V dešti

Rozhodl jsem se dnes vyběhnout do deště. Plánoval jsem vejít se mezi dvě bouřky. Na svižnou desítečku jsem měl mít mezi padesáti a šedesáti minutami. Jenže dneska už se nedá věřit ani meteoradarům. Po třiceti minutách, kousek za obrátkou, se setmělo, jakoby se zvon v sokolovském svatojakubském kostele chystal odbíjet nejméně půlnoc (přitom měl za sebou právě osm úderů) a vítr začal ohýbat stromy a lámat jim větve. Na nebi se spustilo hrůzné světelné divadlo, doprovázené snad ještě hrozivějším rachotem. A ještě k tomu se někde nahoře protrhla přehradní nádrž. V tu ránu jsem byl promočený skr naskrz. Zmoklá slepice by v tu chvíli proti mně byla suchá jak křížala. Jsem zvyklý ždímat po doběhu čelenku. Obzvláště v posledních dnech. Ale všechno běžecké prádlo jsem už dlouho neždímal. Jestli vůbec někdy. Když jsem doběhl před dům, už se z nebe snášel jen takový, dalo by se říct, májový deštík. Výsměch toho paparazziho nahoře, který se mě celou cestu snažil oslňovat desítkami blesků a doprovázet pompézním bubnováním. Nicméně mě po dlouhé době konečně dohnal k pocitu, že skutečně běžím. Byť jen 10,1 km za padesát a tři čtvrtě minuty.

Březen, za kamna vlezem. Duben, už tam nebudem.

Sice už je květen, ale nedá mi to a krátce se ještě vrátím k měsíci březnu.

Prakticky celý měsíc se odehrál přesně v duchu v nadpisu zmíněné pranostiky. Tedy kamna doma nemáme, takže jsem použil ústřední topení. Navíc se vinou své hmotnostní výraznosti nejsem schopen vejít ZA něj, takže jsem březen strávil jen U něj. Ovšem až na pár procházek jsem u něj strávil skutečně celý měsíc. Tedy kromě posledního dne, kdy jsem si po velmi dlouhé době vyrazil maličko zaklusat. Ani se tohle testování pochroumaného hýžďového svalu netroufnu nazvat během. Nebyl to ani koyama blahé paměti, natož nějaký Haile Gebreselassie či snad dokonce Usain Bolt. Nejvíc ze všeho můj pohyb připomínal lenochoda šmrnclého hrochem, a to by mě nejspíš i tento kříženec nechal na trati hravě stovky metrů za sebou.

V dubnu tenhle lenohroch pokračoval v klusání, nemínil se vracet k topení neboť teplárna přestala v tomto období teplo dodávat. Pokud možno jsem se snažil vyběhnout alespoň jednou za tři dny. Z počátku jsem se pohyboval tempem výrazně nad 6 minut na kilometr, později jsem se usídlil na tempu okolo pěti minut a ještě tří čtvrtin minuty na kilometr. Zvládl jsem se párkrát přiblížit i 5,5 minutám, ale vyčerpání, které mě pak skolilo na zbytek dne, za to nestálo, takže jsem si brzy opět dopřál těch čtvrt minuty na kilometru navíc. Oněch zbytečných devět kilogramů tělesné hmotnosti se prostě projevilo, stejně jako dlouhá zimní pauza.

Za duben jsem zvládl odfunět celých 67 kilometrů. Ze sumy, kterou mnozí zvládnou v jednom dni, opravdu nemůžu pomýšlet na bůhvíjaké výkony či na excelentní kondici…vlastně na jakoukoliv kondici Tudíž ani v dohledné době neplánuji ukazovat se na závodech. Leda snad jako doprovod mé ženy, která je po porodu již zpátky na své váze a je schopná moje běžecké tempo, které provozuji na svých cca sedmikilometrových „štrekách“ udržet i více než hodinu.

