Běchovice: Vyležená forma?

Stojím v davu nedaleko památného třináctého patníku, z oblohy se řinou proudy studené vody a chlazení dokonale doplňuje protivítr, na který se všichni běžci určitě "moc těší". Na kontě posledních dnů mám kromě nevydařeného nočního pobíhání Prahou také rozlomený a stále ještě bolavý zub, týdenní virózu, ze které jsem se sotva vyškrábal a směšný tréninkový pád na bahně, při kterém jsem si tak šikovně přilehl pravou ruku, že jsem s ní bolestí v rameni nemohl ani pohnout a ani dnes by to bez neuměle provedeného tejpu ráno před zrcadlem nešlo.

Rok co rok přemýšlím, zda a proč na Běchovice jet. Trasa, kterou se léta jen s pouhými pěti změnami běhá, je dnes hodně fádní. V okolí neuvidíte nic a při dnešním počasí ani i jindy sporadicky rozmístěné diváky. Trasa není ani lehká, takže osobáky si tu, až na čestné výjimky (viď Martino ;), nikdo neběhá. Na druhou stranu není ani nijak extrémní, aby mohla být pro běžce výzvou. Asi nejvíce sem jezdí běžci kvůli tradici, ze které tento závod víceméně žije. Přeci jen 114. ročník je něco, co se ani ve světě jen tak nevidí. Nicméně i když se organizace výrazně zlepšila od doby, kdy jsem tu byl poprvé (či podruhé), je to stále zoufale málo. A proč tu tedy vlastně jsem? Jednoduše, protože logistiku, která je při tomto závodu značným problémem, nám opět za symbolických sto korun usnadnili kamarádi z AK Sokolov vypravením mikrobusu. Protože, ač se tomu navenek snažím bránit, stejně i mě ta tradice omračuje. A hlavně jako sběratel "železného šrotu" jsem si přijel pro další odznáček do série. :)

Ten dostávám hned při prezentaci a přemýšlím, jestli je tedy vlastně nutné, abych běžel. :) Většinu času před startem trávím (a to nejen já) ukrytý v mikrobusu. V jednu chvíli se mikrobusem nese zpráva, že prý přestává pršet. Kouknu z okna a vidím, že je to pravda. Přestává pršet a začíná chcát.

Okolo půl dvanácté se jdu rozklusnout a kolem třičtvrtě jdu sbalit věci do báglu, který rukama, nohama i zády rvu spolu s dalšími běžci do nedostačujících přistavených aut. Pak už jen mrznu. Nejen do startovního výstřelu ve 12.00, ale nezahřeju se ani po celou dobu závodu.

Nevím, zda má vůbec cenu uvádět časy jednotlivých kilometrů, protože kilometrovníky byly rozhozeny hodně nahodile. Snažím se v úvodu dost krotit, vůbec netuším, jak moc mě během toho týdne pokousaly viry. Přesto musím u cedule s číslem jedna zhodnotit, že tempo 4:13 je přespříliš rychlé. Drobně zpomalím, ovšem u dvojky stopky hlásají 5:04. Jak to? Zas tak moc jsem nezpomalil. Evidentně se už umístění prvních dvou (vlastně tří - 3.km za 4:25) kilometrovníků nezdařilo.

Cesta se vlní a voda teče. Zprvu se jí alespoň trochu snažím vyhýbat, pak si však maník běžící vedle mě vybere dlouhou stružku a ledabyle skrze ní několik desítek metrů probíhá. Veškerou vodou z této stružky počastuje mě, takže další obíhání už řešit nemusím. Maratónky si vesele pomlaskávají, kapacita bot je naplněna na sto procent a zbytek vody zase bez užitku vytéká ven.

Od čtvrtého se ty kilometry tak nějak srovnají. Většinu jich dávám okolo 4:50, až ten sedmý z kopce pod Tábor mám za 4:26. Zato kilometrovník s osmičkou zdrhnul pořadatelům minimálně o 200 metrů dál. Běžím sice pomalu, ale že bych se tu ploužil tempem 6:27 (byť do Hrdlořezáku), to mi nikdo nenamluví. Osmičku nakreslenou na silnici totiž míjím v čase okolo 5:05.

Letos se šinu do toho obávaného kopečku celkem v pohodě. žádné řezání v hrdle, žádné tuhnoucí nohy. Nejspíš za to může rychlost (nebo spíš pomalost), kterou běžím. A možná i endorfiny, ze kterých jsem nejspíš úplně v rauši, protože se mi zdá, že před sebou vidím fialového ptáka. :) Naštěstí se, když doběhnu blíž, uklidňuju. Je to Evžen a Sára. V kopci zdravím i mapo, myslím, že se mě ptá, co já tady. Zas tak v pohodě, abych mohl ještě odpovědět, ale nejsem. ;) A myslím, že to je z diváků podél trati víceméně vše.

Překvapivě při mém tempu i pár lidí přeploužím. Na devátém kilometru se ujišťuju, že ta osmička byla postavená opravdu hodně špatně, devátý kilometr do kopce za 4:09 je úplně mimo mísu. Na Koněvovce, pokolikáté už, jsem, jako bych byl Běchovický začátečník, překvapený, že trasa pořád stoupá. Člověk tu nějak podvědomě očekává rovinu. Ještě pár lidí předběhnu, pohlídám si jednoho ve finiši a jsem v cíli. Po viróze vyležených 48:18 není špatných. Zvlášť, když tu vždy běhám zhruba o dvě minuty pomaleji, než na "normálních" desítkách. Vzhledem k nepovedenému Metro běhu by to tedy znamenalo zlepšení.

Prší, prší, jen se leje. Vůbec nemám chuť vyklusávat. Seberu ze země svůj bágl, vystojím frontu na tatranku a čaj a letím se převléct do mikrobusu. Tam se dovídám, že Ivana Sekyrová zvítězila. Mám z toho fakt radost. Ivča je skromná běžkyně, velký dříč a fajn člověk. Tenhle úspěch ji opravdu moc přeju, zasloužila si ho.

Jak zhodnotit ty letošní Běchovice vůbec netuším. Byly takové......takové nijaké. Nemám z nich ani radost, ani nejsem zklamaný. Prostě jsem si je odběhl a přidal další odznáček do sbírky. Nic víc, nic míň.

Výsledky.

koyama