pátek 26. srpna 2011

RUN-UP Plzeň aneb Když chce být srdce nahoře dřív než tělo

Tenhle závod jsem měl v plánu už v červnu. Dokonce jsem na něj v rámci svých možností trochu natrénoval. Například v posledním článku zmiňovaném závodu. Jenže pak byl běh přesunut na srpen. Zdálo by se, že tím mi přibyl čas na trénink. Opak byl pravdou. Spíše mi přibylo času pro to, si svou účast rozmyslet.
Nakonec jsem odolal a svou účast nevzdal. Ovšem ani jsem onen čas nevyužil k tréninku. A tím, že jsem si týden před závodem šestkrát vyběhl osm pater v našem paneláku, jsem tréninkové manko těžko mohl snížit.

Nakonec jsem toho moc nenatrénoval ani po rovině. Neustále mě trápí bolest pravé achilovky a o prázdninách k tomu přibyla ještě bolestivá levá pata. Takže víc vynechávám, než trénuju. Přesto se nehojím. Je to takový začarovaný kruh. Uvažuju o tom, že bych vynechal běžecký trénink nějakou delší dobu, jen se bojím toho, že opět přiberu. Už tak jsem neshodil ještě skoro nic z toho, co jsem nabral před rokem a půl při mé první půlroční pauze způsobené bolavými achilovkami. Ještě bych se rád zúčastnil desítky v Ústí, protože je to mé rodné město, a pak asi bude muset přijít (byť nechtěná) pauza.

Když k tomu všemu přidám informaci, že se pohybuju okolo dvaaosmdesáti kil z části i mrtvé váhy a že jsem si při sehnutí se pro batoh půl hodiny před odjezdem do Plzně hnul se zády, máte hrubou představu o tom, v jakém stavu jsem na RUN-UP dorazil.

Prudká bouře, která nás celou cestu do Plzně sledovala, nevěstila nic dobrého. Naštěstí těsně před startem dětí, přívaly deště ustaly. Tak se mohl na trať vydat i malý koyamaczech. Nejmenší děti měly za úkol proběhnout tu nejtechničtější část naší trati. Dvě zatáčky, krátké schody, seběhnout rampu pro přístup vozíčkářů další krátké schody a další dvě zatáčky do cíle. Z tohoto hlediska si Matouš vedl více než dobře. Kdyby si ale netahal pořád za kraťasy, mohlo to být ještě lepší. :)

Run-Up Matouą

Koyamaczech - trojnásobná jednička

Pak už bylo na řadě jen dlouhé čekání na můj start. Ten měl přijít v 17 hodin 26 minut a 20 sekund. U startovní čáry jsem samozřejmě stál s dost velkým předstihem, což se mi nakonec vymstilo. Zhruba v 17:25 a nějaké drobné mi totiž startér pokynul rukou.

"Už mám vyrazit?" zeptal jsem se. Dostalo se mi však jen pokrčení rameny. Tudíž vybíhám v 17:25:40. Celkem dost rozhozený. Vzhledem k tomu jakou publicitu závod má a jak se navenek tváří, jsem si start představoval jako při světovém poháru v klasickém lyžování, nikoliv hůř než na nultém ročníku vesnického přeboru.

První část venku běžím dost opatrně. Rozhodně nechci závod přepálit (čemuž se stejně nakonec nevyhnu) a musím si dát pozor na železnou část schodů, která dost klouže. Jakmile však seběhnu dvoje schody od cíle závodu nejmenších dětí a proběhnu sklepem budovy BCB, čeká mě už jen šestnáct pater nekonečného stoupání.

Prvních pár pater beru schody po třech. Tenhle způsob přehodnotím někdy okolo čtvrtého nebo pátého patra. Nejspíš bych brzy zakopl a ke zraněním achilovky a paty bych přidal ještě pochroumané holeně. Asi do osmého patra ještě běžím, pak už to je jen imitace běhu. Zády zabírat nemůžu, a tak se snažím pořádně zapojit svaly paží. Jak se přitahuju, tak levou rukou neustále smýčím zaprášené zábradlí požárního schodiště, které nejspíš bude čištěno jen jedenkrát ročně, a to právě při Run-Upu. Možná dokonce po závodě dostanou organizátoři zaplaceno za úklid. :D

