Deset zničujících akcí potřetí

A je to tady znovu. Jdu do toho s radostí a s nadšením, jako bych to už dvakrát nezažil. Zase budu trpět, ale dělám, že o tom nic nevím. Ještě si naivně sestavím bodový plán. Reálných výsledků, výsledků, když vše sedne a výsledků z oblasti science fiction. Ty poslední snad ani zmiňovat nebudu (jejich součet dával 4000 bodů), ale reálný plán vycházel na 2827 bodů a když vše vyjde vycházelo na 3259 bodů. Já se chtěl pohybovat někde mezi tím, protože mým cílem byla hranice 3000 bodů.

Na startu prvního dne je nás 64. Je to moc velká darda lidí. Navíc se začíná až v 15.00, protože tu sokolovští druholigáči

měli čutat do meruny. Fotbalový zápas se nakonec nekoná, ale přehodit start kvůli přihlášeným přespolním nelze. Je rozhodnuto, že se rozdělíme na dvě skupiny. Ženy a žáci (a k nim pár dalších mužů všeho věku, kteří rádi obdivují ženské křivky) budou první skupinou a muži různého věku (a atletických zkušeností) skupinou druhou. :o) Druhá skupina půjde desetiboj v klasickém mužském pořadí a skupina první pak v pořadí ženském.

Začínáme všichni dohromady stovkou. Stavím se na start v sedmém nebo osmém běhu. Už fakt nevím. Do bloků s námi zaklekávají dva Přerováci namakaní jako sviň. To zase bude ostuda. Jsem tak nervózní, až jsem úplně zapomněl, že jsem chtěl Milanovi vpadnout do výstřelu. Vyrážím tedy po mé tradičně nepříliš rychlé reakci. Ze šlapavého běhu rychle přecházím do škobrtnutí. Tretry, v kterých běžím jsem vyzkoušel zatím jen čtyřikrát a nejkratší (tudíž i nejrychlejší) tratí v nich byl kilák. Škobrtnu hřebíky o polytan ještě jednou a pak už přecházím do pokusu o švihový běh. Nakonec 13,5 vteřiny není až tak špatných, ale bez treter by to tentokrát bylo asi rychlejší. Plním přesně reálný plán. Vše nevyšlo, takže času 13,2 jsem dosáhnout nemohl.

Zatímco první skupina odchází na disk, my jdeme na dálku. Poslední disciplína ve spásném stínu tribuny. V dalších se už budeme jen péct. Honza si libuje, jak ten desetiboj skvěle posunul, protože před týdnem lilo skoro celý víkend jako z konve. Nevím, co z nás vysaje víc sil. Studený déšť nebo horké žhnoucí slunce? Ale zpět k dálce. Poprvé v životě si pořádně naměřím rozběh. Snad se to vyplatí. První pokus zajišťuju. Odrážím se ještě před prknem a ani se vlastně moc nesnažím. Výsledek 414 cm tomu odpovídá. Ale mám založeno. Do druhého pokusu jdu naplno. Skoro ani nekoukám pod nohy, jestli mi vyjde rozběh. Odrážím se snad s milimetrovou přesností, ale nějak mi nezbyly síly na samotný skok. Přesto je změřená vzdálenost nad očekávání - 456 cm. Reálný plán jsem měl stanoven na 430 a kdyby vše vyšlo, chtěl jsem skočit 450. V posledním pokusu se už nějak nemůžu soustředit. Mám splněno a tak doplachtím jen na 413.

Koule je první disciplínou, kterou jsme s Milanem na open trénincích procvičovali. Jak ale zjišťuju, ne vše co se snažím provádět technicky, dopadne dobře. V prvním pokusu dopadá koule jen o něco dále než 6,5 metru. To je vůbec nejhorší pokus v mé dosavadní desetibojařské kariéře. Ale výkřik jsem prý měl jednoznačně nejlepší. ;o) Ve druhém pokusu prdím na techniku. Rvu to tam silou, jak mě zrovna napadne. 7,34 m - to už je lepší. Ale chce to přidat. Mám dilema, zda to opět rvát intuitivně silou nebo to zkusit technicky. Přednost dostává technika, bohužel, asi špatná. Modré, kulovité, sedm a čtvrt kila vážící železo dopadá na značku 7,17 metrů a já poprvé neplním plán. Ani reál vymyšlený na 8,00 a už vůbec ne lepších 8,30. Ambice jsou strašná věc.

