Desetiboj po porodu

V loňském roce jsem šla svůj první atletický desetiboj. Tři měsíce po porodu! Pro mě to byl loni obrovský životní zážitek, ale teprve srovnání s desetibojem po roce je, myslím, zajímavé i pro vás. V televizi vídáme naše skvělé české desetibojaře s výkony nad 8500 bodů. Já jsem loni nasbírala sotva desetinu světového rekordu - pouhých 902 bodů.

Proč jsem do toho šla tak brzy po porodu?

V průběhu celého těhotenství jsem musela vynechat veškeré sportování (přičemž plavání ve třetím trimestru už za sportování příliš nepovažuji). A i přestože jsem rodila císařským řezem, snažila jsem se co nejdříve vrátit k běhání. V sedmém týdnu po porodu jsem začala poklusávat. Zkouška výmyku týden před desetibojem byla neúspěšná. První ročník desetiboje pro veřejnost jsem v předchozím roce jen sledovala, protože jsem byla týden po 24 hodinovce. Tentokrát jsem se cítila v lepší kondici. Chtěla jsem se odreagovat od kolotoče kojení, přebalování, řvaní Matouška, praní, žehlení atd. Navíc jsem věděla, že na desetiboj také přijdou další kamarádky a kamarádi a bude bezva zábava.

Poprvé: Vzpomínala jsem, jak mi všechny ty disciplíny na základní či střední škole šly, resp. nešly. V hodech jsem byla vždy bezkonkurenčně poslední. Při skoku do výšky jsem spadla na železnou tyč, která měla představovat laťku a od té doby jsem ke stojanům vždy jen přiběhla a rukou máchla po laťce. 1500 m jsem absolvovala pokaždé s astmatickým záchvatem. To už mám teď díky léčbě pod kontrolou a díky běžeckým zkušenostem jsem si myslela, že by pro mě měla být závěrečná disciplína největším příslibem bodů.

Letos: Věřím, že můj mizerný loňský výkon 902 bodů, snadno překonám, dokonce uvažuji o hranici 1500 bodů. Zúčastnila jsem se tří atletických tréninků - skok o tyči, skok do výšky a vrh koulí. Na prvním tréninku skoku o tyči jsem několikrát skončila v šuplíku, pořád mi nějak nevycházel odraz správnou nohou. Asi po 15 pokusech jsem se konečně dostala alespoň na duchnu. Smiřovala jsem se se znovuobjeveným faktem, že nejsem žádný talent, ale že jsem drilovací typ. Na druhém tréninku skoku o tyči jsem změnila držení tyčky při rozběhu pravou za levou ruku a skákala jsem druhou stranou okolo tyčky. Na duchnu jsem se dostala už asi v pátém pokusu. Po dalších deseti jsem přeskočila tréninkovou gumu ve výšce 1 bodu v desetiboji. Zaradovala jsem se, že strach z rozběhu proti "zdi" je už pryč. Bohužel, tři poslední pokusy jsem skončila opět v šuplíku. Výmyk tři dny před desetibojem jsem udělala bez problémů. Co se týká běhů - na 100 m i 1500 m věřím ve zlepšení, proč by také ne, když celý rok běhám.

Poprvé 100 m: První disciplínou je běh na 100 metrů. Co by se na tom dalo zkazit? Hlavně nezaspat na startu a co nejrychleji vyrazit. Zaklekla jsem do startovních bloků a čekala na startovní výstřel. Výstřel, odrazím se a nohy nestíhají a padám k zemi. Cestou na zem si ještě říkám - a desetiboj je v p....i. Naštěstí se ozval 2. výstřel a start se opakoval. Chtěla jsem víc, než jsem mohla. Na druhý pokus jsem dala startovní bloky na stranu a po výstřelu jsem se rozběhla jako při běhu na 3 km. Asi po 20 metrech jsem zrychlila a začala dobíhat svou běžeckou soupeřku Radku Havlíčkovou. Najednou se mi ale podlomily nohy a já byla ráda, že jsem se znovu nevyválela a do cíle doběhla poslední za prachmizerných 18,8 s.

