Není to tak dlouho, co jsem tu psala o své obnovené triatlonové premiéře po tříleté pauze. A jak jsem začínala doopravdy se můžete dočíst teď.
Už v roce 1997, kdy jsme si v červenci udělali s Jirkou výlet na kolech
na závod Českého poháru triatlonu v Tatrovicích, jsem se pro tenhle sport nadchla. Protože jsem vybrala ze dvou možných cest tu delší, před Tatrovicemi už jsme potkávali závodníky na cyklistické části. Přišli jsme o plavání, přesto mi tenhle náročný sport učaroval. Přestože jsem do té doby uplavala jen 200m, přestože jsem cestou do Tatrovic kolo i tlačila, rozhodla jsem se v dohledné době triatlon absolvovat. Uplavat a neutopit, dojet a nebourat, uběhnout nebo přinejhorším dojít.
V knihovně jsem si o triatlonu půjčila knížku, sledovala jsem naše triatlonové reprezentanty a fandila jim. To bylo však vše, co jsem pro naplnění svého triatlonového snu udělala.
Až v roce 2000 jsem s Jirkou začala trochu běhat a první tři měsíce v roce jsme chodili do bazénu. To už se mi podařilo uplavat i 500m prsama. Pak, vinou pracovního vytížení, moje tréninkové úsilí opadlo a já se jela do Tatrovic opět jen podívat a také přesvědčit, že je mé okouzlení triatlonem stále živé. Nakonec jsme se s kolegyní Magdou vyhecovaly k srpnovému triatlonu na Jesenici. Tři týdny před závodem jsem začala běhat, na kole jsem se projela 3x a přesně týden před samotným závodem jsem poprvé v životě uplavala kilometr. (Když si to teď tak po sobě čtu, zjišťuji, že to - až na ten běh - vypadalo stejně jako při mé letošní obnovené premiéře.) I když jsem byla před sedmi veterány, byla jsem trochu zklamaná z posledního místa mezi ženami. Řekla jsem si, že další triatlon absolvuji, až se budu umět vyhnout křečím lýtek při přechodu z kola do běhu.
S Jirkou jsme v září začali zase trochu běhat a zúčastnili jsme se pár běžeckých závodů. Od prosince jsme chodili celkem často do bazénu a já se učila plavat kraulem. Ještě 1.března dalšího roku jsem kraulem uplavala pouze tři bazény. Za dva dny jsem nějak prolomila hranici a uplavala těch pětadvacítek deset. V květnu už jsem zvládla půl kilometru. Problémem však zůstávalo, že stejnou rychlostí jako stylem prsa. Přesto mým největším nedostatkem zůstala cyklistika. Ve třech "trénincích" jsem zvládla úsměvných šedesát kilometrů.
I tak jsem stála v červenci na startu triatlonu v Tatrovicích. Toho triatlonu, který mou zvědavost a touhu to zkusit vyvolal. V té době jsem však ještě neměla přilbu a to se zdálo být velkým problémem. Protože šlo zároveň o Český pohár, rozhodčí mě nechtěli pustit na start. Argumentovala jsem tím, že jsem před závodem volala hlavnímu organizátorovi a ten mě ujistil, že přilba není nutná. Rozhodčí ale povolili, až když zjistili, že takovýchto "narušitelů" triatlonových pravidel je daleko víc. Napsali si naše čísla a my byli připuštěni na start. Voda byla příjemně teplá. Přemýšlela jsem, jestli se raději nebudu koupat. Po startovním výstřelu jsem se ale vrhla spolu s ostatními do vody. Chvíli jsem pro jistotu plavala prsa a když se pole závodníků pořádně natáhlo a roztrhalo, přešla jsem na kraula. Brzo jsem však zjistila, že plavu špatným směrem. Takže prsa. Brýle se mi pořád mlžily tolik, že jsem do nich byla nucená několikrát sáhnout prstem, abych vůbec něco viděla. Zase jsem zkusila kraula, ale motorový člun, pohybující se nedaleko ode mě, udělal obrovské vlny (to víte jeden a půl metrovému človíčkovi připadá hodně věcí obrovských), tak jsem se opět vrátila k osvědčenému stylu prsa, s kterým jsem to doklepala až na břeh.