Skok vysoký - další disciplína procvičená v open tréninku. Konečně už skáču pozadu. Nechci říkat, že je to flop, protože je stejně zparchantělý jako můj loňský a předloňský strédl, ale lítám přes laťku zády napřed. Na fotkách vypadám trochu jako v sedě levitující fakír. Můj loňský exotický styl je tu letos ovšem překonán. Petr z našeho klubu dokázal nad laťkou předvést daleko neuvěřitelnější kousky než já. A jak jsem postupoval? 122 cm napoprvé, 127 cm napoprvé, 132 cm napodruhé a 137 cm napoprvé. Desetibojařský osobák. 140 cm jsem třikrát shodil, i když minimálně dva pokusy byly velice nadějné, snad příště. Reál 132 cm splněn, do "když vše vyjde" (142) něco chybělo.

Čtyřstovku rozebíhám opatrně. V tretrách už neškobrtám, přeci jen to není taková rychlost. Do rovinky vbíhám nezakyselen, ale zjišťuju, že jsem se příliš šetřil. Do cílové rovinky dám vše , co ve mně je. Poslední stovku mám odhadem podle velké světelné časomíry hluboko pod 15 sekund. Celkově mi to však stačí pouze na stejný čas jako loni - tedy 66,1 a skoro hodinovou chrchlací etudu. Reál - 65,0, ani když vše...víte co - 63,0 jsem nesplnil. Už po prvním dnu vím, že na 3000 to letos nebude.

Po tom prvním dnu mě však nic výrazně nebolí, ale jsem nějaký nabuzený a až do půl čtvrté do rána se v posteli jen převaluju a nemůžu usnout. Vstávám v půl deváté. Před první disciplínou druhého dne se dovídám, že musím jít nejvyšší překážky. Dost mě to vytočí. Loni jsem skákal přes bez centimetru metrové a byl jsem ujišťován, že to je má (nad 30 let) veteránská výška. Letos je to najednou jinak a devadesát devítky budou překonávat až veteráni nad čtyřicet. Nám budou překážet ploty vysoké necelých 107 centimetrů. Veškerá srovnání s loňským rokem, veškeré plány a předpoklady jsou postaveny na hlavu. Klekám si na start. Asi bych se měl v této příhodné pozici pomodlit. Startovní výstřel je jen vzdáleným zvukem nabádajícím k rozhodnutí zda poběžím nebo jen vstanu z bloků a bude mi zapsáno DNF. Jenže já doposud všechny běžecké závody dokončil. DNF u mě ještě ve výsledkovce nikdy napsáno nebylo. Vstanu tedy z bloků, ale rozebíhám se proti překážce. Rychlost je moc pomalá a tak první dvě překážky sešlápnu, skoro by se dalo říct, že na nich hledám rovnováhu

(balancování je ten správný termín). Naštěstí běžím v maratónkách a ne v tretrách. Postupně naberu rychlost a další dvě překážky skáču bez shození. Další překážku shazuji zadní nohou. Síly ubývají strašně rychle a doráží mě Honza, když z vedlejší dráhy houkne: "Co je to za rachot, kdo to furt shazuje?" Šestou překážku srážím rozkrokem. Není to vůbec nic příjemného a dost mě to rozhodí. Od té doby už nejsem schopen další překážky přeskočit. Předvádím něco mezi skokem a naskočeným kopem vpřed. Ještě, že dokážu z dřívějšího tréninku karate zpevnit nohu. S každou další překážkou roste můj vztek A u poslední už v duchu řvu: "Ať si je sesbírají, když je dali tak vysoký!" Dobíhám naštěstí bez pádu, kterých tady bylo možné vidět bezpočet, v čase 24,1. Za loňským časem jsem zaostal o 1,2 sekundy, za reálným plánem 1,5 sekundy a "když vše vyjde" plánem o 1,9 sec. Na osobní rekord už mám teď náskok jen 44 bodů.

