Tak jsem se prvně stala objektem, který upoutal zájem kameramana a všech kolem projíždějících. Ale popořádku.
Do Benešova u Semil jsme vyráželi poprvé, a tak vše bylo doprovázeno zvědavostí a trochu nervozitou, jestli stihneme přijet včas. Přeci jen je to ze Sokolova dost daleko. Dokonce mě cestou blýskla kamera měřící rychlost v obci (tak uvidíme, jak se závod prodražil). Místo prezentace a startu nešlo přehlédnout, takže to jsme našli po cestě dlouhé téměř 4 hodiny naprosto bez problémů. Prezentace proběhla bleskově. Nemohla jsem se rozhodnout v čem poběžím. Jsem docela zmrzlina, ale vypadalo to, že by se v průběhu závodu mohlo oteplit a tak jsem zvolila krátké triko i kraťasy. Upletu si na sebe bič, budu muset běžet tak rychle, abych se zahřála. Na zimu jsem se vybavila rukavičkami.
Na startu stála řada známých, dohromady 74 maratónců. Od startu jsem běžela na posledním místě, s Ludvíkem jsme se dušovali, že nesmíme přepálit a pak se mi začal vzdalovat. Na druhém kilometru mě natáčel kameraman a zároveň to komentoval. To je strašně fajn :), že závod uzavírá Dagmar Hůrková z Ultrasportu a že se to všichni dozvědí. Doufám, že se také všichni potom dozvědí, že jsem si rozvrhla dobře tempo a nedoběhnu poslední (doufám). V zápětí mě předsvištěl čelní běžec půlmaratónu. Za mnou nenápadně :) popojížděl vůz s cedulí "konec závodu" na střeše. Tolik pozornosti, to si snad ani nezasloužím. Kdysi jsem to zažila, na závodě 32 km dlouhém mě jakožto posledního závodníka doprovázela chvíli sanita a poté motorkáři, kteří nabízeli svezení.
Postupně mě předbíhali půlmaratónci, já se kochala krajinou a přemítala, že když je to teď do kopce, že to nazpátek poběží skoro samo. Začala jsem si hlídat tempo, abych se tu zbytečně dlouho nerozklusávala a nepromarnila tak šanci na pěkný čas maratónu. Zabrala jsem tedy. Poslední půlmaratónec už mi neutekl, dodržela jsem za ním odstup asi 20 m až na jeho otočku. Když jsem se na trase závodu osamostatnila, začalo mi hodně vadit, že mi za pr.... pořád jede doprovodné vozidlo. Co když si budu potřebovat odskočit? Začala jsem ještě trochu zabírat, abych toho předposledního, kterého jsem sotva viděla, doběhla a podělila se o tu neutuchající pozornost. Jednu nespornou výhodu to ale mělo. Ze zadu projíždějící auta mě respektovala a já se nemusela bát při přebíhání silnice, když jsem chtěla řezat zatáčky s cílem běžet nejkratší trasu.
Na občerstvovačce za 15. km mě zabíral zase kameraman s hlasitým komentářem. Naštěstí jsem občerstvovačku zvládla rychle a za zatáčkou se při chůzi občerstvoval Vašek Krejsa, tak jsem ho s velkým zápalem předběhla a radovala se, že nejsem poslední. Začala jsem kalkulovat, že bych si mohla vylepšit letošní nejlepší výkon z Kladna. Neustálé mírné stoupání trati mě ještě nabudilo k myšlence, že bych to dolů mohla zaběhnout rychleji a že bych se teoreticky zase mohla dostat na čas pod 4:10 hod. (což býval můj obvyklý čas před otěhotněním). To už mě ale míjeli maratónci na čele závodu. Trasa vedla neustále po silnici a neustále podél řeky. Tempo se mi dařilo držet na slušný čas. Blížila jsem se k otočce a
plánovala si, jak to z kopce dolů rozbalím a budu předbíhat jednoho běžce za druhým, alespoň desetinu startovního pole. Tak jsem si na to zvykla v Kladně i v Plasech. No, ale ouha, nikdo se mi nepřibližoval, kromě Vaška Krejsy zezadu, který se nechtěl smířit s doprovodným vozidlem za zadkem. Měla jsem nějaké problémy v břišní dutině a rozhlížela se, kam bych si asi tak odskočila. Vpravo svodidla a za nimi sráz k řece, vlevo od silnice prudce stoupal kopec se vzrostlými stromy bez křoví. Vašek mě předběhl a já začala přemítat, že to přece není možné, abych s časem pod 4:15 hod. byla při tak početném startovním poli poslední.
