Skrýše 2010 aneb Orienťák s GPSkou

I geocaching občas přináší zajímavé sportovní příležitosti.

Již drahně dlouho se chystáme s Dášou zúčastnit rogainingu (ať už šesti- či dvanáctihodinové verze). Mně se tuto účast už celkem třikrát podařilo překazit. Vždycky si hlavu postavilo tělo a naší účasti zabránily mé (kdo ví, do jaké míry psychikou způsobené) zdravotní problémy. A tak jsme zajásali nad možností vyzkoušet si navigační závod Skrýše 2010. Tedy Dáša zajásala. Já jsem při představě 4 hodin běhání po lese a při vzpomínce na sotva nedávno doléčené achilovky dvakrát nejásal. Kdyby měly mé achilovky hltan a jícen, asi by naprázdno polkly.

No nic. Dáše se prostě představa účasti na této akci líbila a já už heslo o třetici všeho špatného naplnil. Navíc tu právě díky geocachingu byla možnost použití outdoorové navigace GPS. Žili jsme tedy v bláhových představách o velkém zjednodušení dohledávek či přímých postupů. Dopředu jsem se ještě ujistil, že Dáše nebude vadit, když já budu ta brzda, protože celé čtyři hodiny běhu po nejdelším 75 minutovém běžeckém tréninku by byly doslova holým nerozumem.

Víceméně jsem se tedy smířil se startem na téhle akci, ale to jsem ještě netušil, co všechno si na nás svatý Petr přichystá. Zima se totiž, nejspíš v předsmrtné křeči, vzepjala k poslednímu mohutnému úderu a pro tento typ závodu nastalo doslova bílé peklo. Už jenom cesta do Plzně, která běžně netrvá ani hodinu a půl, zabrala tentokrát skoro 120 minut.

Aby toho nebylo málo, byl jsem v neustálém sněžení pověřen úkolem zakreslení kontrol do mapy. Pro někoho, komu známku z matematiky vždy kazila geometrie a z technického kreslení na střední škole stěží urval čtyřku, to byla docela fuška.

Nicméně nějaká kolečka jsem do turistické mapy v měřítku 1:25000 nakreslil a v 11:00 jsme mohli vyrazit vstříc první kontrole (skrýši). Tuto u kamenného kříže umístěnou dvoubodovku (tedy nejméně obodovanou - body pro jednotlivé kontroly byly stanoveny na 2, 4, 6 a 8 bodů) jsme našli celkem rychle, ale už před ní jsme udělali první chybu v postupu, když jsme běželi po cestách, ale před námi se z lesa u ní vyloupli jednoznačně s GPSkou přímo za šipkou chvátající chodci.

Než se dostanu k popisu dohledávek dalších kontrol, chci Vám něco svěřit. Pojďte blíž...no, nebojte se a nakloňte se k tomu monitoru. Aby to zůstalo mezi čtyřma očima: Jestli byl náš vztah s Dášou někdy zralý na rozvod, bylo to právě první hodinu tohoto závodu. Dlouho nám trvalo, než jsme si některé věci ujasnili, sehráli se a hlavně přestali jeden na druhého házet chyby. Ale vraťme se raději na trať.

Na další kontrole za čtyři body jsem příliš spoléhal na signál GPS, ale tady se naštěstí ukázalo, že Dáša přeci jen na orientačních závodech (byť s nijak zvláštními výsledky :) nějaké zkušenosti nasbírala. Doběhli jsme na ní úplně první a zatímco já obíhal smrky třicet metrů od kontroly, Dáša šla téměř najisto. Nicméně brzy na to si naopak vybrala slabší chvilku a úplně se ztratila v mapě. Takže přišla opět ke slovu GPSka. Tehdy jsme chvílemi běželi a chvílemi hlava nehlava šli lesem, rovnou za šipkou ukazující souřadnice kontroly č.11, námi třetí zvolené.

Z jedenáctky jsme se přesunuli po v tomhle počasí prakticky neznatelných lesních pěšinách na kontrolu číslo deset. Tady byla kontrola ukrytá v jámě. Ovšem jistě si živě dokážete vybavit obraz toho, jak zmateně pobíháme z jámy do jámy, když Vám sdělím, že jsme se právě pohybovali na bývalém dolovém území. Odtud jsme se konečně delší běžeckou vložkou po turistické modré mohli přesunout na sérii dvou šestibodových a jedné osmibodové kontroly. Jedna z nich byla umístěna na obrovské pískové haldě. Když jsme pod ní zastavili, měl jsem chuť, přestože jsme museli urazit notný kus cesty, nahoru prostě nešplhat. Naštěstí Dáša se bez okolků začala sápat nahoru. Byť o něco delší a o malinko snazší cestou, než Ti ostatní malinkatí lidičkové, které jsme viděli nahoře na haldě, jak se drápou vzhůru tou nejkratší možnou cestou.