Stoupám stále výš a výš. Už vůbec netuším, v kolikátém patře můžu být. Srdce v krku, v krku sucho. Suchý krk mi nejspíš  srdce svírá tak, že to nedokáže napumpovat do svalů nohou dostatek okysličené krve. Snažím se protlačit před závodníka, který startoval přede mnou. Na úzkém schodišti to není zrovna jednoduché. Obzvláště proto, že ani jeden z nás není muší či bantamová váha. Ba dokonce ani velterová. :)

Run-Up Jirka

Neoprenový pás na zpevnění zad ještě více odhalí, že nejsem zrovna muší váha :)

Čím dál (tedy spíše čím výš) tím víc jdu, než abych se pokoušel běžet. O patro výše znovu hobluju zábradlí, abych se dostal před dalšího, co jde zřejmě smrti vstříc. V tom jakoby v dáli uslyším pípnutí čipu. Zřejmě už jsem blízko cíle. Snažím se rozeběhnout, ale do krku se mi dere ještě něco jiného než srdce. Musím to polknout. Rozhodně nemám sílu na šavlový tanec. :) Ještě tedy pár pěších kroků a znovu se rozebíhám. Dvě patra a už vidím spásně otevřené dveře. Vbíhám do cíle a nohy mě nechtějí nést. Sedám si na chvíli na zem, ale nemůžu se potom zvednout.  Vypadá to, že se mi během těch šestnácti pater stala ze svalů plastelína. Nakonec vstanu, pokochám se výhledem dolů, poklepu si na čelo, do čehože jsem se to zase pustil a chystám se to sklusat dolů. Kdosi to dole doporučil :), prý je pěkně vidět do jednotlivých kanceláří. Jenže "sklusání" nám spolu s Jirkou K. trvá snad dvacet minut, přičemž nahoru jsem to běžel 2:13. Nohy prostě neposlouchají a navíc bych potřeboval minimálně půl litru Stoptussinu, abych zastavil kašel, který jsem si uhnal cestou vzhůru.

Do finále jsem se naštěstí nedostal, i když věřím tomu, že při troše kvalitního tréninku a dobrém "losu" (tedy kdybych byl puštěn ve správný čas) by finále nebylo nereálné. Ale kdo by to chtěl běžet dvakrát? :D

Na finále jsem si ovšem počkal, už třeba jen kvůli tombole, která se losovala úplně na závěr a zahrnovala jedinou cenu – horské kolo. Viděl jsem tak i organizačně zcela nepovedené vyhlášení, kdy třeba absolutní vítězka (protože seniorka) dostala horší ceny, nejen než vítězka mladší kategorie, ale i než vítězka open závodu do 10. patra. Shrnuto do jedné věty: Zajímavá zkušenost, ale organizačně se tento závod jako světový zatím jen tváří.

Výsledky.

koyama

6 komentářů:

  1. Obdiv, ze jsi do vubec toho sel! :) 16 pater, fuj :)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak hlavně, že jsi to přežil. :-) V Liberci byla organizase lepší a ceny taky lépe rozděleny. Příště :) přijeďte k nám. :)

    OdpovědětVymazat
  3. Gratuluju k přežití, schody nesnáším. Už cesta domů do druhého patra je pro mne bojem.

    OdpovědětVymazat
  4. PředbíháníJeee... dobrá náhoda. Narazil jsem na tenhle článek a koukám, že podle startovního času jsem byl já ten prostrově výraznější startující, kterého jsi předběhl. Nutno dodat, že se svými tehdy 115 kg jsem měl trochu víc mrtvé váhy, než tvých 82 :D...Nu uvidíme se v Plzni 15ho června ;)

    OdpovědětVymazat
  5. Jo ono je to letos už v půli června. Tak to nevím, jestli se dám do té toby do kupy. Momentálně se trápím s bolavým nártem. Měsíc a půl pauzy a opich nepomohl, a tak jsem trochu navýšil svou zátěž v \"přední batožině\". Zatím jen o mizivá tři kila. :)

    OdpovědětVymazat
  6. Tak koukám, že letos se start opět přesunul na srpen: http://www.run-up.cz...p?page=plzenNo uvidíme, co bude 17.srpna. Vzhledem k očekávaným událostem se může stát prakticky cokoliv...

    OdpovědětVymazat