úterý 7. července 2009

Sokolovský desetiboj: Popáté a naposledy

Nebýt té informace v nadpisu, asi bych se letos do desetiboje nepouštěl.
Vlastně měsíc už nic nedělám, tedy když pominu to, že se snažím dát dohromady achilovky. Jenže když se dozvíte, že pátý ročník je také ročníkem posledním a máte za sebou všechny předchozí čtyři, tak vám vlastně ani nic jiného nezbývá. Prostě se přihlásíte, pokusíte se o pár dnů fyzické aktivity na rozhýbání a 3.7. v pátek stojíte na startu.
Z výše zmíněného vyplývá, že příprava byla téměř dokonalá. Achilovky se stále vzpouzejí. Poslední červnovou sobotu jsem si na Chodovské maxištafetě (při kilometru, který měl být takovým testem, na co bych mohl mít v závěrečné desetibojařské patnáctistovce) namohl třísla, která jsem ještě dorazil pondělním sedmikilometrovým fartlekem. Tak jsem se ještě vrhl v úterý na kraulové pětadvacítky - jakože kvůli rychlosti - a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat: Namohl jsem si pravé rameno. A protože nejsem levák, počítal jsem s tím, že to určitě "výrazně zkvalitní" u mne již tak slabé vrhačské disciplíny.
Na start se tedy stavím s jednoduchými cíli. Dokončit, přežít ve zdraví a pokud to půjde přelézt 2000 bodů. Vůbec netuším, co můžu očekávat hned od první disciplíny - stovky. Sice jsem v posledních týdnech vůbec neběhal, na druhou stranu jsem sprintům, rovinkám a podobným záležitostem v tréninku nikdy moc nedal. No, pod 14 to letos asi nebude.
Do vedlejší dráhy je mi nalosován jedenáctiletý soupeř Filip. Tak nějak padá taktika běžet stovku zadrženě, abych si nic neutrhnul. Je legrace, jak chlapa kousek před přechodem vyhecuje malý klučina běžící vedle. Prakticky celou stovku běžíme bok po boku. V cíli se nepídím po čase, ale když se ho o pár hodin později dovídám, jsem mile překvapen. 13,92 o pět setin lépe než loni.
Na řadě je dálka. Mohl jsem si sice vybrat ženské pořadí disciplín jako většina hobby desetibojařů, ale jednou jsem to zkusil a po prvním dnu jsem byl zmordovaný daleko více než při tradičním mužském pořadí. Zůstávám tedy s muži, až na pár výjimek rafany, kteří jedou na 5000 a více bodů (jelito s elitou :o). V prvním pokusu zkouším zariskovat, rozebíhám se (na mne) dost rychle. Před prknem však nevím, jestli mám natáhnout krok nebo zadrobit. Nakonec stíhám obojí a ještě k tomu označkovat plastelínu a proběhnout doskočiště. Neplatný pokus. Druhým pokusem tedy zajišťuju. Rozeběhnu se pěkně zvolna, rozvážně a teprve, když vidím, že mi krok vyjde, v posledních třech krocích zrychlím. Dopadám na 453 centimetrů. Z tříkrokového rozběhu je to více než slušný výkon. Teď ještě aby mi vyšel skok z plného rozběhu ve třetím pokusu a možná se i přiblížím osobáku ze sedmé třídy. :o) Bohužel, ani ve třetím pokusu mi nevyjde krok a tak si opět jen vyzkouším, jaké by to bylo, proběhnout se po pláži.
Vrh koulí. Kdysi, zdá se to už tak dávno, jsem měl ambice přehodit osm metrů. Letos jsem si přál, abych k loňskému výkonu přidal jeden centimetr, tedy aby padla sedmička. Přeci jen jsem za poslední tři měsíce na expedici při nacpávání kamiónů pár metráků krabic z porcelánem navzpíral. Hned prvním pokusem se mi mé přání plní. Rovných sedm a půl metrů. Když si beru do ruky obrovskou modrou kouli podruhé, doufám ve zlepšení, skoro každý rok tomu tak bylo. Koule letí opět za sedm metrů, nicméně pod sedm a půl. Ani napotřetí se z mé zcela nehornické tlapičky sedm a čtvrt kilové náčiní neodlepí za 7,5 metrů. Nicméně jsem spokojený, přání bylo splněno.
Jen kousek vedle koulařského sektoru je sektor výškařský. Přemístím se tam, vyzkouším si skočit 120 cm, nahlásím si základ 125 a ani moc dlouho nečekám. Brzy jsem na řadě. Od té doby, co jsem začal skákat (bojím se napsat flopem) řekněme pozadu, je i pro mě ten skok vysoký přeci jen jednodušší, byť na nízkých výškách. 125 i 130 dávám jednoznačně na první pokus. Stejně tak se mi daří i na 135. Na 140 se ale nějak zadrhnu. Nejde to a nejde. Přitom už jsem letos tuhle výšku dvakrát skočil. V tunelu, ze tří kroku, více jich tam udělat nejde. Tady venku jsem ale, než doběhnu k laťce, nejspíš unavený, a tak i třetím pokusem shazuju, byť jen lehce, patičkou.
Připisuji tedy 135 centimetrů a vydávám se vstříc závěrečnému pohodovému proběhnutí (copyright by vl001 :o) prvního dne. Ostatně, jak jsem se při čtvrtce pěkně pohodově proběhl můžete vidět na fotografii.
Sokolovský FFF desetiboj 400m
Jen chci dodat, že pokud by měl někdo zájem o vodiče na šedesát šest vteřin, nechť mi napíše. Kromě prvního ročníku, kdy jsem dal 400m za 68,4, je má vyrovnanost téměř neskutečná. Posuďte sami: 2006 - 66,1; 2007 - 66,1; 2008 - 66,07; 2009 - 66,09.
