Když si tělo staví hlavu

Na přelomu roku jsem prodělal slušný zánět nosohltanu. Když mám rýmičku jsem na umření a jistě si dokážete představit, jak vypadám, když mě postihne tohle. :o)

Odběhl jsem jeden Novoročák, spíše jen proto, aby mi nechyběla čárka, a po zbytek týdne jsem se kurýroval. V dalším týdnu jsem začal běhat, ale co čert nechtěl (nebo asi spíš chtěl), hned při druhém výběhu mě začalo bolet koleno. Už jsem něco podobného párkrát měl, a tak vím, že to za pár dní přejde (někdy doslova za pár) a hlavně to nechce přeběhávat. Takže jsem opět okrájel svůj tréninkový plán a naštěstí se vše dalo rychle do kupy.

Dokonce i do Chomutova na desítku Bezručovým údolím jsem si troufl, jen jsem už věděl, že rozhodně nebude vrcholem mé zimní části sezóny. Naopak jsem se rozhodl jí pojmout jen jako rychlý trénink a abych slovu trénink dodal patřičnou váhu, vyrazil jsem se po dvou letech jeden den před Chomutovem zrušit na běžky. Naštěstí počasí bylo nádherné, stopy slušné a i mně "velkému mazacímu mágovi" vyznávajícímu pouze svatou trojici - modrý; červený; klistr, se jakýmsi zázrakem podařilo namazat, a tak jsme se s Dášou ani moc netrápili.

Dal jsem si v Chomutově několik cílů. Nepřepálit začátek, doběhnout ve zdraví a za žádnou cenu nemít na kontě čas začínající 45 a hůř. První z cílů se mi celkem podařilo splnit. Nebylo to úplně ono, ale na 1.kilometru jsem dokázal v minulých ročnících být i o více než půl minuty rychleji než v dalších kilometrech stoupání. Tentokrát byl 1.kilometr rychlejší jen asi o dvacet vteřin než nejpomalejší z kilometrů.

Na fotografiích vypadala trať docela těžce. Od prvního kilometru souvislá vrstva uježděného sněhu. Zvažoval jsem dokonce, jestli nevzít nesmeky, ale po tříkilometrovém rozklusání jsem je zavrhl. Vrstva sněhu nijak zvlášť neklouzala. Nebylo to rozhodně nic děsného, i když s některými běžci, kteří tvrdili, že je povrch nebrzdil, tak úplně souhlasit nemůžu. Nejzrádnější nástrahou přírody tak byl v posledních letech celkem nezvyklý mráz. Ale i ten v den závodu mírně polevil, a tak můžu rovnou prozradit, že i druhý z cílů se mi podařilo splnit.

Aby to nevypadalo, že jsem závod zaběhl s úžasným negative splitem, odkážu vás nejdříve na tento obrázek, na kterém má Hustey mimo jiné i graf převýšení trati. Tak a teď můžu směle sázet jednotlivé kilometry.

První byl za 4:23. Snažil jsem se hodně držet a přede mnou běželo dost lidí, které jsem rozhodně hodlal nechat v cíli za sebou.

Druhý kilometr za 4:33. Já vím, já vím. Přepálil jsem. Ne, že ne! Ale na druhou stranu, já to fakt dokážu i víc. :o)

Třetí kilák 4:38. Tady se rok co rok zlomím a spadnu oproti první kilometru nejméně o dvacet vteřin. Tentokrát to bylo trochu lepší. Běžel jsem v jakési natažená skupince. Nebylo za koho se schovat, neb jsem měl s dalšími běžci kontakt spíše optický. A všichni ti, které jsem měl na dosah, běželi nalepení za mnou.

Čtvrtý kilometr 4:41. Tempo jde pomalu a jistě dolů, ale blíží se otočka a se zlomením se k tempu 4:50 už nepočítám.

Na otočce jsem za 22:59. Takže pátý kilometr za 4:44. Tak a teď můžu začít svištět dolů.

Šestý kilometr za 4:16. Moc tedy nesvištím. Během tohohle kilometru mě "vomastil" Manfred a za mnou je slyšet dusot stáda běžců.

Sedmý kilometr 4:14. Pořád to nějak neběží. Jaký trik používají pořadatelé, že cestou tam je to vždy do kopce a zpátky se jim trať povede narovnat?

Osmý kilometr 4:18. Tentokrát mě sebere Venca Š. a já se prostě nechytám. Vždycky jsem si zakládal na tom, že umím běhat s kopce, ale dnes to rozhodně nedokazuju.

Devátý kilometr 4:09. Chvíli za mnou, a pak i přede mnou Petr Sz. Je pravda, že jsem v Chomutově u guláše tvrdil, že je mi jedno, kdo mě předbíhá, že mě vyhecuje kdokoliv. Ale na čase tohoto kilometru je vidět, že jsem si mírně plkal do kapsy. Přeci jen klubový kolega mě vyburcuje trochu víc.

