Na zadek

Už od Nového roku se tu stále vychloubám, že na všech závodech dosahuji svých osobních traťových rekordů. Ve valné většině případů je to způsobeno tím, že si vybírám pro mne zcela nové závody. Nikoliv mou kondicí. Proto už někdy od května hledám závod, který by mi trochu srazil hřebínek, který by mě umravnil, který by mě posadil na zadek. Prostě nějaký, co jsem už někdy běžel, a to nejlépe v dobrém čase.

Pár už jsem jich takových našel, ale vždycky mi ve startu něco zabránilo. Tu drobná zdravotní indispozice, tu chybělo hlídání, tu se na poslední chvíli rozhodla běžet závod namísto mě Dáša. Vyhlídl jsem si tedy k usazení na gluteus maximus 10000 m na Velké ceně Sokolova v atletice. Ale že to bude taková rána a z takové výšky (nebo bych měl napsat spíš do takové hloubky?) jsem netušil.

Loni jsem sice nebyl v bůhvíjaké formě (už mě tou dobou trápily achilovky), přesto jsem ale dokázal zaběhnout čas 42:51. Bylo mi jasné, že tohle letos nemám nejmenší šanci dokázat. Ovšem o čas pod třičtvrtě hodiny jsem se pokusit chtěl.

A právě to jsem neměl dělat. Nevzal jsem totiž v potaz všechny okolnosti. Za prvé to, že jsem o den dřív běžel v Praze orientační běh, který jsem sice chtěl pojmout jako klusání na pohodu, ale když jsem se někde za půlkou seběhl se dvěma orienťáky, neuhlídal jsem se a razil si to za nimi hlava nehlava skrz les doslova na krev. No a za druhé, že bylo horko jako v Řecku.

Vyrazil jsem tedy za svým klubovým kolegou Petrem Sz. a za Zlatou L. tempem, které odpovídalo času někde okolo 44 minut. První pětice okruhů se pohybovala od 1:44 do 1:46 min. Ovšem už na druhém kilometru jsem začal cítit, že decimetr do osmi centimetrů prostě nenarvu. Jinak řečeno pod 45 to dnes nebude.

Výrazně jsem zpomaloval, až jsem se přes 1:52 a 1:57 dostal k časům těsně nad 2 minuty na okruh. Už v tuto dobu jsem začal uvažovat o svém prvním DNF. Bylo to neuvěřitelné trápení a přitom jsem se po dráze stěží šoural tempem 5:10/km. Jenže to jsem ještě netušil, že jsem, alespoň pokud jde o trápení, teprve na začátku.

Sušenej jako bizoní maso jsem začal zvolna ještě zvolňovat. Už jsem točil kola za 2:06. A jak mé betonové sloupky, které ještě před několika málo desítkami minut byly stehny, naznačovaly, nebylo to zvolnění poslední. Na dráze se mátožilo víc lidí, což mě ovšem v tuhle chvíli nijak neuklidňovalo. Odstoupit jsem chtěl skoro v každé zatáčce a během každé rovinky nejméně dvakrát.

Jenže taky jsem si říkal, že běžím svůj čtyřstý závod a vzdát poprvé právě při své čtyřsté sportovní akci, to mi přišlo hodně trapné. A tak jsem se trápil dál.

Brzy došlo na varování mých stehen a já se "probojoval" k okruhům za 2:13. Tedy k tempu přes 5,5 minuty na kilometr. Takhle jsem zatím dokázal vytvrdnout snad jen na maratónu. Do toho mě vždy na dvoustovce dostával Jarda P. Hlášky typu: "Pojď! Je to na hov.o, ale vydržíš to," mě nejdřív rozčilovaly, pak jsem měl chuť se smát a nakonec, právě při tempu 2:13 na okruh, se mi chtělo brečet. A ujišťuju vás, že to nebylo od radosti. :)

Tak už jsem si jen tak kroužil těch svých 5,5 na kilák a na devátém kilometru mi došlo, že když nezaberu, bude ta desítka přes padesát. A tuhle hranici jsem běžně překonával i v dobách, kdy jsem prakticky netrénoval.

Tak jo! Vyhledal jsem v nohách ještě pár nezkamenělých svalových vláken a trochu zrychlil. Předposlední okruh za 2 minuty rovné. Jenže na čas pod 50 minut bylo potřeba zrychlit ještě víc. Pomyslná naběračka nechutně skřípala, jak jsem škrabal poslední zbytky sil ze dna svých fyzických možností. Nicméně posledním okruhem za 1:43 jsem opravdu dokázal stlačit svůj čas pod 50 minut na 49:52.

Hned za cílovou čarou jsem se svalil do na troud vyprahlé trávy. Vdechoval jsem tu nechutnou směsici uschlé trávy, hlíny a mého potu a měl jsem pocit, že vzduch tady u země má minimálně padesát stupňů a že ta desítka byla mou poslední hodinkou.

Jenže člověk míní a kamarádi mění. Za pár minut jsem se zmátořil a po nějakých dvou hodinách jsem si nakydal pod nohy ještě víc. Nějak jsme ve třech vymysleli, že si dáme ještě jeden závod. Ten prostě nemohl dopadnout dobře.

Už při rozklusu byly mé betonové sloupky ještě betonovější. Pokud by mě chtěl teď někdo utopit v přehradě, ani by mi nohy do betonu zalívat nemusel. Vedro už bylo doslova k zalknutí, tartan skoro tekl, prostě ideální podmínky střihnout si první závod páté stovky. Pětistovku. Nebudu se o ní nijak zvlášť rozepisovat. Od začátku jsem se ocitl na chvostu a byl jsem rád, že jsem to vůbec doklepal do cíle, aniž bych přitom zaklepal tretrama. Nekonečných 96 sekund.

Nicméně alespoň můžu  skoro s jistotou říct, že něco tak hrozného, jako byla tahle dvojička závodů, mě už v následující stovce nečeká. Doufám. :)

Výsledky.
Fotografie.

koyama