Zdá se, že taťka se k tomu nějak nemá, takže byste se ani nedověděli, že jsem si po nějaké době opět vyskočil na bedýnku.
Do Kadaně jsem se docela těšil. 300 metrů je trať pro mě jako dělaná. Fakt nemám rád ty kraťoučký. Já si ten běh potřebuju pořádně užít, okouknout ostatní, kteří se mnou běží, travičku a ptáčky okolo a tak.
Takže Běh do Zásady jsem si opravdu užil. K otočce jsem letěl jako vítr. Zpátky už to šlo ztuha, ale běžela se mnou maminka, a tak jsem to zvládl až do cílového kopečku. Taťka říká, že čas 1:52 na 300 metrů je moc pěkný a tu medaili jsem si prý fakt zasloužil.
Brzy po mně běžel i taťka. Běžel sice až do Zásady, ale tam, kde jsme na něj s maminkou čekali, vypadal nějak kysele. Snažil se dohnat Milana, který běžel před ním a prý chvílemi měl před očima jenom tmu. Tomu moc nerozumím, protože sluníčko pálilo a bylo skoro v nadhlavníku. Nakonec toho Milana předběhl, ale ještě větší radost měl z ceny, kterou vyhrál v tombole. Je to bílé víno s vinětou Běhu do Zásady. Usmíval se na tu lahev, jakoby to ani nebyl suchý Müller-Thurgau, ale minimálně šťáva vymačkaná z tréninkových plánů Bohdana Müllera.
V neděli jsme pak jeli do Chebu na Zlatou míli. Taťka si liboval, že kratší trať to bude něco pro něj, ale na mě je naopak šedesátka moc krátká. Navíc jsem teď v takovém hloupém věku. Už nejsem tak úplně nejmladší, ale mezi těmi trošinku staršími zase nejmladší jsem. Všichni jsou tam o hlavu větší a mají oproti mně hróóózně moc dlouhé nohy. Ale i tak jsem na šedesátce v Chebu zabojoval a poslední (byť nejmladší v kategorii) jsem v čase 22,42 neskončil. Taťkovi to taky docela šlo, běžel pěkně, jen mu bylo líto, že nezaběhl pod šest minut. Ale pak by zase dostal tu bramboračku nebo jak se tomu říká, a to je snad lepší skončit pátý.
Z výsledků jsme potom zjistili, že kdyby běžela maminka, jakýkoliv z obou závodů, mohla dostat medaili taky a v Kadani mohla stát na bedně dokonce s reprezentantkou. No jo, no. Když ale hlídací dědečkové a babička měli zrovna svůj program.
Do Kadaně jsem se docela těšil. 300 metrů je trať pro mě jako dělaná. Fakt nemám rád ty kraťoučký. Já si ten běh potřebuju pořádně užít, okouknout ostatní, kteří se mnou běží, travičku a ptáčky okolo a tak.
Takže Běh do Zásady jsem si opravdu užil. K otočce jsem letěl jako vítr. Zpátky už to šlo ztuha, ale běžela se mnou maminka, a tak jsem to zvládl až do cílového kopečku. Taťka říká, že čas 1:52 na 300 metrů je moc pěkný a tu medaili jsem si prý fakt zasloužil.
Brzy po mně běžel i taťka. Běžel sice až do Zásady, ale tam, kde jsme na něj s maminkou čekali, vypadal nějak kysele. Snažil se dohnat Milana, který běžel před ním a prý chvílemi měl před očima jenom tmu. Tomu moc nerozumím, protože sluníčko pálilo a bylo skoro v nadhlavníku. Nakonec toho Milana předběhl, ale ještě větší radost měl z ceny, kterou vyhrál v tombole. Je to bílé víno s vinětou Běhu do Zásady. Usmíval se na tu lahev, jakoby to ani nebyl suchý Müller-Thurgau, ale minimálně šťáva vymačkaná z tréninkových plánů Bohdana Müllera.
V neděli jsme pak jeli do Chebu na Zlatou míli. Taťka si liboval, že kratší trať to bude něco pro něj, ale na mě je naopak šedesátka moc krátká. Navíc jsem teď v takovém hloupém věku. Už nejsem tak úplně nejmladší, ale mezi těmi trošinku staršími zase nejmladší jsem. Všichni jsou tam o hlavu větší a mají oproti mně hróóózně moc dlouhé nohy. Ale i tak jsem na šedesátce v Chebu zabojoval a poslední (byť nejmladší v kategorii) jsem v čase 22,42 neskončil. Taťkovi to taky docela šlo, běžel pěkně, jen mu bylo líto, že nezaběhl pod šest minut. Ale pak by zase dostal tu bramboračku nebo jak se tomu říká, a to je snad lepší skončit pátý.
Z výsledků jsme potom zjistili, že kdyby běžela maminka, jakýkoliv z obou závodů, mohla dostat medaili taky a v Kadani mohla stát na bedně dokonce s reprezentantkou. No jo, no. Když ale hlídací dědečkové a babička měli zrovna svůj program.
Výsledky: Běh do Zásady a Zlatá míle.
koyama-boy
Žádné komentáře:
Okomentovat