čtvrtek 3. července 2008

Ultraběhy: 153 + 270 okruhů

Chodovská maxištafeta - tenhle program nám vymyslela Dáša.
Původně chtěla bloudit při čtyřiadvacetihodinovém rogainingu, ale nenašel se žádný parťák či parťačka, kteří by chtěli a zvládli bloudit s ní. Slíbil jsem tedy, že se bloudění ujmu já, ale jen při šestihodinové verzi této legrace. Slibu jsem byl zproštěn, protože se v posledních týdnech Dáše dvakrát podařilo po delším běhu v přírodě pochytat nepříjemné nachlazení. Nechtěla riskovat, že v Krušných horách při rogainingu uloví nachlazení do třetice.
Rozhodla tedy, že Ultrasport Sokolov postaví štafetu a téhle čtyřiadvacetihodinové akce se zúčastní. Je to dřina bojovat proti týmům, které na start nominují 34, resp. 70 běžců. Členů Ultrasportu je momentálně devět. Dva jsou docela z ruky, jeden víceméně přesedlal na cyklistiku a jeden byl na dovolené v Itálii. Zbývá pět lidí, kteří se také na start postavili spolu s hostujícím Milanem Roubíčkem z ACES teamu Karlovy Vary. Článek o tom, jak běžela štafeta Ultrasportu Sokolov můžete číst tady.
A co koyamas family?
Koyama se chválí a dme pýchou. Skoro se dá říct, že jsem sto padesáti třemi okruhy absolvoval svůj první ultramaratón v životě. V kuse jsem těch 51 kilometrů neuběhl, ale zvládl jsem je za 24 hodin. Začal jsem celkem svižnou devítkou za 43 minut. Po necelých třech hodinách, které jsem strávil aktivním shopingem :o) a odvozem malého na hlídání, jsem se nazul do běžeckých bot znovu a nakroužil si kvalitní patnáctikilometrový trénink. Vždy 667 metrů volně a kilák okolo 4:05. Přes dva kilometry jsem si ještě zazávodil těsně před půlnocí, i když v tu dobu už měla běhat bez přerušení Dáša a počítačka kol se mému nasazení do závodu bránila se slovy: "Ale ta paní říkala, že bude běhat až do rána!". Asi v jednu jsem odjížděl domů se vyspat. Ještě ve tři jsem byl vzhůru a před sedmou už jsem vstával. V Chodově jsem měl být v osm. Dorazil jsem v osm deset, přičemž jsem netušil, že se Dáša mého příjezdu chytá jako tonoucí stébla a že budu muset ihned začít kroužit. Snídaně snad ještě ani nesestoupila do žaludku, a tak to byl zprvu trochu boj než jsem se rozběhal na kilometry pod pět minut. Nakroužil jsem šest kilometrů a nastoupil Petr Szász.
Pak jsem tak všelijak prokládal střídání jednotlivých běžců naší štafety tu jedním tu dvěma kilometry, než nastaly poslední dvě hodiny závodu. Překvapilo mě, že jsem byl schopen zvládnout takhle na závěr běhat kilometry za 4:15 - 4:25 s pauzou asi tři minuty (než Dáša a Milan Roubíček uběhli každý jedno kolo). I když ke konci už to bylo maso a zdálo se mi, že se tartan Chodovského stadionu rozpouští do konzistence medu.
A poučení ze štafety? Rozhodně zvládnu víc, než si myslím. Kroužit pořád na jednu stranu jednostranně bolí. Pimácká trika nejsou nic extra, i při pouhých patnáctkách mi rozedřely bradavky do krve. Přitom jsem na to nikdy netrpěl. Hlaďák tě může dostihnout i při akumulaci krátkých tratí. S plným žaludkem se dá běžet, jen se nesmí moc poskakovat. Tlumení v botě + tlumící vlastnosti umělotiny položené na stadionu = nic moc dobrého. Příšerně mě z toho bolí lýtka. Abych někdy běžel pravé ultra, to by musela být motivace jako hrom.
Cílem účasti lady koyamy v maxištafetě byl noční trénink na 24 hodinovku. Protože mívám velké krize v noci a to tak, že jsem Chodovská maxištafetadosud vždy musela aspoň 20 minut spát, naplánovala jsem si hlavně noční běhání. Krátce po zahájení maxištafety jsem si odběhala zkušební 2 km na oválu, přičemž jsem zkoušela, jak nejlépe držet (nebo mít někde na zádech zastrčený) štafetový kolík. V dalších hodinách jsem se připravovala na noční trénink. V chatce, kterou jsme měli jako štafeta přidělenou, jsem rozbalila všechny možné věci, abych to měla pěkně nachystané a měla v tom přehled. Domluvila jsem si s organizátory, že předání štafety může probíhat bez kolíku jednoznačným tělesným kontaktem - plácnutím do ruky nebo do zad přebírajícího. Dohodla jsem se také na možném otočení směru běhu. V cca 22:00 hod. jsem nahlásila počítačkám kol, že další výměna bude ráno v 9:00 hod. Vzbudilo to dost rozruch. Děcka mě povzbuzovala a já si říkala, že bych o to spíš stála ve 4:00 hod. a ne po 30 minutách kroužení.
