Měsíc růží

Na začátku června jsem si řekl, že trochu máknu.

Věděl jsem ovšem, že do běhu nemůžu přitlačit nějak moc, jinak to zase zdravotně odskáču. Optimální se mi zdálo něco okolo 160 kilometrů, což se nakonec se 172 kilometry více než povedlo. Ovšem nutno podotknout, že ke konci června mě už opět začala pobolívat pravá achilovka. Takže v kilometrech trochu uberu a zkusím přidat na kvalitě. Vím, když nemám na čem stavět, případná forma mi vydrží pouze krátce. Ale když já chci konečně zaběhnout něco, s čím bych byl opravdu spokojen.

Další kilometry jsem se snažil v červnu přidat ještě v ostatní aerobních aktivitách. Pravda, na kole toho moc nebylo - jen 34 km, ale 5 km padlo v bazénu a ještě k tomu 40 km na inlajnech.

Paradoxně jsem ovšem nezhubl, ani se nezastavil na váze, ale nechutné dva kilogramy jsem přibral. Na 82 kg. Vážně nevím, co s tím. Nijak zvlášť se nepřejídám, v noci se hlídám, ale úplně si odepírat se mi taky nechce. A když vidím ten svůj pupek, ani na svalovou hmotu to nemůžu svést. :D

Pokud jde o zdravotní stav, až na zmíněnou achilovku se zdá být dobrý. O kyčlích nevím (ať si ortoped trhne svým umělým kloubem) a až na alergické potíže mi nic nebrání se prohánět v přírodě.

Se závody jsem to nijak zvlášť nepřeháněl. Strhnul jsem to na začátku měsíce (Běh do Zásady a Zlatá míle) s celkem slušnými výsledky, a pak na konci měsíce. Tam už to bylo takové rozpačité. Jednou nahoře a hned zase dole. Nejprve jsem v sobotu dal speciální orienťák sestávající z lichých kontrol udaných za pomoci GPS souřadnic a sudých nakreslených v mapě. Chtěl jsem ho pojmout na pohodu, ale v lese kolem sedmé kontroly (ze 12) mě, silničního běžce, dohnali dva orienťáci, zakufroval jsem s nimi, trochu jsem se ztratil v mapě, a tak jsem se jich zuby nehty držel až do cíle. Vyšlo z toho skvělé čtvrté místo z dvaceti účastníků. V neděli jsem se potom postavil na start desítky na sokolovském tartanu a na místo toho, abych přehodnotil své plány po náročné sobotě a ve vedru, které tavilo tartan, jsem slepě vyrazil stíhat hranici 45 minut. A to se mi vymstilo. Takhle strašně jsem se snad nikdy při běhu necítil a hodně moc si přeju, abych něco podobného už nemusel znovu zažít. Jako bonbónek jsem potom spolkl ještě jedno pětikilo a vzpamatovával jsem se ze všeho více než týden.

Takže v červenci plánuju možná jeden závod, možná žádný a budu směřovat svoji přípravu na 11.září. V Praze to snad už pod těch 45 minut bude.

koyama