středa 21. října 2009

Jak se běhá v Drážďanech? Na osobák!

Maratón pod 4 hodiny - konečně jsem to dala!
Abyste mohli pochopit moje emoce, musím vás uvést do svého rozpoložení. Prolomit hranici čtyř hodin jsem se snažila od svého druhého maratónu, když první jsem v roce 2002 zaběhla za 4:09:10 hod. Pět maratónů po sobě jsem se o to snažila. I když, bohužel, jen při závodě. Trénink jsem tomu speciálně nepodřizovala. Přesto jsem byla z výsledků vždy zklamaná. Pak jsem na honbu za lepším časem rezignovala a začala běhat ultramaratóny a maratóny jsem si vybírala, abych zkusila vždy nějaký nový. Poté přišlo mateřství a já (a i několik lidí z okolí) začala od sebe očekávat, že by měl být můj návrat do sportu jako u Kateřiny Neumannové. Že budu lepší než předtím. Dřiny jsem snesla opravdu víc, ale výsledky tomu neodpovídaly.
Opravdu vážný pokus o čas pod 4 hodiny jsem absolvovala až letos v lednu. Velké očekávání, velké emoce, neúspěch, velké zklamání. Další příležitostí mělo být Kladno v září. Taky jsem to na blogu rozpitvala. Tentokrát to nebylo nutné považovat za neúspěch ale za velký krok k dalšímu pokusu. Zvláště, když mezitím nemám vynucenou pauzu pylovým obdobím a můžu i cíleně potrénovat. Těch pár týdnů to přeci zvládnu! Vzala jsem si k srdci radu Milana a naplánovala si, že absolvuji tři tréninky v tempu maratónu (či mírně rychleji) ve vzdálenostech 15, 20 a 25 km.
No, ještě jsem si chtěla týden po Kladnu zaběhnout maratón v Plasech. Je to pěkný závod, už jsem tam byla loni. Pravidelní čtenáři našeho blogu nejspíš očekávali, že něco napíšu. Ale ono nebylo co. Závod se mi vůbec nevydařil. Nešlo mi to. Nohy jsem vlekla. Zakopávala v údolní nivě říčky Střely, kde byla rovina. Asi 2 km před cílem jsem si přečetla vtípek na stromě, který zněl: "Závodník se pohyboval tak rychle, že místy i běžel". To na mě přesně pasovalo. V čase přes 5 hodin jsem utrpěla třetí místo. Tím se přeci nemůžu "chlubit" na blogu! A když nedokážu vyvodit nějaké poučení, radši se v tom už nechci nimrat a budu se dívat dál.
Jaký byl tedy další plán? V tréninku dokážu běhat delší štreky 25 - 27 km v tempu 6:15 - 6:30 min./km. Tempo maratónu potřebuji natrénovat 5:30 min./km, abych měla rezervu na občerstvení a na menší vytvrdnutí v druhé půli. Dosud nejmenším vytuhnutím byly 4 minuty, nejrychlejší druhá půlka byla za cca 2:04 hod. Chtěla jsem si tedy časem v polovině závodu 1:56 hod. vydělat na ono vytvrdnutí.
Týden po maratónu v Plasech jsem svoje rychlejší tempo nastartovala na desítce v Běchovicích (za 51:34), druhý den (28.9.) jsem v tréninku běžela 15 km v tempu 5:30. Říkám si, tu nejlehčí třetinu máš za sebou. Na 20 km jsem nějak neměla čas, ani v týdnu kvůli práci a o víkendech jsem chtěla ještě bodovat v naší Lize běžců Karlovarska a tak musel stačit Horský půlmaratón v Aši (sobota 3.10.) pod 2 hodiny. To jsem s odřenými zády zaběhla, když jsem ale pochybovala o délce posledního úseku 1,1 km, který jsem běžela za 4:58 min. Závod s profilem dolů - nahoru není možné plnohodnotně započítat jako trénink maratónského tempa, rovinku bys tam pohledal. Ale což, druhou třetinu přípravy jsem si odškrtla.
Psychicky jsem se musela připravit na nejtěžší trénink v životě. Žádný adrenalin ze závodu. Jen já, hodinky a rovina. Ani rozklus jsem nechtěla velký, však v maratónu taky musím co nejrychleji zařadit správnou rychlost. V úterý 6.10. jsem šla dřív domů z práce. Ideální pro tento trénink je nově otevřená asfaltová cyklostezka podél řeky Ohře mezi Sokolovem a Citicemi. Jirka tam má změřený 3km dlouhý úsek. Mám to 800 m z domova, to byl můj rozklus s lahví vody v ruce, kterou jsem si postavila na odpočívadlo. Začalo poprchávat. Běhala jsem sem a tam a tempo 16:30 min. na 3km se mi dařilo držet a dokonce jsem pak běhala i rychleji. A tak jsem si zaběhla v tréninku 21 km za 1:54 hod.! To by byl půlmaratón jen o 5,5 min. horší než při mém osobáku. V eufórii jsem pak už za šírání doběhla poslední 3 km, tj. dohromady 24 km za 2:10:38 hod. Cestou domů jsem se dost klepala zimou, měla jsem obavy, jestli to neodskáču nějakým nachlazením. Ale jak se říká: Co tě nezabije, to tě posílí! A tak se stalo.
