No a co?

Zkoušel jsem to mnohokrát a nikdy se mi to nedařilo. Až teď se to nejspíš povedlo Šimonovi. 

Žádný ze závodů jsem nedokázal běžet bez plánu na konkrétní výsledek, bez ambicí nebo bez srovnávání s předchozími ročníky či jinými závody. Potom, co se narodil Šimon, to jde tak nějak samo. Už na Běh historickým Stříbrem minulou neděli jsem se jel jen a pouze odreagovat. Na chvíli zapomenout. Neužírat se starostmi, které byly v tu chvíli z mé strany absolutně neřešitelné. A to se povedlo.  A že jsem doběhl ve své kategorii poslední? No a co?

 

Přiznávám, že ještě při běhu Merklín – Plešivec mě takový výsledek žral. Teď už je to jen nepodstatný zápis ve výsledkové listině, kterou jsem hned doma hodil do sběru.  Ve Stříbře jsem si čas sice stopnul, ovšem až teď, když tohle píšu, jsem jen ze zvědavosti nakoukl do tréninkového deníku, abych si ho přeci jen porovnal s předchozími ročníky. Ostatně už je dávno po závodě. A výsledek srovnání? Asi nebude žádným překvapením, že výsledný čas byl tím absolutně nejhorším, který jsem na téhle trati zaběhl. Už jsem to tu jednou psal. No a co?

Před třemi dny jsem se zašel odreagovat znovu. Na nový kros v Sokolově. Šimon se na začátku týdne dost zhoršil, museli ho zaintubovat a uvést do umělého spánku. A i když se ke konci týdne začínal výrazně lepšit, stejně není účast v závodě, při kterém se nedá myslet na nic jiného než kam šlápnout, v takové situaci od věci. Trať, která vede prakticky neustále nahoru a dolů a využívá k tomu nejen několika terásek nad jednotlivými hřišti, ale i bajkerských překážek nebo schodů, dokonale připoutá veškerou pozornost. Dvakrát jsem si byl některé úseky trati v týdnu proběhnout, takže mě nemělo nic překvapit. Ale překvapilo. Vůbec jsem netušil, že stavitel trati nasměroval závod při průběhu stadionem přes vodní příkop. Sice bez překážky, ale i tak má ta jáma plná vody tři a půl metru. Tím mě, omlouvám se, ale nedá se to napsat jinak, dokonale nasral. Přece, když vodní příkop, tak celý stýpl. Na ten jsem se ostatně celou zimu těšil. A ne abych si zmáčel nohy a pak si na ně cestou balil prach, hlínu, suchou trávu a piliny. Podle povrchu, po kterém se běží. Zvažuju, že příští rok na Královské pětimíli dostane hustey jeden brod řeky Ohře tam a zpět jako bonus, za tu krásně postavenou trať. :)

Původně jsem remcal a sliboval, že ten příkop očůrám (což by se celkem snadno dalo udělat), ale nakonec jsem ho skákal. Dokonce se mi ho v prvním kole podařilo přeskočit skoro celý a vůbec se přitom nenamočit, v druhém kole se namočit jen opravdu zlehka a odrazit si při tom patu a ve třetím kole si nerozbít hubu, když jsem se na poslední chvíli rozhodl už tak daleko neskákat a voda mi schramstla nohu a nechtěla jí nějakou dobu pustit.  A jak že jsem nakonec při tomhle krosu dopadl? Už jsem to tu dvakrát psal. No a co?

Momentálně je stále ještě (alespoň pro některé evropské země) aktuální fotbal. Nedá mi to, abych nepoužil jeden příměr. Život mi v poslední době dává hodně nepřesné přihrávky do běhu. Tady máš a sprintuj! Ti, co mě znají nebo ti, co mě viděli finišovat před třemi dny v Sokolově, ví, že zrychlení mám stále celkem slušné. Nicméně dobíhat ty míče je příšerná honička. I proto jsem se rozhodl, dávat si maximálně tak dva běžecké cíle za rok. Tím prvním letos má být noční běh v Drážďanech. Rozhodně jsem neplánoval jakýkoliv čas, tak daleko bych nezašel ani, kdyby mi v poslední době všechno vycházelo. Nicméně cílem bylo naběhat tolik, abych těch 14 km zvládnul v pohodě. Jenže život se rozhodl pro další nepřesnou přihrávku. Ta pata totiž bolí fakt jak čert. No, zkusím ten balón dosprintovat. I když nevím, jestli to vůbec rozpajdám. A když ne, tak už jsem to tu psal třikrát…

P.S. Pokud jste dočetli až sem, možná se vám tenhle příspěvek zdá dost rozháraný, jakobych přeskakoval od jedné myšlenky k druhé. A ono to tak koneckonců je. Mohl bych vymyslet dalších pár odstavců, ve kterých bych vyjmenoval všechny důvody proč tomu tak je. Ale já na závěr napíšu jen tři slova: No a co? :)