Maratón v podzemí: Dole v dole

A jak to na Unter-Tage Sparkassen Marathonu v Brügman-Schacht pokračovalo?

Dav se po odpočítávání začátku rozeběhl za hlasitého povzbuzování z reproduktorů. Do toho hrála živá kapela. A pištěli dudáci. Asi po 700 metrech se dav zastavil a na něco čekal. První, co mě napadlo, bylo, že je to úzké místo, něco jako na PIMu, kdy se široký a početný dav běžců nevešel do úzké uličky. Druhá věc, která mě napadla, že asi ti první neví, kterou chodbou se dát. Za chviličku už jsme ale zase byli v pohybu a trasa začala nemilosrdně stoupat. Čelovku jsem zapínat nemusela, protože okolo mě bylo dost běžců, kteří svítili na cestu. Čím výš jsme stoupali, tím větší bylo teplo. Po nějaké desítce minut stoupání běžci přestávali běhat a začali chodit. Halda demoralizátorů přesvědčila i mě. Smířila jsem se s tím, že neuběhnu ani to první kolo. Byla jsem vysušená a tak jsem využila hned první občerstvovačku po 2,5 km. Napila jsem se dost a přesto po pár stech metrech už jsem znovu měla sucho v puse.

Míjeli jsme označení 5. km a já si stopla 39 minut. Ihned jsem začala v hlavě propočítávat. Limit na půlmaratónu takhle stihnu nejspíš jen tak tak. Každý 2,5. km byla občerstvovačka a já využila pro jistotu všech, abych nechtěně nedopadla jako Tutanchamonova mumie. ;) Prohlížela jsem si všechno, co bylo možné. Jak jsou daleko od sebe světla, kde jsou jaké odbočky, co je ve výklencích. Zkoukla jsem po straně stojící a vrstvou soli zanesená vozidla. Asi kilometr před průběhem do dalšího okruhu jsem uviděla i krápníky. Bylo to mírně z kopce. Při průběhu místem startu jsem musela zastavit, aby mi pořadatelka mohla načíst čip, připnutý vedle startovního čísla. Nastavila jsem ruku, protože jsem myslela, že mě chce razítkovat. Pak se ozvalo z reproduktoru, že běží Češka Dagmar Hůrková.

Do druhého okruhu jsem nabíhala s myšlenkou, že bych ráda stihla limit, to znamená, že se smím zpozdit oproti prvnímu okruhu jen cca o 10 minut. Už jsem věděla, co mě čeká. Člověk vyběhne několik stovek metrů stoupání a za zatáčkou se ukáže další ještě strmější úsek. Morálka dochází, zvlášť když i ostatní jen chodí. Ale přijela jsem na maratón a tak ten limit musím zvládnout. Prudké kopce jsem chodila, mírné táhlé běhala i když ostatní kolem mě chodili. Pole se už značně roztáhlo a prořídlo. Začala jsem tedy používat svou čelovku, hlavně abych viděla pod nohy a mohla se tak vyhýbat potenciálně kluzkým plochám. V podstatě to byly vyježděné koleje od vozidel. Uprostřed trasy a na krajích byly nánosy solného písku. Občas jsem zaběhla i do hlubšího písku a to také bralo síly. Když jsem se podívala nahoru do světla své čelovky, uviděla jsem v něm rozvířený prach. No, obyčejný prach to není, to už bych nemohla dýchat. Na sůl alergická nejsem, takže strach z tohoto typu zdravotních problémů pominul. Teď budu mít spíš nadýcháno soli do zásoby a nemusím platit za návštěvy umělých solných jeskyní. ;) Asi kilometr před koncem druhého okruhu mě začalo z kopce předbíhat několik běžců. Na to, aby to bylo čelo závodu se mi zdálo příliš brzo a nezdálo se, že by běželi 2x rychleji než já. Nejspíš to byli ti, co chtěli bezpečně stihnout limit půlmaratónu, aby je pořadatelé nechali doběhnout celý maratón. Čip mi odečetli a za občerstvovačkou mě předbíhal Čech s plyšovou vránou Sárou na ruce. Prohodili jsme pár slov a mezitím se mi ulevilo. Byla jsem ráda, že máme splněný limit (i když vrána Sára neměla o žádném limitu ani tušení) a já mohla v klidu pokračovat.

