Ztéci Krudum a stéci z něj

Je krásný letní den. Čerstvý vítr honí po obloze šedivá a černá mračna. A prší. Nebál bych se říct, že lije. Oblékám si šusťákovku, obouvám boty a přepásávám se ledvinkou. Nasazuji kšiltovku a vyrážím vstříc běžeckému tréninku. Musím! Za deset dní se chystám na běh Perštejn-Klínovec a potřebuji si trochu zvednout sebevědomí. K tomu, abych se na Klínovec odvážil, ty moje desítky a dvanáctky na téměř rovinatých okruzích nestačí.

Vybíhám po cyklostezce okolo sportovního areálu. Podél Lobezského potoka doběhnu až na areál zdraví. Stále prší. Teď to je ale výhoda. V pěkném počasí není na areálu pro samého psa kam šlápnout. Teď tu nenajdete živáčka. Proběhnu tunelem pod silnicí I/6. Na šedesát metrů jsem v suchu a v bezpečí. Za tunelem se rozprší ještě víc. Olšovo-javorový hájek mě dovede k přechodu silnice ke koupališti Michal. Míjím značku cyklisto sesedni z kola. Nezastavuji, nemám proč. Anebo přeci. Protahuji záda, nějak mi sesedá páteř. Znovu se rozbíhám. Nová, ještě nedokončená asfaltová cyklostezka se mnou obkrouží polovinu jezera Michal. Těsně za jejím prozatímním koncem se napojím na silnici šněrující si to na Hruškovou.

Pomalu si to šinu nahoru. Tohle šnečí tempo mi asi sebevědomí moc nezvedne. Po chvíli mě předjíždí kdosi na mopedu. Nedává mi to s takovým přehledem, jak bych si představoval. "Asi neběžíš zas tak pomalu," přesvědčuji se. Začínám cítit achilovku. V poslední době mě docela trápí. Alespoň po doběhu bývá citlivá na omak. Teď mi však přijde, že je bolest spíše blíž kotníku. U cedule Hrušková zastavuji, dávám si čůrací pauzu, procvičuji kotník a piji.

Obec Hrušková by se směle svou roztahaností dala přirovnat k Lovosicím. Pár baráčků rozhozených kolem 1,5 km dlouhé cesty. Probíhám kolem nového Sportcentra. Tenis, squash, bowling, indoor golf, půjčovna kol v jednom. Přestává mě bolet noha. Tedy spíš kotník. Začínají mě totiž pálit stehna. Ale to je normální. Běžím celkem tempově a už dlouhou dobu neustále stoupám. Silnice je čím dál tím horší. Za chvíli přejde v lesní cestu. Je to tady. Točna, závora a asfalt je pryč. Tu vlevo, tu vpravo přeskakuji stružky s tekoucí vodou. Přestal jsem slyšet bubnování kapek do kapuci navlečené na kšiltovce. Buď jsem ohluchl, anebo přestalo pršet. Protože však stále slyším šustění kapuce, správná je druhá možnost.

Sundávám tedy kapuci a pokračuji v běhu. Čím výše sem, tím silnější je vítr. Ale kdo ví co nám přichystá Klínovec? Myslím na Mounta a lidi, co jdou s ním z naší nejbájnější hory na horu nejvyšší. Myslím i na kluky a holky, co si na Moravě užívají již svůj pátý maratón+. V zamyšlení míjím opravený pomník na památku pohraničníků zabitých nacisty v roce 1938 a poválečné vojenské přísahy československých záložníků v roce 1947. Před nedávnem se tu při odhalení pomníku konaly i rekonstrukce dvou bitev. Trochu tu jde stále vidět řádění tanků a další těžké techniky. Za chvíli dobíhám ke zbytkům zaniklého kostela sv. Mikuláše. Kostela, jehož byly plné zdejší pověsti, ale podařilo se ho objevit až při archeologických průzkumech v letech 2002-2004. Místní archeologové za práce na něm dostali i cenu.

Tady původně měla být má otočka. "Nebylo to ale nějak málo," říkám si. "Čtyřicet minut a jen necelá polovina z toho byla skutečně do kopce." Chci toho sebevědomí víc, a tak se rozhoduji pokračovat. Stojím pod vrchem s názvem, který tu zůstal po Keltech, Krudum. Pod vrchem opředeným mnoha bájemi a pověstmi. Pod vrchem, kde kdysi stávala kamenná Kempfova rozhledna a kde by snad do budoucna mohla znovu stát. "Vyběhnu nahoru," rozhoduji se. "Na bájnou žulovou horu Krudum (Chrudim)."

