Z rodinného šuplete: První maratón

Napadlo mě, že by se hluchá místa na tomto blogu dala vyplnit archivními články, napsanými tehdy jen tak. A protože potenciální čtenáři tohoto blogu mohou mít ještě v živé paměti Prague International Marathon a pro mnohé to byl maratón úplně první, je nasnadě, že použiji článek o mém prvním maratónu, o PIMu 2004.

---

Po tom, co jsem prodělal v rámci přípravy na svůj první maratón, jsem se mylně domníval, že už mě nic nemůže překvapit. V rámci přípravy jsem totiž prodělával velké potíže se zažíváním, musel jsem dávat odpočinout bolavým kolenům a neustále obměňovat trénink kvůli bolestivému prsteníčku levé nohy. Aby toho nebylo málo, 8 dní před maratónem jsem si na závodech v Nýřanech vymknul palec levé nohy a ďábelsky si sedřel kolena. Omezil jsem tréninky masíroval palec kostivalem, ledoval a postupně jsem dal palec ze zduřelé modročerné masy do pořádku alespoň natolik, že připomínal - snad i lidský - prst. Kolena se nakonec ukázala být jen kosmetickou záležitostí.

Před prvním maratónem v životě jsem byl docela slušně nervózní. Nejenže jsem se špatně vyspal, ale i když jsem vystál frontu na přistavené záchodky, nebylo to k ničemu. Vlastně bylo. Získal jsem tím slušnou ztrátu na čelo startovního pole. Chůze ke startovní bráně mi tak trvala 3 minuty a 48 vteřin. To by nebylo zdaleka to nejhorší, v reálném čase se tahle ztráta odečte. Ale to obíhání běžců mě stálo jenom na třetí kilometr více než půldruhé minuty ztráty na plánovaný čas. A při maratónu se ztráta hned od začátku dohánět nesmí. A já se o to, bohužel, alespoň trochu snažil.

Na třetím kilometru jsem odhodil starou mikinu, kterou jsem měl, jen po tu dobu, než se pořádně zahřeji (protože bylo skutečně chladno). Jakmile jsem se mikiny zbavil, začal vát nehorázně studený vítr a mě trvalo celých 10 minut než jsem se skutečně jakžtakž zahřál. To však byla jen předzvěst horších časů.

Zhruba někde kolem čtrnáctého kilometru, kdy už mne přestal bolet prsteníček, který začal bolet kolem kilometru šestého, a kdy už se pomalu ale jistě začalo ozývat levé koleno, přišla první vydatná přeháňka. Přidal se k ní celkem slušně silný vítr, který nás trochu pokropil vodou z Vltavy, a tak zkompletoval celkovou vlhkost běžců na 100%. Pak už se vlastně po dobu celého běhu nevyčasilo. Střídavě poprchávalo, pršelo nebo, s prominutím, chcalo. A to, co jsme nedostali z nebes, na Strakonické bohatě vynahradila okolo projíždějící auta.

Za půlmaratonem, tak jak jsem to měl v plánu, jsem trochu zrychlil. S tím, že se pokusím vydržet v tomto rychlejším tempu až někam k 35.kilometru, kde, čímž mě všichni strašili, vytuhnu. Jenže zrychlení jsem udržel jen do třicátého, kde jsem se opět vrátil k tempu, kterým jsem běžel první půlmaratón. Ale ne na dlouho. Už na třicátém čtvrtém mi začaly docházet síly. Postupně jsem tvrdnul až jsem běžel kilometr téměř za šest minut. Jakoby mi někdo ukradl nohy a vyměnil je za nějaké cizí, netrénované, ulité z nejkvalitnějšího olova. To už jsem na občerstvovačkách používal i houbičky. Ne abych si omyl obličej nebo hlavu (7°C je na takové blbosti příliš chladno), ale abych si "oledoval" už hodně bolestivé koleno. Také mě příliš neposlouchalo pravé lýtko. Přesto jsem se pokusil zmobilizovat na Karlově mostě všechny síly a rozeběhl jsem se rychleji. Doslova jsem letěl, předháněl jsem jednoho běžce za druhým. Když jsem se po kilometru podíval na stopky, zjistil jsem, že zrychlení bylo o pouhých 15 sekund. Tohle zjištění srazilo mou morálku na bod mrazu. Na kostkách v centru Prahy mě bolely plosky nohou a trochu mě začínala táhnout třísla. Při každém pohledu na hodinky mi mezi lopatkami vystřelila prudká bolest, která se vehementně snažila rozšířit do celých zad. Poslední kilometry byly, i přes povzbuzování známých i neznámých, nekonečné. Mezi 39. a 40. kilometrem bych přísahal, že už musím každou chvílí na čtyřicítce být, ale když jsem překontroloval čas, zjistil jsem, že od devětatřicátého běžím teprve dvě a půl minuty.

Všechno se to ale zlomilo na Pařížské ulici. Když jsem před sebou uviděl tabuli označující 42.kilometr, začaly se mi do očí hrnout slzy. To dojetí mě málem složilo. Trvalo jen asi deset vteřin, ale byla to velká emoce. Potom jsem opustil své tělo. Alespoň mi to tak připadalo. Jakoby za mě běžela má duše. Tělo přestalo bolet a všechno dokonale fungovalo. Těch posledních dvě stě metrů, byly nejkrásnější metry, jaké jsem kdy běžel. Kostky, nekostky, zima, nezima, déšť, nedéšť, únava, neúnava. 42.kilometrů za sebou určitě nemůžu mít. Ruce letí nad hlavu, gesto, které by mě ještě před pár stovkami metrů dočista složilo. Pípnul čip, zastavil jsem stopky, předali mi medaili. Opravdu jsem to celé uběhl? Vždyť já jsem ani jednou nezastavil a jsem celkem v pohodě. Ve frontě na občerstvení slyším věty jako: "Už nikdy." Ale já se cítím dobře. Samozřejmě mě všechno bolí, ale čekal jsem to horší.

Jediné, co mi kazí dojem z prvního maratónu, je fronta na vrácení čipu. To je také to jediné, co bych organizátorům vytkl. Nechat stát několik desítek promoklých, prokřehlých a unavených maratónských elévů tři čtvrtě hodiny ve frontě na chladném větru je opravdu příliš. Rozhodně tím další běžce pro tuhle disciplínu nezískají. Zuby mi cvakají a já si slibuji, že tohle se někdo musí dozvědět. Nejen o té frontě na čipy, ale i o tom, jaký je doběh prvního maratónu zážitek. Jsou to nezapomenutelné zážitky, které vám dodají sebedůvěru i do obyčejného života. Zjistíte, že nejen vaše tělo, ale hlavně vaše mysl zvládne daleko více, než jste se doposud domnívali.

Myslím, že osm z deseti maratónců určitě doporučuje. (napsáno v květnu 2004)

koyama