Mám ale spočítáno, že pokud budu dále prodlužovat své tréninkové běhy po stejné růstové křivce, mohl bych deseti kilometrů dosáhnout už v červnu. A pokud se bude stejně dařit i navyšovat „výkonnost“ mohl bych slušnou desítku (rozuměj blízko 45 minutám) běžet někdy v říjnu. Takže je jasné, kde budu hledat svůj letošní „vrchol“. :) Do té doby běhám pro radost...alespoň tak, jak jen toho jsem zrovna já schopen... :)

Jubilejní pětimíle

Původně jsme vám – běžcům chtěli k desátému ročníku připravit pár specialitek. Prodloužit trať o dva kilometry (desátý ročník = deset kilometrů), zázemí na statku Bernard, pamětní ceny atd. Plány byly velkolepé, jenže člověk míní a život mění. Už v loňském létě, kdy se nám narodil nedonošený syn Šimon, jsme zavětřili potíže a nakonec se ukázalo, že závod o třídu výš je prostě nyní mimo naše kapacity. A tak jsme přestali brát desítku před názvem našeho závodu v potaz a zachovali se, jakoby se žádné jubileum nekonalo. Jakoby se nechumelilo.

A ono se vlastně nechumelilo. Sice na tuto dobu nezvykle mrzlo, ale vločky se z nebe snesly jen výjimečně, možná si jich mnozí ani nevšimli. Velmi jste nás, milí běžci, překvapili svou účastí. A je pěkné, že když jsme vám nemohli k jubileu nadělit dárek v podobě propracovanější akce my, nadělili jste nám jej v podobě účastnického rekordu vy. Šedesát devět běhuchtivých lidiček je v počasí, kdy rtuť teploměru tvrdošíjně odmítala opustit pozici nacházející se pod nulou, více než skvělá účast. A za tu vám ještě jednou děkujeme.

S tvrdou umrzlou tratí, ozdobenou jen velmi zřídka několika zamrzlými loužemi, se nejlépe popasoval...

...číst více

Nové zaměstnání

Firma: koyamas family

Pracovní zařazení: otec

Zhodnocení zkušební doby: Celkem se osvědčil. Alespoň natolik, že jiného ňoumu není nutno shánět.

Mám nové zaměstnání.

Po dvou měsících a dvou týdnech musím uznat, že je to dřina. Víte, já to vždycky tušil a od dvou let půlčíka, kdy jsem s ním byl rok na rodičovské dovolené, jsem to i věděl. Kamarádům jsem to často říkal, ale takhle veřejně jsem to, myslím, ještě nikdy neprohlásil. Slovo dovolená je ve spojení mateřská, rodičovská či otcovská více než scestné. ...číst více

Únor bílý, tělo sílí…? Tak to těžko!

Leda by bylo sílením těla myšleno tloustnutí. V tom případě mé tělo opět zesílilo o více než dva kilogramy. Celý měsíc jsem šetřil svůj sedací sval (rozuměj, neběhal jsem) a to se na váze celkem projevilo. Nějak neumím nežrat.

Vlastně nikoliv celý měsíc. Jednou jsem běhat byl. Neodpustil jsem si účast na čtvrtém závodu Chebské běžecké zimy. Přeci jen jsem v kategorii příchozích držel druhé místo a pouhé dokončení 2,2 km dlouhé závodu mi zaručovalo obhájení tohoto umístění.

Bylo to opět zoufalé. Sice ne tolik, jako v lednu dva dny po zranění na třetím závodě tohoto seriálu, kdy jsem dokončil za 15:52 a soutěžil s občas popoběhnuvšími chodci, ale o moc rychlejší to moje pajdání, kdy jsem nohu stále (nejen) podvědomě šetřil, nebylo. Tentokrát už jsem si za 12:36 alespoň mohl připadat, že běžím. Ale druhé místo celkově jsem udržel a navíc jsme do Chebu přijeli ještě pro jedno první celkové, když i vydatně kašlajíc ho uhájil v nejmladší kategorii náš čerstvý školák. (Výsledky 4.závodu a celkové.)