Přemístíme se na disk, ale u klece se dovídáme, že se budeme dělit na tyčkaře, kteří si troufnou na dva metry a na ty co si na dva metry netroufnou. Já si na 2 metry troufám, ale netroufám si skákat rovnou základ 1,80 m. I přestože na tyčku byly zaměřeny dva open tréninky, potřebuju se trochu rozeskákat na nižších výškách, a tak se přesouvám se všemi, kteří si těmi dvěmi metry nejsou jistí, do tyčkařského sektoru. Dvoumetroví tyčkaři budou házet diskem, následně oštěpem, a pak nás vystřídají na tyči.

Většina zakládá na 102 centimetrech. Ty já vynechávám a skáču až na 112. Později, když kouknu na tabulky, musím kamarádům sdělit nemilou zprávu, že založili na 0 bodech. 102 cm je totiž 1 bod pro ženy, muži musí skočit na 1 bod 103 cm. Nakonec všichni, i přestože vynechali 112, na další výšce uspěli. Já vynechám 122, abych trochu pošetřil síly a skáču až 132. I ty se daří snadno na první pokus, proto si troufnu vynechat ještě 142. Od sto dvaapadesáti už ale skáču všechny výšky navyšované vždy po decimetru. První opravu mám na 182 centimetrech. Už jsem docela uvolněný, na vysoké ploty, které mě tak rozhodily pomalu zapomínám. Bavím se s jedním z veteránů, kteří se tu připravují na veteránské MS. Ptám se, zda se v nějakém věku krátí veteránům disciplíny a z desetiboje se tak stává osmi- nebo sedmiboj. "Ne, normálně jedeme desetiboj až do smrti," zní jeho odpověď. Další výškou se přeskakuju a další (202) překonávám dva metry. 212cm skáču druhým pokusem a mám skočeno více než loni. V prvním nezdařeném se však skutálím z duchny a dopadám na pravé rameno a cítím i úder, který dostal kotník přes patu. Vypadá to, že ty dvě vrhačské disciplíny budou s tím bolestivým ramenem hotové utrpení. Kotník vypadá, že bude v pořádku. Skáču ještě na druhý pokus 222 cm, ale na reálný plán (230 cm), osobní rekord (243 cm) či plán "když vše..." (255 cm) už mi síly nestačí. Nicméně z tyčkařského sektoru odcházím spokojený.

Vrátíme se opět k diskařskému kruhu. Při rozhazování začínám zjišťovat, že rameno ani problémem nebude. Daleko víc začíná bolet kotník. Přemýšlím, jestli je pochroumaný jen z tyčky nebo už jsem ho naboural na překážkách. Hodím si dva hody nanečisto, jen tak, aby se neřeklo, a v jednom z nich se zapráší z čáry označující dvacet metrů. Bohužel, to už se mi v žádném ze soutěžních pokusů nepodaří a nejdále přistane mnou vypuštěný dvoukilový disk na značce 18,69 m. Ztráta za loňským výkonem 6 cm, za osobákem z vrhačského pětiboje rovný metr, za reálným plánem metr třicet jedna a tam někde v dáli jsou dva metry a osmdesát jeden centimetr, kdyby vše vyšlo.