A jak to bylo s vlastním maratónem?
Na maratón v Drážďanech jsem se přihlásila na konci září přes on-line formulář na webových stránkách. Pak jsem radši ještě poslala e-mail s dotazem, zda můžu zaplatit v hotovosti na místě, odpověď OK přišla vzápětí. V sobotu jsme vyrazili na rodinný výlet do Prahy. Jirka byl v Modřanech na burze s čajovými přebaly. Já vyrazila s Matouškem do Stromovky, podívat se na maratón. Jenže začalo pršet a my neměli deštník, tak jsem si koupila vstupenku na výstaviště na Autoshow a šli jsme se schovat pod střechu. Žádné nové auto jsme kupovat nechtěli, ale i tak tam byla pro nás zábava. Zejména expozice BESIP, kde bylo možné simulovat jízdu v autě a vyhodnotit reakci na vběhnutí divočáka do cesty. Matouš si zajezdil na autíčkách a motorkách na baterky a taky se posadil do závodní dětské motokáry. Maratónce jsem viděla tedy jen zdálky přes plot, když jsme se byli podívat na jízdu trucků.
Z Prahy jsme pokračovali na sever do Chlumce, kde jsme v hotelu přenocovali, abychom to ráno měli co nejblíže do Německa. Počasí posledních dní dokonale charakterizuje název právě v kinech běžícího animovaného filmu: Zataženo, místy trakaře. Pořád jsme tedy počasí nervózně sledovali a stejně tak i dopravní hlášení, protože jsme nestihli přezout gumy. Do Drážďan jsme dojeli bezpečně a včas, jenom jsme nezvládli nalezení Kongres centra. Já jsem jako navigátor se špatně vytištěnou mapou selhala. Jezdili jsme skoro hodinu sem a tam a já Jirku pořád posílala na druhou stranu, než jsme potřebovali. On představu měl, jako bod, ke kterému se potřeboval dostat měl Yenidze, ale nechal se moc snadno zviklat. :) Když jsme se trefili do správné části města, narazili jsme na jednosměrky a uzávěry z důvodu maratónu. Zaparkovali jsme tedy kousek dál. Do 9. hodin byla prezentace, ufuněná jsem tam doběhla pár minut poté. Nejdřív jsem přiběhla k pultu, kde byly přihlášky, pán mě poslal do kasy zaplatit. Zaplatila jsem 45 EUR startovné a 30 za čip, pak jsem šla k jinému pultu, kde byl výdej startovního čísla a tašky, pak do fronty k počítačům na výdej čipu. Tohle všechno šlo naštěstí rychle. Pak ještě WC. Tady už byla větší fronta - přes 10 min. Převlečená jsem byla naštěstí už od rána, ještě zbývaly nezbytnosti jako sníst banán, připnout číslo na gumu, přezout, zašněrovat čip do tkaničky, rozhodnout v jaké bundě poběžím a fouknout si Ventolin. Původně jsem myslela, že bude velká zima a počítala s tím, že poběžím v bundě s windstopperem a pěknýma kapsama na zip, do kterých dám vše potřebné. Ale ono se zlehka oteplilo. Rozhodla jsem se tedy pro šustku, která má kapsu vepředu (klokánek) bez zapínání a tedy vhodnou sotva na kapesník. Nic jiného jsem si sebou nevzala, žádné legíny s kapsou ani ledvinku. Když jsem si oblékla rukavice, do jedné jsem tedy zastrčila gel. A vyrazila ven. Snažila jsem se rozklusat pod střechou, abych nezmokla víc než je nutné. Pak jsem se musela zařadit někam do davu na start. Startovali najednou běžci na 10 km, půlmaratón i maratón. Na startu stálo okolo 7000 lidí. Atmosféra pěkná, navzdory počasí. Byla jsem dojatá, jako když se má odehrát něco mimořádného, měla jsem výjimečný pocit, jako na startu svého prvního maratónu (PIM).
Nepovažovala jsem za důležité, rvát se někam dopředu. Vždyť běžci na 10 km i půlmaratón zajisté poběží rychleji než já. To byl můj největší omyl.
Startovní výstřel jsem neslyšela, dav se pohnul dopředu, pak na chvíli zastavil a pak se zase pomalu rozpohyboval. Do první zatáčky jsme se málem ani nevešli. Na chodnících stáli diváci a fandili. Naštěstí pak začali řídnout a chodník se dal využít k předbíhání. Nahoru, dolů. Zpomalit, zrychlit. Na 1. km čas 6:13 min. To je mizérie. Pak už se mi začalo dařit a časy pro jednotlivé úseky jsem začala plnit, tempo jsem však musela stále přizpůsobovat davu. Za pátým kilometrem už mě předbíhání a obíhání nestálo moc sil navíc. Odpojili se běžci na 10 km a my se v pohodě vešli do ulice. Konečně jsem doběhla vodiče s balónkem na 4:00 hod. Popřemýšlela jsem nad tím, jakou strategii asi zvolil. Ale vzhledem k tomu, že nedržel tempo 5:30 min., začala jsem mu utíkat. Dneska musím ty čtyři hodiny zdolat za každou cenu.