Nicméně potom jsem strčil běžecké boty hluboko do botníku a jen si semo tamo pár kilometrů popošel (nikoliv v kopcích, tam to bolelo), tu a tam jsem se pokusil zavěsit na lezeckou stěnu, abych to brzy pro bolest sedacího svalu taky vzdal. Navíc mě před koncem měsíce dostala viróza, které jsem se celých čtrnáct dnů úspěšně bránil. Tu na mě totiž plivaly nezvané návštěvníky děti, tu je mým směrem prskala manželka. Celé dva týdny jsem takhle bojoval proti v naší rodině vířícím virům, až na mě nakonec nemoc dopadla s drtivou silou kladiva. Už to ti hajzlíci mikroskopičtí měli nacvičené, koneckonců mohli si to třikrát vyzkoušet nanečisto.

Když už viróza téměř odezněla, začalo mě příšerně bolet ucho. S podezřením na zánět středouší jsem běžel na ORL prakticky s jistotou, že propíchnutí bubínku učiní bolesti přítrž. Jenže chyba lávky. Žádné píchání bubínku, žádný zánět středního ucha, prý se mi JENOM nevyrovnává tlak mezi středouším a venkovním prostředím. Nic to, že už týden na levé ucho neslyším téměř nic jiného než šumění, že mě v něm neustále pobolívá a pocit zalehlého ucha se mění na nepříjemný tlak v uchu i v hlavě a zase zpět k zalehlému uchu. Doma jsem neustále dotazován, jestli „ta televize musí takhle řvát?“ (ale můžu za to, když opravdu na jedno ucho slyším jenom hučení a huhlání) a v noci nemůžu pořádně spát (resp. usnout), jak mě to šumění, přecházející někdy až do pískání, ruší. Kapky do nosu a nahřívání inkriminovaného ucha by to prý měly vyřešit. Může to ale trvat ještě tři týdny nebo klidně i déle. Tak to se nejspíš pominu.

Vím o sobě, že jsem bolestínek (a vůbec se divím, že to kňourání tady ještě někdo čte), nicméně s tímhle se mi do tréninku ani trochu nechce. Na začátku března bylo v plánu se zkusit proběhnout, abych zjistil, jak na tom po zdravotní stránce jsem. Ale aby mě k tomu všemu dorazil ještě návrat bolesti sediny, nechci riskovat. Zvlášť, když cítím, že ten sedací sval ještě pořád žádná hitparáda není.

Inu psal jsem to už v předchozím příspěvku: Smiřuji se - i když těžce - s tím, že letos jaro neproběhám….

Jak na Nový rok...? Tak to těžko!

První ráno v roce 2013 jsem se probudil s kocovinou. Nikoliv způsobenou alkoholem (i když nějaký ten kalíšek jsem do sebe otočil), ale spíš psychickou. Ono usínat jako relativní mladík a probudit se jako ojetina, pardon veterán, to jednomu počechrá psýchu.  :)

I přesto (nebo právě proto) jsem vyrazil na Novoroční běh okolo Lokte. Jezdím tam rád. Je to krátký závod (něco přes 2,5km), který se dá zvládnout i v případě, že jeden ve skutečnosti nepovažuje to, co píše do tréninkového deníku, za trénink. A navíc se po běhu podává vynikající česnečka, která rozežene minimálně tu poalkoholovou kocovinu. Vlastně kvůli té česnečce tam hlavně rok co rok pobíhám.

Že jsem na tu tréninkovou bídu zaběhl celkem slušný čas, jsem zjistil hned na místě překvapeným pohledem na hodinky, ale že jsem se ve své nové kategorii nad 40 let umístil na imaginární (výsledky se na místě nevyhlašují) bedně, jsem zjistil až před dvěma týdny, kdy jsem se dopátral výsledků na netu.  Inu třeba by to šlo zaonačit tak, aby skutečně platilo ono známé „Jak na Nový rok, tak po celý rok,“ špekuloval jsem.  Jenže spíš bude platit druhá věta z nadpisu. Musel bych totiž navštívené závody opravdu velmi dobře selektovat, aby mě ta bedna potkávala co možná nejčastěji. (Ani si netroufnu napsat stále. :) Ovšem třeba loni v prosinci jsem na Chebské běžecké zimě kategorii příchozích vyhrál, takže by to možná šlo (alespoň na začátku roku). 

