úterý 24. března 2009

Šestihodinovka v Zetku aneb Do haly už ne

Byl to náročně strávený 1 den, snad dobrý trénink na 24 hodinovku (to se ukáže na té nejbližší), pro mě velké zklamání a potvrzení "do třetice všeho zlého", rozhodnutí, že v uzavřených prostorách "už nikdy".
Poprvé "už nikdy"
Po doběhu maratónu v solném dole a tedy v podzemních prostorách u mě převažovaly nepříjemné pocity nad těmi pozitivními. Mezi pozitivní patřily nová zkušenost s novým prostředím (důl v 600 m v podzemí), běh s přilbou a čelovkou, pěkné vyhlášení, které ač přes rozsáhlost vyhlašování kategorií po 5 letech (a to i v ženách), mělo švih, nezapomenutelné je rozhodně sfárání do dolu. Pozitivní byl také ohlas lidí okolo - bylo to neobvyklé, psalo se o tom v novinách. Těch nepříjemných bylo mnohem víc. Sucho v puse jsem pociťovala po 100 m od každé občerstvovačky, motala se mi hlava, žaludeční obtíže, k tomu běžné pocity běžce, který nenatrénoval dostatečně na náročnost stoupání a klesání. Vnímala jsem velké teplotní rozdíly. "Už nikdy" jsem řekla těsně po doběhu, když mi pořadatel dal na krk účastnickou medaili a ptal se mě na mé pocity. Trvám na tom i s odstupem času, i když jsem si dlouho myslela, že můj největší problém je v překonávání převýšení (a z toho také vyplývající malátnost). (Odkazy: 1, 2 a 3
Podruhé "už nikdy"
Letos v lednu jsem běžela maratón v podzemních garážích obchodního centra v Českých Budějovicích - s ambicemi na čas pod 4 hodiny, resp. vylepšení OR z 4:03:24 z r. 2004. Už v první půlhodině jsem poznala, že se nenadýchnu tak, jak bych potřebovala a tudíž nepoběžím tak rychle, jak bych potřebovala. K tomu se připojily žaludeční potíže, na které jsem před otěhotněním nebyla zvyklá. Dříve jsem potřebovala do sebe soustavně cpát nějaké pevné jídlo (žádné gely), pití coly mě vždy nakoplo. Teď jsem do sebe nedostala nic pevného, po napití coly se mi udělalo zle. Pak se mi dělalo zle po každém doušku vody. Sucho v puse jsem řešila neustálým otíráním obličeje houbičkou. "Už nikdy" se nebudu snažit o osobák v takovémto prostředí. Pořád jsem to nemohla pochopit, proč si ostatní běhají skvělé výkony v tomto prostředí a já nemůžu. No, protože jsem astmatik. Jsem mnohem citlivější na to, co dýchám a i jaká je vlhkost prostředí. A tak jsem přehodnotila svůj uvažovaný start na 12 hodinovce v Brně. (Odkaz)
Příprava na 6 hodinovku
Maratón na konci ledna měl být dobrým výchozím bodem. Nějaké problémy při regeneraci, výpadek v tréninku 1 týden. Pak jsem šla na bronchoprovokační test, který mi při druhém stupni ze šesti, vyprovokoval těžké astma, které jsem nerozdýchala ani po podání léků a půlhodinovém odpočinku. Výsledky ukázaly na vysokou citlivost průdušek a na jejich špatnou regeneraci v důsledku poškození způsobeném záchvaty v dětství. I když si dýchnu ze svého dýchátka a postavím se na start závodu, nestojím na stejné startovní čáře se zdravými. Obrečela jsem to. Průdušky potřebovaly čas na regeneraci. Výpadek v tréninku další týden. Práce, práce a zase práce. S blížícím se termínem závodu se mi i zvyšovala náročnost pracovního nasazení a stresu. Několik tréninků jsem zabalila na 7. km pro totální vyčerpanost a