Letos 100 m: Na startu 100 m zjišťuji, že moje kamarádky Radka a Lenka, které měly přijet a s kterými jsem chtěla soupeřit, nepřijely. Nestydím se srovnávat s veteránkami, neboť příští rok se již budu řadit mezi ně. Nestydím se srovnávat s dorostenkami a žákyněmi, protože snad všechny jsou vyšší než já (mám jen 154 cm, 46 kg), což je v řadě disciplín výhoda, ale hlavně, všechno to jsou atletky. Jen naše kategorie žen je celá "open", neboť jsme všechny 4 neatletky. 100 m běhu zvládám tentokrát za 16,9 s, jsem sice poslední 14., zato mám o 145 bodů víc než loni. Ač jsem vůbec netrénovala rychlost, přeci jen je kondice i pro sprint o dost lepší rok po porodu.

Vzhledem k tomu, že přijelo přes 60 lidí, pořadatelé rozdělili účastníky na 2 skupiny a naše skupina šla pořadí disciplín ženského desetiboje, což znamená, že běhy zůstávají stejně, ale technické disciplíny se jdou první den disk, tyčka, oštěp. Bohužel, jsme se s manželem tedy míjeli a jen když jsem brzy vypadla na tyčce a výšce, odběhla jsem jej a kamarády fotit. Jelikož on brzy v těchto disciplínách nevypadával, jsme na fotkách já a Dita málo. Ani navzájem jsme se nestíhaly fotit, protože jsme šly na řadu hned za sebou.

Poprvé hod diskem: Učila jsem se disk držet a vypouštět ve správné rotaci. Ať jsem při svých závodních třech pokusech dělala, co jsem dělala, dopadal sotva kousek od kruhu. Nejdále jsem hodila 9,55 m.

Letos hod diskem: Kvůli mnoha účastníkům se nedostávalo na výklad a ukázku techniky, tak jako v předchozích letech a tak jsem začala dělat chytrou a Ditě, která šla desetiboj poprvé jsem ukazovala, jak se asi má diskem házet. Zlepšila jsem se na 12,90 m, což je o 56 bodů a měla velkou radost. Těžko říct, zda jde o zlepšení díky technice nebo díky zpevněnému tělu (přeci jen diskařky v televizi mají dost mohutné postavy, tak asi ty svaly hodně potřebují).

Poprvé skok o tyči: Pořadatel Milan se nám hodně věnoval a trpělivě vysvětloval a ukazoval, jak se skáče o tyči. Malinkatou strouhu bych asi přeskočila. Laťku nasadili ve výšce 1 bodu, což je asi 15 cm nad duchnou. V závodních třech pokusech jsem se postupně vypracovala až na duchnu, bohužel jsem nohama skočila před laťku a bylo vymalováno. V klidu jsem pak 45 min. kojila Matouška.

Letos skok o tyči: Trénink jsem ocenila, neboť jsem bezpečně skočila po tyčce, která byla vhodná pro mojí váhu. Nás muších vah bylo poskrovnu, takže jsme se o tyčku střídaly s Ditou. Rovněž jsem věděla odkud začít rozběh, aby mi krok vyšel. Základ o výšce 102 cm jsem skočila až napotřetí. Oddechla jsem si, že jsem to i s pokusy přípravnými zvládla už na pátý pokus - oproti tréninkovým 15. Pořadatelé nám radili a odchytávali nás, když jsme padali mimo. Mě říkali, že mám nejrychlejší první 3 kroky rozběhu a před šuplíkem se v podstatě zastavím. Radili, že bych měla mít ty poslední kroky nejrychlejší. No, ono se snadno říká, hůř dělá. Další 3 výšky jsem šla napoprvé. Byla jsem v eufórii a povzbuzovala ostatní. Ta atmosféra ale byla lepší loni, tam tleskali a povykovali všichni. Tady to všichni prožívali jen ve své skupince. Tak alespoň s Ditou jsme sdílely radost a plácly se do rukou. To, že jsem nedala na radu Milana a Libora, se projevilo na výšce 142. Tam už jsem se ze zastavení nevyhoupla. I tak to byl pokus nadějný a tyčky už se nebojím. Za výkon 132 cm jsem získala 47 bodů. Jestli půjdu desetiboj za rok, určitě vidím tady možnost zlepšení, hlavně jestli ještě trochu posílím břicho, abych nahoru vytáhla zadek.

