Kdo neskáče, není Čech

Tak přesně tímhle heslem jsem se rozhodl včera řídit a vypravil se na atletické závody do sokolovského tunelu. A program? Dálka, výška, trojskok a na závěr jako třešinka na dortu 1000 metrů na 50-ti metrové rovince. Anebo jak jsem si tuhle disciplínu soukromě nazval já - kilometr s dvaceti pevnými starty. :o)

Ale vezmu to popořadě. Moc se nás na startu nesešlo. Okolo jen samí nabušenci. Jeden tu lítá za šest a půl metru. To zas budu mít z ostudy tílko, trenky a ještě zbude i na teplákovou soupravu. V dálce je na výběr ze dvou odrazových prken. Jedno je vzdálené tři metry od doskočiště a druhé je o kousek blíž. Vybírám si samozřejmě to druhé, což se ukáže být moc dobrým tahem. Prvním pokusem totiž "doplachtím" na 380. Kdybych skákal z toho tři metry vzdáleného nejspíš bych si odřel paty a zcela jistě prdel.

Druhý pokus už celkem ujde, ale 420 není pořád nic zvláštního. Pořadatelům se to ale nějak nelíbí, že prý se moc blížím konci doskočiště a hned za ním je zeď.

"Nic se neděje," říkám a dávám k dobru, že Dáša nedávno razantně ukončila naši drobnou výměnu názorů větou: "Skoč do zdi!" Tak jí alespoň udělám radost. :o)

Třetím pokusem jsem přeskočil 430 cm. Z osmého místa postupuju do užšího finále a nechám se přemluvit k odrazům z prvního prkna. Že prý budu mít větší motivaci a budu létat dál. No, nevím. Rozpětí dalších tří skoků se pohybovalo ve dvanácti centimetrech, přičemž ten nejdelší měl hodnotu 443 cm. Pořád nevěřícně koukám do tréninkového deníku na svůj osobní výkon skočený v 7.třídě základní školy - 473 cm.

Dálka je u konce, ještě přemýšlím, jestli si to pískoviště z bot, trenek, trika a vlasů vysypat nebo ho donést domů Matoušovi na hraní. Volím první variantu. Přeci jen přichází na řadu skok vysoký a každý gram odlehčení může pomoct.

Na šířku trojdráhy se moc dobře nerozebíhá. Ze tří či čtyř kroků žádnou závratnou rychlost nevyvinu (když na to přijde, tak tu rychlost nevyvinu ani z více kroků :o), ale možná to ani nebude taková nevýhoda. Alespoň se srovnám líp s technikou, jestli tedy v kombinaci já a skok vysoký něco takového existuje.

Začínám opatrně na 120 cm. Moc nás takových opatrných není. Točíme to jen ve třech. Já, hustey a Michal. Stodvacítka je v pohodě. I sto dvacet pět je ještě relativně v klidu. U sto třiceti ovšem začínám hodně cítit bolestivá stehna. Jenže já neměl na to plavání jindy čas než včera a ze všech stran se na mě hrnou rady, že mám prostě chytit desku a kopat. No tak jsem jí chytil a odkopal včera večer snad milion bazénů (ve skutečnosti to bylo jen 700 m po padesátkách). A dneska mi to ty stehna prostě dávají sežrat.

Nicméně sto třicet zvládám ještě na poprvé. Ovšem 135 cm už shazuju. Není divu. Nohy jak dva hraniční kameny a v létě při desetiboji z delšího rozběhu skáču vždy jen 132 nebo 137. Druhým pokusem se s lehkým líznutím přes laťku přeplazím.

A pak je na stojanech naloženo 140 cm. Vždycky, když stojím vedle mé milované, 154 cm vysoké ženy, říkám si, jak je maličká. Nicméně, když teď koukám na tu stočtyřicítku, jak obrovsky vysoko ve vzduchu visí její překonání, zdá se, že má choť je doslova obryně.

To nemůžu v životě dát. Nicméně se rozeběhnu...tedy udělám ty tři nebo čtyři kroky, odrazím se z nohy, která jakoby ani nebyla moje. Jakobych se odrážel z protézy. Snažím se nad laťkou trochu zaklonit, prohnout v zádech a snad i švihnout nohama nahoru. A světe div se nějak se mi podaří obtočit tu laťku a ona tam dál leží, jakoby se nechumelilo. A ono se chumelí. Veteránský osobák překonán! No jsem na sebe pyšný, možná, že můj skok i trochu připomínal flop. :o)

Na 145 už se nedokážu soustředit, mám za sebou přeci jen svůj veteránský osobák. :o) Navíc se ke ztvrdlým stehnům přidalo i bolestivé lýtko a já mám z téhle výšky více než jen respekt. Prostě je konec. Jeden pokus ještě shodím těžkým zadkem, další zády a poslední si raději rovnou shrábnu rukou. A je taky zapotřebí pošetřit nohy na trojskok. :o)

Trojskok. Pro mě zcela záhadná disciplína. Asi třikrát jsem si zkusil v rámci jednoho kratšího běžeckého tréninku udělat ten hop, step a trochu ošizený jump. Vypadalo to, že budu atakovat hranici sedmi metrů. Problémem tedy zůstávalo už jen to, jak se dostat do doskočiště, když nejbližší odrazová čára je právě oněch sedm metrů vzdálená.

