Brdskou stezku jsem si zamilovala od svého prvního startu v r. 2004. Lákala mě náročnost trati, přitom se nejedná o nic nepřekonatelného. Lákala mě samozřejmě pěkná příroda na jednom okruhu, což je tak trochuobestřeno tajemstvím (oproti okruhovým závodům třeba ve Stromovce, tam jen tak něco nepřekvapí). Byl to můj druhý ultramaratón. Byl to rok mých osobních rekordů, 14 dní před padesátkou jsem si zaběhla dosud trvající OR na maratón v České Lípě. Byli jsme v Brdech tenkrát ve třech. P. Szász to také běžel, Jirka se přihlásil na pochod.
Při první účasti v Mníšku pod Brdy mě fascinovalo složení startovního pole, Čecha abys pohledal, bylo to jak na závodě v zahraničí. Běhání po lesních cestách, nahoru, dolů a zase nahoru, dolů. Velmi se mi líbilo, že i při svém pomalém tempu stále nejsem poslední a pořád okolo mě někdo běží. I když si moc nepokecám. Za 30. km už se s výběhy a seběhy šetří, takže člověk dokáže stále držet nějaké rozumné tempo a maratonská zeď se nekoná. Ovšem asi na 43. km začíná dlouhý táhlý stoupák. Tady už každý ždíme zbytky sil a běh je spíše záležitostí vůle. Start závodu je v 8:00 hod., to bývá celkem zima, prvních pět km jsem mrzla, pak se při stoupání zahřála, a za 43. km cca v 12:30 už jsem přehřátá. Na vrcholu je občerstvovačka a dál trasa pokračuje prudkým seběhem. To už ale také nelze nic časově nahnat, protože buď přijdou křeče, anebo to v nohách pěkně píchá. Průběh cílem je ale náležitě oceněn usměvavými pořadateli (i po 5 hodinách, kdy už jsou vítězové dávno vysprchovaní a naobědvaní). Květina, medaile a nějaké to ovoce.
Z vyhlášení jsem měla pocit, že snad každý něco dostane. I na mě se dostalo. Hlavně ale zase atmosféra zahraničního závodu! Závod je totiž zařazen do Europa Cupu. Když se vyhlašoval Slovinec nebo Němec, jejich tábory se přímo vyžívaly v co nejhlasitějším řevu. Když se vyhlašoval Čech, nedalo se to srovnávat. Asi nás tam bylo málo. Anebo se neumíme radovat a tu dřinu patřičně ocenit? Všechny ty ostatní národy tam halasně oslavovaly své zástupce, i když to běželi třeba za 6:30 hod. Všichni se považovali za borce, že to dokázali vůbec absolvovat a čas byl vedlejší. Domnívám se, že problém v české neúčasti je právě v tom, že si většina řekne, co tam budu dělat, když to neuběhnu v nějakém slušném čase.
Ale já už vím, že je ta skvělá atmosféra pro všechny. I pro ty pomalejší, jako jsem já.
V účasti na dalších ročnících mi zabránily objektivní skutečnosti. V roce 2005 jsem po víkendu, kdy byla Brdská stezka nastupovala na plánovanou operaci do nemocnice a tak jsem ten víkend raději běžela jen 15 km v Chomutově. V roce 2006 jsem měla 2 týdny před porodem.
Druhá moje účast byla tedy v roce 2007. V čem jsem byla odvážná? Poprvé jsem řídila auto skoro 3 hodiny na závod a po závodě zase zpět. Tak moc jsem se chtěla zúčastnit. Přijela jsem v 7:25, tedy 5 min. před ukončením prezentace. Průběh trasy stejný, atmosféra opět skvělá, opět po poledni neskutečné vedro. Na poslední pětce - při seběhu dolů - jsem vyklopila žaludek, čas na posledním pětikilometrovém úseku přes 42 minut, opravdu utrpení. Celkový čas 5:35 hod. Po doběhu mi bylo strašně zle a podlamovala se mi kolena. Neuměla jsem si představit, že si musím ještě odřídit cestu domů. Sprcha a potom dobrý oběd měly blahodárné účinky. Koupila jsem si dvoulitrovku coly a po vyhlášení jela domů. Druhý den jsme se vydali do Chomutova na 15 km. Byl to můj první takový dvojstart. V Chomutově se běží první polovina do kopce, nazpátek pak pochopitelně z kopce. První kilometry bolely hlavně šlachy, tempo jsem ale udržela pod 6 min./km. Na posledních 4 kilometrech už jsem byla rozeběhnutá a tempo bylo těsně nad 5 min./km. Čas na 15 km jsem měla 1:24 hod. Zjistila jsem, že rozběhat se dá ledacos.
