První ráno v roce 2013 jsem se probudil
s kocovinou. Nikoliv způsobenou alkoholem (i když nějaký ten kalíšek jsem do
sebe otočil), ale spíš psychickou. Ono usínat jako relativní mladík a probudit
se jako ojetina, pardon veterán, to jednomu počechrá psýchu. :)
I přesto (nebo právě proto) jsem vyrazil na Novoroční běh
okolo Lokte. Jezdím tam rád. Je to krátký závod (něco přes 2,5km), který se dá
zvládnout i v případě, že jeden ve skutečnosti nepovažuje to, co píše do
tréninkového deníku, za trénink. A navíc se po běhu podává vynikající česnečka,
která rozežene minimálně tu poalkoholovou kocovinu. Vlastně kvůli té česnečce
tam hlavně rok co rok pobíhám.
Že jsem na tu tréninkovou bídu zaběhl celkem slušný čas,
jsem zjistil hned na místě překvapeným pohledem na hodinky, ale že jsem se ve
své nové kategorii nad 40 let umístil na imaginární (výsledky se na místě
nevyhlašují) bedně, jsem zjistil až před dvěma týdny, kdy jsem se dopátral
výsledků na netu. Inu třeba by to šlo
zaonačit tak, aby skutečně platilo ono známé „Jak na Nový rok, tak po celý rok,“
špekuloval jsem. Jenže spíš bude platit
druhá věta z nadpisu. Musel bych totiž navštívené závody opravdu velmi
dobře selektovat, aby mě ta bedna potkávala co možná nejčastěji. (Ani si
netroufnu napsat stále. :) Ovšem třeba loni v prosinci jsem na Chebské
běžecké zimě kategorii příchozích vyhrál, takže by to možná šlo (alespoň na
začátku roku).
Tohle jsem si ale mohl říkat pouze do té doby, než jsem si
neprozřetelně opět střihl kilometr v sokolovském padesátimetrovématletickém tunelu. Tady spíše známý jako člunkový běh nebo také kilometr
s dvaceti pevnými starty. Ono
vlastně střihnout si ho by ještě nebylo to nejhorší, ale nesměl bych se snažit
neúměrně závodit a hlavně se pokoušet závěrečným finišem předběhnout o kolo
jednoho ze svých spoluběžců. Před cílem zcela zbytečně.
Stačila chvilka. Jeden úkrok stranou vlevo do vedlejší
dráhy, za chvíli druhý nazpátek a bylo to v prdeli. Odpusťte, ale méně
expresivně to prostě napsat nedokážu. Najednou v tom sedacím svalu něco
l(r)uplo, podlomila se mi noha (což jsem naštěstí ustál) a bylo vymalováno.
Domů už jsem jen pajdal, celou noc jsem bolestí nespal a následně jsem krýval
ještě další tři čtyři dny. Prostě čerstvý veterán by měl s tím špurtem
zacházet asi jako se šafránem do jídla. Což já moc neumím. 3. závod Chebské
běžecké zimy jsem nějak alespoň před chodci odšmajdal, ale na lepší než osmé místo to samozřejmě nestačilo. Nicméně jsem si udržel šanci bojovat 9. února o
umístění na stupních vítězů v celkovém hodnocení kategorie příchozích. Jen
kvůli tomu jsem se totiž postavil na start.
Ovšem sny o smysluplné účasti na
ME veteránů v silničním běhu na 10 km se mi pomalu rozplývají. Na podobné problémy trpívám, ale většinou se
z nich za pár (a to doslova) týdnů zotavím. Nicméně teď už uplynulo od
zranění 17 dnů a sedina mě pořád trápí. Když sedím delší dobu na tvrdším, tak
to ještě hodně bolí a rozeběhnout se pořád nemůžu. Ani pár desítek metrů.
Naposledy jsem měl podobně závažné problémy před 20 lety.
Tehdy jsem si na karate vytrhl na stejném místě kousek chrupavky ze sedacího
hrbolu a ten mi tam pořád putuje a taky občas dělá neplechu. Nevím, jestli se
mi tentokrát stalo to samé nebo jsem si něco přetrhl či „jenom“ natrhl (já
stále doufám, že třeba jen natáhl), ale k doktorovi se mi s tím
nechce. I tenkrát byl jedinou doporučenou léčbou klid (který nakonec trval skoro půl roku) a pochybuju, že se
v tomhle případě medicína pohnula nějak výrazně dopředu.
Pomalu se ale začínám smiřovat s tím, že letos jaro
neproběhám a ME veteránů v Úpici se nezúčastním. A běžky jsem ze skříně
taky sundával zbytečně….
Jako spravna lama sice neumim poradit, ale o to vic budu drzet palce, at se zase das do poradku...
OdpovědětVymazatJa bych vubec nehazel zbran do obili... Toho bohda nebude.. Treba se vsechno usadi rychleji..
Drzim palce! 12:)