Proběhnout se na Dvořákovy okruhy (Memoriál Z.Birky) chodím vždycky rád. Za prvé je to jeden z mála letních běžeckých závodů v okolí s lidskou délkou a za druhé se v lázeňských lesích příjemně běhá. V neposlední řadě jde o závod s kamarádskou atmosférou, kde se (po letošku už to lze s klidem říct) schází celé rodiny.
Je pravdou, že bych uvítal, kdyby se tyhle dva okruhy o délce 3,4 kilometru, běhaly v opačném směru. Přeci jen by mi víc vyhovovalo vysupět prudký kopec a pak dlouho pozvolně sbíhat. Jenže závod je prostě nastaven tak, že se nejdřív dlouze stoupá a pak se skutálíme těsně před koncem okruhu dolů. :o)
Tak jdeme na to. "Nesmím přepálit, nesmím přepálit," říkám si na startu. Chci běžet na pohodu. První kilometr za 4:10 bude úplně stačit. Dlouho jsem nic rychlého neběžel (když pominu patnáctistovku při desetiboji), a tak je potřeba do toho jít pozvolna. Lidi, fakt jsem se snažil krotit. Ovšem na metě prvního kilometru zjišťuju, že málo. Kilák za čtyři rovné, do sice mírného, ale kopce, je moc rychlý. Teď budu jen čekat, za jak dlouho to odskáču.
Trochu zpomalím a další kilometr (už ne celý do kopečka) je za 4:15. Běžím s Robertem Francem a pomalu mi utíkají moji (z dřívějších let) obvyklí soupeři. Naštěstí jsou všichni v kategorii nad 40 let, tak se nemusím nikam hnát. :o) Měl bych přece běžet na pohodu. I třetí kilák držíme kolem 4:15, ale předbíhá nás Jirka Westrmaier. Nějak nemám chuť a hlavně sílu :o) se ho chytit.
Ve třetím kilometru jsme se skouleli ze zmiňovaného kopce a teď přichází nejhorší pasáž. Mírné stoupání k cíli okruhu a potom opět více než kilometr, zdá se, nekonečného stoupání ze startu až k odbočce doleva. Robert se mi začíná vzdalovat. A není divu. Stoupající kilometr od 3,4 do 4,4 km mám za 4:44. Řádné vytuhnutí. Vůbec se mi neběží dobře. Nohy jako kovadliny (nejspíš ještě následek desetiboje). Kdo to tady vykládal, že se v lázeňských lesích příjemně běhá? :o)
Na zlomu kopce do roviny se kousnu a podaří se mi na Roberta znovu dotáhnout. Mezitím se ovšem okolo nás stihl přehnat Manfred. Na pátém kilometru jsem za 21:46. Tzn., že posledních šest set metrů jsem běžel tempem 4:30/km. Začínám mít strach, že celý zvod nezvládnu pod třicet. Z pěti dosavadních účastí jsem přes třicet vyklusal jen loňský ročník, po City triatlonu. Já vím. Zmiňoval jsem se o tom, že chci běžet na pohodu, ale nějaký cíl mít musím. No ne?
Pohoda nepohoda, postupně začínám zrychlovat. V seběhu utíkám Robertovi, ale Manfred už je daleko. 1400m v tempu 4:26/km. Teď už to pod třicet dám. Ještě drobné zrychlení (poslední čtyřstovka za 1:31) a jsem v cíli za 29:30. Na osobní traťák ztráta skoro dvě minuty. Ale já přece běžel na pohodu. I když to tak mnohdy v průběhu závodu nevypadalo. A ještě k tomu takové pěkné umístění. To jsem ani nečekal: šesté místo na pohodu. Co bude až poběžím naplno? Nic. :o) Protože nejbližší v mojí kategorii měl přede mnou odskok víc než minutu. Ale to nevadí. Víc takových (převážně) příjemných proběhnutí.
Tak jdeme na to. "Nesmím přepálit, nesmím přepálit," říkám si na startu. Chci běžet na pohodu. První kilometr za 4:10 bude úplně stačit. Dlouho jsem nic rychlého neběžel (když pominu patnáctistovku při desetiboji), a tak je potřeba do toho jít pozvolna. Lidi, fakt jsem se snažil krotit. Ovšem na metě prvního kilometru zjišťuju, že málo. Kilák za čtyři rovné, do sice mírného, ale kopce, je moc rychlý. Teď budu jen čekat, za jak dlouho to odskáču.
Trochu zpomalím a další kilometr (už ne celý do kopečka) je za 4:15. Běžím s Robertem Francem a pomalu mi utíkají moji (z dřívějších let) obvyklí soupeři. Naštěstí jsou všichni v kategorii nad 40 let, tak se nemusím nikam hnát. :o) Měl bych přece běžet na pohodu. I třetí kilák držíme kolem 4:15, ale předbíhá nás Jirka Westrmaier. Nějak nemám chuť a hlavně sílu :o) se ho chytit.
Ve třetím kilometru jsme se skouleli ze zmiňovaného kopce a teď přichází nejhorší pasáž. Mírné stoupání k cíli okruhu a potom opět více než kilometr, zdá se, nekonečného stoupání ze startu až k odbočce doleva. Robert se mi začíná vzdalovat. A není divu. Stoupající kilometr od 3,4 do 4,4 km mám za 4:44. Řádné vytuhnutí. Vůbec se mi neběží dobře. Nohy jako kovadliny (nejspíš ještě následek desetiboje). Kdo to tady vykládal, že se v lázeňských lesích příjemně běhá? :o)
Na zlomu kopce do roviny se kousnu a podaří se mi na Roberta znovu dotáhnout. Mezitím se ovšem okolo nás stihl přehnat Manfred. Na pátém kilometru jsem za 21:46. Tzn., že posledních šest set metrů jsem běžel tempem 4:30/km. Začínám mít strach, že celý zvod nezvládnu pod třicet. Z pěti dosavadních účastí jsem přes třicet vyklusal jen loňský ročník, po City triatlonu. Já vím. Zmiňoval jsem se o tom, že chci běžet na pohodu, ale nějaký cíl mít musím. No ne?
Pohoda nepohoda, postupně začínám zrychlovat. V seběhu utíkám Robertovi, ale Manfred už je daleko. 1400m v tempu 4:26/km. Teď už to pod třicet dám. Ještě drobné zrychlení (poslední čtyřstovka za 1:31) a jsem v cíli za 29:30. Na osobní traťák ztráta skoro dvě minuty. Ale já přece běžel na pohodu. I když to tak mnohdy v průběhu závodu nevypadalo. A ještě k tomu takové pěkné umístění. To jsem ani nečekal: šesté místo na pohodu. Co bude až poběžím naplno? Nic. :o) Protože nejbližší v mojí kategorii měl přede mnou odskok víc než minutu. Ale to nevadí. Víc takových (převážně) příjemných proběhnutí.
koyama
Žádné komentáře:
Okomentovat