úterý 11. srpna 2009

Čtyřiadvacetihodinovka v Kladně: Když velí žaludek

Běh na 24 hodin v Kladně byl náhradním cílem, když jsem nemohla kvůli dušnosti odjet na TMMTR. Nebyla jsem na tento závod tedy tolik upnutá, ani jsem neočekávala žádné super výsledky po červenci, kdy jsem kvůli pylové alergii nenaběhala to, co jsem chtěla. Nebyla bych zklamaná za 150 km. 100 mil bych oslavovala.
Stejný závod, stejná trať, ale je to pokaždé o překonávání něčeho jiného. Se 135 km nemůžu být spokojená, jsem zklamaná. Nejvíc jsem ale zklamaná z toho, že dokud si nevyřeším žaludek, nemá smysl nic delšího běhat.
Ale trošku po pořádku.
Do Kladna jsme přijeli něco po 11:00 hod. Už když jsem šla na prezentaci, pozdravila jsem Štefana, který běžel 48 hod. U prezentace jsem dostala pěkné tričko v mé velikosti. Taky mi pořadatel ustřihl kus gumy na startovní číslo, což nabízeli všem závodníkům. Sice jsem měla svojí do tepláků, ale tahle je pěkná, barevná. :) Zase dobrá vychytávka ze strany pořadatelů. Je to pohodlné, když se člověk potřebuje v průběhu závodu přiobléci, což je v noci celkem pravidlo. Výhodou je tradiční kilometrový okruh, takže člověk má občerstvení (oficiální i vlastní) každou chvíli. Půl hodiny před startem jsem honem ještě snědla banán. Namazala chodidla indulonou. Podpaždí jsem si namazala přípravkem Bodyglide, který jsem dostala na Moraviamanovi. Ne, nebyl to antiperspirant:).  
Na startu pořadatel ještě provedl prezenci a zjistil, kdo běží o titul mistra ČR. Osobně jsem zastánce myšlenky, že MČR by mělo v naší obtížné disciplíně být otevřeno všem, ne jen registrovaným v oddíle. Start byl ve 12:00 hod. Protože pařilo sluníčko, nebylo kam spěchat. Přepálené tempo v prvních několika hodinách, dokáže nadělat pěknou paseku v  hodinách dalších. To už jsem viděla mockrát. Tentokrát tu byla řada noviců, které jsem osobně znala. V průběhu několika prvních hodin jsem si hodně povídala. Dodržovala jsem zásady, které jsem prvně aplikovala v červnu při ironmanském závodě. Každé 2 hodiny jsem vzala tobolku AC Salts, každou 1,5 hodinu jsem jedla, tentokrát to sice nebyl celý banán jako při cyklistické části, ale 1 kolečko ovesné sušenky (Emco - müsli), bylo to se zapitím dobře stravitelné. 20 m před jídlem a asi 300 metrů po jídle jsem šla, abych zklidnila žaludek. Nabízenou  zmrzlinu jsem odmítla, ještě jsem to řádně Evženovi a všem na občerstvovačce zdůvodnila svou zkušeností z Bergama. Maratón jsme s Honzou Kotoučkem (letos v Novohradských horách první maraton, na Plzeňském maratonu čas pod 4:00 hod., ultra - první start) proběhli s praporky v rukou za 4:59 hod. Do 70. km se mi běželo dost dobře, i mezičasy jsem měla srovnatelné s loňským výkonem (167 km). Pohybovala jsem se na 2. místě za Pavlínou Procházkovou.
24 hodin Kladno 2009 - za Pavli
Pak jsem začala ztrácet energii, ale zase ne tolik, že bych musela začít chodit. Dala jsem si půlku tyčinky. Bohužel, se mi roztekla a tak se mi zle dělalo už od pohledu. Asi 2 kola mi nebylo nejlíp. Ale srovnala jsem se s tím. Kde jsou ty časy, kdy jsem snědla při maratónu a tedy v mnohem vyšším tempu 2 tyčinky za závod. Na 80. km jsem šla do čela tabulky, protože Pavli šla spát. Asi jí bylo dost ouvej, protože tak brzy je to divné. Takovýhle způsob postupu na první místo vnímám vždy s rozpaky, ale i tohle je ultra. Nicméně to už mě dotáhla Němka Maria Funk (pozdější vítězka) a ve mně se vzbudila na pár kol soutěživost. Pak mě o kolo předběhla. A já si řekla, že už je čas na mp3 přehrávač. Jirka mi tam zařadil Crazy Frog a na to se prostě chodit nedá a ani pomalu běžet.
24 hodin Kladno 2009 - v noci