Rozeskakovat se vůbec nehodlám. Myslím, že ani naměřovat si rozběh nemá valného smyslu. Prostě tam jen tak stojím, střídavé hypnotizuju  to vytoužené pískoviště a tu daleko, předaleko vzdálenou odrazovou čáru, přičemž vzývám všechny Conleye, Edwardse a Olssony.

Pak se prostě rozeběhnu, odrazím se z levačky, na kterou taky dopadnu. Řacha do nohy jako svině. To se snad ani nedá jinak popsat. Nějakým zázrakem udělám i ten krok (či přeskok, jak kdo chce) a přidám i závěrečný skok. V písku už se ovšem neudržím na nohou a obtisknu do něj svou sedinu. Že já jsem si jí při té dálce pořádný kus neodřel. :o)

Nicméně vzývání se nejspíš vyplatilo, na polytan jsem nedopadl a je tu nový osobní rekord. :o) 9,23 m.

Před dalším skokem přemýšlím, jestli se dá něco udělat líp a docházím k názoru, že vlastně ani ne. S technikou teď nic nenadělám a na vícero trojskokanských ikon si momentálně nevzpomínám. Rozebíhám se na druhý pokus. Jdu do toho jako Kašpárková, ovšem už na odraze mi dochází, že to nebude ono. Spíš budu teď za kašpárka, jdu celý nějak nakřivo. Po poskoku mi mírně škubne v kotníku a ten jde někam, kam by asi za běžných okolností jít neměl. Prostě si silně pronačně zašpacíroval. Přesto se odrazím a pak ještě jednou z pravé a dopadám na 9,20. Docela dobré, ale cítím, že už toho asi moc neodskáču.

Ještě se rozebíhám ke třetímu pokusu. Dokonce se do něj odrazím, ale po dopadu v kotníku silně zabolí, a tak doskočiště jen přeběhnu. Další pokusy pak postupně jeden po druhém vynechávám. Kotník bolí hlavně při tvrdém dopadu a žádné měkké by mě v dalších trojskokanských pokusech rozhodně nečekaly. Asi bych byl schopný skočit přes deset metrů, ale nejspíš už to nikdy nedokážu, protože se do trojskoku znovu pouštět nebudu. Celkem se pyšním tím, že mám z karate pevné kotníky a každý i hodně špatný došlap v terénu jsem vždy ustál bez výronu. Takže vůbec netuším, co by se dnes stalo, kdybych měl kotníky trochu vachrlatěší.

Zkouším si popobíhat sem a tam a testuju, jestli budu vůbec schopen uběhnout ten kilák. Zdá se, že to půjde. Noha sice pobolívá, ale když se vyzuju z treter, jejichž "obruba" na kotník tlačí a nazuju si maratónky vypadá to, že bych měl kilometr zvládnou. Trochu problémem budou i ta prudká zastavení na koncích rovinek. Musím se soustředit na dobržďování pravou nohou.

Do rozběhu nakonec jdu s Michalem a dvěma malýma holčinama. Možná kdybych šel s dalšíma klukama, že bych se víc kousnul, ale takhle alespoň nepřepálím. Tempo si udávám sám z prvního místa a začínám opatrně. Nevím, co mám čekat od obrátek ani od kotníku. Postupně se rozebíhám. Rovinka, zastavit, obkroužit kužel a rozeběhnout do další rovinky.

Prvních deset rovinek je za mnou za rovné dvě minuty. A teď ještě jednou: běžet, zastavit zatočit, otočit, rozeběhnout...a sotva se rozeběhnu, už abych zase stavěl. A takhle pořád dokola. Cíl je tu za 3:56,2. Negative split se cení i u těchhle krátkých závodů. :o) Z dalšího běhu mě předběhli je tři (jeden jen o 3,8 s - jak říkám, asi bych se kousnul), takže končím čtvrtý ze sedmi. A když si spočítám jedna a jedna, vychází mi, že je tenhle člunkový běh určitě o půlminutku pomalejší než kilák zaběhnutý na klasickém ovále. A virtuálních 3:26 je dobrá třešnička na dortu, byť jsem její pecku astmaticky vychrchlával ještě půl hodiny po závodě. :o)

Výsledky (až budou, tak tu budou :o).
Fotky (s těma je to stejný :o).

koyama