sobota 30. června 2007

Z rodinného šuplete: Druhý maratón

Jak jsem běžel svůj druhý a (zatím) poslední maratón.

Druhý maratón v životě i v loňském roce jsem se rozhodl běžet hlavně pro třetí místo ve Sport Rubeš běžecké lize regionu Karlovy Vary a Sokolov (za uběhnutý maratón 42 bodů - maximálně 2 bodované v sezóně). Dlouho jsem váhal, jaký maratón mám běžet, až jsem to téměř pro....váhal. Nejdříve jsem myslel, že bych se mohl nějakým (později už spíše zázračným) způsobem dopravit na Dresden marathon konaný po půli října. Nestalo se tak. Zavrhl jsem i Pražský maratón ve Stromovce a nakonec jsem měl strach odjet na Horolezecký krosmaratón do Sosnové u České Lípy. Bál jsem se totiž, že přijdu o příliš mnoho bodů ze souběžně konaných závodů zmíněné ligy.
Musel jsem vzít zavděk téměř nejvzdálenějším místem od Sokolova, kde se maratón v ČR běhá, totiž slezskými Kravařemi. Nejprve jsem v sobotu s největším sebezapřením odklusal Běh 17.listopadu v Ostrově nad Ohří. Takto pomalu jsem snad neběhal ani v dobách, kdy jsem vůbec netrénoval. Ještě týž den jsem náležitě vybaven nasedl do rychlíku jedoucího až na Slovensko. "Recepční" mého vagónu na mě něco vyhrkl. Dal jsem mu tedy potvrzení o rezervaci lůžka. "Lístek!!" pravil neomaleně. Dal jsem mu ho, on se do něj podíval, ale jakoby mu nestačil. "Občanský průkaz! To vám mám všecko říkat?!" Jako kdybych jezdil lůžákem každý den. Dal jsem mu i tu občanku a on mi za ní dal malý zelený ručníček, či spíše jakýsi slinták. Vlastně mi ho jen půjčil. Ráno jsem ho musel vrátit a (asi za něj) jsem dostal nazpět svou "totožnost" spolu s jízdenkou.
Po mírných potížích s drzým zaměstnancem drah jsem se tedy ubytoval ve spacím kupé, najedl se sladké rýže s mrkví a se skořicí a zalezl jsem s knížkou a rádiem pod peřinu. Doufal jsem, že mě drncání a pohupování vlaku brzy ukolébá k spánku, ale kýžená dřímota se ne a ne dostavit. Drncání a rachocení mě spíše budilo, a tak jsem zmíněnou knihu přečetl prakticky celou. Později v noci (spíše k ránu), když už mě náhodou nevzbudil skřípot brzd, s neúprosnou jistotou za něj přebíraly tuto službu nádražní tlampače.
Brzo ráno jsem se ze spánku-nespánku probudil, ještě ve vlaku jsem se nasnídal a vystoupil jsem v Ostravě-Svinově. Tam jsem nasedl do motoráku s cílovou stanicí v Opavě. Ten ale musel čekat na rychlík bůhví odkud. Zpoždění narůstalo a s ním i má nervozita. Do startu maratónu bylo ještě moře času, ale spoj z Opavy do Kravař byl vlastně už virtuálně fuč. Lil jsem do sebe litry zeleného čaje, abych se probudil. Teprve teď zabíralo neexistující pohupování motoráku, který pořád stál ve stanici Ostrava-Svinov. Pak se konečně začal pohupovat doopravdy. Postupně stahoval ztrátu (občerstvovací:-) stanici za stanicí. Někteří běžci však nápor na nervy nevydrželi a vystoupili v nějaké pr.... vesnici, odkud se hodlali přemístit do Kravař pěšmo. Přece se nebudu před maratónem unavovat pěší chůzí, řekl jsem si a vytrval jsem. Nakonec jsme se dokolébali do Opavy včas. Přesně dvě minuty před odjezdem vlaku do Kravař.
Odtud už cesta trvala jen chvíli. Za okamžik jsme vystupovali na malé zaplivané zastávce. V průvodu dalších maratónců jsem směřoval k Bully aréně. Od Karla Ligockého jsem se cestou dověděl, že se chystá pokořit dvousetkilometrovou hranici na bruslích za dvanáct hodin (o velikonočním víkendu se mu podařilo ujet přes 209 km). Byla zima, že by se dalo bruslit už teď. Na průčelí hokejové haly svítilo digitálně -1°C. Šatny v hale byly prostorné, hokejové. K dispozici záchody, sprcha. Jako třešnička navrch možnost shlédnout hokejový zápas nějaké místní ligy.
Na startu maratónu byl jasný favorit "Mireček" Mulugeta Serbessa. Na startu maratónu bylo několik ultramaratónců. Na startu maratónu bylo 0°C. Odstartovat maratón měla "Misska" Monika Žídková, která zde žije, ale asi na ni byla teplota na nule příliš velkou zimou, takže se neukázala.
Po startu se běžel jeden okruh městem. Přes zámecký park (tam jsem si hned musel odskočit), kolem jednotlivých odpališť golfového hřiště (z důvodu svéhlavosti většiny maratónců často i přes zákaz skrze ně). Potom následoval velký okruh přes okolní vísky a vesnice. V místních polích a lukách to nehorázně fičelo a pot místy skoro přimrzal na oblečení i těle. Teplota ani v nejteplejší okamžik závodu nevystoupila nad 4°C a vítr dodával té zimě pořádné grády.
