úterý 14. srpna 2007

Žebrácké pobíhání

Minidovolená, dovolenka či prodloužený víkend od 8. do 12.srpna.
Středa 8.8. - příjezd a ubytování
Rychlíky s jedním přestupem jsme se přesunuli do Hořovic, kde jsme se ubytovali v hotelu Zelený strom. Vřele nedoporučuju! Při osmi stech korunách za dvoulůžák na den a noc jsem si představoval přeci jen o něco víc. Se sotva šestnáctiměsíčním prťousem se nám nechtělo moc šetřit, a tak jsme zavrhli varianty levných ubytoven, chatek, kempů, stanů, celt a nedej bože širáků. Ale tohle nemá k levné ubytovně daleko. Staré rozvrzané postele s ještě staršími matracemi mi každé ráno způsobovali neuvěřitelné bolesti zad. Stálo mě hodně úsilí než jsem je minimálně dvacetiminutovou rozcvičkou uvedl do stavu potřebného pro nošení bagáže. Také ostatní vybavení bylo hodně zastaralé. Snad kromě vchodových dveří, které o to víc bily do očí. Deky jsme reklamovali hned, neboť Dáša je astmatik a péřové by ji mohly v noci způsobit astmatický záchvat. Bylo nám řečeno, že se na to podívá paní uklízečka. Nevím, zda se podívala, ale deky zůstaly stejné (možná se jen podívala). Těžké jak cent a když jsem se podíval do povlaku, podle vzhledu se zdálo, že zažily ještě Pražské jaro. A pochybuji, že v té době se do peřin dávala dutá vlákna. Naštěstí se žádný záchvat nekonal, ale to přikládám lékům, díky kterým drží Dáša svou nemoc pod kontrolou. Pod okny hotelu se také v jakémsi podloubí městského úřadu srocovala omladina, která dost rušila svým "zpěvem" a svými výkřiky náš zasloužený odpočinek. Tenhle rušivý moment trval ale jen do půl desáté večer, pak se totiž z blízké vinárny ozvaly hlučné rytmické basy místního dídžeje a diskotéka mohla začít. Pořádá se tu každou středu, pátek a sobotu, a tak jsme byli neustálým tuc-tuc oblaženi celkem třikrát ze čtyř nocí. Diskotéka trvala "jen" do tří ráno. Při otevřeném okně se vinou hluku spát nedalo. Když jsme okno zavřeli, možná by nás i monotónní "mmb, mmb, mmb..." uspalo, ale zase ne a ne usnout v tom příšerném vedru a dusnu, které na pokoji při zavřeném okně panovalo.

První den jsme se jen ubytovali a protože bylo celkem vedro vypravili jsme se na místní koupaliště. Recepční nám ochotně vysvětlila cestu, ale zdála se dotčená použitým výrazem "koupaliště". Na závěr vysvětlení dodala: "...a to už budete u AQUAPARKU!" No nevím. Větší koupaliště. Jestli je tohle aquapark, tak u nás doma máme hned tři. Koupaliště Michal, "městské" koupaliště a vlastně i krytý plavecký bazén. No posuďte sami: Jedna pětidrahá pětadvacítka, dojezdový bazének pod středně dlouhým tobogánem s několika chrliči vody, dětský bazének a brouzdaliště se skluzavkou. Prostě koupaliště. Zaplavali jsme si tedy, ale pak už se přihrnula mračna. Tak ještě nakoupit nějaké potraviny a hajdy na pokoj, abychom nezmeškali diskotéku.

Čtvrtek 9.8. - Koněpruské jeskyně
Sintropád v Koněpruských jeskyních Třípatrový jeskynní systém s délkou chodeb přes dva kilometry, nesoucí název Koněpruské jeskyně se nachází uvnitř návrší Zlatý kůň. Objeven byl v roce 1950 při těžbě vápence a jeho část zpřístupněna o devět let později. Kromě krápníkové výzdoby, jejíž nejstarší dochovanou část tvoří tzv. koněpruské růžice starší více než milion let, se uvnitř jeskyní našlo mnoho kostí zvířat, ale i pravěkých lidí a také penězokazecká dílna.

