat více než půlmaraton a dokonce z této sumy nějakých osm kilometrů uběhnout, ale druhý den je (samozřejmě) vše zpátky.  (Jenže tu podvečerní F.L. atmosféru jsem si prostě nechat ujít nemohl.)

 Františkolázeňské třiadvacetihodinovky se zúčastnila skutečně celá koyamas family

Od té doby neběhám a doufám, že zhruba za týden budu moct začít. Mám před s sebou nutné nabírání objemů. Rád bych se na konci května zúčastnil ME v silničním běhu veteránů v Úpici. Sice jsem už před nějakou dobou ztratil ambice cokoliv si dokazovat (natož komukoliv jinému), ale vlát tam několik desítek vteřin za předposledním nemíním. Tudíž se potřebuju řádně připravit. Jinak to ani nemá valného smyslu kamkoliv jezdit. Jenže ta pata bolí. Tedy chodím bezbolestně, popobíhat jsem nezkoušel, a to hlavně proto, že vyjádřit jakýkoliv dotek paty jako nepříjemný, je příliš slabé. K doktorům se mi nechce. Zatím jsem totiž narazil jen na dva poddruhy tohoto druhu.

Poddruh jedna: „Neběhejte, tak tři, čtyři, pět, možná šest měsíců a ono to přejde. Nebo víte co? Raději neběhejte vůbec. Ona je to extrémní zátěž pro Vaše tělo a mohlo by se stát, že za pět, deset, patnáct let, budete potřebovat nahradit tenhle kloub a tenhle a možná i tenhle….“

Poddruh dva: „ Jó, to je jednoduchý. To je tohleto …… na to stačí, jen když vám tohle vyřízneme, tohle zkrátíme, tady poupravíme, tuhle vyškrábneme, onde zbrousíme a za chvíli běháte jako zajíc.“

A ani jedním z těchto poddruhů se teď momentálně nechci nechat zkoumat.

Je mi jasné, že budu zase začínat téměř od začátku. Ale já vlastně ani neměl moc z čeho ztrácet, odkud jít na začátek, protože tahle sezóna stála za jedno obrovské cacas. Zaběhl jsem si pár závodů, vesměs s mizernými výsledky, a když se narodilo naše druhé vytoužené zlatíčko, přehodil jsem výhybku a běhání bylo odstaveno na tu úplně nejzapadlejší vedlejší kolej. A pomalu ta kolej začíná zarůstat. Kolej plevelem, já špekem. A reznou. Kolej i mé tělo…a vlastně i má běžecká mysl.  Momentálně nejsem daleko k pocitu, že už je nepromažu, nerozhýbu. Ať budu dělat, co budu dělat. Do tréninků jsem se v poslední době spíš nutil a netuším, zda budu mít sílu nutit se dál.

Chtělo by to nějaký restart. Něco, co by mě, vrátilo na trať, co by mě nakoplo. Něco, co by zapříčinilo návrat radosti z běhání nebo alespoň pocitu z dobře odvedené práce po běhu. Věc, myšlenka, rada…cokoliv. Jestli něco máte, tak se neupejpejte a, prosím, sem s tím. Protože jinak se může klidně stát, že i když pata za týden dovolí, zůstanou moje běžecké hadry ve skříni a boty v botníku.