Tohle jsem si ale mohl říkat pouze do té doby, než jsem si neprozřetelně opět střihl kilometr v sokolovském padesátimetrovématletickém tunelu. Tady spíše známý jako člunkový běh nebo také kilometr s dvaceti pevnými starty.  Ono vlastně střihnout si ho by ještě nebylo to nejhorší, ale nesměl bych se snažit neúměrně závodit a hlavně se pokoušet závěrečným finišem předběhnout o kolo jednoho ze svých spoluběžců. Před cílem zcela zbytečně. 

Stačila chvilka. Jeden úkrok stranou vlevo do vedlejší dráhy, za chvíli druhý nazpátek a bylo to v prdeli. Odpusťte, ale méně expresivně to prostě napsat nedokážu. Najednou v tom sedacím svalu něco l(r)uplo, podlomila se mi noha (což jsem naštěstí ustál) a bylo vymalováno. Domů už jsem jen pajdal, celou noc jsem bolestí nespal a následně jsem krýval ještě další tři čtyři dny. Prostě čerstvý veterán by měl s tím špurtem zacházet asi jako se šafránem do jídla. Což já moc neumím. 3. závod Chebské běžecké zimy jsem nějak alespoň před chodci odšmajdal, ale na lepší než osmé místo to samozřejmě nestačilo. Nicméně jsem si udržel šanci bojovat 9. února o umístění na stupních vítězů v celkovém hodnocení kategorie příchozích. Jen kvůli tomu jsem se totiž postavil na start. 

Ovšem sny o smysluplné účasti na ME veteránů v silničním běhu na 10 km se mi pomalu rozplývají.  Na podobné problémy trpívám, ale většinou se z nich za pár (a to doslova) týdnů zotavím. Nicméně teď už uplynulo od zranění 17 dnů a sedina mě pořád trápí. Když sedím delší dobu na tvrdším, tak to ještě hodně bolí a rozeběhnout se pořád nemůžu. Ani pár desítek metrů. 

Naposledy jsem měl podobně závažné problémy před 20 lety. Tehdy jsem si na karate vytrhl na stejném místě kousek chrupavky ze sedacího hrbolu a ten mi tam pořád putuje a taky občas dělá neplechu. Nevím, jestli se mi tentokrát stalo to samé nebo jsem si něco přetrhl či „jenom“ natrhl (já stále doufám, že třeba jen natáhl), ale k doktorovi se mi s tím nechce. I tenkrát byl jedinou doporučenou léčbou klid (který nakonec trval skoro půl roku) a pochybuju, že se v tomhle případě medicína pohnula nějak výrazně dopředu.

Pomalu se ale začínám smiřovat s tím, že letos jaro neproběhám a ME veteránů v Úpici se nezúčastním. A běžky jsem ze skříně taky sundával zbytečně….

Touha po běhání a touha po normálnu

V červnu jsem z chodby v nejvyšším patře Karlovarské nemocnice pravidelně a velmi teskně shlížela na zalesněné kopce v dáli za výpadovkou na Ostrov. Chtělo se mi běžet přes všechny, které jsem viděla. Při ultraběhu, takovém tom pomalém nekonečném běhu, kdy plížící se bolest těla pomalu vytlačuje bolestivé myšlenky a zůstávají jen ty, jak vydržet běžet, se vždy dostávám do rovnováhy. Naposledy jsem kratičký závod Slavkovský podzimní kros běžela na konci října 2010, pak ještě 4 poběháníčka a na dlouhou dobu tipec. Lidé se mě ptají, jak se mám a jestli je vše v pořádku. No, už se mi to nechce pořád opakovat, ale pořád to úplně normální není. Ale snad už brzo bude.