Hned druhý den jsem naložil Matouše na záda a vydali jsme se vlakem do Berouna a odtud autobusem ke Koněpruským jeskyním. Zatímco si Dáša šla prohlédnout jeskyně, Naučná stezka Zlatý kůňjá jsem prošel obtěžkán Matoušem v krosně naučnou stezku Zlatý kůň. Sice dlouhou jen necelé čtyři kilometry, ale strmost hlavně některých sestupů byla až nebezpečná. Navíc mi Matouš v krosně usnul a o to hůře se pak, samozřejmě, nese. Téměř bezvládné tělíčko, kterému padá hlavička ze strany na stranu, přičemž se snažíte jít co nejopatrněji, aby jste s ním moc nenatřásali. No... Vápencový lom Skoro s hrůzou prohlížím obrovské lomy na vápenec. Hrozné, téměř jako u nás na Sokolovsku. Ale nebýt dobývání vápence, nebyly by pravděpodobně objeveny zdejší jeskyně. Když jsme dorazili nazpět k jeskyním, vyměnili jsme se s Dášou. Ona udělala Matoušovi bufet a já si prošel necelých 600 metrů dlouhou prohlídkovou trasu s asi pěti sty schody. Potom jsme se už přesunuli k autobusové zastávce. Autobus nám ujel asi o tři minuty a další jede až za necelé čtyři hodiny. Po Hořovicích (kde se zavírá téměř všude ve čtyři odpoledne) další prdel světa. Jezdí odtud tři autobusy. Asi se počítá s tím, že každý musí mít auto. Rozhodujeme se jít do Berouna pěšky a případně zkusit něco stopnout. Slezeme kopec a sotva Dáša zvedne palec, první auto zastavuje. Řidiči jsou tady na Berounsku opravdu skvělí. A nejen tenhle pán se synem ve firemní škodovce, kterému touto cestou ještě jednou děkujeme. Ale většina řidičů vůbec. U nás doma se mi téměř nestane, aby někdo zastavil, když stojím před přechodem. Tady, když dáte jasně najevo, že budete přecházet, dostanete skoro pokaždé přednost, dokonce i mimo zebru. V Berouně drobně krápalo a tak jsme se rozhodli zrušit plánovanou cestu na Městskou horu s rozhlednou a medvědáriem. Navštívíme ještě Muzeum Českého krasu v Jenštejnském domě a Geopark Barandien, a potom raději jdeme s malým do Tipsport Laguny si zaplavat a zařádit ve vodě.
Pátek 10.8. - Hořovice
Hořovický zámek Nejvýznamnější památkou obce je barokní zámek se dvěma prohlídkovými okruhy a několika stálými (i nestálými) výstavami. Podle dochovaných písemných zdrojů stávalo na území Hořovic středověké sídlo již ve 13.století. Vlastníkem tohoto panství byl mimo jiné i král Václav IV. Stavbu dnešního zámku mají na svědomí hrabata z Vrbna. Dnešní vzhled je však výsledkem i pozdějších úprav. Zajímavý je i zámecký park a okolí zámku. O jeho výzdobu se z velké části zasloužil M. B. Braun a jeho plastiky.

Dnes zůstáváme v Hořovicích. Půjdeme jen na zámek a hlavně si zaběhat. Určitě je tady kraj běžcům zaslíbený. Usuzuju podle mnoha aut označených espézetkou BEH. ;o) Jenom mě zaráží, že jsme žádného běžce nepotkali. Cyklistů spousty, ale běžce abyste lupou pohledali. Beru mapu a vyrážím první. Ven z Hořovic se vymotám zadem, kolem zámeckého parku a nemocnice po zelené. Zaběhnu do stromořadíčka mezi dvěma poli. Po chvíli už si libuju, jak dobře jsem trasu vybral. Není to sice na žádné rychlostní uhánění, protože se cesta dost klikatí, ale stejně jsem měl v plánu volný výběh.

Stále běžím mezi poli, když vyplaším hejno koroptví. Jakby ne, když se podle mapy pomalu přibližuju bažantnici. Chvíli dumám, kdo se víc vylekal. Jestli já nebo ony. Dobíhám k památkově chráněnému dubu do bažantnice. Ošlehají mě kopřivy přidrzle nakloněné do cesty. Je to jako piksla kloubní výživy, preventivně bojuju proti revmatu. :o) Opodál je napůl zbořená lávka přes koryto bezejmenného potoka. Naštěstí je koryto téměř vyschlé, a tak můžu odbočením vlevo více do lesa vybrat obbížku po kamenech vyschlým korytem. Hned jsem zase na zelené a netrvá to dlouho a mé Asicsy pleskají o asfalt silnice. Jsem v Tíhavě a na první křižovatce odbočuju opět do polí. Tady je to podle turistického značení 3 kilometry. 15:26 je slušných.