Nahoře nad výlezem jsem se utřela, nasadila si boty a postěžovala si tátovi a bráchovi, jak nefér ke mně byl ten motorový člun. ;o) Zbytečně jsem se vyčerpala mluvením a když jsem přebíhala do depa ke kolu, sotva jsem popadala dech. V depu bylo ještě pár kol, což znamenalo, že nejsem poslední. (Nepředpokládala jsem, že by někdo stihl těch 25 km ujet dřív, než vylezu z vody.) Vyběhla jsem z depa, mezitím opět o jedno místo blíže chvostu a chvíli jsem zkoušela toho chlapíka, co mě v depu předběhl dojet. Marně. Za chvíli přišla křižovatka a kousek za ní jsem zahlédla dřepět kluka vedle kola. Asi brečel. Přišlo nejtěžší stoupání. Byla to fakt dřina. Taky se mi chtělo brečet. Těsně před vrcholem stoupání mě předjel další z těch, které jsem za sebou nechala ve vodě. A opět nemůžu ani omylem přemýšlet o nějakém háku (leda bych si vezla nějaký s sebou). Takže jsem pokračovala až do cíle sama.
Pití jsem si vypila čtyři kilometry před cílem, spoléhaje na občerstvení organizátorů. Bohužel pití bylo mimo mou trasu výběhu z depa a obklopovala ho horda již doběhnuvších triatlonistů. Cestou k obrátce jsem potkávala známé. Bratránka Jirku, Irenu, Lenku nebo polovinou sběrných surovin zatíženého Michala (měl po operaci zlomeného zápěstí). Prudký kopec jsem vyšla. Bolela mě lýtka, tak jsem si je proklepala a pak se rozeběhla. Dál už to bylo po rovinaté polní cestě. Na obrátce byla naštěstí voda, jinak bych snad lekla. Pohoda po napití vydržela jen asi pět minut, pak jsem si znovu spílala, že jsem se při tom plavání víc nenapila. Po obrátce ale vidím, že za mnou běží minimálně čtyři lidi. Mám radost, že nejsem poslední a po chvíli ještě předbíhám starší žákyni Danu Fialovou (dnes juniorskou reprezentantku v cyklistice) s jejím otcem. Přede mnou se vyvrbil ještě jeden doběhnutelný veterán. Začala jsem do toho trochu šlapat. Přišel seběh, kde jsem potkala ještě další ženu. No sláva, to jich bude za mnou! Pod kopcem jsem dostala onoho veterána a za chvíli už se šlo do finiše. Najednou za mnou něco funí a dupe. A on to ten veterán. Do cíle chybělo asi 150 metrů. V klasickém běžeckém závodě bych to možná zvládla, ale tady mě síly opustily. Nakonec jsem doběhla celých šest vteřin za ním. Ve finiši jsem podlehla, v tombole jsem nic nevyhrála (přestože spíkr neustále hulákal, že vyhrává každý), ale když jsem si ve výsledkové listině přečetla svůj čas pod 2 hodiny, měla jsem moc velkou radost.
Na konci léta jsem pak šla ještě do jednoho triatlonu. "Dřevěňák" je pro mě tak trochu prestižní závod, protože tady soupeřím hlavně s Magdou. Loni mi to nandala o dlouhých 16 minut. Letos jsem plánovala odvetu. Bohužel jsem ale po Tatrovicích a Chomutovské hodinovce omarodila a dva týdny před "Dřevěňákem" jsem se pouštěla do tréninku znovu vlastně z ničeho. Ale kousla jsem se a trénovala. Abych měla co překonávat, ještě mi těsně před závody přišly mé dny a fernet mi na to, jako chlapům, bohužel, nezabírá. Obvykle v tomhle období trénink vynechávám nebo hodně zvolňuji. Teď mě však čekaly prestižní závody, a tak jsem dala ještě 10km běhu + 600m plavání. Věděla jsem, že na kole se nezlepším a navíc mě přestala těsně před závody poslouchat přehazovačka a já tak měla funkční jen dva nejtěžší převody. Sázela jsem na rychlejší plavání, dobře zvládnutá depa a samozřejmě běh.
Na plavání jsem si vzala nejen brýle, ale i čepici. Vlastně nevím proč. Asi, aby mi nebyla zima na uši. :-) Původně to mělo být proto, aby mi do uší nenatekla voda. Nezdálo se mi, že bych plavala nějak rychle, kraulem jsem plavala jen asi dvakrát 100 metrů. Přesto však kolem mě bylo stále dost plavců, abychom do sebe mohli strkat a kopat. Byla jsem taky překvapená, kolik lidí se se mnou mátožilo z vody (rozuměj: vybíhalo ;-).