Poprvé hod oštěpem: I v této disciplíně jsem byla jako obvykle poslední. Co bych taky za výkon 13,05 m chtěla.

Letos hod oštěpem: Loni na podzim jsem zkoušela vrhačský pětiboj. Člověk by řekl, že bych se s každou příležitostí házet měla zlepšovat. Ale při pětiboji jsem hodila oštěpem pouhých 9,59 m, tak jsem se bála horšího výkonu i letos. Zbytečně. První den mi vycházel a pořád jsem se zlepšovala. Prvním hodem jsem hodila nejdál a to na vzdálenost 16,03 m, což je o 55 bodů více než loni. Dokonce jsem porazila i některé své soupeřky a nebyla poslední.

Poprvé 400 m: Vídám v televizních přenosech, jak je běh na 400 m zrádný. Kdo přepálí začátek, vytuhne na konci a ostatní ho smetou. Přidělili mi vnější dráhu, takže jsem neviděla své soupeřky a nezbývalo než běžet co to dá. Samozřejmě na 250 m jsem začínala mít dost a v cílové rovince jsem koulela očima a myslela, že se zastavím. Ale v cíli mi čas 89,6 s stačil na 4 body a 2 holky, co mi to na 100 m nandaly s ohromnou parádou, zůstaly za mnou a čas jim dle tabulek nestačil ani na 1 bod.

Letos 400 m: Nastupovala jsem ve vnitřní dráze a obě - Ditu i Aničku jsem viděla před sebou. Anička to rozeběhla jak dvoustovku, tak mi to přišlo rychlé. Když jsem byla na úrovni 250 m, zaběhla za zatáčku a už jsem jí měla mimo dohled. Docházely mi síly, ale zdálo se, že se přibližuji Ditě a to mě povzbudilo ke zrychlení. Nakonec mi to nestačilo a doběhla jsem 1,8 s za ní. Z času 84,2 s jsem nebyla moc nadšená, myslela jsem si, že se zlepším o víc. Pár vteřinek ale i tak dělalo 45 bodů.

Poprvé 100 m překážek: To jsem dopředu věděla, že ani nezkusím. Překážky jsou mi skoro do pasu, takže bojim-bojim. Postavila jsem se na start kvůli pravidlům, ale o nic jsem se nepokoušela. NF znamená 0 bodů, ale taky 0 dalších zranění, přeci jen odřené koleno z prvního dne mi stačilo.

Letos 100 m překážek: Jirka mi před desetibojem sestavil plán, kde byly tři úrovně výkonů - reálný, "když vše vyjde" a "trocha fikce". Přestože se už po fyzické stránce cítím v kondici jako před porodem, nevěřil reálně ani Jirka, že to zaběhnu. Ve sloupečku "když vše vyjde" tam měl pro mě čas 26 s, což je za 2 body. Rozběhávala jsem se před startem, jako že odstartuji a vrhnu se do překážek. Ale já neměla odvahu se rozeběhnout a skočit ani ty menší, co si to na nich zkoušely dorostenky. Zlepšení se tedy nekonalo, opět 0 bodů. Tak kvůli tomuhle strachu asi budu muset na nějaký atletický trénink.

Poprvé skok daleký: Na střední škole jsem snad skočila 330 cm, tak jsem samozřejmě očekávala, že bych mohla 3 metry dát. Nějak mi nevycházely kroky. Navíc jsem se bála, že upadnu do písku a do zakrvaveného kolene se mi zadře písek. Teprve ve třetím pokuse jsem se odrazila správnou nohou a unavenýma nohama skočila 271 cm, aniž bych si klekla nebo sedla.

