Dobyla jsem Klínovec - potřetí

koyama: Tak se vám konečně představuje celým článkem moje žena Dáša. Takže, jak viděla "Klínovec" ona: 

Závod pro masochisty jsem běžela už potřetí. Dlouho jsem se na něj těšila. V roce 2003 a 2004 bylo vždy vedro. V roce 2005 jsem běžela 24 hodinovku v Rakouském Wörschachu. Loni 3 měsíce po porodu mě Jirka viklal, že si ho mám dát. Ale nezviklal. Takže mám absenci 2 roky. Že bych měla i absťák? Už poprvé mě běh lákal, neboť kamarádi z oddílu považovali absolvování tohoto závodu za svůj výkon roku, hned za svými maratónskými počiny. Mluvili o něm v tom smyslu, že to je ta pravá drsňárna. O to větší, že i přes červencová vedra je na trati pouze 1 občerstvovačka.

Perštejn – Klínovec je výzva. Těším se na krásné výhledy do krajiny, pro které jako Sokolovák musím obvykle aspoň 10 km za město. Těším se, až za úvodním prudkým stoupáním uvidím v dálce věž rozhledny na Klínovci a jak se jí budu postupně přibližovat. Představuji si, jak vyběhnu na závěrečné sjezdovce zase o kousek dál než posledně (alespoň 100m, běhatelné to pro mě nebude nejspíš nikdy) a že rychlost výstupu posledních 800 m si budu moci opět hrdě porovnávat i s běžci, kteří celý závod zvládnou o půl hoďky dřív jak já.

Promýšlím taktiku občerstvování pro letošní rok. Poprvé jsem spoléhala na pořadatele a poznala jsem tak všechny škarpy, kde protékalo cosi, co se byť nepatrně podobalo vodě a neváhala odběhnout z trati 30 m do lesa, kde bublal malý potůček. Podruhé jsem si do ledviny vzala 3-decovou lahvičku s vodou, ale v příkrém stoupání na prvních kilometrech mě tížila jako několikakilové závaží a táhla nazpět. Na celkovém výkonu se to navíc neprojevilo vylepšením. Naopak, zhoršila jsem se o 2 a půl minuty.

Tréninku jsem nedala moc ani v předchozích dvou dobytích Klínovce. Ze 100 km za měsíc červen a pár (rozuměj skutečně dvou) náročnějších výběhů na Hruškovou se opravdu nedá očekávat zázrak. Červen a červenec – to je holt moje pylové období, kdy trpím dušností, ať dělám co dělám. Vždy jsem měla alespoň štěstí, že při závodě to bylo OK. Letos jsem v červnu naběhala dobrých 150 km, nicméně výběh na Hruškovou jsem stihla jen 1. A to jsem za něj byla ráda, protože v jednom z týdnů před závodem jsem naběhala ve 2 pokusech o trénink dohromady "neuvěřitelných" 10 km. Kvůli tomuto výpadku v tréninku se na Klínovec přestávám těšit. A když mě 2 dny před startem obšťastňují ženské problémy, začínám se i děsit. Najednou mi tento závod bez pravidel už nepřipadá jako výzva. Ale zase to není taková tragédie, takže se odvažuji přihlásit do závodu.

Před startem nelibě sleduji, jak mé obvyklé soupeře pouští zase dřív. Přesto se hrdě stavím na start "hlavního" závodu, ačkoliv dle výsledků patřím rovněž mezi želvy dříve vypuštěné. Taktika pro občerstvování – v kapse na cyklistickém triku sebou vláčím lék na astma (co kdyby) a dva hroznové cukříky – vodu riskuji a dávám v šanc láhev k odvozu na 10. km a doufám, že než tam jako poslední doběhnu, ostatní mi tam něco nechají. Na startu zjišťuji, že jsou 2 děvčata odjinud a jedna z nich běhá maratóny jen o 10 minut rychleji než já. Aspoň někoho tedy před sebou uvidím. Po startu jedna povídá druhé, že se budou navzájem táhnout a rozrážet si vzduch. V duchu se usměju. Tahle trať je neúprosná a prověřuje poctivě kondičku každého. Tady běží každý sám za sebe. Ještě než vyběhneme z Perštejna se nám tato závodnice vzdaluje a nějak rychle zapomíná, že chtěla tu druhou táhnout. :o) Někde kolem 3.km už jsem zase standardně na posledním místě, nicméně v dohlednu před sebou mám jednoho běžce a jednu běžkyni. Na 4.km jsem narazila na láhev s vodou, jakousi improvizovanou občerstvovačku. Kdo se napije, má jí opět zavřít a postavit na kraj silnice, aby se mohli napít další – to byly instrukce Milana na startu. Zavírám jí, třeba tu na někoho počká do příštího roku. ;o) Na dalším km opět využívám další láhev. To byl fakt dobrý nápad.

Za 6. km začínám chodit. Říkám si, že to vlastně u mě není nic neobvyklého, že to tak bylo i v předchozích závodech. Předešla jsem jednoho běžce – chodce. Kochám se krajinou a u dalšího prudšího stoupání si vybavuji, že jsem v obou předchozích závodech prochodila asi čtvrtinu trati. To mě uklidňuje, protože momentálně víc chodím než běhám. Co mě ale drží ve střehu, je sledování, zda běžím ještě správně. Laserovým zrakem systematicky prohledávám asfaltový koberec, abych nepřehlédla žádnou vybledlou žlutou šipku. Namáhám své mateřskou zakrnělé mozkové závity (mozek na mateřské je zacílen na mimčo, vše ostatní je vzduch) a vyvolávám tři roky staré vzpomínky na trasu. Hlemýždím tempem předbíhám druhého účastníka této masochistické akce. Ptá se, kolik jich je za námi. Bohužel, jen jeden.