Po kamenitě cestě seběhnu ke štole pod kostelem sv. Mikuláše. Tady se postupně začíná ztrácet cesta. Nejdříve se z upravené lesní cesty, stává cesta rozježděná, neupravená, pak přechází v jakýsi průsek, až běžím jen po úzké pěšině. Několikrát se musím vracet, protože cesta končí v neprostupném houští. Naštěstí stále neprší, ale v botách už se mi nohy dávno macerují. Nakonec se ocitám na stezce vyšlapané zvěří. Dlouho už místy chodím. Pěší úseky jsou stále delší. Říkám si, že alespoň natrénuji na závěrečný výšlap sjezdovky na Klínovec. Přeskakuji a přelézám padlé stromy, brodím malé potůčky, opatrně našlapuji na spousty balvanů. "Co sis to zase vymyslel," spílám si. Ale už se přibližuje vrchol. Prodírám se mlázím a vyplaším mladého srnce. S lehkostí vyskáče o pár výškových metrů nahoru. Mít tak alespoň polovinu jeho lehkosti. Ještě chvíli rozhrnuji mladé stromky a pak spatřím vrchol. Rozeběhnu se a za chvilku jsem nahoře. Opojný pocit z dosažení vrcholové kóty je k nezaplacení. V tuhle chvíli je úplně jedno, jestli je tou vrcholovou kótou 8000 metrů nebo jen 838 metrů nad mořem. Zastavuji stopky a kochám se rozhledem. Jsem zvědavý, jestli si to za deset dní na Klínovci budu schopen užít alespoň z poloviny. Nahoru mi to trvalo přesně 62 minut.

Sestup začínám opatrnou chůzí. Přeci jen je tady mokrá tráva, kluzké balvany, jíl, bahno. Postupně chůzi zrychluji, až přecházím do pomalého klusu. Klus je stále rychlejší a dole u kostela sv. Mikuláše už běžím celkem svižně. Pokračuji v sestupu. Běžím vedle stružky vody a pozoruji, jak stéká dolů. Snažím se dopadat na přední část chodidel. Upřeně hledím do malého potůčku. Pomalu přestávám vnímat techniku seběhu. Ani už se nedívám pod nohy, kam mi dopadají. Dopadají si, kam chtějí. Cítím, že občas šlápnou na kámen, ale nějak si sami s vyrovnáním poradí. Ztrácím se ve vodě, která teče kousek vedle mne. Stékám dolů s ní.

Najednou jsem na asfaltu. Ocitám se v reálu, zpátky v tomto světě. Hned cítím, že dopady nohou jsou nějaké tvrdé. Koncentruji se na techniku a trochu ulevuji kloubům. Netrvá to dlouho a opět míjím Sportcentrum Hrušková. Asi si sem brzy s Dášou zajedeme na squash nebo bowling. Nebo, že bychom si zkusili indoor golf? Opět mě také rozbolí kotník. Nebo je to tentokrát achilovka? Asi nějaká začarovaná zóna. Doufám, že mě u cedule Hrušková bolest zase přejde.

Nepřešla! Pokračuji s mírnou bolestí dál. V serpentinách pod Hruškovou se mi naskýtá úchvatný rozhled po okolí. Vidím vrcholky Krušných hor, ohromný velkolom Jiří, chemičku, věžáky sokolovského Manhattanu a před nimi jezero Michal, vzniklé rekultivací stejnojmenného dolu. Je to spíš takový středně velký rybník než jezero, ale marketingovým tahům se meze nekladou. Připravované jezero Medard-Libík už se bude skutečně moci nazývat jezerem oprávněně. Těsně před náběhem na asfaltovou cyklostezku okolo Michalu mě znovu přestává bolet noha. Jsem už unavený a pravděpodobně díky tomu běžím dost nahrbený, protože mě začíná bolet mezi lopatkami. Zastavuji na stejném místě ("cyklisto sesedni z kola") a protahuji se. Moc to však nepomáhá. Domů už to je ale pouze 2,5 km. Proběhnu tunelem pod "šestkou" na areál, přeběhnu ho a kolem sportovního areálu Baníku mířím domů. Dám si rychlejší pětistovku, zkusím ze sebe ještě něco vymáčknout a potom už jen doklusávám k domovu. Stále neprší. Těsně před sídlištěm mě opět začíná bolet kotník (nebo achilovka?), ale to už mi k cíli zbývá jen asi 400 metrů. Doklušu a vyjdu schody do třetího patra, abych zbytečně nečekal na výtah. V nohou mám něco přes dvacet kilometrů s převýšením nahoru i dolů 419 metrů. Čas 1:51 hod.

Když tohle píšu, venku už zase lije. Já jsem v suchu, ale Dáša polyká svou tréninkovou dávku.

koyama