Přemisťujeme se na oštěp a já se pomalu začínám obávat závěrečné patnáctistovky. Kulhám jako Joffrey de Peyrac. V prvním oštěpařském pokusu nechávám na hlavě. Jen otáčím kšiltem dozadu. Bohužel Boris Henry nezabírá a oštěp přistává na, s bídou, pětadvaceti metrech. V druhém pokusu už oštěp plachtí dál. Je to kolem 27,5 metrů. Do třetího pokusu dávám všechno a je to dál. Asi tak o 3 centimetry. ;o) Rozhodčí vůbec neví, zda mají mou značku označující nejdelší hod přesunout či nikoliv. Nakonec je můj výkon 27,53 m lepší reálného plánu o 53 centimetrů. Je to osobní rekord, jen kdyby všechno vyšlo měl jsem hodit téměř o dva a půl metru dál.

A teď už jen 1500 metrů. Výheň jako v peci, ale to není můj největší problém. Tím je zmiňovaný kotník. Zkouším ho rozklusat, ale nenechá se. Přece nevynechám disciplínu, která mi má přinést největší příděl bodů. Různě s kotníkem cvičím a popobíhám, až nakonec zjišťuju, že nejméně bolí při běhu přes špičku. Nekompromisně ušněruju zdravý i bolavý kotník do treter a chystám se ke startu. Běžím v běhu s téměř samými mílařskými rafany. Rád bych se dostal do předchozího běhu, ale nedaří se. Smůla, v tom běhu běžela skupinka šesti lidí na časy okolo 5:15. Akorát pro mě. V našem běhu je použitelný jen Petr od nás z klubu, který ale teď moc neběhá a tak neví, na co si může troufnout. Na startu zjišťuju, že ještě jeden z Přerováků (Koňařík) má osobák okolo 5:30. Po startu však vyráží jako zběsilá gazela a rázem má asi třicet metrů náskok. Po dvou stech uběhnutých metrech přestávám vnímat kotník. Běžím si sám na sebe a za sebou táhnu Petra. Takhle to trvá skoro dvě a půl kola. Postupně dobíhám Koňaříka a nechávám ho za sebou. Petr jde asi jeden a čtvrt kola před cílem, přede mě, ale nedokážu se ho chytit, je to moc rychlé, skoro stupňovaný finiš. Nakonec se alespoň vzchopím a udržuju až do cíle stejnou mezeru. Čas 5:21,1 je osobním rekordem. Jen škoda, že jsem neběžel v předchozím běhu, kde doběhlo pět lidí v rozmezí 5:13 až 5:20. Mohl jsem atakovat svůj real plán 5:20 a možná dokonce, že by vše vyšlo na 5:12.

Nakonec jsem spokojený. Někde vzadu hlodají červíčci nespokojenosti, ale to už je tak, když si člověk začne dělat ambice. Pokulhávám si po stadiónu a cítím se dobře. Byla to opět skvělá akce. Kam se hrabe Götzis. ;o) Trochu byla tím nárůstem účastníků a rozdělením na skupiny obrána o tu skvělou rodinnou atmosféru, ale...jak jsem napsal do návštěvní knihy webu AK Sokolov: Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vedrem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to (s výletem na Kokořín to ani srovnávat nebudu). Příští rok se půjdu určitě zničit znovu. Jen budu muset víc trénovat, abych mohl naplnit své ambice. ;o)

Takže letos osobní rekord zlepšený o 179 bodíků na 2729 bodů (100m 13,5/350; dálka 456/301; koule 7,34/327; výška 137/297; 400m 66,1/226; 110m přek. 24,1/88; tyč 222/183; disk 18,69/248; oštěp 27,53/265; 1500m 5:21,1/444).

Teď, když tohle píšu, cítím se naprosto skvěle. Nejsem ani moc zničený. Jen prostě namožené svaly, včetně těch, o kterých mnohdy nevíme, že je máme. Nebýt toho kotníku, jsem zcela bez následků. Ale ani ten nebude nic příliš vážného. Je sice mírně nateklý a ztuhlý, ale dnes, když ho nepřetěžuju ani nebolí. Bude to chtít asi týden mírnějšího režimu. Leduju, mažu, šetřím....uvidí se.

A pokud si někdo rád prohlíží fotky, může tady, tu, zde, tuhle, támhle a ještě onde.

koyama