Cesta mezi poli vedoucí k Netolicím je z drcených cihel. Asi budu vypadat jakobych hrál spíše tenis, nikoliv běhal. Ještě na "antuce" mě předjíždí maník na fichtlu. Raději zpomaluju, abych dlouho nedýchal jeho modrošedý dým. Ale to už jsem pomalu v Netolicích. (Tíhava - Netolice 2km za 10:42.) Na pátém kilometru jsem za 26:08.

V Netolicích obíhám několik hromad domoviny a opět se ocitnu mezi poli. Vyplaším několik hlodavců. Jsou však tak rychlí, že nedokážu určit jejich druh. Zkusím se udržet dvou zajíců, ale nejde to. Nasadili příliš ostré tempo, za které jim tedy rozhodně nikdo nezaplatí. :o) Probíhám dalším remízkem, až vběhnu do malého lesíka táhnoucího se okolo Ústavu sociální péče. Zedníci tam zrovna makají na jeho fasádě. Právě vezou materiál na vrzajícím a skřípajícím kolečku. To vyburcuje skupinku čtyř místních pávů a nejspíše v domnění, že jde o milostný tok, spustí serenádu vrzavých a skřípavých zvuků, ne nepodobných nenamazanému kolečku. Ještěže už jsem na silnici a mířím z doslechu tohoto koncertu k Lochovicím. Tam jsem (7,3km) za 40:16.

V Lochovicích se zakoukám do mapy a špatně odbočím. To, že si to se*u jako Šemík k Neumětelům, jen z jiné světové strany, mi dochází po sedmi minutách. (Odhaduju to na 1200 metrů.) Otáčím to tedy nazpět a pro jistotu čučím znovu do mapy. Špatně při tom šlápnu na krajnici a zvrtnu si levý kotník. Bolí mě teď, i když ne příliš, oba.

Nazpět v Lochovicích vybírám tu nejkratší a nejjednodušší cestu zpět do Hořovic. Po cyklotrase číslo 2. Je to totální "samohana". Po frekventované silnici, proti celkem silnému větru a ještě v nedostatečně odpružených krosových Asicsech. Jenže pro mé kotníky je to teď to nejlepší. Ještěže je mám z dřívějšího tréninku karate tak pevné a celkem i pružné. Levý mě pomalu přestává bolet. A i ten pravý "zbořený" při Sokolovském desetiboji je spíše tuhý, než že by vyloženě bolel. U zámku jsem za 31:38 (6km) a závěrečných 500 metrů na náměstí k hotelu ještě trochu zrychlím (2:11min.). Celé jsem to uběhl za 1:29:20 a počítám si 17km.

Po poledni jdeme okouknout hořovický zámek. Vystřídáme se na různých prohlídkových okruzích, projdeme zámecký park a po návratu na hotelový pokoj vyráží ke svému běhu Dáša. Běží po stejné trase jako já, jen se otáčí už v Netolicích a ve svých stopách se vrací (10km). Je definitivně rozhodnuto. Žebráckou pětadvacítku běží ona a já si dám lidový běh.
Sobota 11.8. - Žebrák a Točník
Hrad Žebrák Žebrák - pravděpodobně nejstarší hrad se dvěma okrouhlými věžemi, z kterého se po Václavské přestavbě stala jedna z nejpůvabnějších rezidencí v zemi. Nové sídlo žebrácké a později hazmburské větve Buziců bylo postaveno ve 13.století asi 2km severně od obce na ostrohu, vytvořeném křemencovým valem, nad soutokem Pekelského a Stroupinského potoka. Vnitřní hrad bylo postaven na velmi úzkém a protáhlém území. K hornímu hradu se připojovalo ještě předhradí, z něhož však zbyla jen severní a západní část. Jižní část, která byla postavena v úbočí křemencového valu, již téměř zmizela. Největší důležitosti nabyl hrad v době kralování Karla IV. Stál totiž u hlavní cesty, spojující Prahu, Plzeň a Brod s Norimberkem a odtud přes Würzburg s Porýním. V té době sloužil jako přestupní stanice a místo noclehu při častých královských cestách do říše. Roku 1351 na hradě onemocněl prvorozený syn Karla IV. a později zde také zemřel. Od té doby král na Žebrák zanevřel a navštívil ho již jen jednou, kdy zde vydal majestát (17.6.1360). Hrad byl přestavěn v době Václavově, neboť již nestačil potřebám krále, ani početné družině a četným hostům ze zahraničí, jež sem za králem přicházeli. Král dal tedy postavit jednu obytnou budovu v předhradí, ale podobně jako v Lokti tato budova nevzhledně narušila rovným čelem do té doby oblou linii hradu. Konec hradu nastal v 16.století. Roku 1532 jej zachvátil požár a zkázu hradu dokonal Volf Krajíř z Krajku, který zde nešetrně pátral po údajném pokladu.