Sluníčko svítilo a hřálo a moje rukavice definitivně zmizely v kapse cyklistického trika. Blahořečila jsem si za rozhodnutí obléct se na lehko. Problémy v břiše ustaly a já zase začala dobíhat Vaška. Občerstvovačku, na které se zastavil jsem proběhla jen s kelímkem v ruce a doufala, že pořadí už takto zůstane. Na křižovatce u 30. km se doprovodné vozidlo zastavilo a tehdy jsem jej viděla naposledy. Začala jsem předbíhat nějaké maratónce, kterým nevyšlo tempo a došly síly, anebo se asi uvařili (dva byli od hlavy k patě v dlouhém černém oblečení). Moc jsem chtěla zaběhnout stejné časy na oba půlmaratóny (v Kladně jsem měla druhou půlku horší jen o 2 minuty). Běžela jsem jak jen to nejrychleji šlo. Ale ta trasa nějak nechtěla být z kopce a nechtěla se dát běžet snadno. Nohy začaly dřevěnět. Žaludek byl přeslazený a už nebral nic jiného než vodu. V břiše se mi všechno začalo honit a různě tlačit, pobolívat a bolet. Na posledních sedmy km jsem už nepředběhla nikoho. Postupné zpomalování vedlo k tomu, že 4 km před cílem jsem místo tempa pod 6 min./km zaběhla dva kilometry v tempu 7 min./km a motivace byla v háji. Sice jsem v dohledu měla opět Ludvíka (jako na začátku), ale bylo mi zle. Doufala jsem, že aspoň zaběhnu lepší čas než v Kladně (4:17 hod.). Úplný konec byl skutečně z kopce a trochu se mi nohy ještě rozběhly, takže s časem v cíli jsem nakonec velmi spokojená. Kameramana jsem ovšem nikde neviděla, takže pro filmový dokument jsem asi pořád ta, co uzavírá startovní pole.
Na zlepšení o 4 minuty oproti Kladnu jsem se ale při závodě hodně nadřela.
Výsledný čas maratónu: 4:13:07 hod.
Na startu stála řada známých, dohromady 74 maratónců. Od startu jsem běžela na posledním místě, s Ludvíkem jsme se dušovali, že nesmíme přepálit a pak se mi začal vzdalovat. Na druhém kilometru mě natáčel kameraman a zároveň to komentoval. To je strašně fajn :), že závod uzavírá Dagmar Hůrková z Ultrasportu a že se to všichni dozvědí. Doufám, že se také všichni potom dozvědí, že jsem si rozvrhla dobře tempo a nedoběhnu poslední (doufám). V zápětí mě předsvištěl čelní běžec půlmaratónu. Za mnou nenápadně :) popojížděl vůz s cedulí "konec závodu" na střeše. Tolik pozornosti, to si snad ani nezasloužím. Kdysi jsem to zažila, na závodě 32 km dlouhém mě jakožto posledního závodníka doprovázela chvíli sanita a poté motorkáři, kteří nabízeli svezení.
Postupně mě předbíhali půlmaratónci, já se kochala krajinou a přemítala, že když je to teď do kopce, že to nazpátek poběží skoro samo. Začala jsem si hlídat tempo, abych se tu zbytečně dlouho nerozklusávala a nepromarnila tak šanci na pěkný čas maratónu. Zabrala jsem tedy. Poslední půlmaratónec už mi neutekl, dodržela jsem za ním odstup asi 20 m až na jeho otočku. Když jsem se na trase závodu osamostatnila, začalo mi hodně vadit, že mi za pr.... pořád jede doprovodné vozidlo. Co když si budu potřebovat odskočit? Začala jsem ještě trochu zabírat, abych toho předposledního, kterého jsem sotva viděla, doběhla a podělila se o tu neutuchající pozornost. Jednu nespornou výhodu to ale mělo. Ze zadu projíždějící auta mě respektovala a já se nemusela bát při přebíhání silnice, když jsem chtěla řezat zatáčky s cílem běžet nejkratší trasu.