doplazila jsem se zpět domů. Byla jsem zbitá, jak kdybych naběhala nejméně 25 km. 11. března jsem měla odevzdané všechny své žádosti o dotace a šla si zaběhnout trénink na noční závod. Ve 21:30 hod. jsem se vydala na 2-hodinový běh. Myslela jsem si, že budu v tomto kolemjdoucími považována za exota. Ale nebyla jsem jediná. V nočním Sokolově jsem potkala trénující Ivanu Sekyrovou. Tak takhle ona zvládá občas své dvě tréninkové fáze denně. Doufám, že se jí návrat po operaci vydaří a na významných závodech zase potvrdí, že patří do české špičky. A doufám, že novináři o ní přestanou psát, že je dobrá "při neúčasti někoho".
Dvě noci jsem se dobře vyspala (konečně), na Pečecké desítce mi nedošly síly a zaběhla jsem jí ke své spokojenosti. Čas byl sice 2 minuty za osobákem, ale přesto je můj letošní nejlepší. Hlavně jsem měla radost z toho, že jsem neměla žádnou krizi a tempově jsem odběhla druhou půli rychleji než první. Na 5. km jsem byla za 25:57 min., v cíli pak za 51:00 min.
6 hodin INDOOR
V pátek 20.3. jsme vstávali, až když jsme se vyspali, předali jsme Matouška na hlídání a s Jirkou vyrazili směr Praha - D1 - Brno. Vyrazili jsme kolem 14:00 hod. a 5 hodin mělo bohatě stačit na cestu do Brna. Jenže na D1 byl "úklid" kamiónu a my se poctivě zařadili do 6km kolony, která podle zveřejněných informací měla být tříkilometrová :). V Brně jsme pak nevěděli, na jakém parkovišti u BVV nejlépe zaparkovat, až se nám nějak podařilo vjet přímo do areálu k Zetku. Loni jsem sledovala na internetu běžce na 48 hodin kamerovým přenosem, pípání čipů mě fascinovalo a chtěla jsem tam být. Vešli jsme do haly a najednou to byla skutečnost. Na vnitřním okruhu běželi běžci svůj 48 hodinový závod. Každý po svém. Každý svým osobitým stylem. Někdo cupitá, někdo je shrbený, někdo chodí a popobíhá, někdo šmajdá. Ale funguje to, zvládnou to. Ve startovním poli mě fascinuje Galina Eremina. Poprvé mě zaujala na MS ve 24 hodinovce v Brně v roce 2004. Samozřejmě, že hlavně tím, že je malá, podobně jako já. Tehdy jsem kolem ní běhala asi ve 22. hodině závodu, kdy jsem se já rozeběhla a ona prožívala svou krizovku, vinou které přišla o vítězství.
Po odprezentování prošel okolo pán v kvádru (což není typický oděv pro běžce) a v rukou si nesl tričko závodu a startovní číslo. To nešlo přehlédnout. Nešlo ho přehlédnout ani ve startovním poli, koneckonců i komentátor se mu věnoval, byl to p. Juránek, bývalý hejtman, že prý teď má čas na běhání.
A jaký plán si stanovit, když to bylo s tou přípravou takové všelijaké? Osobní rekord mám 56,5 km, zaběhla jsem ho hned napoprvé. Tempo na první dvě hodiny jsem si od Jirky nechala spočítat na 20 km. Z toho se dá zaběhnout dobrý výkon a když mi to moc nepůjde, neměla bych se tím zavařit.
