středa 30. dubna 2008

Oberelbe marathon 2: Když to nejde, tak se jde

Původně plánuji běžet ze začátku ve staré košili. Mohla by být třeba zima a já jí po rozehřátí můžu zahodit. Bláhový nápad. Už na startu je vedro skoro jako v pekle a pekelníci každých deset minut přikládají pod kotel. To tedy bude něco. Tuším, že moc stínu se na cyklostezkách podél Labe nenajde.
Start je naplánován na 9.20. V 9.19 začne více než tisícihlavá masa převážně Němců rytmicky tleskat a později i odpočítávat. Raději si zašpuntuji uši sluchátky mp-trojky a pokusím se pohroužit do sebe. Zazní výstřel a zahoukání lodní sirény doprovodného parníku, kterým se mohou za 20 Euro vézt rodinní příslušníci a přátelé běžců. Pod pevností Königsten vyrážíme vstříc dlouhým dvaačtyřiceti kilometrům. Je mi jasné, že vedro moc útokům na osobní rekordy přát nebude. Přesto se nevzdávám plánu doběhnout pod 3:30. Dotáhnout vodiče (německý překlad do češtiny: tažného a brzdícího běžce) na tento čas bude problematické. Nějak nebyl na startu k nalezení a těsně před startem se v davu maratónců objevil jeho balónek asi třicet metrů přede mnou. Třicet metrů v davu znamenalo asi 150 m rozeběhnutého hada. První kilometr se nedá moc předbíhat. Zleva zeď, zprava zábradlí a za ním sráz do řeky. Na druhém kilometru se už rozebíhám, ale vodič přede mnou udržuje konstantní náskok. Tempo mám více než svižné, takže stíhat ho nebudu.
Tak jako tak, před třetím kilometrem ho mám. Stojí v lese a močí. No možná proto hnal tak dopředu. Po pár stech metrech mě dobíhá a začíná se mi opět vzdalovat. Přemýšlím, jestli se ho nemám chytit, ale i tak se mi zdá, že běžím až příliš svižně. Na pátém kilometru už toužebně vyhlížím občerstvovačku. Opravdu začíná být neskutečné vedro. Občerstvení ovšem nikde. Nakonec je až kousek za šestým kilometrem. Další sice bude už na desátém kilometru, ale pak už vzdálenost mezi jednotlivými občerstvovacími stanicemi neklesne pod pět kilometrů.
Ale vraťme se ještě před desátý kilometr. I přes vedro se mi běží moc dobře. Na protějším břehu obdivuji úchvatné scenérie Labských pískovců. Rozeklané i kompaktní skály mě zvou vždy za další ohyb řeky k další překrásné podívané. Navíc tempo je zacíleno na čas pod 210 minut, takže ochotně polykám další a další stovky metrů. Za jednou takovou zatáčkou koukám, vodič na 3:30 zase těsně přede mnou. Nejspíš rozpráví s přítelem a nechal se unést. Já si běžím své tempo těsně pod 5min./km a jdu před něj a rychle se mu vzdaluju.
Na jedenáctém kilometru mě trochu pobolívá levé koleno, ale během kilometru to přechází, takže se tím nenechávám znepokojit. Oberelbe M - v PirněNa třináctém se pro změnu ozývá pravé. Alespoň je to vyvážené. :o)
Stále držím tempo víceméně pod 5 minut na kilometr, jen kilometry s občerstvovacími stanicemi mám o něco pomalejší. Dobíhám do Pirny. Tady mě kolem osmnáctého kilometru čeká Dáša s gelem a lahvičkou vody. Namotáme nepříjemné kličky městem, plné kopečků, zatáček a hlavně kostek. Mezitím mě opět doběhne vodič na 3:30, přefrčí mě a předvádí po Pirně jakýsi fartlekový běh, přičemž mává na diváky a užívá si výsluní slávy. Pak se vrátíme zase k Labi. A ještě před značkou půlmaratónu se zařadí opět za mě a brzy se propadne někam dozadu. Už pomalu hledám každý, byť jen maličký, stín. A nejsem sám. Mnozí si raději naběhnou nějaký ten metr navíc, Oberelbe M - mezičasy 1.půlkajen aby mohli běžet patnáct či dvacet metrů ve stínu. Výheň u Labe začíná být neskutečná. Tak nějak zvráceně obdivuju ty, kteří běží v dlouhých elasťákách nebo dokonce v bundě.
Krajina začíná být od Pirny docela fádní. Prostě polabská nížina. Kolem dvaadvacátého kilometru mě dožene chlapík, s kterým pak běžím společně až na 27.kilometr, kde je občerstvení. Hodně jsme si pomohli v udržení tempa pod pět, ale já jsem občerstvovačku prošel a on bere kelímek a peláší dál. Tady se to láme (možná se spíš lámu já) a začínám pomalu tušit, že už to pod 3:30 nebude. Nevadí, říkám si a bláhově doufám v pokoření osobáku 3:37:28. Na to stačí od teď udržet tempo 5:30/km.