Rok 2008 jsem vynechala opět z objektivních důvodů - na konci února jsem byla na operaci a musela dodržet 6 týdnů úplně bez námahy.
Letos jsem se zase velmi těšila. Tentokráte jsem však přijela radši den dopředu. V pátek. Celodenní souvislý déšť den nevěštil nic dobrého. A tak jsem spolu s ostatními běžci doufala, že se to vyprší a v sobotu na závod bude přijatelné počasí. Odprezentovala jsem se a pak se přemístila do mateřské školy, kde jsme spali ve spacáku. V naší místnosti jsme byli tři, p. Linhart, který se k němčině nehlásil, a jeden Němec. Tak trochu jsme tedy v němčině konverzovali. Hlavně nám chtěl sdělit, že vstává ráno v 5:00 hod. Vyjádřila jsem údiv, proč tak brzy, když je to kousek na start. Má holt svoje předstartovní rituály. Když už jsme byli zalezlí ve spacáku, přijela trojice dalších běžců, rozložili si spacáky ve vedlejší místnosti. V noci tedy pánové pěkně hlasitě zařezávali. Němec dodržel svůj slib o ranním vstávání. Tak jsem si libě užívala, že si můžu ještě pospávat a ještě hoďku a půl dospávala. Nebe se téměř vyčasilo. Pro jistotu jsem si oblékla na závod větrovku. Hodinu člověk v mokrém vydrží, ale co 5? Těšila jsem se na tento běh, ale nikoli jako na závod. Hodlala jsem ho běžet zadrženě, jako trénink na 24 hodinovku za 2 týdny. Tomu odpovídaly i moje mezičasy po 5 km: 31 - 35 - 35 - 29 (více z kopce) - 36 - 31 - 37 min..., nějak jsem to nelámala přes koleno. Celou tu dobu jsme se navzájem předbíhali s jedním Němcem, on mě vždy předběhl cestou dolu, já jeho, když bylo delší stoupání. Od 25. km mě už nikdo nepředběhl (a když, stihla jsem to 40. km napravit). Asi tak na 38. km si říkám, že ani nejsem nějak adekvátně vyčerpaná. Snažím se to ještě napravit, motivací je čas pod 5:30 hod. Na vrchol na 45. km vyběhnu celkem v pohodě, počkám si na občerstvovačce, až mi pán naleje colu. Mezičas říká, že kýženého času už nedosáhnu - zbývá 28 min. Měla jsem holt víc zabrat do toho stoupání. Začátek a konec trasy byl oproti předchozím ročníkům trochu upraven. Dříve se dobíhalo do kovohutí, nyní se běží do kopce podél dálnice a pak tunýlkem do areálu základní školy. Výsledný čas 5:34:10 hod.
Zlepšila jsem se sice jen o 1 minutu, ale průběh závodu a důsledky jsou velmi rozdílné. Posledních 5 km jsem tentokrát dala o 10 minut rychleji. Nemůžu také opomenout, že už patřím do kategorie veteránek a tento závod byl MČR veteránů v ultramaratónu. I když to nebyla moje motivace, výsledek mě potěšil. Tentokráte se mi zdálo, že jsme čekali na vyhlášení nějak dlouho, ale počkala jsem si. Ve své věkové kategorii jsem zvítězila. Přesně podle hesla: Kdo se odváží, zvítězí. Konkurencí totiž byl Pardubický půlmaratón a ten je přeci jen snadnější, to je holt pro ty měkoty. :) Samozřejmě nepočítám souboje o horní místa výsledkovky MČR - např. Dan Orálek. My, drsňáci, jsme zvolili tu náročnější stezičku - můžete se na nás borce podívat do výsledkovky.