Točník - Hrad si nechal postavit v letech 1398 - 1401 Václav IV. jako luxusní sídlo po požáru hradu Žebrák. Byl postaven v přechodovém stylu mezi hradem a zámkem. Obranné prvky tady byly potlačeny na úkor okrasných. V části hradu na severní straně nádvoří byla na konci stavby vystavěna asi největší pozoruhodnost - třípatrový purkrabský palác, sloužící hostům a správě hradu. Jeho sklepy sloužily jako konírna a vešlo se do nich údajně až 90 koní. Po Václavově smrti roku 1419 byl z hradu odvezen královský poklad a hrad byl dán do zástavy. Získal jej Jan z Vartenberka. Po něm měli ve vlastnictví hrad Krajířové z Krajku, jejichž zálibou bylo hledat neexistující poklady. A tak se stalo totéž co na Žebráku. Krajířové kopali tak dlouho, až se část hradu zřítila. Po dalších dlouhých tři sta let byl hrad majetkem koruny české a byl spravován volenými hejtmany. Ztratil své výjimečné postavení a chátral. Teprve v roce 1733 byla audienční síň Královského paláce upravena na kapli sv. Bartoloměje, konaly se zde poutě, a proto se celý palác dochoval až dodnes.


Protože z Hořovic do Žebráku o víkendu téměř nic nejezdí a my bychom museli příšerně brzo vstávat a přes Zdice nebo Beroun cestovat do 6 km vzdáleného Žebráku, rozhodli jsme se pro pěší přesun. V Žebráku jsem si šel do muzea pro razítko do Muzejníku, ale manželé, kteří mají expozici na starost ze mě byli tak nadšení, že jsem je nedokázal odmítnout a prohlídku absolvoval. Nakonec byla celkem zajímavá, obzvláště vyprávění o malíři Jaroslavu Hněvkovském. Odtud jsme pokračovali k hradům Žebrák a Točník. Na chvíli si břemeno s Matoušem vzala na záda Dáša a nakonec ho vytáhla až na věž hradu Žebrák. Tady jsme se vyměnili a na Točník už jsem malého vláčel já. Šli jsme nejkratší cestou. 500 metrů s převýšením asi 120m jsme zvládli za 7 minut. Nahoře na Točníku drobně mžilo, proto jsme tam strávili více času, než jsme předpokládali. Nebýt sokolníka, neměli bychom tam vlastně co dělat. Nic zvláštního tam totiž nenajdete. Jen pěkný výhled (když bude trochu hezky), medvěda v hradním příkopu a kolonii netopýrů. Po modré jsme zamířili zpátky do Žebráku, Dáša se zaprezentovala k Ž "25" a vrátili jsme se nazpět do Hořovic.
Neděle 12.8. - Žebrácká pětadvacítka
Lidový běhOpět jsme se pěšky přesunuli do Žebráku. Cestu jsme přerušili na nádraží, kde uschováme bagáž a Matouška tentokráte potlačím v kočárku. V Žebráku už bylo živo. Je vidět, že městečko závodem žije. Potkali jsme pár známých. Koupil jsem si boty od Pavla Baběráda a tím byla naše mise téměř u konce.

