Závod, který mi startuje téměř za barákem nemůžu vynechat. Přespolák pořádaný orienťáky sice nebude nic pro mne - silničního běžce, ale jak říkám, doma je doma.
Poslední únorový den tedy stojím na startu skoro desetikilometrové štreky u místního koupaliště. Kousek za startem je obrovská louže. Okolní běžci mě nasměrují přímo do jejího středu. Paráda! Takže poběžím celý závod s mokrýma nohama. První kilometr je zdaleka nejjednodušší částí celého běhu. Na orienťáky bych řekl až skoro fádní. Z cyklostezky dávno zmizela i poslední břečka, a tak je tohle jediná část, pro toho výše zmiňovaného silničního běžce.
Zhruba na metě jedno kilometru vbruslím prvně do terénu. Pěkně uklouzaný led mě navede až ke korytu potoka. Bývala tu lávka, ale tentokrát jsem zaskočený její absencí. Skočím na ledovou kru, ta se o kousek propadne. Odrazím se zase na pevnou zem. Jestli se takhle poničit onu kru podaří ještě pár běžcům, nazpátek to bude hodně zajímavé.
Probrodíme kousek mokrým sněhem a opět se ocitáme na silnici. Běžci z mé kategorie se mi pomalu začínají vzdalovat a ostatní se brzy oddělí, aby běželi jen kratší, zhruba sedmikilometrovou trať. Vystoupáme na hráz jezírka Michal, doběhneme k el. rozvodně a opět vbíháme do terénu. Znovu to znamená mokrý sníh téměř až po lýtka, na dně ještě opepřený blátivou šlichtou. Stále ještě běžíme po něčem, co za použití hodně velké dávky fantazie může být zváno cestou. Pak nás ovšem zábrana navede rovnou na louku. Křižujeme louku a brodíme sněhem.
Nejspíš se přibližuju jednomu ze svých soupeřů. To mě nakopne. Přibližování vypadá krok za krokem rychlejší. Jenže brzy následuje opuštění louky přes rigol a stoupání na Novinu. Sotva lapám po dechu. Ten sníh na té louce musel být zaručeně kyselý, protože stejně se cítím i já. Můj soupeř se mi na necelé dva kilometry dlouhém stoupání s převýšením asi 120 m zase vzdaluje.
Začátek stoupání se zdá být ještě v pohodě, ale brzy, aniž bych opustil silnici, vběhnu do koryta nového Novinského potoka, místními zcela jistě přezdívaného Noviňák. Navíc je to koryto zcela ledové, jakoby se tu snad chystal další díl akce Red Bull Crashed Ice. Zjednodušeně řečeno silnice zmizela pod ledovým příkrovem jen sem tam drobně pocukrovaným štěrkem a k tomu všemu se nám pod nohama valí proudy vody.
Nejen, že se mi můj soupeř vzdaluje, ale brzy slyším za sebou supění a dusot. Někdo musel zaspat. Dobíhá mě Jarda N. Když mě s lehkostí míjí, vede monolog jako na divadle: "Tak co? Jak se běží? Jak se běží do kopce? Jako do kopce, viď?"
No nezabili byste ho? Jenže já mám sotva sílu běžet... :o) Brzy se mi naštěstí vzdaluje a dobíhá i Radka O. běžícího nějakou stovku metrů přede mnou. Ještě na něj volá, že ho má a pak přechází do chůze. Když ho předbíhám, mé výše zmíněné nutkání ještě roste. :o) Nakonec "doběhne" jedenáct minut za mnou.
Ledovým korytem jsem se vyškrabal nahoru a teď se to snažím hlubokým sněhem pustit dolů. Netrvá to dlouho a cestu mi překříží povalený strom. Vím o něm, před čtyřmi dny jsem si to tu byl proběhnout. Jenže tentokrát je rychlost vyšší a já nějak neodhadnu oběhnutí a fláknu sebou na bok. Už nemám mokro jen v botách. Teď už mám mokré prakticky všechno. I to, co jsem dosud nestihl propotit.
Jsem zpátky na cestě. Tady občas běhám 1300m úseky. Tedy když je sucho. Teď přeskakuju jednu louži za druhou. Přesto je ale vidět, že to tu mám naběhané. Pomalu se přibližuju k Radkovi. Dotáhnu ho těsně před přeběhem hlavní silnice směřující na Podstrání. Vyběhneme krátký kopeček a vbíháme okolo závory na cyklostezku vedoucí kolem jezera Michal. Tady ta bílá mokrá kejda ještě úplně nezmizela, přesto se rozhodnu to z kopce pustit a dělám si rozhodující náskok na Radka. U potoka si dám pozor a dostanu se přes něj suchou nohou. (Tedy nohy mám mokré už přes čtyřicet minut, ale prostě se mi podařilo nešlápnout do koryta. :o) Už jen tunel pod šestkou a blížím s k cíli. Rád bych odbočil na cyklostezku, ale pořadatel mě nenechává. Sice bych si na ní naběhl nějakých sto metrů navíc, ale určitě by to bylo rychlejší než prohumusit mokrou břečku a bláto okolo zahrádek.
Ještě drobné zrychlení na asfaltu a jsem v cíli. Čas 44:20 je sice o více než minutu pomalejší času loňského, ale dnešní trať byla zatraceně těžká. Loni bylo sucho, žádný sníh, žádný led, žádná břečka, žádná valící se voda... Zdá se, že by to mohlo být dobré. Jen kdyby mě odpoledne šíleně nerozbolela achilovka. Jak říkám, nejsem běžec do terénu, jsem běžec silniční.
A Dáša? Jak mi sdělila v cíli, patnáct minut usilovně běžela a dvacet pět minut usilovně držela sr..ku. Přesto se nějakou shodou okolností dostala na pomyslnou bednu. Tedy jen proto, že dvě veteránky byly zařazeny do kategorie Ž34.
koyama
Žádné komentáře:
Okomentovat