Depo bylo celkem rychlé. Od začátku jsem se snažila rozjet kolo, co nejrychleji, abych se každého, kdo mě předjíždí, pokusila chytit. Docela se mi to dařilo. Poctivě jsem pila, po křečích jsem netoužila. Bohužel osud (nebo spíš nějaká stavební firma) zařídil, že se na trati opravoval most a my museli po objížďce najet 7 kilometrů navíc. Mým nejdelším cyklistickým tréninkem bylo přitom 25km. Ale povzbuzovalo mě, že nejedu sama. Trať byla delší a také náročnější. Drsný stoupák ke kapli jsem zvládla jen taktak. Přeci jen na sprinterské převody se kopce nahoru jezdí špatně. V následujícím sjezdu jsem si pochvalovala své nové brzdy a přilbu. A před vjezdem do Chebu se stalo neuvěřitelné - prosvištěla jsem ve sjezdu kolem Magdy. Pravda jela na horském, ale loni mi i na něm dala pořádný nátěr. Poslední 2km před depem jsem raději na rozbité silnici zvolnila a protahovala jsem si a protřepávala lýtka. Udělala jsem vše pro to, abych nedostala křeče. Depo se opět povedlo. Myslím, že kdyby byl Jirka se mnou, musel by uznat, že i tady jsem se o třídu zlepšila.
První 2km na obrátku jsem raději běžela opatrně, zvolna. Lýtka jsem rozhýbala a byly v pořádku. Žádné křeče! Věděla jsem však, že Magda dobře běhá a nechtěla jsem ztratit malý náskok z kola. Tak jsem to od třetího kilometru hnala, jak jen to šlo. Z běhu jsem měla výborný pocit. Žádná dušnost, žádná extrémní únava. Do cíle jsem dorazila v čase
na závod Českého poháru triatlonu v Tatrovicích, jsem se pro tenhle sport nadchla. Protože jsem vybrala ze dvou možných cest tu delší, před Tatrovicemi už jsme potkávali závodníky na cyklistické části. Přišli jsme o plavání, přesto mi tenhle náročný sport učaroval. Přestože jsem do té doby uplavala jen 200m, přestože jsem cestou do Tatrovic kolo i tlačila, rozhodla jsem se v dohledné době triatlon absolvovat. Uplavat a neutopit, dojet a nebourat, uběhnout nebo přinejhorším dojít. V knihovně jsem si o triatlonu půjčila knížku, sledovala jsem naše triatlonové reprezentanty a fandila jim. To bylo však vše, co jsem pro naplnění svého triatlonového snu udělala.
Až v roce 2000 jsem s Jirkou začala trochu běhat a první tři měsíce v roce jsme chodili do bazénu. To už se mi podařilo uplavat i 500m prsama. Pak, vinou pracovního vytížení, moje tréninkové úsilí opadlo a já se jela do Tatrovic opět jen podívat a také přesvědčit, že je mé okouzlení triatlonem stále živé. Nakonec jsme se s kolegyní Magdou vyhecovaly k srpnovému triatlonu na Jesenici. Tři týdny před závodem jsem začala běhat, na kole jsem se projela 3x a přesně týden před samotným závodem jsem poprvé v životě uplavala kilometr. (Když si to teď tak po sobě čtu, zjišťuji, že to - až na ten běh - vypadalo stejně jako při mé letošní obnovené premiéře.) I když jsem byla před sedmi veterány, byla jsem trochu zklamaná z posledního místa mezi ženami. Řekla jsem si, že další triatlon absolvuji, až se budu umět vyhnout křečím lýtek při přechodu z kola do běhu.
S Jirkou jsme v září začali zase trochu běhat a zúčastnili jsme se pár běžeckých závodů. Od prosince jsme chodili celkem často do bazénu a já se učila plavat kraulem. Ještě 1.března dalšího roku jsem kraulem uplavala pouze tři bazény. Za dva dny jsem nějak prolomila hranici a uplavala těch pětadvacítek deset. V květnu už jsem zvládla půl kilometru. Problémem však zůstávalo, že stejnou rychlostí jako stylem prsa. Přesto mým největším nedostatkem zůstala cyklistika. Ve třech "trénincích" jsem zvládla úsměvných šedesát kilometrů.