Najednou se mi běželo hodně snadno a měla jsem pocit, že to není tak těžké a že bych mohla uvažovat o atakování 5 hodin. Vylezla jsem celkem svižně první nekonečný stoupák na okruhu, za ním proběhla motokros v délce snad 2 km, vylezla druhý drsný dlouhý stoupák (vzkaz do Unhoště: ten kopec na Čertovské pětce vůbec není výživný :), zase běhatelný motokros a když jsem se dostala k mírně stoupající pasáži, kterou jsem v předchozích kolech běhala, stehna a zadek zdřevěněly a nechtěly hlavu poslouchat. Doufala jsem, že do konce maratónu ze mě nebude velké dřevěné poleno. :) Do toho mě začala bolet kyčel a kolena. Všechno to, co bolí při maratónu tak někde kolem 30.-35.km, tady začalo již po 25.km. Během třetího kola mě už předbíhali běžci o kolo a já se v kritické fázi snažila zklamanou mysl zaměstnat tím, že jsem očekávala, kdy mě předběhne o kolo Pepa Kalát. No, v té tmě to bylo obtížné, poznala jsem ho, když byl asi 5 metrů přede mnou, ale hnal se podzemím pekelnou rychlostí, tak jsem ho ani nestačila pozdravit. V dlouhém klesání před koncem okruhu mě předběhly dvě běžkyně.

Do čtvrtého okruhu jsem nabíhala s tím, že bych mohla zkusit udržet cca minutovou ztrátu za těmito běžkyněmi. Třeba patří do mé kategorie. Několik minut se mi to dařilo, dokonce i ty pařezy, co jsem měla místo nohou, se trochu rozhýbaly. Asi v polovině prvního nekonečného stoupáku mi začalo být obzvlášť vedro, začala se mi motat hlava a kdyby tam bylo zábradlí, visela bych na něm. Po vyškrabání se na vrchol jsem uviděla děvčata, jak si povídají a pomalu se mi vzdalují mimo záběr. Při motokrosovém pobíhání nahoru dolů jsem najednou ublinkla. Nejen pusou, ale i nosem. Prostě chuťovka. Žaludek dal jasně najevo, že už toho má dost a že odteď se bude jenom chodit. Postupně mě předběhli ještě asi tři mladíci a pak už nikde nikdo. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo. Labyrintem sem tam osvětlených chodeb jsem se potácela sama. Pohybovala jsem se tak pomalu, jako bych ty chodby zrovna razila. Sůl pod nohama křupala. Čelovku jsem nezapínala, neboť kvůli chůzi jsem vidět pod nohy nepotřebovala. Měla jsem pocit, že jsem poslední. Asi 2 km před cílem, kde se rovina začíná sklápět dolů jsem za sebou uslyšela dupot. Při ohlédnutí se mi zdálo, že se za mnou pohybuje běžkyně. Nechtěla jsem být poslední a tak jsem zapnula čelovku a začala trochu šmajdat. Ještě pořád tam stál fotograf pár set metrů před cílem, ani jsem se nesnažila o nějaký úsměv. Jen ať je vidět ta dřina! Pak už jsem vběhla do cílového koridoru. V předchozím kole jsem tam viděla jednoho běžce předvádět tanečky. Tak na to já jsem náladu neměla. Slečna v cíli mi pípla čip a ještě než mi dali medaili na krk za dokončení, začali na mě mluvit. Že prý jsem 2. a že musím hned na vyhlášení. Moje pocity byly vskutku smíšené. Za tak mizerný výkon jsem tedy bednu opravdu nečekala, i když nás bylo ve věkové kategorii jen 6. Pořadatel, který mě odváděl na vyhlášení, se snažil se mnou konverzovat a vtipkovat. Moje úroveň němčiny je však již fatální. Celkem dobře rozumím, ale nevyžblebtnu se. Moje odpověď na náročnost běhu, zněla "Einmal und genug."

V koncertním sále, kde byla úžasná akustika, jsem potkala již převlečeného Pepu Kaláta, který byl ve své kategorii padesátníků za čas pod 3:45 hod. druhý a Pepu Kostku, který v kategorii šedesátníků skončil časem 4:53 hod. na 4.místě.

Z lístečku vytištěného z počítače v cíli jsem vyčetla, že můj cílový čas je 5: 23:43 hod. a že mi to trvalo 4 minuty na start. Došlo mi tedy, že start nebyl tam, kde jsme odpočítávali závod a kde jsem si zapnula stopky, ale v místě té zácpy. Takže první start byl vlastně takový ten slavnostní, jako při Závodu míru a my si tak ne úplně dobrovolně střihli ultramaraton.

Vyhlášení probíhalo svižně a hned po té, co jsme oba s Pepou převzali ceny, květiny a diplomy, jsem vrátila čip a vyzvedla si tričko. Vyfárali jsme a venku se ukázal nádherný pohled na modře svítící kolo těžní věže.

S druhým místem, bych asi měla být spokojená. (I s osmnáctým absolutním umístěním z 34 účastnic.) Ovšem pocity tomu moc neodpovídají. Obzvláště v posledním kole jsem se dost trápila. Tahle akce je však tou opravdovou třešničkou na dortu této sezóny. Velkou zásluhu na tom má Pepa Kalát, který s nápadem přišel a organizačně vše dotáhl. Musím říct, že díky jeho preciznosti, bych s ním z fleku absolvovala i další akce. Nicméně maratón v solném dole to už asi nebude. I když jak název jedné Bondovky říká...

P.S. Většina mých fotek je "interaktivní". :)

lady koyama