Na občerstvovačce za 15. km mě zabíral zase kameraman s hlasitým komentářem. Naštěstí jsem občerstvovačku zvládla rychle a za zatáčkou se při chůzi občerstvoval Vašek Krejsa, tak jsem ho s velkým zápalem předběhla a radovala se, že nejsem poslední. Začala jsem kalkulovat, že bych si mohla vylepšit letošní nejlepší výkon z Kladna. Neustálé mírné stoupání trati mě ještě nabudilo k myšlence, že bych to dolů mohla zaběhnout rychleji a že bych se teoreticky zase mohla dostat na čas pod 4:10 hod. (což býval můj obvyklý čas před otěhotněním). To už mě ale míjeli maratónci na čele závodu. Trasa vedla neustále po silnici a neustále podél řeky. Tempo se mi dařilo držet na slušný čas. Blížila jsem se k otočce a
plánovala si, jak to z kopce dolů rozbalím a budu předbíhat jednoho běžce za druhým, alespoň desetinu startovního pole. Tak jsem si na to zvykla v Kladně i v Plasech. No, ale ouha, nikdo se mi nepřibližoval, kromě Vaška Krejsy zezadu, který se nechtěl smířit s doprovodným vozidlem za zadkem. Měla jsem nějaké problémy v břišní dutině a rozhlížela se, kam bych si asi tak odskočila. Vpravo svodidla a za nimi sráz k řece, vlevo od silnice prudce stoupal kopec se vzrostlými stromy bez křoví. Vašek mě předběhl a já začala přemítat, že to přece není možné, abych s časem pod 4:15 hod. byla při tak početném startovním poli poslední.Sluníčko svítilo a hřálo a moje rukavice definitivně zmizely v kapse cyklistického trika. Blahořečila jsem si za rozhodnutí obléct se na lehko. Problémy v břiše ustaly a já zase začala dobíhat Vaška. Občerstvovačku, na které se zastavil jsem proběhla jen s kelímkem v ruce a doufala, že pořadí už takto zůstane. Na křižovatce u 30. km se doprovodné vozidlo zastavilo a tehdy jsem jej viděla naposledy. Začala jsem předbíhat nějaké maratónce, kterým nevyšlo tempo a došly síly, anebo se asi uvařili (dva byli od hlavy k patě v dlouhém černém oblečení). Moc jsem chtěla zaběhnout stejné časy na oba půlmaratóny (v Kladně jsem měla druhou půlku horší jen o 2 minuty). Běžela jsem jak jen to nejrychleji šlo. Ale ta trasa nějak nechtěla být z kopce a nechtěla se dát běžet snadno. Nohy začaly dřevěnět. Žaludek byl přeslazený a už nebral nic jiného než vodu. V břiše se mi všechno začalo honit a různě tlačit, pobolívat a bolet. Na posledních sedmy km jsem už nepředběhla nikoho. Postupné zpomalování vedlo k tomu, že 4 km před cílem jsem místo tempa pod 6 min./km zaběhla dva kilometry v tempu 7 min./km a motivace byla v háji. Sice jsem v dohledu měla opět Ludvíka (jako na začátku), ale bylo mi zle. Doufala jsem, že aspoň zaběhnu lepší čas než v Kladně (4:17 hod.). Úplný konec byl skutečně z kopce a trochu se mi nohy ještě rozběhly, takže s časem v cíli jsem nakonec velmi spokojená. Kameramana jsem ovšem nikde neviděla, takže pro filmový dokument jsem asi pořád ta, co uzavírá startovní pole.
Na zlepšení o 4 minuty oproti Kladnu jsem se ale při závodě hodně nadřela.
Výsledný čas maratónu: 4:13:07 hod.
- půlmaratón: 2:04:40 hod.
- půlmaratón: 2:08:27 hod.
lady koyama
BenešovByl jsem na tomhle maratonu před lety jako trenér a moc se mi líbil. Pokud pojedeš za rok, pojedu s vámi a poběžím...... no to ještě nevím..
OdpovědětVymazatŽe bych Tě, Mílo, vzala za slovo? :)
OdpovědětVymazat