Plán na dvě hodiny se podařilo splnit, sice jsem pak zpomalovala, ale do třetí hodiny to šlo, měla jsem přes 29 km. Jenže pak se mi tak rychle přitížilo, že jsem akorát doběhla na WC, kde jsem proseděla 10 min. (nepřeháním, běžely mi stopky). Myslela jsem, že zabalím závod, prvně v životě. Rozklepaná jsem se vrátila na trať. Nedokázala jsem přijmout ani vodu -  jeden lok jsem odkrkávala několik kol. Dělalo se mi špatně i při pohledu na to, když ostatní jedli nebo pili. Brno Spring Ultra 2009Vzpomněla jsem si na Pavlínu P., která má žaludeční problémy snad na každém delším závodě. Najednou se většina běžců ve vedlejší dráze pohybovala rychleji než já. Ale přece dokončím alespoň ten maratón. A tak jsem se tam ploužila. Maratón za 4:54 hod. (skoro takhle jsem ho zaběhla i loni při 24 hodinovce). A přestože jsem se takhle zhoršila, posunula jsem se v absolutním pořadí nahoru. To je na tom ještě někdo hůř? Není. Přeskočila jsem ty, co to po maratónu skutečně zabalili, šli do sprchy a převlékli se. Ale zbývala už jen hodina závodu, to přece odšmajdám. Vybodla jsem se na ten jeden lok vody a běhala jsem akorát s houbičkou. Nálada se mi zvedla, neboť to začalo vypadat, že bych měla stihnout 50 km. V závěrečných kolech se mi nezaktualizoval displej ukazatele, nabízející informace o tom, kolik km jsem zaběhla, a tak jsem byla trochu dezorientovaná. Byla jsem zvyklá, z hodinovky na dráze nebo z vícehodinových běhů ve Stromovce a v Kladně, že se při zaznění signálu běžci zastaví a dopočítají se jim metry na okruhu. Tady mě překvapilo, že se do výsledku počítá jen dokončený průběh přes snímací zařízení čipů. Při čase 6:00 hod. jsem totiž skončila asi 10 m před dokončením okruhu.
50 km jsem zvládla. Ale spokojená jsem nebyla, protože to je můj nejhorší výkon. Hodně lidí mi gratulovalo na místě a dokonce i v neděli e-mailem. Přijímám to s rozpaky, mám pocit, že si to za ten výkon nezasloužím. Na druhou stranu mě to nutí k zamyšlení. Přeci jen jsem se zase sebepřekonala, s problémy jsem se poprala a v závodním koridoru vydržela až do konce. A o tom ultramaratón je, ne?
Po závodě jsme se s karimatkami přestěhovali na schodiště, kde se zdálo, že je méně slyšet pípání čipů a klimatizaci. Od 4:00 do 6:00 hod. jsem jakžtakž spala. V 6:00 hodin začal mluvit komentátor do mikrofonu, takže jsem poslouchala, jak je na tom Dan Orálek a Galina Eremina. Mezi vstupy komentátora jsem se snažila ještě chvílemi usnout. Pak už to nemělo cenu a tak jsem vylezla, sbalili jsme se a šli v 8:30 hod. na vyhlášení.
Takže do třetice v uzavřených prostorách "už nikdy".  Při prvních kolech závodu jsem zjistila, že budu limitovaná tím, jak se můžu (nebo spíš nemůžu) nadechnout. Nedokázala jsem se vyrovnat se suchem. Jíst jsem nemohla, pít jsem nemohla. Takhle asi nemá smysl běhat dlouhé závody. Ze Zetka jsem odcházela s radostí, že jdu ven a s tím, že jsem nechápala ty, kteří tam stále kroužili (když je venku tak hezky), přestože jsem jim držela palce, aby dobře dokončili závod.
Ještě jsme se trochu courali po Brně, domů jsme dorazili kolem 19:30 hod. Asi jsem se nestihla při závodě vydat, nebo jsem to dobře rozchodila, protože obvyklé ztuhnutí nohou po maratónu a pak jízdě autem se nekonalo. Ze soboty na neděli jsem doma spala 10,5 hodiny a v noci vypila 1,5 l vody.
Pozitivní je na tom všem rozhodně to, že jsem se nezničila, a tak lze tenhle závod považovat za slušný trénink na 24 hodinovku, kterou bych chtěla běžet na začátku května. A už se velmi těším na Brdskou stezku, na otevřené terény v přírodě. Sálové sporty opravdu nejsou nic pro mě.
lady koyama