Druhý den jsem opět běžela v Chomutově závod na 15 km. První tři kilometry jsem se hodně kontrolovala, musela jsem rozběhat ztuhlé achilovky. Ocas startovního pole mi zmizel z dohledu. Ale pak jsem se rozeběhla a vražedným tempem 5:25 do kopce se dotáhla na konec startovního pole a přidala na 5:20 a už nebyla poslední :) Výsledný čas pod 1:19 hod., tzn. o 5 minut lépe než posledně.
Běžecký víkend to byl prostě úplně super! Brdská stezka je můj nejoblíbenější závod. Dají se na něm zažít různé emoce. Každý se na to neodváží. Po absolvování mám pocit, že jsem něco dokázala. A to je, proč běháme ty ultra, ne?
Z vyhlášení jsem měla pocit, že snad každý něco dostane. I na mě se dostalo. Hlavně ale zase atmosféra zahraničního závodu! Závod je totiž zařazen do Europa Cupu. Když se vyhlašoval Slovinec nebo Němec, jejich tábory se přímo vyžívaly v co nejhlasitějším řevu. Když se vyhlašoval Čech, nedalo se to srovnávat. Asi nás tam bylo málo. Anebo se neumíme radovat a tu dřinu patřičně ocenit? Všechny ty ostatní národy tam halasně oslavovaly své zástupce, i když to běželi třeba za 6:30 hod. Všichni se považovali za borce, že to dokázali vůbec absolvovat a čas byl vedlejší. Domnívám se, že problém v české neúčasti je právě v tom, že si většina řekne, co tam budu dělat, když to neuběhnu v nějakém slušném čase.
Ale já už vím, že je ta skvělá atmosféra pro všechny. I pro ty pomalejší, jako jsem já.
V účasti na dalších ročnících mi zabránily objektivní skutečnosti. V roce 2005 jsem po víkendu, kdy byla Brdská stezka nastupovala na plánovanou operaci do nemocnice a tak jsem ten víkend raději běžela jen 15 km v Chomutově. V roce 2006 jsem měla 2 týdny před porodem.
Druhá moje účast byla tedy v roce 2007. V čem jsem byla odvážná? Poprvé jsem řídila auto skoro 3 hodiny na závod a po závodě zase zpět. Tak moc jsem se chtěla zúčastnit. Přijela jsem v 7:25, tedy 5 min. před ukončením prezentace. Průběh trasy stejný, atmosféra opět skvělá, opět po poledni neskutečné vedro. Na poslední pětce - při seběhu dolů - jsem vyklopila žaludek, čas na posledním pětikilometrovém úseku přes 42 minut, opravdu utrpení. Celkový čas 5:35 hod. Po doběhu mi bylo strašně zle a podlamovala se mi kolena. Neuměla jsem si představit, že si musím ještě odřídit cestu domů. Sprcha a potom dobrý oběd měly blahodárné účinky. Koupila jsem si dvoulitrovku coly a po vyhlášení jela domů. Druhý den jsme se vydali do Chomutova na 15 km. Byl to můj první takový dvojstart. V Chomutově se běží první polovina do kopce, nazpátek pak pochopitelně z kopce. První kilometry bolely hlavně šlachy, tempo jsem ale udržela pod 6 min./km. Na posledních 4 kilometrech už jsem byla rozeběhnutá a tempo bylo těsně nad 5 min./km. Čas na 15 km jsem měla 1:24 hod. Zjistila jsem, že rozběhat se dá ledacos.
Rok 2008 jsem vynechala opět z objektivních důvodů - na konci února jsem byla na operaci a musela dodržet 6 týdnů úplně bez námahy.
