Druhý přestávkový kros

Druhý den po Benešovském půlmaratónu jsem se postavil na start běhu Pístov - Chodová Planá.

Cíle jsem měl dva: Dokončit, abych se zase o krok přiblížil překonání osobního rekordu v počtu absolvovaných závodů za rok a závod si užít s tím, že tu příští rok můžu směle útočit na osobní traťový rekord. :o) Měl jsem trochu strach z toho, co mne čeká, protože Milan P. mě varoval, že je to dle něj mistrovství světa v běhu do vrchu. Rozhodl jsem se tedy, že se budu v úvodu šetřit.

Když organizátoři odeženou z pastvin stádo krav, naženou na ně stádo běžců. Organizátoři si mohou být téměř jistí, že běžci tu nezanechají nadílku stejnou jako výše zmíněný skot. Možná, když úvodní lejnokros nezvládnou úplně excelentně, nějaké to hnojivo dokonce z luk odnesou. Jen co prolezeme pod nadzvedlým elektrickým ohradníkem, vrháme se strmě dolů, neboť start byl skoro na nejvyšším bodě v okolí nedaleko Pístovského památníku 68 obětem fašismu - tzv. Pístovské tragédie při pochodu smrti.

Když seběhneme krkolomný kopec, trasa se na chvíli narovná a po asfaltu mě předbíhá řada běžců. Neběží mi to. V nohách hodně cítím včerejší půlmaratón. Brzo ale vbíháme zase do terénu, kde je to opět o trochu více o technice běhu a nejen o kondici. Předbíhám první z dětí, které si troufly na 7,8 km dlouhý a náročný kros.

Poprvé začínáme stoupat lesem. Není to moc náročné stoupání, ale několik běžců v něm dobíhám. Následuje další možnost nechat se nakopnout k lepšímu výkonu elektrickým ohradníkem a potom asi pět set metrů dlouhý traverz po klopené pastvině. Lejn tu tolik není, ale přesto je potřeba dávat pozor, abychom nedopadli jako s plynovým pedálem, tzn. šlápneš a jedeš.

Na pastvině předběhnu další z děcek, tentokrát chlapce a pomalu se blížím k poslednímu z nedospělých běžců, desetileté Aničce, která tenhle závod běhá od svých sedmi let. Hned za pastvinami se cesta zdvihá v prudké a celkem dlouhé stoupání. Anička (a nejen ona) přechází do chůze. Všechny, které se rozhodli chodit předbíhám. Slíbím si, že já pochodovat nebudu a opravdu se mi to podaří. Byť můj pohyb vpřed občas běh nepřipomíná. Nahoře musím konstatovat, že stoupání bylo opravdu náročné (obzvláště po půlmaratónu). Musím ovšem také vzkázat Milanovi, že MS to určitě nebylo. Proti Dolní Moravě byly tyhle dva kopečky špatně vymáchaným čajíčkem.

Z vrcholu kopce přeběhneme ještě jednu louku a po lesních a polních cestách se rychle přibližujeme Chodové Plané. Běžím opět v běžeckém vakuu, tzn. nikde nikdo. I chlapec na začátku Chodové Plané to potvrzuje, když se ptá své mámy: "Hele, tenhle pán je poslední. Proč ještě běží?" Mám sto chutí počkat na dalšího běžce, abych byl u toho, když mu dojde, že tenhle pán poslední není. Spolknu ovšem své ego a běžím vstříc posledním stovkám metrů.

Proběhnu Chodovou Planou a když vbíhám na stadión do poslední dvoustovky, jeden z běžců právě protíná pomyslnou cílovou pásku a druhý běží v zatáčce. Zase jsem před cílem výrazně zrychlil, ale ztráta byla tak velká, že jen finišem se prostě smazat nedala.

S výsledkem jsem nakonec spokojený. 17. ze 42 (7. v kategorii). I upomínky jsou pěkné: pamětní list a hrníček. Horší je to ovšem s tím, že mě začíná bolet ucho a v krku, což jak se později ukáže, bude mít fatální dopad na dokončení mého půlmaratónského trojboje.

Článek s výsledky.
Fotky.

koyama