Na třicátém mě opět a tentokrát naposledy předbíhá vodič na 3:30. V cíli je potom opravdu přesně, ale v průběhu maratónu tomu vyrovnanému tempu moc nedal. To dokazuje, že mě předbíhá zcela sám. Nikoho nevede, nikoho netáhne, nikoho nebrzdí. To se ovšem dalo čekat. Tady můžete vidět inkriminovaného a osamělého vodiče těsně před cílem.
Ještě jedenatřicátý kilometr zvládám zhruba za potřebných 5:30, ale o kilometr dále už definitivně poznávám, že dnešní výheň osobákům nepřeje. Začíná se mi motat hlava a chce se mi zvracet. Nejspíš úpal nebo úžeh. Běžci, kteří mě předbíhají, do mě dost často vrážejí. Buď jsou němečtí maratónci tak neurvalí nebo se mi motá nejen hlava, ale po cestě se tu motám i já. Neustále se kolem mne pohybuje veterán, který vždy dvě stě metrů jde a další dvě stovky téměř sprintuje. Nakonec mi i on svým indiánským sprintem zmizí v dáli.
Má parodie na běh však netrvá dlouho. Jen něco přes tři kilometry. Dehydratace zapojila do hry dalšího hráče - křeče. Křeč, která mě chytla do přední strany levého stehna, mě donutila přejít do chůze. Při maratónu (mimo občerstvovací stanice) vůbec poprvé. Když křeč odezní, znovu se pokusím běžet, jde to vždy zhruba dvě minuty. Pak přijde další náběh na křeče. Tu do přední strany levého stehna, tu na stejné místo pravé nohy. Zadní strana stehna, třísla, sem tam lýtko a jednou dokonce břicho. Vždy než křeč dostoupí vrcholu, raději zařadím známý hit:
Pochodují vojáci
po cvičení, po práci.
To se jim to pochoduje,
když jim trubka vytrubuje.
Už ani nevím, co mi to vlastně mp3 přehrávač vytrubuje do uší. Jedno pozitivum však křeče přinesly, přestala se mi při střídání chůze s během motat hlava a ani žaludek mi po jedné dávce nechutně teplé coly už nechce vracet svůj obsah. Pomalu se šinu k Drážďanům. Trvá snad nekonečně dlouhou dobu než vždy spatřím další kilometrovník. Někde nad námi, na pravé straně Labe jsou takzvané Albrechtovy zámky, ale já sleduju, jak mi vítr z Labských luk pleská nataženým mlíkem do rukou. Vadí mi to. Vadí mi už skoro všechno. Vadí mi, že si nějak nedokážu spočítat, zda, když půjdu z místa, kde právě teď jsem, celou cestu až do cíle, tak to stihnu pod čtyři hodiny. A proto se vždy donutím kousek běžet a náběhy na křeče mě zase donutí kousek pochodovat.
Ještě nějaká ta stovka metrů, pořád nohu před nohu, a jsem v Drážďanech. Lidi povzbuzují. "Jiri lauf." Je mi to jedno. Když potřebuju jít jdu, když můžu běžet, tak imituju běh. Zdaleka na tom nejsem nejhůř (nebo si to alespoň myslím). V dnešní den to tu, nejspíš víc než kdy jindy, připomíná pochod oživlých mrtvol. Kousek před stadiónem je fotopoint, kde vás vyfotí na památeční foto. Ten měl být někde v Pirně. Tady už musí většina vypadat příšerně. Fotograf zvedá fotoaparát. Chlape tenhle snímek si ušetři, já si tu fotku stejně nekoupím. To bych musel podat trochu jiný výkon.
Ještě těsně před stadiónem se trochu projdu, abych alespoň na staďáku vypadal, že běžím. A je to tu. Oranžový tartan stadiónu Heinze Steyera. Běžím posledních dvě stě metrů. Když vyběhnu ze zatáčky, uvidím na časomíře 3:53:45. Asi jsem blázen, ale najednou jsem dostal chuť dát to pod 3:54. Posledních asi čtyřicet metrů zafinišuju a křeče do třísel mi málem podlomí nohy rovnou na finišerském koberci.
Za cílem dostávám pěknou medaili, piju jako duha všechno, Oberelbe M - v cílico mi kdo nabídne. Dáša kolem mě krouží a fotí, jako bych to tu vyhrál. :o) Jdu si vyzvednout bagáž, ve které jsem si poslal do cíle bundu a kalhoty. Kdyby mi byla po doběhu zima a Dáša nedorazila včas. Hi, hi. Dáša měla spoustu času i na bloudění po Drážďanech a nevím, co bych na sebe chtěl navléknout při 30°C na slunci.
Zklamaný, jak můžete vidět na fotce, nejsem. Jen jsem si ten konec zbytečně protrápil. Pro příště (až nějaké bude) to chce do maratónu trochu víc rozvahy. Dnes jsem nakonec i s více než třemi kilometry chůze Oberelbe M - mezičasy 2.půlka(do deníku to ale celé píšu jako běh :o) skončil 46. ze 131 běžců v mé kategorii a celkově 382. z 1110 dokončivších v čase 3:53:57 (netto čas - 3:53:29). Navíc jsem si překonal osobák na 25 km a těsně i na 30 km.
Výsledky.
Naše fotky.
Další fotky (tady ještě běžím já).
Video z YouTube.
koyama