Desátý kilometr 3:50. A vyburcujeme se vzájemně natolik, že se na nás nestihne dotáhnout další klubový kolega - Jirka K. Ale já mohu odpřísáhnout, že jsem o něm neměl ani potuchy. I když jsem si říkal, že zrovna tady by mě mohl konečně předběhnout. Když mě totiž naposledy porazil, tak mě pouze předešel. :o)

I třetí cíl jsem splnil. S časem 43:46 jsem po všech dobrému výkonu přitěžujících okolnostech spokojený. Zvláště, když je o 39 vteřin lepší než ten loňský.

Po Bezručáku jsem pokračoval v tvrdém tréninku a výsledek se brzy dostavil....rozbolela mě záda. Pravděpodobně se opět ozvaly Schmorlovy uzly, alespoň podle typu bolesti to tak vypadalo. Podle toho, jak moc to nechám zajít daleko, trvá odeznění nejhorší bolesti 2-5 dní. Odpískal jsem plavecký trénink (takže od Vánoc je na mém plaveckém kontě jedna obrovská naplavaná nula) a i běžky. A jen jsem doufal, že dva a půl dne bude na tu nejhorší bolest stačit.

V neděli ráno, před Lestkovským okruhem to tak skutečně vypadalo. Tuto sedmnáctikilometrovou trať jsem plánoval jako rychlý nebo řekněme tempový trénink. V den závodu jsem plán ještě narychlo přehodnotil na - prostě - trénink. Trať měla být profilově celkem snadná. Zhruba od třetího do šestého kilometru náročný kopec, a pak už jen rovinky, seběhy, prostě pohodička. Sice většina v terénu, ale kopec prý žádný. Z této informace také plynula má taktika. Na kopec vyběhnout v pohodě, moc se neunavit, klidně si běh i proložit chůzí (což jsem taky párkrát udělal), a nahoře to rozbalit. Nijak mě tedy nedeprimovali běžci, kteří by papírově měli skončit za mnou a přitom byli na kopci dříve.

Nahoře jsem dokázal opravdu výrazně zrychlit a po hranici Vojenského újezdu Hradiště jsem běžel ve dvojici s Milanem Vopatem, pustili jsme za sebe všechny, které jsme měli v dohledu, a pak začal být běh dost depresivní. Inverzní mlha nedovolila vidět dál než na 200 metrů a před námi se po výběhu ze zatáček neobjevovali žádní běžci. Ve zdraví jsme přežili avizovanou ledovku v seběhu, po které to jelo, i když jste chtěli stát. (Ještěže jsem neběžel sám, nejspíš bych jí totiž přehlíd.) Nakonec se před námi i pár běžců objevilo. Ty jsme také galantně pustili za sebe. Jenže někde před Rašovicema, na rozoraném promrzlém poli řekly moje záda dost! Ničíš nás náročnými výběhy a ještě náročnějšími seběhy a teď bys po nás chtěl tohle křivé pole? Byl jsem nucen Milana opustit směrem vzad zpomalením zhruba o deset vteřin na kilák. Ale není třeba litovat bolavých zad, oni se stejně po pár minutách ozvaly se svou tuhou skuhravou stehna, takže bych se byl stejně nucen Milana pustit.

Zas taková pohodička to nebyla.

Na cyklostezce z Rašovic už mi vadil každý kopeček. Ještě před startem jsem říkal Čeňkovi, ať se přizná...že ho znám...ať netvrdí, že po tom náročném kopci od šestého kilometru žádný kopec není. Prý: "Fakt ne. Jenom rovinka nebo seběhy." Jenže oni i sto- až dvousetmetrové kopečky po náročném, téměř pětadvacetiminutovém stoupání a se skoro sedmnácti kilometry těžkého zasněženého terénu v nohách, dají zabrat. Hlavně psychice. Tak jsem se tak ploužil po cyklostezce k cíli a říkal jsem si, jak je ta vodní nádrž Kadaňský stupeň nechutně dlouhá. Pořád jsem se otáčel za soupeři, div, že jsem si ty záda nesrovnal. Nakonec jsem to nějak doploužil v čase těsně nad 1:34 hod. No, trénink to byl, takže cíl splněn.

Záda se den ode dne lepší a já se snažím pokračovat v naplánovaném tréninku. Nicméně, třeba taková namožená (doufám, že ne natažená) šlacha pod levým kolenem po včerejší dvanáctce na ledu mi dává jasně najevo, že jaký cíl si k tomuto plánu budu moct vybrat, je zatím stále ve hvězdách.

Výsledky z Chomutova a z Kadaně.

koyama