Někde okolo dvacátého kilometru začala silnice slušně stoupat, připravujíc se na to, že začne brzy padat zpátky do Kravař. Na stejné metě byla menší bloudící vložka, na které se nikdo neztratil, jen my, kteří jsme běželi přesně podle šipek, jsme si naběhli nějakou tu stovku metrů navíc, oproti těm zbloudivším. Následovala další z občerstvovacích stanic. Napil jsem se a do ruky si vzal pár piškotů. Ty jsem už za běhu začal ládovat. Už to nikdy neudělám. Už nikdy piškoty za běhu. Malá částečka piškotu se mi totiž dostala do průdušnice a ta to nemínila nechat jen tak. Rozchrchlal jsem se jako starý tuberák a kašle jsem se nezbavil po následujících pět minut. Dalších zhruba pět minut jsem ještě slušně pokašlával. Mezitím jsem odpadl ze skupinky, se kterou jsem doposud běžel a musel jsem počkat až mě doběhnou další běžci. V tuhle chvíli nemělo smysl běžet sám.
Brzo potom byla na řadě terénní vložka lesem. Už unavené nohy trpěly a začaly se vzpouzet křečemi. Po mírném zpomalení jsem křeče zapudil. Když trasa vyběhla z lesa, začala se silnice svažovat ke Kravařům. V Kravařích jsme se opět napojili na již jednou běžený městský okruh. Těsně za zámeckým parkem s golfovým hřištěm jsem se začal nehorázně trápit. Bylo to ale o mnoho dále než na PIMku. Psala se půle mezi třicátým šestým a třicátým sedmým kilometrem. Přes veškeré úsilí jsem ale začal ztrácet kontakt se všemi běžci běžícími přede mnou a několik dalších mě ještě přefrčelo zezadu.
Po chvíli se konečně cesta stáčela doleva ke kostelu, který jednoznačně značil blízkost Bully arény, na jejímž parkovišti byl cíl maratónu. Cílová rovinka. Dlouhá, ale přesto jsem z posledních sil zafinišoval. Doběhl jsem ještě jednoho maratónce a už jsem se jal zdvihat ruce ve vítězném gestu, když mi časoměřič nekompromisně nařídil oběhnout parkoviště. To je těch přebývajících dvě stě metrů nad magických 42 km. Chtěl jsem mu říct, ať si trhne nohou, ale neudělal jsem to. Oběhl jsem parkoviště. Vlastně to už ani nebyl běh, spíše takové šourání. Stopky se mi zastavily na čase 3:37:28. Bez vítězného gesta jsem se urychleně zdekoval do útrob Bully arény s vidinou teplé šatny, teplé sprchy a (obvyklých, nezdravých, mnohdy i nechutných) teplých párků.
Najedený, vysprchovaný a převlečený (už ani nevím jestli přesně v tomhle pořadí) jsem se zúčastnil vyhlášení a pak jsem vyrazil na cestu k zaplivané železniční zastávce. Odtud motorákem do Opavy, následně Ostravy a pak vlakem Intercity do Prahy. Ve vlaku jsem se snažil přesvědčit vítěze Slezského maratónu (Mulugetu Serbessu), aby přijel na naší Královskou pětimíli, když má takovou obrovskou touhu podívat se do Karlových Varů, ale odpovědí mi bylo, že je to pro něj příliš brzký termín a i docela krátká trať.
V Praze jsem se kousek přemístil Metrem a nastoupil do autobusu na Karlovy Vary. Tam jsem pak zavolal Dáše, ať pro mě přijede. Jenže v noci mrzlo a navíc Dáša to prostě s tím naším Favoritem neumí, takže nenastartovala. Musela mi objednat taxi a to se brutálně prodražilo (téměř 500,- Kč). Zisk 42 bodů do ligy a nepatrné zlepšení osobního rekordu mě tak stály více než 1500,- Korun českých. Ale závod to na druhou stranu nebyl špatný a kdy se zase dostanu na Moravu, abych si tam tři a půl hodiny zaběhal? (uběhnuto v listopadu 2004; napsáno v dubnu 2005)
koyama

2 komentáře:

  1. Hlavou mi to na malou chvíli proběhlo. Schovat sportovní kabelu (ani jsem neměl batoh)do úschovny na nádraží a vyrazit. Pak jsem to ale honem zapudil a přemýšlel, kterého z kamarádů bych obtěžoval. Jenže volej si na odvoz někoho kousek před půlnocí. Uvažoval jsem i o stopu, ale pak zavrhl i to. A Dáša na mě byla tak hodná, že mi zavolala varské taxi, abych nemusel dlouho čekat (byla fakt kosa). Když jsem se pak bavil s jedním sokolovským taxikářem, řekl mi, že K.Vary a zpět jezdí za tři stovky. Od té doby mám na něj číslo v peněžence (protože ve Varech i pracuju).

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj,pěkné čtení :-)To jsi měl dát z Varů domů jako výklus po maratonu...tahle rozmařile rozhazovat :-(Pravda-kam s baťohem...mapo

    OdpovědětVymazat