17 komentářů:

  1. Maraton a posledních 10 km běhochůzi jsem si užíval podobným způsobem. Málem jsem se uvařil. Cíl jsem si dal \"pod 4\", ale neuspěl jsem.Zdraví Miloš

    OdpovědětVymazat
  2. Pěkný článek. A běžel jsi to vůbec ? Když to tak čtu připadá mi, jako kdyby jsi popsal můj maraton z loňského PIMu, přesně tak jsem dopadl já, jen ten čas byl ještě o 20 min. horší.Proto letos, pokud bude na startu kolem 18 C a více, nepoběžím na čas 3:30, spíš si budu hlídat tepy a když doběhnu v čase kolem 3:45 budu spokojenej. Je velká pravděpodobnost, že teplota v průběhu závodu stoupne a to bych se mohl opět v rozpálené Praze utavit :-). To raději zvolím pomalejší tempo a doběhnu v pohodě. Pak ti napíši, zda jsem opravdu byl tak rozumný, až uvidím vodiče s balónkem 3:30 :-).

    OdpovědětVymazat
  3. Asi tady nebudu chodit. Tohle si přečíst před mým prvním maratonem. Ty jsi mi dal. Máš dát na úvod nějaké upozornění \"Maratonským panicům vstup zakázán\". Asi sis to \"pěkně užil\". Ale zase to ber z té druhé stránky \"Co mě nezabije, to mě posílí.\" A jsi o tuhle zkušenost chytřejší.

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem běžel taky a je neuvěřitelné, jak se naše příběhy podobají - nemoc a antibiotika dva týdny před závodem, z toho plynoucí výpadek tréninku dlouhých běhů, nicméně optimismus před startem, narůstající vedro, krize už na 25 kilometru, občasný přechod do chůze, toužebné vyhlížení občerstovaček a kilometrovníků, nekonečných posledních 10 kilometrů a sprint na dráze. Jedině křeče mě nechytly.Jinak prostředí, organizace a atmosféra maratónu se mi líbily snad víc než v Praze. Hlavně jsem ocenil doběh na stadiónu, protože jsem se mohl po doběhu svalit na trávu a hodinu nehnutě ležet - to by na Staromáku asi dost dobře nešlo :)Za 3:38 jsem vyhrál českou kategorii - to by se mi v Praze taky nepodařilo :)

    OdpovědětVymazat
  5. Niekde som čitala, že nie je ani tak dôležitá noc pred maratónom ale dve noci pred sa musí človek poriadne vyspať. Tá kríza na 27. km bola z tepla alebo tam hralo rolu i niečo iné? Prepálený začiatok si asi nemal. Pekne si držal tempo. Ako hovoril jeden maratónec (neviem si spomenúť ktorý)\"maratón je děvka.\" Nikdy dopredu nevieš, čo od neho čakať.Článok je krásne napísaný. Klobúk dole. Vysoká úroveň. Podrobný opis trate i pocitov. Radosť čítať. Ukážkový doják.

    OdpovědětVymazat
  6. Miloši[1], Tebe jsem viděl dobíhat, když jsem na stadiónu hledal manželku. Původně jsem Tě chtěl oslovit, když jsem na čísle viděl jednoznačně(?) české jméno, ale měl jsi hned za cílem rodinu, tak jsem si to odpustil. :o) Budeme muset ty hranice zkusit pokořit znovu. Každopádně Ti přeju, aby Ti to brzo pod 4 vyšlo. Mám doma totiž jednu maratónkyni, která se o to snaží už celkem dlouho.

    OdpovědětVymazat
  7. ->Aldaman: Rozhodně do maratónu rozumně. Příště už se taky v takovémhle vedru nebudu hnát za vzdálenými metami. I když jak se znám, jeden nikdy neví... :o)

    OdpovědětVymazat
  8. Nikde není napsáno, že bys měl takhle dopadnout, Dane. V 1.maratónu jsem dopadl celkem dobře. Většina vícenásobných maratónců, se kterými jsem mluvil, říkala, že si vyžrali až svůj druhý, třetí nebo čtvrtý maratón. Což teď mohu potvrdit. :o) Navíc na PIMu jsou občerstvovačky častěji.