Tempo jsem od 91. km výrazně zvedla, vydržela jsem to do 104. (Nebylo to přepálené tempo, loni jsem v noci běhala kilometry i výrazně pod 7 minut, letos jen kolem osmi.) S žaludkem byl ale konec, bylo mi zle, nic jsem nechtěla přijímat. Zkusila jsem i žaludeční čaj a taky  nealko pivo. Nepomohlo to. Nechala jsem si poradit od zdravotnice a vzala tobolku Helicidu. Za 200 metrů se mi najednou nafouklo břicho, myslela jsem, že prasknu. Mám v břiše bombu, pomyslela jsem si. Pak jsem začala krkat jak starý chlap, po jednom kole hlasitého krkání se mi výrazně ulevilo. Bohužel, ne natolik, abych mohla jíst a běhat. Začala jsem ztrácet morál, dolehla na mě únava a dohnal mě spánek. Při chůzi na okruhu jsem usínala. Na 108. km jsem rezignovala a závod zabalila. Tedy v hlavě. Počítačům kol jsem řekla, že si jdu lehnout. Budíček na hodinkách jsem si nenařídila, zavrtala se do spacáku a šla spát s tím, že až se vzbudím, tak se ještě na okruh vydám. Hlavně kvůli pořadatelům. Oni mají radost z každé snahy.
Za 2:24 hod. jsem se probudila žízní a hlady. To byla pozitivní věc. Vyštrachala jsem se ze spacáku, obula boty, na občerstvovačce vzala toustík a vyrazila chůzí na okruh. Toustík mi chutnal a tak jsem si ho dala ještě v dalším kole. Na radu zdravotnice jsem pila teplé bylinkové čajíčky, které nabízeli na občerstvovačce (žaludeční, heřmánkový, mátový). Na tabuli jsem si všimla, že jsem na třetím místě za Němkou Funk a Martinou, přičemž mám náskok 9 kol před čtvrtou v pořadí. Při pokusu o rozeběhnutí se mě hodně bolela achilovka. To už znám. Jednou jsem s takovou bolestí doběhla závod na 32 km a pak jsem se 3 měsíce belhala. Za to by mi další naběhané kilometry v tomto závodě nestály. Když mě kdysi bolelo koleno, dalo se to oblbnout Fastum gelem a  Prontoflexem. Ale bolest achilovky jsem oblbovat nechtěla. A tak jsem zůstala u chůze. Šlo mi jen  o to, abych zůstala na okruhu a nijak si fyzicky neuškodila. Sledovala jsem běžkyni na 4. místě. Běhala nárazově. Třičtvrtě kola uběhla, pak se protahovala a já jí opět předešla. Hodinu před koncem závodu bylo jasné, že můj náskok nedokáže stáhnout (asi jí o to ani nešlo) a tak jsem i poseděla na židli (1 kolo za 28min.).
Možná, že kdybych nespala tak dlouho, neztuhla by mi achilovka... Ale kdyby je kdyby. Z Bergama jsem měla zkušenost, že ani po 40 minutovém spánku se mi žaludek nezlepšil.
Jaké poznatky jsem si odnesla z tohoto závodu - byla to moje první 24 hodinovka, kdy jsem nepotřebovala na velkou. Takže žádná velká zdržení mimo trať a podobné důsledky. Zřejmě jsem se dobře vyprázdnila před závodem, pak byl správně ten banán před závodem, žádné ionťáky a k jídlu jen sušenky (1x kousek melounu). Křeče nepřišly. Asi jsem odhadla správně příjem solí a minerálů (AC Salts od Penca) a příjem tekutin. Bohužel jsem pila studenou vodu, zdravotnice mi na žaludek doporučila teplé bylinkové čaje. Stehna a šlachy bolely přiměřeně, překvapivě i méně než obvykle - tady hodnotím jen první část - před spaním. Mazala jsem se jen 2x Emspomou - masážní emulzí proti únavě a bolesti. Jindy se už obvykle v tuto dobu (před dosažením 100 km) 2x mažu Fastum gelem (třísla, stehna, kolena, holeně - prostě celé nohy).
Spánku při závodě nedokážu odolat. A to jsem týden před závodem měla dovolenou a spala jsem, kolik jsem potřebovala (aspoň se mi to zdálo). Při všech svých 24 hodinovkách jsem spala. Nejméně při dvou reprezentačních (20 min.), přeci jen je tam adrenalin a pocit odpovědnosti v repre-dresu.
Na startu mi chyběla Míša Dimitriadu, která je vždy inspirací a povzbuzením pro ostatní běžce. Po závodě jsem se dozvěděla, že nepřijela, protože má únavovou zlomeninu páteře - 3 měsíce nesmí nic dělat (ani plavat).
Po závodě všichni dostávají vydatné jídlo - těstoviny, rajčatová omáčka, hromadu zeleninového salátu, sýr. Pěkně jsem si pošmákla. (Žaludek najednou úplně v pohodičce - prevít. Asi ho přestanu krmit, když nechce při závodech poslouchat. :) Než začne vyhlášení, probíráme dojmy ze závodu. Při samotném vyhlášení se dostane na všechny. Každý dostane diplom se svým výkonem a svojí fotkou z průběhu závodu. Vyhlašují se věkové kategorie (ženy do 49 let, nad 50 nebyla žádná) a pak absolutní pořadí. Za třetí místo jsem dostala medaili a pohár a docela velkou kytici, vítězka ještě věnec na hlavu. Moc pěkné. Ostatně jako na všech akcích SCMT.
Hodnocení: Výkon - můj nejhorší. Výsledek v závodě dobrý (zcela neodpovídající výkonu) - 3. místo v ženách, 2. místo MČR.
Pro letošní rok jsem s těžkými akcemi skončila. Ještě že jsem dala toho Moraviamana, jinak bych je všechny považovala za pro mě neúspěšné.
lady koyama