Letos skok daleký: V pokusném skoku mi rozběh vyšel dobře, takže jsem botu, která mi označovala začátek rozběhu, neposunovala. Vzhledem k tomu, že mě rozběh docela vyčerpal, jsem už šetřila síly na měřené pokusy. Navíc jsem se nějak nedokázala vecpat mezi rozeskakující se mládež. Při prvním ostrém pokusu mi nevyšly nohy a zadrobila jsem. Přešlap. Co mě to stálo sil a nic z toho. Pošoupla jsem si tedy botu asi o dva kroky dopředu, což bylo na úrovni dorostenky, která mi připadala velká jak já. Chtěla jsem nějaké body a tak jsem se rozeběhla na zajišťovák. Krok vyšel, platný pokus, 281 cm. Nic moc, ale je to lepší než drátem do oka. Tak do třetího pokusu dám vše, není na co se šetřit. Stehenní svaly už mě hodně pálily a při odrazu moc neposlouchaly, a tak to bylo míň než ve druhém pokuse. Chtěla jsem skočit 3 metry, ale tahle mizérie mi sebrala vítr z plachet.

Poprvé vrh koulí: Čtyřkilová koule je na moje párátka až dost. Přesto jsem si myslela, že když neustále zvedám čtyřkilové mimino, že to bude na výkonu znát. Nanečisto jsem si zkusila jen 1 pokus, chtěla jsem ušetřit síly. Na ostro jsem se zlepšovala každým pokusem. Výsledek 4,46 m je oproti dalším výkonům velmi skromný (už jsem, myslím, vyčerpala synonyma pro špatný), přesto jsem za něj dostala 175 bodů a to byl můj druhý největší příděl.

Letos vrh koulí: Už jsem vyléčená z představy, že když vzpírám desetikilové dítě, musí to být někde znát. Nalomená psychika ze skoku do dálky pracovala dál. Nejenže budu absolutně poslední z ženských, ale ani se nezlepším, jak jsem chtěla. Prvním pokusem jsem se sice zlepšila, ale Dita (taky s párátkama ;-) ) hodila snad o celý metr dál než já. V druhém pokusu jsem vrhla 473 cm. Tak do třetího můžu dát všechny síly. Koule vyletěla mimo výseč asi půl metru od pořadatele, který zrovna házející amatérce nevěnoval pozornost. Asi koukal po obnažených vnadných dorostenkách, které využívaly pražícího slunce k opalování.

Poprvé skok vysoký: Díky tomu, že nás soutěžilo víc kamarádek neatletek, jsem zapomněla na blok z dětství a nabíhala k laťce bez obav a klidně se na ní i vrhla. Párkrát jsem jí i přeskočila, vytvořila jsem si tedy, ostatně jako i ve většině jiných disciplín, osobák 102 cm. Šlo mi to celkem snadno a věřila jsem, že přeskočím i další výšku 107 cm. Ta už ale byla základní výškou i pro muže, kteří dokončili kouli po nás ženách. Muselo se tedy čekat, až se všichni rozeskáčou. Smůla pro mě, 107 cm jsem už nedala. Měla jsem dostatek času, než ostatní doskákali, na nakojení Matouška. Což bylo i dobře, protože jsem ulevila nalitým prsům a zároveň si odlehčila před čtvrtkou na závěr prvního dne.

Letos skok vysoký: Jeden trénink jsem absolvovala a v něm jsem škrtala zadkem 105 cm. Říkala jsem si, že při závodě pomůže adrenalin. Když jsem viděla, jak si všichni atleti při rozeskakování posouvají laťku na 120 a výš, nadhodila jsem, abychom začínali na 1 bodu, což bylo 76 cm. Počítala jsem s tím, že se na těch nižších výškách trochu rozeskáču, když jsem neměla moc příležitostí nanečisto. Dita to chtěla zkoušet parakotoulem (nanečisto skočila min. 120cm), to jí ale pořadatel nechtěl uznat, že to není žádná technika. Tak se honem musela přeučovat skákat z jedné nohy. Základní výšku 76 cm jsme obě skočily, tak jsme další vynechaly, abychom to moc nezdržovaly. Pro ní byla 86 cm poslední úspěšná výška, mě se zadařily ještě další 3. Skočila jsem 101 cm, ten 1 cm míň než loni znamená -7 bodů.