    OdpovědětVymazat
  9. ->Ondřej: Minimálně přímo z maratónské tratě tam bylo příběhů podobajících se jako vejce vejci těm našim asi víc. A některé možná i horší. Je totiž skoro děsivým faktem, že jsem některé maratónce i předcházel. Ti na tom museli být obzvláště zle.Organizace se mi také líbila. Jen při tomhle počasí chyběly ještě alespoň dvě občerstvovačky s vodou. A potom ten nedostatek s ubytováním v Königsteinu. Jó a ještě mi přišly strááášně daaalekooo sprchy. :o)A s druhým místem v české kategorii jsem také spokojen. ;o)

    OdpovědětVymazat
  10. ->Justína: Taky jsem to četl. Proto se asi má nervozita umocnila a usnout jsem nemohl i z pátku na sobotu. :o) Ale nakonec jsme ráno prostě vyjížděli později, takže téměř osm hodin jsem spal.Na 27.km, jakobych ztratil morál. Z vedra to ještě podle mě nebylo. Nejspíš opravdu chyběl ten dlouhý běh (cca 30 km), který byl naplánován asi 23 dnů před maratónem a byl jsem ho nucen vypustit vinou kolene.To přirovnání je moc dobré. Alespoň, že tahle nebyla výrazně drahá. :o)A pochvala od Tebe těší dvojnásob. Minimálně totéž si totiž říkám, když čtu tvé (téměř) novely ze (nejen) zahraničních (a nejen) maratónů.

    OdpovědětVymazat
  11. Já mám štěstí, že to vedro mě potkalo na mém prvním maratonu, takže jsem zabil dvě muchy jednou ranou :-). Zkušenost z prvního maratonu a zjištění, že pokud je horko raději běžet na čas o 15-20 min. horší než jsem skutečně chtěl.Doufám , že se tímto zjištěním budu 11.5 řídit :-)

    OdpovědětVymazat
  12. 15-20 minut? Tak to jsem skoro trefil. :o)

    OdpovědětVymazat
  13. To jo trefil :-D. Ale za jakou cenu? Křeče a velké zpomalení v posledních 10 km a tomu bych se chtěl vyhnout, snad se mi to podaří :-). Rozhodně si sebou, ale vemu protikřečové tablety!

    OdpovědětVymazat
  14. Když tak nad tím s odstupem času přemýšlím, nejsem si jistý, jestli bych si po čtyřiceti kilometrech na slunci ten závěr v křečích neprotrpěl tak jako tak. Ať bych v úvodu nasadil jakékoliv tempo.

    OdpovědětVymazat
  15. jen tak dálJen tak dál,sportem ku zdraví:o)

    OdpovědětVymazat
  16. ->siver: Už Diderot řekl: \"Je lépe se opotřebovat než zrezivět,\" brácho. :o)

    OdpovědětVymazat
  17. Vedro-zimaKluci marně vzpomínám na maratony za našich mladších let /cca 35-40 let věku/. Maraton v Lipsku : po mnoha jarních dnech s teplotou okolo 20°C se oteplilo tak, že v den startu bylo 30-36°C, z 1000 běžců nás doběhlo 400. Zvolil jsem již popisovanou taktiku, t.j. ne na osobák, ale na přežití. Výtuh byl, i běh ke konci od hadice k hadici /rozuměj ostřikování zahrádkáři/. i po tom všem jsem doběhnul za 3:18 /os.2:52/. Ale běhali jsme v létě v teplých dnech ráno cca v 8-9 hodin na Vodnou a zpět a vedro nevadilo, ne tolik. Je třeba si zvyknout i trénink volit v hodně podobných podmínkách a také něco málo naběhat. Vyzkoušet dres, boty, občerstvení, vědět co za tempo si mohu dovolit. Dva běžci s os. 38 na 10km nemusí běžet stejné tempo pokud jeden je vytrvalostní typ a běhá 300_450 měsíčně a druhý inklinuje k tratím spíše kratším a běhá 150-200. Vše je třeba připravit a na maraton se těšit a také si věřit.Správně běžený maraton má časy na 1km od 1.km až do 30.-35km konstatní a potom mírně zpomalené /př. 4:OO/zpomalení na 4:10 apod./Možná by nebylo od věci konzultovat přípravu a neběhat zytečně zkoušky, ale raději NAOSTRO. Tak to vidím já. Uvidíme 11. večer. Olda Dvořák

    OdpovědětVymazat