Šimonek je více než vymodlené dítě a ženská je v touze po dítěti schopná udělat cokoliv. Ale příchod miminka na svět, kdy si samo neví se životem rady a je odkázáno na lékařskou péči, byl pro mě téměř zdrcující. Při ultramaratonu člověk zjistí jednoduchou poučku: "Když si myslíš, že už nemůžeš, stále ještě můžeš." A taky to, že tělo hlavu prostě poslechne a znovu se rozeběhne. Je to o soustředění myšlenek. To bylo asi nejtěžší po té, co jsem poprvé uviděla svoje vytoužené miminko trpět v inkubátoru s podporou dechu. Soustředit myšlenky na to, abych fungovala dál. Další den se Šimonek ještě zhoršil, a když jsem za ním přišla na novorozeneckou JIP (nejvyšší patro nemocnice, odkud byl ten nejhezčí výhled na zalesněné kopce v dáli), byl zaintubovaný a utlumený léky, takže se v podstatě nehýbal. Tehdy je strašně těžké poručit hlavě, že má myslet na něco jiného. Když jsem ležela na pokoji se dvěma maminkami, které měly svoje miminka u sebe, a přitom to moje leželo úplně někde jinde a já ho mohla pouze krátce pohladit. Navíc Matoušek dostal neštovice a tak jsem ho následující dva týdny viděla jen ve foťáku. Jirka mi na něm ukazoval Matouška, já jemu Šimonka.

Normální je, když maminka drží dítě hned po porodu, nebo v případě narkózy po probuzení. Já si Šimonka pochovala 6 dní po porodu. Ač nejsem na žvatlání zdrobnělinek na miminka a vždy mi to přišlo legrační, nešlo to jinak. Šimon týden po porodu shodil 300 g, a když jsem ho vzala prvně do náručí, vážil 1,7 kg. Normální je, když maminka přiloží čerstvě narozené miminko k prsu a ono saje a mlíčko se spustí. Třetí den po porodu jsem dostala do ruky odsávačku a starej se. Při odsávání jsem seděla u inkubátoru a dívala se na Šimona, jak nehybně leží a jednou za deset minut pohne pusinkou. Šimon dostával mateřinku hadičkou nosem přímo do žaludku (jak je vidět z fotky zveřejněné již před časem). Mlíčko se nakonec spustilo. Ohromný povzbuzující účinek na mě mělo, když sestřička další den dala Šimonovi moje čerstvě odsáté mléko. 7 dní po porodu jsme ho poprvé přiložili k prsu, bylo to po ránu, tak ani nemusel tahat, samo mu to teklo do pusy. Tak se učil polykat. Den za dnem se učil nové věci. Trvalo ještě dalších 10 dní, než zvládl všechna kojení sám.  To říkám hlavně pro maminky, které kojení vzdají při prvním problému a začnou krmit mimčo z lahve. Normální je po narození miminka cítit lásku. V mém případě to byl strach, panika, pak zodpovědnost a teprve po čase láska.

A co to ještě znamená mít předčasně narozené dítě? Šimon se narodil 7 týdnů před termínem a říká se, že je středně nezralý (tedy mohlo to být i horší). Znamená to, více komplikací, více návštěv u lékařů (naštěstí jde spíše o preventivní sledování). Předčasně narozená miminka špatně usínají, lehce se budí a ze spaní vydávají různé zvuky. K různým komplikacím jsou více náchylní. Šimon ve druhém měsíci prodělal operaci tříselné kýly, která se, žel, uskřinula (více tady). Po operaci jsme ho hodně šetřili z obavy další kýly.  Má také reflux, což v podstatě znamená, že po kojení ublinkává. No, ona ublinkávají všechna miminka, že? My však máme samostatný koš na látkové plíny, kam jsme házeli první měsíce kolem 8 plen denně – poblitých. A to jsme Šimona po každém kojení, i když několikrát odříhnul, drželi hlavou výše téměř hodinu. Kombinace nedonošení a bránění v pohybu z důvodu strachu z další kýly a přílišného ublinkávání nás přivedla k nemilému zjištění, že je Šimon v psychomotorickém vývoji výrazně opožděný. Nesnáším pláč mimina, natož pak řev. Chtě nechtě musela jsem začít chodit se Šimonem na rehabilitace a cvičit s ním několikrát denně Vojtovu metodu. Není to jen tak obyčejné cvičení, je to týrání matek. Ač Šimona, to že mu stisknu tlakové body, nebolí, řve jako pominutý, protože ho to nutí cvičit, i když on chce dělat úplně něco jiného. Naštěstí jsou vidět pokroky.

