pátek 23. ledna 2009

Tunelové vidění

Po krátké době jsem se znovu rozhodl sportovat v uzavřeném prostoru asi 60 na 6 metrů. Prostě nechat se vidět v tunelu.
Kamarádi z AK Sokolov opět uspořádali v atletickém tunelu open halový mítink. Je to taková místní halová obdoba Zlaté ligy. Báječná atmosféra, dobré zázemí, na výběr ze čtyř disciplín: 50 m, 50 m překážek, dálka a výška. Na překážky bych si netroufl ani úplně zdravý. V tom tunelu mám takový stísněný pocit a přestože je překážek méně, zdají se mi skoro až ke stropu. Protože mě navíc pobolívala v minulém příspěvku zmiňovaná šlacha a záda nebyly taky ještě úplně v cajku, netroufl jsem si ani na výšku.
Na druhou stranu jsem k padesátce a k dálce mohl přidat vloženou disciplínu, kterou byl pro velký úspěch opět zařazený kilometr (s dvaceti pevnými starty).
Na start padesátky jsem se postavil s Michalem. Nahlas jsem uvažoval, že bych se mohl pokusit vpadnout do výstřelu. Při nejhorším by se zopakoval start. Michal mě prosil, abych to nedělal, že by to pro jeho zrasované nohy z harrachovského kempu nebylo nic dobrého. A tak jsem zůstal v blocích sedět. No myslím, že pár desetin by úplně stačilo a ani Michal ode mě určitě nečekal, že si budu v kleče prohlížet startovní čáru skoro vteřinu. :o) Pak jsem se tedy milostivě zvedl a vypálil "jako blesk". 7,60 není až tak hrozný čas (rozhodně je to nový veteránský osobák :o), ale kde jsou ty skoro dětské doby, kdy jsem běhal v klidu pod 7.
Tunel 1
Jako blesk. :o)
Při překážkách a následné výšce jsem měl krátkou pauzu na vydýchání. Pak už jsem se vydal bojovat o splnění svého cíle v dálce. Tím cílem bylo, nebýt metr za předposledním. Myslel jsem totiž, že tragický v dálce budu jen já, ale kluci to nejspíš vzali jako opravdovou srandu, a tak tragické výsledky máme nejspíš všichni. Sice jsem skončil poslední, ale dalo by se říct, že s minimální ztrátou za vítězem. 456 cm -  další veteránský osobák a navíc vyrovnaný výkon, který jsem kdy skočil v dospělém věku.
Tunel 2
V čele závodu. To jsem teda hustej! :o)
A na závěr zase trocha astmatického hýkání na kiláku. Pokořit minulý čas zdejšího člunkového běhu 3:56,2 by snad neměl být problém. Od začátku se ocitám na špici startovního pole. Hustey si za mnou sice 150 m lebedí, ale mě tím svádí k příliš rychlému tempu. Podle mezičasu na dvoustovce běžím na 3:45. To je moc rychlý začátek. Hůř se mi dýchá a začínám tvrdnout. Už na pětistovce je to znát. Jsem na ní za rovné dvě minuty a vypadá to na těžký boj, abych se vůbec probil (doufám, že ne problil) pod 4 minuty. Pořádně se zmátořím, až když mě Hustey bere o kolo (no o kolo, prostě o dvě rovinky) a už si ho až do cíle nenechám utéct víc než na nějakých šest, sedm metrů. Díky tomu se nakonec dostávám pod ty kýžené čtyři, ale veteránský osobák tentokrát nepadl. V cíli za 3:58,1. Nicméně na druhém místě. A bedna, byť ve vloženém závodě, vždycky potěší. :o)
koyama

3 komentáře:

  1. Hmmm, těším se na další články - Maraton v obýváku, 1500m ve vaně a Downhillový sjezd panelákových schodů na Esce:-)

    OdpovědětVymazat
  2. S maratónem v našem obýváku je jeden problém. Při třináctimetrovém okruhu, který by v něm snad šel vytvořit to znamená sice jen 3246 okruhů, ale na jedné straně obývacího pokoje máme pódium, tudíž schod, což znamená na celý maratón 3246 vystoupaných i sestoupaných schodů. Stejně tak je problém s patnáctistovkou ve vaně. Do vany si ani nelehnu, takže bych se v ní při svém stylu za těch 40 minut nejspíš umlátil jako kapr na mělčině. O tom sjezdu popřemýšlím. Nejdříve si ale Dáša musí koupit nový bicykl, aby mi svou zánovní Esku půjčila. :o)

    OdpovědětVymazat
  3. No, já chtěl jen říci, že člunkový kilometr bych asi psychicky nezvládl. Nech Esku žít, Dáša by se na mne asi zlobila:-)

    OdpovědětVymazat