I tak jsem stála v červenci na startu triatlonu v Tatrovicích. Toho triatlonu, který mou zvědavost a touhu to zkusit vyvolal. V té době jsem však ještě neměla přilbu a to se zdálo být velkým problémem. Protože šlo zároveň o Český pohár, rozhodčí mě nechtěli pustit na start. Argumentovala jsem tím, že jsem před závodem volala hlavnímu organizátorovi a ten mě ujistil, že přilba není nutná. Rozhodčí ale povolili, až když zjistili, že takovýchto "narušitelů" triatlonových pravidel je daleko víc. Napsali si naše čísla a my byli připuštěni na start. Voda byla příjemně teplá. Přemýšlela jsem, jestli se raději nebudu koupat. Po startovním výstřelu jsem se ale vrhla spolu s ostatními do vody. Chvíli jsem pro jistotu plavala prsa a když se pole závodníků pořádně natáhlo a roztrhalo, přešla jsem na kraula. Brzo jsem však zjistila, že plavu špatným směrem. Takže prsa. Brýle se mi pořád mlžily tolik, že jsem do nich byla nucená několikrát sáhnout prstem, abych vůbec něco viděla. Zase jsem zkusila kraula, ale motorový člun, pohybující se nedaleko ode mě, udělal obrovské vlny (to víte jeden a půl metrovému človíčkovi připadá hodně věcí obrovských), tak jsem se opět vrátila k osvědčenému stylu prsa, s kterým jsem to doklepala až na břeh.
Nahoře nad výlezem jsem se utřela, nasadila si boty a postěžovala si tátovi a bráchovi, jak nefér ke mně byl ten motorový člun. ;o) Zbytečně jsem se vyčerpala mluvením a když jsem přebíhala do depa ke kolu, sotva jsem popadala dech. V depu bylo ještě pár kol, což znamenalo, že nejsem poslední. (Nepředpokládala jsem, že by někdo stihl těch 25 km ujet dřív, než vylezu z vody.) Vyběhla jsem z depa, mezitím opět o jedno místo blíže chvostu a chvíli jsem zkoušela toho chlapíka, co mě v depu předběhl dojet. Marně. Za chvíli přišla křižovatka a kousek za ní jsem zahlédla dřepět kluka vedle kola. Asi brečel. Přišlo nejtěžší stoupání. Byla to fakt dřina. Taky se mi chtělo brečet. Těsně před vrcholem stoupání mě předjel další z těch, které jsem za sebou nechala ve vodě. A opět nemůžu ani omylem přemýšlet o nějakém háku (leda bych si vezla nějaký s sebou). Takže jsem pokračovala až do cíle sama.
Pití jsem si vypila čtyři kilometry před cílem, spoléhaje na občerstvení organizátorů. Bohužel pití bylo mimo mou trasu výběhu z depa a obklopovala ho horda již doběhnuvších triatlonistů. Cestou k obrátce jsem potkávala známé. Bratránka Jirku, Irenu, Lenku nebo polovinou sběrných surovin zatíženého Michala (měl po operaci zlomeného zápěstí). Prudký kopec jsem vyšla. Bolela mě lýtka, tak jsem si je proklepala a pak se rozeběhla. Dál už to bylo po rovinaté polní cestě. Na obrátce byla naštěstí voda, jinak bych snad lekla. Pohoda po napití vydržela jen asi pět minut, pak jsem si znovu spílala, že jsem se při tom plavání víc nenapila. Po obrátce ale vidím, že za mnou běží minimálně čtyři lidi. Mám radost, že nejsem poslední a po chvíli ještě předbíhám starší žákyni Danu Fialovou (dnes juniorskou reprezentantku v cyklistice) s jejím otcem. Přede mnou se vyvrbil ještě jeden doběhnutelný veterán. Začala jsem do toho trochu šlapat. Přišel seběh, kde jsem potkala ještě další ženu. No sláva, to jich bude za mnou! Pod kopcem jsem dostala onoho veterána a za chvíli už se šlo do finiše. Najednou za mnou něco funí a dupe. A on to ten veterán. Do cíle chybělo asi 150 metrů. V klasickém běžeckém závodě bych to možná zvládla, ale tady mě síly opustily. Nakonec jsem doběhla celých šest vteřin za ním. Ve finiši jsem podlehla, v tombole jsem nic nevyhrála (přestože spíkr neustále hulákal, že vyhrává každý), ale když jsem si ve výsledkové listině přečetla svůj čas pod 2 hodiny, měla jsem moc velkou radost.