7 komentářů:

  1. Dášo, ale vydržela jsi a to se moc cení. Tak se dej brzy dohromady.

    OdpovědětVymazat
  2. Pavli, po fyzické stránce, zdá se, nebylo ani moc těžké dát se dohromady. Což potvrdil dnešní bezproblémový šestikilometrový výklus. Do budoucna budu ale muset řešit ten můj zpropadený žaludek, aby mi nenahlodával v poslední době už tak slabou ultramaratonskou morálku.I já Tobě přeju rychlou regeneraci.

    OdpovědětVymazat
  3. Dášo. já myslel, že hlavný problém máš s achilovkou. Žaludek na ultra velí na můj vkus až příliš často. Ale myslím si, že ultra morálku rozhodně slabou nemáš. Hezky se zregeneruj.

    OdpovědětVymazat
  4. Štefane, problém s achilovkou jsem měla až po probuzení a to už jsem právě neměla morálku se rozeběhnout. A žaludek byl hlavním důvodem, proč jsem si šla lehnout. Prostě začarovaný kruh...

    OdpovědětVymazat
  5. Velká gratulace Dášo, i tak je to obdivuhodný výkon.......ještě že tě v klubu máme:-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky, Jirko. A co ty? Jak jsi na tom? Poběžíš okruhy?

    OdpovědětVymazat
  7. Okruhy mám v plánu....nevím sice, co to se mnou provede, ale zkusím to.

    OdpovědětVymazat