Občerstvovačky byly každé 3 km, já využívala každou druhou. Nejdřív vodu. Pak teplý čaj. Banán jsem si dala už na 12. km. To byla zásadní změna. Vždy jsem jedla na půlmaratónu a gel si dávala na posledních 6 km. Navzdory dešti jsem se stále nevzdávala naděje na čas pod 4 hodiny, i když jsem tušila, že žádná selanka to rozhodně nebude. Běžela jsem dost na doraz, bolely mě břišní svaly (v tom mám ještě rezervu, v přípravě jsem posilovala jen 2x), to bylo moje největší omezení.
Půlmaratonem jsem proběhla v čase 1:57:48 hod., tedy skoro o 2 min. později, než jsem chtěla.  To už jsme běželi osamělí maratónci do druhého pozměněného okruhu. Tentokrát nás navedli na nábřeží a do jakési vilové čtvrti.
Za 23. km jsem pocítila první krizi. Tempo jsem nedokázala držet. To je tedy hodně brzo. Naštěstí mě zrovna předběhl běžec, za kterého jsem se zavěsila a asi 3 km za ním zůstala. Tím jsem se znovu dostala do tempa. Snažila jsem se zazdít negativní myšlenky, aby se nespojily a svorně mě nezlomily. Mezičas nebyl tak dobrý, jak jsem chtěla. Byla jsem promočená, zmrzlá. Ale když jsem viděla ty bubeníky, kteří tam kvůli nám bubnovali stále na dešti, aby nás povzbudili, zapůsobilo to na mě hodně silně.
Na 30. km jsem si dala gel. Už jen 12 km, co to je. Já to snad zvládnu! Úplně jsem se dojala, až se mi chtělo brečet a nemohla se pořádně nadechnout. Holka, ještě taková štreka a ty se tady dojímáš, jak kdybys to měla za sebou. Tak jsem se zase honem začala ovládat a připomínat si, jak mi už kolikrát v posledních kilometrech došlo a nohy náhle ztěžkly.
Musím potvrdit, že nejen ultramaratón, ale i maratón se běhá hlavou. U mě se tentokrát vše podstatné odehrávalo v hlavě. Před startem jsem se dostatečně nabudila a začala produkovat adrenalin - asi. Protože jinak si neumím představit, že mě to všechno bolelo o tolik míň. S nohama jsem neměla žádný problém. Nesly mě skvěle. Jen jsem se nedokázala vyrovnat se zimou a bolelo mě na hrudi, pociťovala jsem problémy s dýcháním. Rychleji jsem nemohla běžet, protože jsem se víc nedokázala nadechnout a protože už to nešlo přes bolest břišních svalů. Fakt jsem byla na hranici. V průběhu 40. km jsem už přestala tolik tlačit na tempo, bylo jasné, že mám rezervu, že bych se přinejhorším mohla i kousek projít. Ještě vyběhnout na dlážděný most, kde foukal vítr, tam byl 41. km a hurá do cíle. I na finiš jsem se zmohla. Pocit štěstí jsem mohla srovnávat s posledními dvěma sty metry prvního maratónu. Při průběhu cílem jsem registrovala i oficiální čas - i tady jsem se vešla pod 4 hod. Najednou mi docvaklo, že mám vlastně lepší druhou půlku než první. Osobák jsem si vylepšila o 8,5 minuty! Na 3:54:55!
V cíli jsem dostala medaili. Vyměnila jsem čip za 25 EUR a za 5 EUR jsem si okamžitě nechala na medaili vygravírovat  jméno a čas. Ještě nám všem ihned vytiskli diplom. Umístění v kategorii na 8. místě z 26 (stejně jako 53. ze 161 žen) považuji také za skvělé. Když jsem šla okolo stánku s funkčními tričky s obrázkem a nápisem Dresden 42195, všimla jsem si, že slevili cenu na 12 EUR. No, nekupte to, když ho mají ve velikosti XS. Neváhala jsem a odměnila se sytě oranžovým.
Velmi pěkný závod je Dresden marathon i z hlediska organizace. Trať je opravdu rovinatá, 2x se sbíhá k řece a pak zase na most a to je na 42 km vše. Taky je pořád na co se dívat, historické objekty, zeleň, řeka, mosty, sochy. Skupiny bubeníků byly minimálně 4 (barely, bubny, pak nějaké dřevěné bedny), k tomu ještě dechovka a jedna sestava hudebníků s moderní produkcí. Doma jsme si potom všimli, že jsem v haldě letáků měla i lístek na těstoviny po závodě. Hmm, tak ty jsem nějak prošvihla. :)
Když tak přemýšlím, co bude dál, zatím mě nic nenapadá. Doběhám tu naší Ligu, protože bych snad mohla uhájit třetí místo. Možná se ukážu ještě na nějakém maratónu. Ten ale poběžím jen tak, pro radost. Bude mi jedno v jakém čase. (No, úplně ne. Přes 5 bych ho nechtěla. :) A někdy kolem Vánoc, kdy snad trochu poleví mé pracovní vytížení, budu mít čas přemýšlet, kterým směrem se vydat. Z chladných a upršených Drážďan ve mně zůstane slunce ještě velmi dlouho!
lady koyama