Na konci léta jsem pak šla ještě do jednoho triatlonu. "Dřevěňák" je pro mě tak trochu prestižní závod, protože tady soupeřím hlavně s Magdou. Loni mi to nandala o dlouhých 16 minut. Letos jsem plánovala odvetu. Bohužel jsem ale po Tatrovicích a Chomutovské hodinovce omarodila a dva týdny před "Dřevěňákem" jsem se pouštěla do tréninku znovu vlastně z ničeho. Ale kousla jsem se a trénovala. Abych měla co překonávat, ještě mi těsně před závody přišly mé dny a fernet mi na to, jako chlapům, bohužel, nezabírá. Obvykle v tomhle období trénink vynechávám nebo hodně zvolňuji. Teď mě však čekaly prestižní závody, a tak jsem dala ještě 10km běhu + 600m plavání. Věděla jsem, že na kole se nezlepším a navíc mě přestala těsně před závody poslouchat přehazovačka a já tak měla funkční jen dva nejtěžší převody. Sázela jsem na rychlejší plavání, dobře zvládnutá depa a samozřejmě běh.
Na plavání jsem si vzala nejen brýle, ale i čepici. Vlastně nevím proč. Asi, aby mi nebyla zima na uši. :-) Původně to mělo být proto, aby mi do uší nenatekla voda. Nezdálo se mi, že bych plavala nějak rychle, kraulem jsem plavala jen asi dvakrát 100 metrů. Přesto však kolem mě bylo stále dost plavců, abychom do sebe mohli strkat a kopat. Byla jsem taky překvapená, kolik lidí se se mnou mátožilo z vody (rozuměj: vybíhalo ;-).
Depo bylo celkem rychlé. Od začátku jsem se snažila rozjet kolo, co nejrychleji, abych se každého, kdo mě předjíždí, pokusila chytit. Docela se mi to dařilo. Poctivě jsem pila, po křečích jsem netoužila. Bohužel osud (nebo spíš nějaká stavební firma) zařídil, že se na trati opravoval most a my museli po objížďce najet 7 kilometrů navíc. Mým nejdelším cyklistickým tréninkem bylo přitom 25km. Ale povzbuzovalo mě, že nejedu sama. Trať byla delší a také náročnější. Drsný stoupák ke kapli jsem zvládla jen taktak. Přeci jen na sprinterské převody se kopce nahoru jezdí špatně. V následujícím sjezdu jsem si pochvalovala své nové brzdy a přilbu. A před vjezdem do Chebu se stalo neuvěřitelné - prosvištěla jsem ve sjezdu kolem Magdy. Pravda jela na horském, ale loni mi i na něm dala pořádný nátěr. Poslední 2km před depem jsem raději na rozbité silnici zvolnila a protahovala jsem si a protřepávala lýtka. Udělala jsem vše pro to, abych nedostala křeče. Depo se opět povedlo. Myslím, že kdyby byl Jirka se mnou, musel by uznat, že i tady jsem se o třídu zlepšila.
První 2km na obrátku jsem raději běžela opatrně, zvolna. Lýtka jsem rozhýbala a byly v pořádku. Žádné křeče! Věděla jsem však, že Magda dobře běhá a nechtěla jsem ztratit malý náskok z kola. Tak jsem to od třetího kilometru hnala, jak jen to šlo. Z běhu jsem měla výborný pocit. Žádná dušnost, žádná extrémní únava. Do cíle jsem dorazila v čase
stejném jako loni. Letos byla ovšem o 7 kilometrů delší cyklistika. Slušné zlepšení. V ženách jsem skončila 12. ze 17. V plavání dělalo zlepšení dvě minuty a zajistilo mi hromadu spolucyklistů. Na nejlepší cyklistky jsem ztratila přes čtvrt hodiny. Za to běh byl důvod k oslavám. Časem 41:25 jsem osmikilometrový běh vyhrála. A konečně jsem si při vyhlašování mohla vybrat místo fuseklí alespoň rukavičky velikosti XS.
Jediným stínem na tomto závodě bylo, když mi Magda po závodě řekla, že můj bývalý kolega Honza se vyboural při výletě na kole. Rozbil si hlavu a byl v bezvědomí. Bez přilby na kole už nevyjedu. Ani za roh do obchodu. (výtah ze 2 článků napsaných v červenci a v srpnu 2001)
Jediným stínem na tomto závodě bylo, když mi Magda po závodě řekla, že můj bývalý kolega Honza se vyboural při výletě na kole. Rozbil si hlavu a byl v bezvědomí. Bez přilby na kole už nevyjedu. Ani za roh do obchodu. (výtah ze 2 článků napsaných v červenci a v srpnu 2001)
lady koyama
Žádné komentáře:
Okomentovat