Natočila jsem přes 16 km a potřebovala na velkou, tak mě ještě Jirka na pár minut vystřídal, přičemž jsem se přioblékla, neboť začalo přituhovat. Po pár km mě začalo bolet levé koleno a já věděla, že to se nerozběhá a bude se to jen zhoršovat. 11 hodin běhu začalo být příliš velké sousto. Proto jsem Jirkovi řekla, ať radši přijde v 8:00 hod. Ve 2:00 hod. jsme otočily všechny 3 štafety směr běhu. Kolenu se ulevilo a přestalo natékat. Musím přiznat, že to bylo mnohem víc motivující vydržet běhat v rámci této štafety než při běžném ultrazávodu jednotlivců. Na okruhu se pořád svižně pohybovaly dvě osoby a mě prostě přišlo blbý začít chodit. Na ultra se snadno nechám zlomit, když vidím, že Chodovská maxištafeta - žlutý trikoti ostatní chodí. Tady žádný bořič morálky nebyl. Na běžném ultrazávodě člověk pravidelně v krátkých intervalech běhá okolo občerstvovací stanice, která neustále láká k zastavení a je často záminkou k pozastavení a přechodu z běhu do chůze. Tady občerstvovačka u okruhu chyběla. Vedle dráhy jsem měla postavenou láhev s vodou, kterou jsem vždy kousek poponesla. Kvůli všemu ostatnímu jsem musela odběhnout z dráhy do chajdy a to jsem vždy několikrát zvážila. Ochladilo se natolik, že jsme vydechovali obláčky páry a já si musela nasadit ponožky na ruce, abych "nezmrzla". Tempo jsem střídala podle problémů se žaludkem, s trávením a podle hudby v mp3 přehrávači. Mezi 3.a 4. hod. ranní, kdy se kolem mě míhaly štafety rychlostí 16 km/h, jsem se po dráze dost motala z důvodu souboje s přicházejícím spánkem. Nepodlehla jsem. Před týdnem jsem totiž 2 dny po sobě kvůli práci šla spát ve 4:30 a v 5:00 hod., tak jsem si říkala, že to prostě vydržím do rozbřesku a svítání mě zachrání. V 6:00 hod. se opět změnil směr běhu a já nevěděla čemu odolávat spíš, jestli kolenu, usínání nebo celkovému vyčerpání. To už se zase začaly probouzet děcka a mě opět přišlo blbý potácetChodovská maxištafeta - růžový trikot se na okruhu, když jsem vyhlásila, že budu běhat do 9. hodin. A tak jsem emocionálně začala viset na 8. hodině. Jirka přijde a vystřídá mě. Udržovala jsem se ve střehu počítáním kol a odběhaných kilometrů. Nakonec jsem z posledních sil doběhala do 8. hodiny ranní, což bylo 10 hodin běhu a přes 80 odběhaných kilometrů. Poslední kola jsem odpočítávala jak countdown. A rozhlížela se, kde je Jirka. Než mě vystřídal, stihla jsem indiánskou chůzí zdolat ještě další 2 km. Pak jsem odpajdala z okruhu.
Následovalo zalezení do spacáku a snaha o nějaký spánek. Po probuzení a dostatečném vyležení se jsem si dala polévku a začala přemítat, jak rozbolavělé a ztuhlé nohy zase zprovozním. První pokusy vypadaly dost tristně, ale asi po 2 hodinách snahy o rozhýbání se jsem se opět postavila na dráhu a běhala vždy 1 okruh cca za 1:45 min. Směrem k blížícímu se závěru se mi dařilo pořád zrychlovat, dokonce až na 1:26 min. (nemyslím si, že bych to odpočatá zaběhla o moc lépe). Celkem jsem (alespoň podle svých hodinek) uběhla 270 okruhů, což je devadesát kilometrů. Výborný trénink. A zisk trikotu Gira (růžového :) pro ženu, která zaběhne v rámci maxištafety největší počet kol a trikotu Tour (žlutého :) pro běžce, který v průběhu závodu uběhne největší vzdálenost, byly třešničkou na tomto ultramaratónském dortu.
koyamas family

6 komentářů:

  1. Moc, moc gratuluju ke svělým výkonům :-))

    OdpovědětVymazat
  2. Super. Vy běháte, my čumíme :)

    OdpovědětVymazat
  3. tak to je hodně, hodně slušnej trénink, já bych asi ráno kolem 4 vykysal, no komu čest, tomu čest

    OdpovědětVymazat
  4. Trénink to byl slušný. Jen teď doufám, že to koleno brzy přebolí.

    OdpovědětVymazat
  5. Dášo, přeji vše nejlepší k narozeninám, doufám, že ti koupil Jirka něco hezkého. :-))

    OdpovědětVymazat
  6. to 3COP: Díky za přání. Koupil. Běžecké boty. :)

    OdpovědětVymazat