Bedna

Občas se to tak sejde, že se nikdo nesejde&

Na běh Kolem Domácího vrchu v Kraslicích vždycky jezdilo poměrně málo běžců, a to i v dobách, kdy byl ještě zařazen do Ligy běžců Karlovarského kraje. Jezdíval jsem na něj vždy s nadějí, že by se třeba mohla přihodit bedna. Ale ani v dobách, kdy jsem byl šlank a běhal na mé současné poměry jako ďábel (například rychleji než letošní vítěz) se mi bednu urvat nepodařilo. Končil jsem většinou čtvrtý či pátý.

Ale nejen proto, že se zdála být pravděpodobnost utrpění stupňů vítězů vysoká jsem do Kraslic často a rád jezdil. I trať se mi tam vždy líbila. I když na konci stoupání zhruba v polovině každého z okruhů si vždy říkám, proč se mi vlastně tahle trať vůbec tolik líbí. Stejně tomu bylo i letos. A navíc se konečně naskytla příležitost bojovat o ty zde mnohokrát pokoušené stupně vítězů.

Bojoval jsem o ně usilovně. Nejtěžší byl ten boj právě v závěru stoupání, kdy už jsem ho dokonce chvílemi i vzdával. Pak jsem ale (v polovině závodu!) zafinišoval, nějak se převalil přes vrchol a cestou dolů se na třetí příčce osamostatnil.

Nicméně o mé bedně rozhodly úplně jiné věci:

- konkurence, která se sešla, nebyla nad mé síly

- kategorie veteránů je tu už od 35 let, takže jsem mohl běžet krátkou trať

- přestože jsem zaběhl zdaleka nejhorší 4,5km dlouhý okruh, který jsem tu kdy běžel (a to jsem tu běžel doposud vždy dva okruhy v kuse), tak to stačilo

- a hlavně rozhodlo 10 minut – 10 minut, o které přijel na start později Bohdan, který by mě smáznul, jako zmizík kaňku

Tedy závěrem: Bedna potěšila, ale neznamená to, že jsem se za týden od Ústecké desítky stihl zlepšit. Má forma stále plove kousek nade dnem Mariánského příkopu.

koyama