19 komentářů:

  1. Gratuluju-ať jich pod ty 4 H přibývá :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Ještě jednou gratuluji, na toto čtení jsem se těšila.

    OdpovědětVymazat
  3. Dášo...gratulace jako hrom...mysleli jsme na tebe už s plným břichem po naší půlce a moc nevěřili, že se ti to podaří, to počasí mě osobně dost dostalo...Ale je fakt, že už ráno jsi byla rozjetá obstojně :-) a ono to vydrželo až do cíle! Ještě jednou...respekt!

    OdpovědětVymazat
  4. Fakt hezký, gratuluju. Příště už mi utečeš:-)Jo a nech někdy běhat i toho svýho chlapa nějakou dospělou vzdálenost:-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj, taky se připojuji ke gratulantům. Pěkné! Teď to bude už rychlé. Jak to jednou zlomíš... :)

    OdpovědětVymazat
  6. Připojuju se ke chvále Drážďan a gratuluju k výsledku!

    OdpovědětVymazat
  7. Veliká gratulace. To jsi musela doběhnout hned za náma (3:52:05, Sára zase o zobák přede mnou). Posledních 10 km jsem to rval, předbíhal, ale osobák o 119 sekund odolal.

    OdpovědětVymazat
  8. Nezbývá než zopakovat předchozí diskutéry.G R A T U L A C E

    OdpovědětVymazat
  9. velmi dobřeúplný román! Pěkné čtení korunované výborným výkonem. Jelikož bych příští rok rád maraton pod 4 hodiny zaběhl rovněž, přímo jsem Tvé dojmy hltal. A nějak toho Jirku uzdrav, už v Otrokovicích vypadal tak posmutněle, že Ty kroužíš a on nic:-).

    OdpovědětVymazat
  10. Sedím a kroutím hlavou. Jak někdo může běžet takhle rychle a tak dlouho? :-) Rychlost přes deset kiláků v hodině mi přijde trysková :-) Gratuluji.

    OdpovědětVymazat
  11. Pěkný čas a negative split, o tom se mi zatím jenom zdá :) IM

    OdpovědětVymazat
  12. Velká gratulace k takovému zlepšení. Když si maratonec na 30 km řekne: už JEN 12 km, tak má prakticky vyhráno.

    OdpovědětVymazat
  13. Díky všem za gratulace. Dneska pro mě opravdu platí: Sdílená radost, dvojnásobná radost.

    OdpovědětVymazat
  14. Milane, Tobě patří zvláštní dík, protože máš vlastně tak trochu zásluhu na tom mém zlepšení.

    OdpovědětVymazat
  15. Evžene, jen škoda, že na trati nebyla nějaká obrátka. Takhle jsem ani Tebe ani Sáru neměla možnost vidět.

    OdpovědětVymazat
  16. vl001, jmaselnik: A já bych toho mého chlapa i něco zaběhnout nechala a prý by se spokojil i s něčím dětským. Jenže teď může akorát nadávat na Thetis, že si při koupání dítka nepřehmátla.

    OdpovědětVymazat
  17. Já myslím, že Thetis nahmátla Achilla ještě docela vhodně:-)

    OdpovědětVymazat
  18. I já se připojuji ke všem gratulantům a přeji ještě hodně takových výkonů.

    OdpovědětVymazat