Do páté disciplíny byl tenhle desetiboj opravdu spíše na pohodu, bez výraznějších stresů. Mohl jsem tak i pokračovat. Jenže to bych já trouba doma nesměl sečíst body za své výkony a porovnat je z předchozími ročníky. Bohužel, jsem to udělal a zjistil, že za osobním rekordem zaostávám pouhých 32 bodů. Pohoda je pryč, nastupují ambice.
I přes dva kusy kararského mramoru místo stehen, přes achilovky tuhé jak žížalí nebožtíci, přes záda bolavá jak po natahování na skřipec, si nechám naložit na překážky veteránských téměř sto centimetrů a stavím se na start, přestože jsem měl v plánu k pošetření achilovek právě tuhle disciplínu vynechat. A světe div se, už na druhé překážce jdu do čela, o žádnou z nich neškobrtnu a v letošním desetiboji se už potřetí ocitám v cíli jako první. Vyhrávám již svůj třetí rozběh...zřejmě slušnej oddíl. A s body za čas 22,96 najednou už nejsem ve ztrátě za svým osobákem, ale ocitám se třiatřicet bodů v zisku. Pohodu zatlačily ambice zcela do ústraní.
S druhou disciplínou dneška -  diskem to dopadlo stejně jako s včerejší druhou disciplínou - dálkou. První pokus mimo výseč, druhý zajišťovák 19,16m a třetí opět neplatný pokus. Vzhledem k tomu, že jsem se ještě nenaučil otočku, tak slušný výkon. Sice o půl metru méně než loni, ale na svůj osobák jsem opět získal. Tentokrát osm bodů.
Tyčka byla dneska pohodová. Nevěříte? No vážně...vždyť se opět podívejte na fotku.
Sokolovský FFF desetiboj - tyčka
Zakládal jsem na 150. Zvyšovalo se vždy po dvaceti centimetrech. 170 také na první pokus. 190 sice na druhý, ale to jen proto, že jsem si laťku shodil tyčí. Také deset centimetrů nad dva metry zdoláno na první pokus. Pak přiběhla Dáša ze svého tréninku, vzala do ruky foťák a já nejspíš dostal trému. 230 cm jsem nakonec třikrát shodil, byť dvakrát jen lehce. Potřeboval bych skákat 220. Jsem přesvědčený, že ty bych dal, jenže já skákal v té "elitní" skupině, kde se po deseti číslech zvyšovalo až od dvou a půl metrů. A to mě bylo, jistě pochopíte, tak nějak u...jedno. Od tyčky se tak začal odvíjet můj neúspěch v překvapivém pokusu o osobní rekord. Ztratil jsem tu 24 bodů a vzhledem k tomu, že jsem počítal se značnou ztrátou v závěrečné patnáctistovce, rekord mi začal protékat mezi prsty.   
Ještě před patnáctistovkou byl na řadě oštěp. Evidentně nejsem ani vzdálený příbuzný Železného či Špotákové. 28,16m je nevalný výkon. Nicméně já jsem s ním spokojen. Aby ne, vždyť je to osobní rekord (byť jsem loni v rozhazování výrazně přehodil třicet metrů) a zisk oproti mému desetibojařskému osobáku dalších celých osm bodů.
Desetibojařská rovnice je jasná. Stačí jen zběžné nahlédnutí do tabulek, po kterém je zřejmé, že k překonání osobáku o jediný bod je potřeba zaběhnout patnáct nekonečně dlouhých stovek za 5:25,95. V předchozích letech bych v tom neviděl žádný problém. Letos se však můj běžecký trénink už dlouhou dobu rovná téměř nule, takže jsem spíše skeptický. Nedá mi to však a v tomto tempu závod rozebíhám. Udržet (udřít) ho se mi však daří jen první třístovku a ještě celé další kolo. Pak můj motor ztrácí na otáčkách a já jsem nucen přeřadit na nižší rychlost. Nakonec jsem v cíli za 5:37,31. Byť osobák nepadl, jsem spokojený, vždyť takové výkony jsem neočekával ani v bujných snech. Škoda jen, že mojí vlastní vinou v druhý den pozbyl desetiboj na té pohodě.
A jak jsem tedy dopadl. 2674 bodů, opět se cítím jakoby mě vláčeli koněm, zbyli mě, mučili mě...ale to jsem ostatně čekal. Stejně jako jsem čekal, že se zhorší mé achilovky (i když upřímně, není to tak strašné). Co jsem ovšem vůbec nečekal je, že mě úplně prvně a hned těžce rozbolí ganglion u kotníku levé nohy, kterého jsem "hrdým" majitelem již od loňského října. No co? K ortopedovi jsem s achilovkami objednán na 16.července, tak se mi může mrknout i na ten ganglion, ne?
Nezbývá již nic jiného než opravdu z celého srdce poděkovat organizátorům, kterých je rok od roku méně a méně, mají čím dál tím větší problémy s termínem (a nejen s ním), přesto dokáží udržet vysoko položenou laťku a k tomu i příjemnou kamarádskou (nebál bych se říct i rodinnou) atmosféru. Po pátém ročníku jsem duševně rozpolcen. Na jednu stranu je mi už teď teskno po tak skvělé dvoudenní akci jakou Sokolovské FFF desetiboje byly, na stranu druhou mě blaží, že můžu říct: Absolvoval jsem všechny ročníky téhle úžasné akce! A tenhle pocit ještě umocňuje to, že takový jsme pouze tři na světě!
Takže ještě jednou kluci a děvčata. Přestože vždy několik dní nemůžu pořádně chodit, přestože obyčejné lidské činnosti jako slazení čaje, zavazování tkaničky či oblékání kalhot bolí, jako by mě někdo špikoval, přestože se bolest stává na několik desítek hodin mou druhou chotí, přesto všechno Vám tisíceré díky!!
A ještě přehled mých desetibojařských výkonů za uplynulých pět let:
Sokolovské FFF desetiboje - srovnání
Výsledky.
Fotky.
koyama

