pondělí 29. září 2008

Krátce z Bečova

V neděli po Baroko (půl)maratonu jsem měl na vybranou. Buď dát trochu svižnější trénink nebo zajet na Běh kolem tří rybníků do Bečova.
Volba nakonec padla na Bečov, neb mám letos šanci pokořit rekord v počtu závodů zvládnutých za kalendářní rok. Doposud platný rekord činí rovných 50 kousků. (Momentálně jsem na 42.)
Už na startu jsem se za tohle rozhodnutí proklínal. Svaly na nohou zatuhlé tak, že by si na nich mnohý masér zlámal prsty. Navíc mě dost nepříjemně bolelo po sobotním kochání levé koleno. Ono se to nezdá, ale prokochat se půlmaratónem za 1:38 na mě prostě nějaké ty stopy zanechalo.
Vyrazil jsem tedy velmi opatrně. Dost dlouho jsem se držel za kolegou Jirkou Královcem. Potom jsem ale zjistil, že koleno (tedy jeho bolest) povolilo, tak jsem mírně přitlačil na pilu. Nebyla to tedy žádná cirkulárka, ale pár lidem jsem poodběhl. Držel jsem se v optickém kontaktu s Manfredem, jenže moc dobře mi to nedělalo. Trochu svižnější tempo, než bych potřeboval.
Nahoře (na vršku asi 2,5 kilometrového stoupáníčka) u Vitriolky mi koleno vehnalo do tváře kyselý škleb. Začalo se sbíhat a kolínko mi to malinko dávalo ochutnat. Nebylo to nic děsnýho, ale pohodové běhání vypadá trošku jinak. Manfred mi odskočil a tahle kombinace vyvolala mé zpomalení. No nic. Stejně se běželo krkolomným terénem. Zatáčky, lávky, skalky, spousta šišek a kořenů. Raději v klidu, než si vyvrátit nohu z některého z kloubů.
Daleko do cíle už to nebylo. Párkrát jsem se otočil, jestli mě někdo nedohání. Nějaké ty běžící postavy vidět byly, ale zdály se být dost daleko. To už jsem se pomalu sunul k poslednímu výraznějšímu stoupání. Je to jen kousek, ale prudký kousek. Před ním jsem ještě jednou překontroloval stav za sebou. Někdo se tam nejspíš rovnal k finiši, protože se mi dost přiblížil. Koleno mě nejmíň trápilo při běhu vzhůru, takže jsem za to vzal cestou nahoru, a pak už jsem si jen užíval volného pádu...chci říci seběhu.
Ještě okolo fotbalového hřiště a jednu rovinku po něm. Nikdo mě nedorazil a v cíli jsem byl za 30:20. O pět vteřin rychleji než loni. To by se zdálo být dobré (vzhledem k víkendovému programu). Ovšem osobák tu mám 28:45 (z roku 2006). Navíc jsem si v šatně zapomněl mé nejoblíbenější krátké elasťáky. Nu, což. Už nejsou. :°(
Dáša si zase vyběhla bronzovou medaili. Jak ona to jen dělá? No jsem rád, že mi to nedává sežrat. Protože já domů vozím medaile pouze účastnické.
V den, kdy tohle klapu, koleno pobolívá zhruba po čtyřiceti minutách běhu. Tak doufám, že ho dám do Plzeňské hodinovky do kupy.
koyama

Žádné komentáře:

Okomentovat