Kupodivu tahle téměř horolezecká vložka nebyla za 8 bodů. Pro ty jsme ještě museli zamířit do vzdálenějšího cípu mapy. Pak následoval krátký souboj s jedním z orientačních běžců. Využili jsme možnosti trochu si pohladit ego, běželi jsme za šipkou a průchodem v létě jistě neprůchodným březovým houštím jsme se na další kontrole ocitli o deset vteřin dřív. :)

Pak už musela přijít na řadu improvizace. Času valem ubývalo, stejně jako sil a čím dál častěji jsme tu bruslili, tu si sedali na zadky a tu házeli tygry zásluhou ledových ploten na cestách, jež dohasínající zima umě přikryla nevítanou bílou nadílkou. Použili jsme pár zkratek, pár naplánovaných kontrol vynechali, pár vzdálených zcela zavrhli.

Zbývaly poslední dvě kontroly. Na  první z nich, tedy na naší předposlední, jsem opět slepě uvěřil tomu přerostlému mobilu, co jsem třímal v ruce. Ten si ze mě tentokrát vysloveně sprostě vystřelil a směřoval mě zhruba 130 metrů daleko od skrýše. Tady se opět vyznamenala Dáša. Ta totiž, přestože jsem běžel napřed i s mapou, kde byla pole na oražení kontroly, zahlédla v lese oranžovou barvu lampiónku. Díky tomu jsme stihli jak následnou kontrolu č.23, která byla naší poslední tedy čtrnáctou, tak doběhnout do cíle v časovém limitu a tudíž nebýt penalizováni odebráním bodu za každou započatou minutu po limitu čtyř hodin. Já bych tam s tím Garminem brousil nejspíš ještě dneska.

Když jsme si ještě před závodem v klidu domova prohlíželi mapu s kontrolami a loňské výsledky, šacovali jsme se na takových 80 bodů (ze 130 možných). Nakonec v tom absolutně neběžeckém počasí, v mokrém sněhu mnohdy až po kotníky a při neustálém sněžení musíme být (a jsme) spokojeni i se 66 body a hlavně s 8.místem mezi GPSkáři ze 42 účastnících se jednotlivců či týmů v této kategorii. (Navíc jsme v této kategorii byli podle všeho první tým obsahující ženský element. :) Podle GPS jsme "uběhli" za 3:49 hod. dvacet tři kilometrů s převýšením necelých 600 metrů.

Pokud příští rok nebudou padat ho.na s hákama, zkusil bych to znovu. Čtyři hodiny jsou pro mne ještě (letos mnohdy doslova :) schůdná varianta.

koyama

---

Představa, že budeme celé 4 hodiny po lese pobíhat, se ukázala velmi naivní. Sice jsem schopna dát pár ultravytrvaleckých závodů ročně, ale moje síla se ukazuje až tak po 6-8 hodinách zátěže, do té doby jsem vždy na konci startovního pole, pak někdo obvykle začíná odpadat. Tady jsme vyběhli pěkně s batůžkama - v tom jsme se podobali chodcům, s pitím, jídlem, náhradní vrstvou oblečení. Spolu s těžkýma krosovýma botama, v kterých po celý rok běhám tak maximálně 8 km, se ukázalo být v podstatě nereálné běhat do kopce mimo cesty ve sněhu, borůvčí a tak. To jsem fakt netrénovala. Cesty byly pod vrstvou sněhu zledovatělé, takže tam jsme nad chodci taky moc nevydělali. Při jednom seběhu Jirka hodil záda a já běžící v závěsu byla ráda, že jsem po něm nepřeběhla.

Úskalí týmu? Rychlejší musí čekat na pomalejšího, pomalejší se musí přizpůsobovat rychlejšímu a drtit to trošku víc, než kdyby byl sám. Před startem je nutné si reálně nahlas přiznat slabiny, aby s tím počítal i druhý v týmu. To, že někdo před 20 lety uběhne pár závodů v orientačním běhu (s mapou 5x podrobnější a buzolou), ještě neznamená, že hned správně zorientuje mapu (bez buzoly) poté, co se při dohledávce docela kroužilo po lese. Členové týmu se musí domlouvat na postupu a to zdržuje. Je nepsaným pravidlem, že kontrolu najde právě ten člen týmu, který zrovna nedrží mapu pro oražení kontroly a ten druhý je určitě na vedlejším kopci. Ambice jsou na obtíž. My se snažili běhat a na kontrole nás dorazili chodci, to jednoho těžko nechá v klidu.

lady koyama

 ---

Mapa se zakreslenými kontrolami. (Náš postup: Kamenný ryb. - 9 - 1 - 11 - 10 - 13 - 4 - 5 - 3 - 6 - 2 - 8 - 7 - 22 - 23 - Kamenný ryb.)
Výsledky.