Poprvé 1500 m: Tak na tuhle disciplínu jsem se těšila nejvíc. A doufala, že se k ní dopracuju. Několik lidí se totiž během desetiboje různě zranilo. Sedřené koleno mi sice psychicky bránilo v jiných disciplínách, ale v běhu ne. Tady jsem porazila 3 holky a za čas 7:08 min. jsem získala 187 bodů - můj největší bodový příděl. Osobák mám 6:40, ale ten jsem zaběhla v tréninku, mimo pylovou sezónu a ještě v závěsu za kamarády.

Letos 1500 m: Ano i letos jsem se nejvíc těšila na poslední běh. Po brzkém opuštění výškařského sektoru jsem šla za Jirkou a fotila jejich hody diskem. Z vedra jsem byla hodně dehydrovaná. Předpokládala jsem, že je nejméně hodinu čas a tak jsem se napila a najedla co hrdlo ráčilo. Pořadatelé první běh vypustili ještě když muži usilovně bojovali v disku a v tyčce. Běžet v prvním běhu s Aničkou jsem tedy nemohla, to bych asi vrhla. Anička doběhla za 6:40 min., což byl i můj cíl. Asi hodinu poté jsme v dalším běhu stály na startu s Ditou, taky chtěla běžet na 6:40. Ale běhá 10 km za 47 min., což je o 3 min. rychleji než já, tak se nesmím nechat strhnout. Po výstřelu se startovní pole rychle roztrhalo a já sledovala Ditu z povzdálí. Zařadila jsem se za Jirku Nerada a to mi vyhovovalo. Rozpočítané tempo pod 7 min. jsme drželi s náskokem a já nemusela prorážet vzduch. I tak to bolelo! Né, že né!. Tempo jsme drželi i v dalších kolech a já se začala připravovat na závěrečné zrychlení. Ale Jirka N. nějak nezrychloval. Až v závěrečné rovince jsem tedy vyběhla do druhé dráhy a honem chtěla nahnat, co se dá. Můj Jirka na mě volal, že to dám pod 6:40. Na časomíru jsem neviděla, stál tam jeden z pořadatelů. Ale zafinišovala jsem hodně.V cíli jsem pak zjistila, že mi zbyly síly a že jsem před Jirku Nerada měla jít už před poslední zatáčkou, určitě bych urvala tak 5 s. Mám zlepšený osobák na 6:34,5 min., což je o 127 bodů víc než loni. V pořadí v ženách (vč. dorostenek atd.) jsem byla 6 (jinak nejlépe v oštěpu 10.). Ukázalo se, že mladým děvčatům patnáctistovka opravdu moc nesedí. A já byla ráda, že rok běhání je někde vidět.

Závěrem: Loňský desetiboj byl pro mě společenskou záležitostí. Znamenalo to dostat se mezi lidi a nemyslet na kupící se počůrané plíny. Matoušek byla moje omluvenka pro špatné výkony. Přestože byl celou dobu na atletickém oválu, byl hodný a vždy když zaplakal, ochotně přispěchala nějaká osoba, většinou z řad doprovodu závodících, a Matouška pohoupala. Byl po oba celé dny na čerstvém vzduchu. Ani o bacily jsem strach neměla, sportovci moc nemocní nebývají a když jsou, tak na závody nejdou. Po desetiboji jsem ale byla nesmírně unavená a namožené svaly a šlachy se regenerovaly snad týden. Po odřeném kolenu mám jizvu doteď. Těšila jsem se na další příležitost, kdy se budu určitě dobře zlepšovat.

Letošní desetiboj byl příslibem nových osobních rekordů, jak v jednotlivých disciplínách, tak v celkovém součtu. Celkově jsem se zlepšila z 902 bodů na 1400 bodů. V 8 disciplínách jsem dosáhla lepších výkonů. Matoušek už nebyl polehčující okolností. Po roce běhání jsem nazpět ve své předtěhotenské kondici. Přesto jsem byla nejhorší ze všech účastnic, které dokončily druhý den. Jen 2 byly neatletky, všechny ostatní měly již zkušenosti s nářadím a technikou. Dorostenky měly lehčí nářadí, ač byto vůči mě evidentně nepotřebovaly (byly o hlavu vyšší než já, o rozpětí paží a vyvinuté muskulatuře nemluvě). :o) V řadě disciplín mám dozajista - po nějakém tom tréninku techniky - ještě možnost zlepšení.

lady koyama