9 komentářů:

  1. No vidíš. Máš plných pět ročníků krásného závodu. Opravdu skvělý výkon. No a příští rok tam budeš mít časové okénko tak akorát na Slovakmana:-)

    OdpovědětVymazat
  2. pekne-hrozneTycka a ploty=peklo, asi si nekdy smiknu osmiboj, sice mi pravdepodobne i namlati ostep a mozna i vrativsi se disk od site, ale porad jsou absolvovatelny discipliny. IM

    OdpovědětVymazat
  3. vl001: Dobře, dobře. Někoho z rodiny příští rok pověřím a do té Nitry ho vyšlu. :o)

    OdpovědětVymazat
  4. IM: Podle mých chabých zkušeností není oštěp tak hrozný. Nesmíš se moc snažit a ono to dopadne dobře. Tím snažením myslím samozřejmě silou. To jsem zkusil jednou (tuším ve 2.ročníku) a on mi pak skutečně namlátil.Pokud jde o ploty a tyčku: ploty se mi taky zdají děsné, ale tyčka jen hrozně vypadá. Pokud trefíš doskočiště, tak to většinou dobře dopadne. :o)

    OdpovědětVymazat
  5. Jen tiše závidím!!! Desetiboje jsem v životě absolvoval 2, ale asi tak před sto léty. No ale ještě teď si pamatuji ten pocit po doběhnutí 15stovky, ale na druhou stranu také druhý den ráno na neskutečně tuhé tělo před 110kou. Doběhnout do cíle 15ky bylo promně určitě silnější než doběhnout maraton. Mimochodem, na kolik kroků jsi běžel mezery 110ky? P.S. Ona výška překážek je nejen veteránská, ale také dorostenecká,tak to bys mohl brát také jako návrat o pár roků zpět ;-)

    OdpovědětVymazat
  6. Děsně rád bych se vrátil do dorosteneckých let. Hlavně, kdyby se mi vše hojilo, jako tenkrát. :o)A stodesítku překážek jsem běžel ze začátku na tři kroky (jen si nedokážu vybavit, jestli to byla mezera jedna nebo dvě :o), ale rychle jsem si začal připadat jako - Honzo vstávej! Kolik je hodin? Tři čapí. - a tak jsem musel přepnout na kroků pět.

    OdpovědětVymazat
  7. Ty fotky jsou super. :-D

    OdpovědětVymazat