Dáša už se ale staví na start pětadvacítky. Všichni oběhnou dvě pětiset padesáti metrová kolečka a vyrážejí do Žebráckých lesů. U prezentace k lidovému běhu je okamžitě neuvěřitelná fronta. Na startu tohoto běhu je to pak klasický obrázek. Půl hodiny před startem stojí na startovní čáře hromada dětí. Po výstřelu vyrazí jako zběsilé a po dvou až třech stovkách metrů jim dojde. Na slalom s kočárkem už jsem naštěstí zvyklý z podobných akcí (např. Běh Terryho Foxe), i když z kopce je to přeci jen o něco náročnější. Některá z děcek se ještě vzepřou. Přece je nepředběhne nějaký fotřík tlačící kočárek. Zasprintují dalších sto až dvě stě metrů a rezignovaně přejdou do chůze. No co... Každý nějak začínal. Před cílovým kopečkem nakonec závodím s trochu starším chlapcem, než byli ti, o kterých jsem před chvílí psal. Docela dře! Nechce za žádnou cenu prohrát! Zrychlím, otočím se na něj a povídám mu: "Makej, makej! Ať to nemáš zadarmo." Najde v sobě ještě něco, vyškrábne to někde v koutku a zafinišuje. V cílové zatáčce mi nadělí asi 2 metry. Já jsem ale spokojený. Podařilo se mi někoho vyhecovat k podání vyššího výkonu a sám jsem se s kočárkem na 1100 metrů dlouhé trati "umístil" okolo desátého místa v čase 4:55. Přestože bylo nutno prvních 100 metrů (více méně) jít. Okolo 170 lidí na startu běh hned od začátku nedovolilo. Oba s Matoušem vyhráváme v tombole. Potom už jen sleduji dobíhající pětadvacítky ;o) a trochu fotím. Když Dáša doběhne, převlékne se a nají, podíváme se na vyhlášení vítězů. Bohužel z tomboly musíme odejít v půlce, aby nám neujel autobus do Hořovic. Tak doufám, že Dáša neměla vyhrát tu kárku. ;o) V Hořovicích vyzvedneme bagáž a rychlíky s jedním přestupem se vracíme domů.
Celkové zhodnocení pohybu vypadá slušně. Za ty vlastně pouhé 4 dny jsem nachodil 64km (z velké části se 12 až 16 kilogramy na zádech - podle toho co jsme k Matoušovi do krosny přibalili), naplaval 2200m a naběhal 20km. Dáša ušla o 9km méně, uplavala o 1600m méně, zato ale naběhala 36km.
koyama

9 komentářů:

  1. Výborný trénink a pěkná dovča, tomu říkám spojit příjemné s užitečným, budu se těšit s Vefišem ve Varech na triatlonu.

    OdpovědětVymazat
  2. Krásná dovča (až teda na to ubytování,majitel je asi nějaký šetřílek).Líbí se mi, jak jste sehraní a bezva se doplňujete.To jste měli štěstí, že jste se tak hezky v putování životem našli :-)Běh okolo Žebráku by mě taky lákal, ale zatím si na 25 netroufám a už vůbec ne na to převýšení. Jen tak mimochodem, pro váš blog jsem hlasovala na té Lupa.cz, jak o tom píšou na behej.com.Dobře se mi vás čte a bavím se, tak díky!

    OdpovědětVymazat
  3. to rebecca: Jojoj! To je poklona! Na tu nominaci ani nevím, co říct. Děkujeme.Jinak já vždy tvrdil, že jsem měl neuvěřitelné štěstí. Dáša byla má první skutečně velká láska a dneska vím, že bych jí za nikoho na světě nevyměnil. Prožili jsme spolu krásná chvíle i dost těch těžkých a vždy jsme z toho spolu vyšli s hlavou vztyčenou.

    OdpovědětVymazat
  4. Ahojte Sokolováci :-))pěkné čtení-jako vždy, a fotky z \"25\" taky...Ten Matoušek se má, že má takovou fajn maminku i tatínka, hlavně, ať jste všichni zdraví.

    OdpovědětVymazat
  5. Ahoj sokolovský dezertére ;-) Díky.Matouš to asi vidí jinak. Pořád mu něco zakazujeme. \"Ne\" je u nás teď nejčastěji používané slovo. :-) To víš, je ve věku mačkání tlačítek pračky, TV, videa, zapínání ploten elektrického sporáku, sahání na špinavý řetěz kola, potažmo strhávání kola na sebe apod.

    OdpovědětVymazat
  6. hurááááá Koyamo, vytřeme jim na triatlonu zrak, néé?

    OdpovědětVymazat
  7. Nevim, nevim, jestli budu něco vytírat. spíš budu na konci zametat. :o)Ale určitě si to pojedu užít (když už jsem se jednou přihlásil, néé?). Doufám, že momentální předpověď počasí bude pravdivá.

    OdpovědětVymazat
  8. To koyama: Pěkná dovča a jako vždy krásný článek. V KV se utkáme a snad budem i vytírat a né zametat.To 3COP: Už se těším, jak ti budu dýchat na záda :-D. Nebo že bych si vzal dalekohled, abych tě viděl v závodišti ještě před cílem?

    OdpovědětVymazat
  9. to vefis: Tak, že jsi to ty, tak já zkusím kromě zametání, taky někoho setřít. ;o)

    OdpovědětVymazat