A jakpak je to vlastně s tím mým během? Samozřejmě jsem měla ze začátku dilema mezi přínosem pro mě a újmou Šimona v důsledku aplikace inhalačního léku, který si musím aplikovat před zátěží, tzn. před každým během. Na konci srpna to vyhrála moje touha po běhání. První běh po tak dlouhé době neběhání a ještě po takové zátěži, kterou je rizikové těhotenství, porod císařským řezem a hojení ve stresu, bych nejlépe přirovnala k prvnímu běhu dospělého nesportovce. Akorát s tím rozdílem, že já už vím, jaké to je, když člověk běhá s radostí. A tak se to počáteční poklusávání, při kterém bolí celé tělo a člověk je zadýchaný v podstatě z ničeho, dalo přežít a na závěr prvních dvou kilometrů jsem měla úžasný pocit. V dalších dnech jsem postupně zvyšovala zátěž o 400 m. Dostala jsem se i k běhání 4x týdně v průměru 6-8 km, ale to už jsem začala být pod velkým tlakem z toho, že doma jsem pořád ve skluzu a nestíhám. Takže teď běhám 2x týdně 7-10 km a tak nějak to stíhám.

Taky jsem se už nechala vidět na pár závodech v okolí (Abertamy, Chodov, Klášterec, Ostrov). Vybrali jsme si je pro to, že mají v časovém rozpisu samostatný běh pro ženy a pro muže, abychom se mohli s Jirkou vystřídat v hlídání našich klučíků. Málokdy se však pořadatel nedostal do skluzu, a tak Jirka musel kočárek na chvíli, než jsem doběhla, vrznout tu kamarádce, tu pro nás cizí paní.

Stihla jsem i přičichnout k ultramaratonské atmosféře, a to ve Františkových Lázních na charitativní třiadvacetihodinovce. Jirka šel se Šimonem v kočárku, já jsem první kola běhala střídavě s Matouškem, a sama, později jen sama. Všechno se ale dosud řídí Šimonovým kojením. Nakojila jsem v autě a pak dala ještě tři kolečka. Více už se nedalo, neboť jsem si před kojením auto nevytopila a tak jsem stihla trochu prochladnout a pak jsem se už ani při běhu nerozehřála. Navíc už se to nelíbilo ani Matoušovi a tak jsme spěchali domů. V letošním roce poprvé od doby, kdy jsem začala běhat maratony, ani jeden neuběhnu. (I když jsem si malou chvilku pohrávala s myšlenkou, že za těch třiadvacet hodin bych ho ve Františkových Lázních mohla natočit.) O to víc se budu těšit na příští rok.

Zdá se, že přicházíme do normálu, Šimonek přibírá na váze pravidelně půl kila měsíčně, za tři týdny jdeme na první očkování (miminka narozená v termínu ho už mají několik měsíců za sebou), v noci spánek protáhl pravidelně na 6 hodin (někdy i více), konečně vydrží spát cca 1,5 hodiny v kuse v postýlce na zádech. Psychomotorický vývoj holt bude ještě nějakou dobu dohánět, nezbývá než cvičit a cvičit a smířit se s tím.