Letos jsem se zase velmi těšila. Tentokráte jsem však přijela radši den dopředu. V pátek. Celodenní souvislý déšť den nevěštil nic dobrého. A tak jsem spolu s ostatními běžci doufala, že se to vyprší a v sobotu na závod bude přijatelné počasí. Odprezentovala jsem se a pak se přemístila do mateřské školy, kde jsme spali ve spacáku. V naší místnosti jsme byli tři, p. Linhart, který se k němčině nehlásil, a jeden Němec. Tak trochu jsme tedy v němčině konverzovali. Hlavně nám chtěl sdělit, že vstává ráno v 5:00 hod. Vyjádřila jsem údiv, proč tak brzy, když je to kousek na start. Má holt svoje předstartovní rituály. Když už jsme byli zalezlí ve spacáku, přijela trojice dalších běžců, rozložili si spacáky ve vedlejší místnosti. V noci tedy pánové pěkně hlasitě zařezávali. Němec dodržel svůj slib o ranním vstávání. Tak jsem si libě užívala, že si můžu ještě pospávat a ještě hoďku a půl dospávala. Nebe se téměř vyčasilo. Pro jistotu jsem si oblékla na závod větrovku. Hodinu člověk v mokrém vydrží, ale co 5? Těšila jsem se na tento běh, ale nikoli jako na závod. Hodlala jsem ho běžet zadrženě, jako trénink na 24 hodinovku za 2 týdny. Tomu odpovídaly i moje mezičasy po 5 km: 31 - 35 - 35 - 29 (více z kopce) - 36 - 31 - 37 min..., nějak jsem to nelámala přes koleno. Celou tu dobu jsme se navzájem předbíhali s jedním Němcem, on mě vždy předběhl cestou dolu, já jeho, když bylo delší stoupání. Od 25. km mě už nikdo nepředběhl (a když, stihla jsem to 40. km napravit). Asi tak na 38. km si říkám, že ani nejsem nějak adekvátně vyčerpaná. Snažím se to ještě napravit, motivací je čas pod 5:30 hod. Na vrchol na 45. km vyběhnu celkem v pohodě, počkám si na občerstvovačce, až mi pán naleje colu. Mezičas říká, že kýženého času už nedosáhnu - zbývá 28 min. Měla jsem holt víc zabrat do toho stoupání. Začátek a konec trasy byl oproti předchozím ročníkům trochu upraven. Dříve se dobíhalo do kovohutí, nyní se běží do kopce podél dálnice a pak tunýlkem do areálu základní školy. Výsledný čas 5:34:10 hod.
Zlepšila jsem se sice jen o 1 minutu, ale průběh závodu a důsledky jsou velmi rozdílné. Posledních 5 km jsem tentokrát dala o 10 minut rychleji. Nemůžu také opomenout, že už patřím do kategorie veteránek a tento závod byl MČR veteránů v ultramaratónu. I když to nebyla moje motivace, výsledek mě potěšil. Tentokráte se mi zdálo, že jsme čekali na vyhlášení nějak dlouho, ale počkala jsem si. Ve své věkové kategorii jsem zvítězila. Přesně podle hesla: Kdo se odváží, zvítězí. Konkurencí totiž byl Pardubický půlmaratón a ten je přeci jen snadnější, to je holt pro ty měkoty. :) Samozřejmě nepočítám souboje o horní místa výsledkovky MČR - např. Dan Orálek. My, drsňáci, jsme zvolili tu náročnější stezičku - můžete se na nás borce podívat do výsledkovky.
Druhý den jsem opět běžela v Chomutově závod na 15 km. První tři kilometry jsem se hodně kontrolovala, musela jsem rozběhat ztuhlé achilovky. Ocas startovního pole mi zmizel z dohledu. Ale pak jsem se rozeběhla a vražedným tempem 5:25 do kopce se dotáhla na konec startovního pole a přidala na 5:20 a už nebyla poslední :) Výsledný čas pod 1:19 hod., tzn. o 5 minut lépe než posledně.
Běžecký víkend to byl prostě úplně super! Brdská stezka je můj nejoblíbenější závod. Dají se na něm zažít různé emoce. Každý se na to neodváží. Po absolvování mám pocit, že jsem něco dokázala. A to je, proč běháme ty ultra, ne?
V účasti na dalším ročníku mě můžou zastavit opět jen nějaké objektivní důvody.
lady koyama
Žádné komentáře:
Okomentovat