středa 6. června 2012

Vzhůru, větru vstříc!


Chebské letiště. Vítr mi čechrá zbytky vlasů a nakukuje pod ně na mou rozrůstající se pleš. Asi už ví, že jsem se rozhodl, seznámit se s ním v jeho hájemství trochu víc. Navléknu padák. Jsem potěšen, že prý je jen od toho, aby mě netlačila sedačka. Nastoupím. Jsem přikurtován a zaklapnut. Nohy se mi trochu chvějí, když dostávám poučení. Naviják navíjí. Trocha zrychlení, špetka přetížení, zaléhající uši. Letím do nebe. Ani jsem netušil, že to bude tak brzo.  Trochu se zhoupneme, když se "urveme" z lana. Vzpomínka na cesty autobusem v dětství. A pak… Krása nesmírná. Na stromě v deseti metrech nad zemí mívám občas sklon chromnout strachy. Tady, v několika stovkách metrů, je to smíření, okouzlení, údiv i požitek. Klesáme dolů zatáčkou a mě se chce křičet: "Ještě!" Prohlížím si okolí Jesenice, koukám na vrcholky Slavkovského lesa, pohlédnu i směrem k domovu. Pod námi je pískovna a na letišti přistává letadlo. Následujeme ho. Sedáme do trávy. Je to trochu tvrdší než jsem si představoval. Nicméně z letadla vylézám s připitomělým úsměvem. Nohám se příliš nechce poslouchat. Jsou těžké a podivně bolí. Jakoby na ně najednou té gravitace bylo příliš. A i když nohy neposlouchají, chtělo by se mi tančit. Nejspíš už nikdy nebudu tím, kým jsem byl před startem.

S polstrováním na zádech

Před startem

Chvíli před odpojením z lana navijáku

Přistání

Připitomělý úsměv

Žádné komentáře:

Okomentovat