Už konečně vidím v dáli rozhlednu na Klínovci. A zdá se, že se přibližuji jedné soupeřce. Říkám si, že ta vzdálenost není nepřekonatelná, na sjezdovce se dá stáhnout ledacos. Blíží se 10. km. Hurá, občerstvovačka. Ty dvoulitrové Milanovo lahve, které na mě čekaly na 5. km a čekala jsem je rovněž tady, není nikde vidět. Narozdíl od ostatních pořadatele kritizujících běžců vepředu, já byla ráda za nabídnutý pořadatelský kelímek s vodou. A týmy soukromých občerstvovačů už na mou maličkost nečekaly. Na zemi stojí poslední tři soukromé lahve s pitím, s radostí zvedám tu svou. Napiju se, poliju si krk a za Pick-upem stavím láhev na zem. Trať vede z kopce a střídavě mírně do kopce. Takže zase v kuse běžím. Moje soupeřka však mezitím zmizela z dohledu. Alespoň že ten Klínovec se přibližuje. Pick-up mě předjel a zase stojí na trati. Nevím, zda je to pořadatel nebo doprovod nějakého běžce. Tady si však všímám toho posledního běžce, který pije z mojí lahve. Asi to zabalil a nechal se svézt, jinak by se přede mě přece nemohl dostat. Tak je to snad pokaždé. Když se na těžkém závodě těším, že někoho porazím a notabene je to ještě chlap, obvykle je pak ve výsledkovce DNF.

Už se konečně napojuji na skimagistrálu a odpočítávám poslední kilometry. Vypadá to na čas jen nepatrně horší než mé předchozí výkony – 2:10 a 2:12 hod. Teď v tom prudkém stoupání můžu využít chůzi a rozbalit si 2 cukříky do ruky. Vzpomenu si na podzimní maratón v České Lípě, kdy jsem zmrzlými prsty nedokázala obal cukříku roztrhnout a vztekala jsem se u toho jako malé děcko. Profil se začíná narovnávat a já rozkoušu oba cukříky a netrpělivě vyhlížím studánku po levé ruce. Přeci jen za těch 7 km jsem vyprahlá. Uklidním se, je tam. S pitím to nepřeháním. Říkám si, že v cíli se napiju dost.

Takže teď už jen ta sjezdovka. Nahoře v záhybu vidím osůbku. Chodí. No, ale já taky. Nohy mě nějak nechtějí poslouchat. Neočekávala jsem, že to vyběhnu. Ale že se budu tak plazit... Na závěr se zmírňuje sklon krpálu a tak se kvůli nachystanému fotoaparátu ještě rozbíhám, aby to vypadalo.

Můj čas 2:15,54 hod. hodnotím jako dobrý. V našich želvích závodech na dálku (s těmi, co startovali o 20 minut dřív) se mi podařilo porazit dva muže a v přímém souboji jednoho. Všechny ženské doběhly přede mnou a kromě Ivči Sekyrové to nebylo o ten pověstný autobus (v případě Ivany se dá mluvit spíš o několikavagónovém vlaku) – 5 nás bylo v rozmezí 11 minut. V našem manželském minisouboji jsem vyhrála já. Jirka má ode mě totiž stanoven na každý km hendikep 1 minutu. A protože byl mezi námi na 17,8 km rozdíl necelých 14 minut, zvítězila jsem já.

Pořadatelskou práci tady propírat nebudu, však už byli pořadatelé propráni dost. S většinou názorů ostatních běžců ohledně nedostatečné organizátorské práce souhlasím. Na druhou stranu, já si ráda dám tenhle závod i v nezměněné podobě příští rok znovu. Je to pro mě cenná zkušenost, zvláště pro plnění mých snů.

[1] (rebecca ) Vloženo 03.08.2007, 19:55:11

Ahoj Dášo,máš můj velký obdiv.Jednak za to, jak jsi to napsala a hlavně,že přestože víš, co tě čeká (nebo právě proto?),opakovaně zdoláváš ten strašný krpál.Můj manžel občas v záchvatu euforie přemůže Klínovec na kole a považuje to za velký výkon. Proti němu je tvůj výkon nesrovnatelně těžší a obdivuhodnější. Hodně splněných snů!

[2] ( lady koyama - WWW) Vloženo 03.08.2007, 20:51:44

Rebecco moc děkuju za chválu. Je pravdou, že Klínovec pro mě vždy byl a vždy bude výzvou. Obzvláště proto, že je pořádán většinou v extrémním počasí a zároveň v mé pylově-astmatické sezóně. Na druhou stranou je pro mě Klínovec vlastně jen jakousi přípravou na ještě těžší a mnohem delší závody.
I Tobě splněné sny přeje Dáša.

P.S. Jak říká Jirka, je i vyjet Klínovec celkem slušná drsňárna a někdy je prý skoro lepší slézt a jít. ;o)