Společenské běhání

Je zapotřebí občas nezávodit a jen si tak v klidu při nějaké akci zaběhat. Seznámit se s novými lidmi a jednoduše si běh užít. Výborná příležitost k tomu se mi naskytla při 6.ročníku štafetového Běhu přátelství ze Sokolova do Schwandorfu.

Jednou z nevýhod tohoto běhu je brzké vstávání. Vyráží se v 5.30 a u atletického stadiónu je potřeba být v pět. Nařizuji si budíka na půl pátou. Rychle se vypakuju a v pět jsem na místě jak na koni, myslím si. Ráno začne vyřvávat budík a mně se z postele vůbec nechce. Usnul jsem až kolem jedné a zrovna vyspalý si nepřipadám. Nicméně vylezu. Hlavně proto, že cítím, jak na mě leze hnačka.

Když si tak trůním, dochází mi ale, že tu pátou jednoduše nemám šanci stihnout. Vylítnu ze záchodu a hodiny ukazují padesát pět. Na staďák je to ani ne kilák, ale já ještě nejsem oblečený. Běhám po bytě jako smyslů zbavený. Několikrát míjím hodiny a pokaždé se mi něco nezdá. Zhruba po sedmém pohledu na hodiny mi to dojde. Je o hodinu míň. Já mám totiž takový jedinečný budík (a hlavně jedinečně nešikovné ruce). Přidržením tlačítka alarm a stlačováním dalších dvou tlačítek přeřizuju hodiny či minuty budíku. Když tlačítko alarm nedržím, přeřizuju prostě hodiny nebo minuty. A protože se tlačítko alarm drží stisknuté dost špatně, posunul jsem si před spaním čas o hodinu dopředu. Tudíž není pět. Jsou teprve čtyři a vůbec se nedivím, že se mi po dvou a půl hodinách nechtělo z postele. Dávám si v klidu snídani a ještě chvíli polehávám u televize než vyrazím na místo srazu.

Autobus už je na místě, ale účastníci štafety se scházejí jako šváby na pivo. Než se všichni sejdou, rozdělí se bavlněná trička (ve kterých se má běžet), svačiny a běžecké úseky, je tři čtvrtě na šest. Vyrážíme se zpožděním.

Naivně se domnívám, že spánkový deficit doženu v autobuse. První úsek mám na německé straně od hranic, což je až po padesáti kilometrech. Jenže tohle je nějaký dětský autobus. Nohy mám skoro pod bradou, prostě se na tu sedačku pohodlně neposkládám. A takhle to bude více než dvanáct hodin. Až na těch pár světlých okamžiků, kdy budu pobíhat po trati.

Naštěstí, jak už to tak při štafetě bývá, pořád někdo běží, a tak se minimálně jedno místo v autobuse vyprázdní. Tak vždycky šup tam a nohy do uličky. Po hraničních starostích proslovech mám tu čest rozebíhat první úsek štafety v Německu. Běžím spolu se čtyřmi Němci a jednou Němkou. Z počátku běží hodně manifestačně. Pořád si něco vyprávějí a mě z toho pomalého klusání bolí nohy. Jakmile nás ale předjedou autobusy (na hranicích se k nám připojil ještě jeden německý), začnou závodit. Nejvíc do toho šlape zmiňovaná Němka. Naštěstí mají všichni v plánu minimálně dva (spíše tři) úseky v kuse, a tak jim v poklidu stačím, i když neustále stupňují tempo. Jednu výhodu to zrychlování mělo. Čím rychleji Němci běželi, tím více vázl rozhovor. Tedy, při mé znalosti němčiny, spíše jejich monolog. Podle itineráře 7,5 km z Mähringu do Griesbachu (podle mého odhadu spíš osm kilometrů) jsme dali za 38:22 a já si na dalších 8,5 km zalezl do autobusu.

Po nějaké třičtvrtěhodince nastupuji ke svému druhému plánovanému úseku. Deset a půl kilometru z Bärnau do Plössbergu v bavlněném triku už rozhodně nepoběžím. Příšerně se po zpocení lepí na tělo, a to i přesto, že mám pod ním Moiru. Prvních pět kilometrů úseku je celkem v pohodě. Trochu nás brzdí dvě Němky, a tak se tempo pohybuje okolo pěti minut na kilometr. Pak ale využívají Němky služeb autobusu a na trati zůstávají jen muži. Němci do toho pořádně buší. Je tu jeden vrchař a ten nám do každého kopce utíká. Tzn., že nám zdrhá pořád, protože mám pocit, že celé Německo je do kopce. Dokážu se celý úsek držet, kousek před předávkou ale naši západní sousedé zpomalí a tak vyběhnu ze zatáčky k zaparkovaným autobusům jako první. Zpocený, uřícený, takže to vypadá, že jsem si tu větral své ego jen já. :o) Zhruba 11 kilometrů za 49:47.

Pak už se úseky začínají dělit na půl. Mnohým se totiž šestky až desítky zdají příliš dlouhé. Jen hustey si spojí čtyři dohromady. Já si dávám ještě tři kilometry těsně před koncem stodvaapadesátikilometrové štafety. Nutno podotknout, že šlo o německé kilometry (jak jsme je v autobuse pojmenovali). Celkem svižných dvacet jedna a půl minuty - to jsou tři německé (a zhruba čtyři české) kilometry. Na závěr ještě všichni odběhli tři německé kilometry městem Schwandorf. A pak už následovalo jen předávání pamětních cen (z těch jsem byl nadšen) a jídlo (z osmi bratwurstů se čtyřmi žemlemi jsem měl taky celkem radost :o).

koyama