Chebské letiště. Vítr mi čechrá zbytky vlasů a nakukuje pod
ně na mou rozrůstající se pleš. Asi už ví, že jsem se rozhodl, seznámit se s ním
v jeho hájemství trochu víc. Navléknu padák. Jsem potěšen, že prý je jen od
toho, aby mě netlačila sedačka. Nastoupím. Jsem přikurtován a zaklapnut. Nohy
se mi trochu chvějí, když dostávám poučení. Naviják navíjí. Trocha zrychlení,
špetka přetížení, zaléhající uši. Letím do nebe. Ani jsem netušil, že to bude
tak brzo. Trochu se zhoupneme, když se "urveme" z lana. Vzpomínka na cesty autobusem v dětství. A pak… Krása
nesmírná. Na stromě v deseti metrech nad zemí mívám občas sklon chromnout
strachy. Tady, v několika stovkách metrů, je to smíření, okouzlení, údiv i
požitek. Klesáme dolů zatáčkou a mě se chce křičet: "Ještě!" Prohlížím si okolí
Jesenice, koukám na vrcholky Slavkovského lesa, pohlédnu i směrem k domovu. Pod
námi je pískovna a na letišti přistává letadlo. Následujeme ho. Sedáme do
trávy. Je to trochu tvrdší než jsem si představoval. Nicméně z letadla
vylézám s připitomělým úsměvem. Nohám se příliš nechce poslouchat. Jsou
těžké a podivně bolí. Jakoby na ně najednou té gravitace bylo příliš. A i když
nohy neposlouchají, chtělo by se mi tančit. Nejspíš už nikdy nebudu tím, kým
jsem byl před startem.
S polstrováním na zádech
Před startem
Chvíli před odpojením z lana navijáku
Přistání
Připitomělý úsměv
Žádné komentáře:
Okomentovat