9 komentářů:

  1. Prvně blahopřání k tomu, že jsi doběhla. Jinak, ač jsem nikdy nic takového v hale neběžel, tak Tvůj otevřený názor zkušené halové běžkyně potvrzuje mé předsudky o marathonech jako je např. ten Budějovický. Nemluvě o zvýšeném počtu zatáček. Za sebe si raději prodloužím tréninkové období a počkám na teplejší časy - koneckonců se ve Střední Evropě dá závodit min. 7-8 měsíců venku za přijatelných podmínek. Přeji rychlé zregenerování - kalendářní jaro je už tady a to skutečné se dere úspěšně na svět a sním i další hezké závody.

    OdpovědětVymazat
  2. Také mám obavu z velkého počtu okruhů, betonu a kvality vzduchu. Nemám astma, nic indoor jsem nikdy nevyzkoušel. Tvůj přístup je lepší. Napřed zkusit, pak hodnotit. Jsi o reálnou zkušenost bohatší. Přeji příště příjemnější zážitky.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Dášo, na halu je to určitě dobrý výkon, klidně múžeš přijímat gratulace. Taky se přidávam. Ten váš závod mi velmi pomohl, bylo to pro mne skvělé oživení, právě před jeho začátkem jsem měl jedinou vážnou krizi. Když jsem Tě viděl, stejně jako Mirka, Láďu a další, hned se mne běželo líp. Dík za podporu.

    OdpovědětVymazat
  4. Jen jsem si to, kluci, musela vyzkoušet třikrát. Poprvé jsem potíže přičítala převýšení a podruhé pokusu o osobní rekord. Až teď vím, že na maraton v obýváku tedy nedojde. :)

    OdpovědětVymazat
  5. Štefane jsem ráda, že naše přítomnost alespoň trochu pomohla v tom nekonečném kroužení. Děkuji i za gratulaci. Přesto ve mně stále hlodá červík pochybností. Teoreticky by přeci hala měla být rychlejší? Žádné převýšení, žádný vítr, žádná ztráta energie při odrazu, žádné změny teploty. Na druhou stranu je fakt, že ta šestihodinovka byla v noci. A to mně se nikdy dobře neběhá.

    OdpovědětVymazat
  6. ahoj Dášo,každému vyhovuje něco jiného.Já jsem si naopak v Budějovicích po letech zase zaběhl čas pod čtyři. A naopak pokud je venku vedro a slunce, tak nemůžu dýchat (takže vím o čem mluvíš). Jednou jsem v Praze ušel posledních 6 km včetně Pařížské a šlo se mi výborně, ale při pokusu o běh mi bylo jasné, že za 100 metrů končím v sanitce.A mě zase vadí, když mě prší na křídla, to pak nemůžu lítat.Vrána Sára.

    OdpovědětVymazat
  7. Noc je určitě značný problém. Vím to z lonské dvanáctihodinovky - tam jsem jinak uběhl jenom ostudných 83,5 km.Jinak, pro mne byla velkou výhodou tohto závodu neustála přítomnost ostatních běžců, vzájemná podpora. Neumím si představit, že bych běžel takovouto vzdálenst sám. Další výhodou možnost dokonale si hlídat tempo, blízkost občerstvení, wc, ...

    OdpovědětVymazat
  8. Ahoj Evžene. I pro mě, co by astmatika, je vedro problém (I když loňský Plzeňský maraton jsem zvládla ve vedru oproti ostatním celkem dobře). Ale nějaká šance, že vedro nebude, venku je. Pod střechou se mi zatím dýchalo špatně vždy. Jak ovšem správně píšeš, každému vyhovuje něco jiného.A Sáro, když prší to mi taky docela vadí. A kdybych měla křídla, to by mi teprve vadilo. :)

    OdpovědětVymazat
  9. Štefane, nesporně má hala řadu výhod, to je bez debat. WC bylo super, to ocení jen ten, kdo zažil někdy problémy. Ve Stromovce už je taky na okruhu víc možností, ale stává se, že když člověk běží okolo, je plno. To se v zetku stát nemohlo, bylo jich tam 10, což je více než startujících žen:). Očekávala jsem nějaké problémy s nohama z tvrdého podkladu a zatáček. Nic nebylo. Včera jsem si odběhla 12 km úplně v pohodě.

    OdpovědětVymazat