Zvonec

…a je konec…

Ano, chtěl jsem si dát dva až tři týdny pauzu. Ano, chtělo to voraz. Ano, plánoval jsem přispět trochu do fondu hojení všech běžeckých bolístek. Ale takhle to být nemělo.

V týdnu před Františkolázeňskou třiadvacetihodinovkou mě zničehonic (ten den, ani den předtím, jsem přitom neběhal) rozbolela pata. Ale příííšerně. V dalších hodinách a dnech zjišťuju, že je ta pata rozehraná na hračky (v předchozím trojsloví si za libovolné písmeno dosaďte jiné Vámi zvolené). Bez pajdání neujdu ani pár kroků. Noha se sice dá do startu třiadvacetihodinovky natolik do pořádku, že jsem tam schopen povětšinou chůzí absolvovat více než půlmaraton a dokonce z této sumy nějakých osm kilometrů uběhnout, ale druhý den je (samozřejmě) vše zpátky.  (Jenže tu podvečerní F.L. atmosféru jsem si prostě nechat ujít nemohl.)

 Františkolázeňské třiadvacetihodinovky se zúčastnila skutečně celá koyamas family

Od té doby neběhám a doufám, že zhruba za týden budu moct začít. Mám před s sebou nutné nabírání objemů. Rád bych se na konci května zúčastnil ME v silničním běhu veteránů v Úpici. Sice jsem už před nějakou dobou ztratil ambice cokoliv si dokazovat (natož komukoliv jinému), ale vlát tam několik desítek vteřin za předposledním nemíním. Tudíž se potřebuju řádně připravit. Jinak to ani nemá valného smyslu kamkoliv jezdit. Jenže ta pata bolí. Tedy chodím bezbolestně, popobíhat jsem nezkoušel, a to hlavně proto, že vyjádřit jakýkoliv dotek paty jako nepříjemný, je příliš slabé. K doktorům se mi nechce. Zatím jsem totiž narazil jen na dva poddruhy tohoto druhu.

Poddruh jedna: „Neběhejte, tak tři, čtyři, pět, možná šest měsíců a ono to přejde. Nebo víte co? Raději neběhejte vůbec. Ona je to extrémní zátěž pro Vaše tělo a mohlo by se stát, že za pět, deset, patnáct let, budete potřebovat nahradit tenhle kloub a tenhle a možná i tenhle….“

Poddruh dva: „ Jó, to je jednoduchý. To je tohleto …… na to stačí, jen když vám tohle vyřízneme, tohle zkrátíme, tady poupravíme, tuhle vyškrábneme, onde zbrousíme a za chvíli běháte jako zajíc.“

A ani jedním z těchto poddruhů se teď momentálně nechci nechat zkoumat.

Je mi jasné, že budu zase začínat téměř od začátku. Ale já vlastně ani neměl moc z čeho ztrácet, odkud jít na začátek, protože tahle sezóna stála za jedno obrovské cacas. Zaběhl jsem si pár závodů, vesměs s mizernými výsledky, a když se narodilo naše druhé vytoužené zlatíčko, přehodil jsem výhybku a běhání bylo odstaveno na tu úplně nejzapadlejší vedlejší kolej. A pomalu ta kolej začíná zarůstat. Kolej plevelem, já špekem. A reznou. Kolej i mé tělo…a vlastně i má běžecká mysl.  Momentálně nejsem daleko k pocitu, že už je nepromažu, nerozhýbu. Ať budu dělat, co budu dělat. Do tréninků jsem se v poslední době spíš nutil a netuším, zda budu mít sílu nutit se dál.

Chtělo by to nějaký restart. Něco, co by mě, vrátilo na trať, co by mě nakoplo. Něco, co by zapříčinilo návrat radosti z běhání nebo alespoň pocitu z dobře odvedené práce po běhu. Věc, myšlenka, rada…cokoliv. Jestli něco máte, tak se neupejpejte a, prosím, sem s tím. Protože jinak se může klidně stát, že i když pata za týden dovolí, zůstanou moje běžecké hadry ve skříni a boty v botníku.