Z rodinného šuplete: Kraslická stovka

Seriál příspěvků o mých prvních účastech pokračuje první delší akcí na kole. Před touhle "stovečkou" jsem jel pouze dvě ultrakrátké časovky do vrchu. Celý článek je popisem toho, jak si prachmizerný cyklista protrpěl jednu obyčejnou stovku s "kopečky" v Krušných horách. Takže (nejen) skuteční cyklisté bavte se! :o)

---

Před čtrnácti dny jsem se při cyklistickém tréninku v rychlosti okolo 45 km/h vysekal a silniční lišeje mi mokvaly ještě před týdnem. Včera jsem jako Dáši asistent na dvanáctihodinovce tak porůznu naběhal a nachodil kolem třiceti kilometrů, pořádně jsem se nevyspal (vstávali jsme ve 3.30 a spát jsme šli až o půlnoci). A dnes tu v devět ráno stojím na startu cykloturisticko-závodní akce Kraslická stovka, vedle sebe kolo, které není po tom pádu ještě tak docela v pořádku, stejně jako já. Stojím tu a říkám si větu, se kterou se dnes ještě jednou potkám: "Proč to děláš?"

Abych vysvětlil pojem cykloturisticko-závodní akce. Turistickou je tato akce tím, že se neměří čas a neurčuje pořadí v cíli. Závodní zase proto, že je vypsáno pět vrchařských prémií, kde se bojuje o ceny na krev a do posledního dechu. Je 9.10 a od brány Amati Kraslice (520 m n. m.) vyrážíme. Já pár desítek metrů za hlavním polem, které čítá zhruba čtyřicet lidí. Nechci se hnát někam, kam nepatřím. Jak ale zjišťuji, dělám chybu. I ty největší rafani se totiž rozhodli jet prvních 10-15 km vcelku výletní tempo. Snažím se tedy peloton dostihnout, pomalu ho stahuji, ale ne a ne se dotáhnout do skutečného kontaktu. Už jsme vystoupali na Stříbrnou a teď projíždíme Rájeckým údolím obklopeni překrásnou přírodou a docela slušným chladem zalézajícím do nejutajenějších záhybů. Předjel jsem pár odpadlíků z pelotonu, který se mi však začíná vzdalovat. Blíží se první větší stoupání - na Přebuz (940 m n. m.) a nahoře čeká první prémie. Motorové myši vpředu zařadily vyšší rychlostní stupeň a vzdalují se všem, kteří nechtějí nebo nemohou akceptovat jejich tempo. A už se zvedlo stoupání na Přebuz i pro mě. Zvedlo se tak prudce, že mě málem praštilo do čela. Ještě bych měl mít plno sil, ale snaha dotáhnout peloton mě zničila. Šinu se nahoru rychlostí okolo 8 km/h a začínám pociťovat silnou potřebu. Musím zastavit a ulevit si. Bohužel zrovna v té nejstrmější části stoupání. Nasednout a rozjet se v téhle stěně je utrpením. Nakonec se mi to daří a po dalších nekonečných minutách šplhání dojíždím na vrchol.

Na náhorní plošině jsou sice nádherné rozhledy, ale také to tu slušně fičí. To násobí už zmiňovaný chlad. Projíždím Přebuzí a klesám do Vysoké Pece. Silnice je docela rozmlácená. Musím svírat brzdové páky, aby se kolo nerozjelo přespříliš a dalo se vyhnout těm největším dírám a výmolům. Jak zjistím později, stejně jako předchozí stoupání, ani tento sjezd nebyl zdaleka tím nejhorším. Po klesání až na 675 m n. m. se trasa stáčí za levou rukou a začíná opět nekompromisně stoupat do Nových Hamrů (780 m n. m.) a přes Nové Hamry do Horní Blatné (880 m n. m.). Na náměstí v Horní Blatné se otevře výhled na nejodpornější stoupání celé stovky (ani stoupání na Klínovec se mu myslím nemůže rovnat). Výjezd až téměř na Blatenský vrch, kde musíte nastoupat během osmi set metrů více jak 120 m nadmořské výšky. Funím nahoru, vyplazený jazyk položený na předním blatníku, doslova potím krev. Neohlížím se nalevo ani napravo, pohled upřený před sebe. Jako duchové z jiného světa se přede mnou objevují nápisy psané na silnici vtipnou rukou: "Zatni zuby a táhni!" - to nemůžu, protože bych si překousl jazyk volně visící přes řídítka. "Hobluj!" - hobluju co to dá, dávám do toho veškerou sílu, ale to kolo mezi pedály co připomíná cirkulárku, se otáčí tak neochotně, že by nepřeřízlo ani špejli. "Doporučený převod 53:11." - leda tak v opačném směru. "Proč to děláš?" (Že si nevymýšlím, ukazuje foto u tohoto článku.) A je to tu. Sám nevím. Snad kvůli té medaili, co mě čeká v cíli. (Na medaile mám celkem úchylku.) Kouknu na tachometr a vidím 6,5 km/h. Motám se přes celou šířku silnice. To už je i na mě moc. Slézám a zbytek kopce vycházím pěšky. Tlačíc kolo sleduju tachometr, rychlost neklesá pod 5,5 km/h.
Odhad profilu (té části, kterou jsem se protrápil při) Kraslické "100".

Nahoře, v 1000 m n. m. si musím opět nazout pedály a otrocky je roztočit. Teď se terén vlní, neustále nahoru a dolů, až se dovlní do Božího Daru (1028 m n. m.). Tady by mělo správně přijít na řadu stoupání na Klínovec (1244 m n. m.). Na startu však byla nabídnuta možnost na Klínovec nevyjíždět. Úspěšně se této možnosti zhostím, protože na "Božák dorážím uvařenej jak' houskovej knedlík", a otáčím to rovnou směr Abertamy. Ušetřím si tak jen něco přes deset kilometrů, ale také nekonečné trápení v rychlosti nepřevyšující rychlost chůze.

Z Abertam zní zvuky dechovky, zvuky pouti. Projetí Abertam však žádnou idylkou není. Je to drsná pouť, při které se nedá sedět. Musí se do stoje a znovu mordovat už tak bolavé svaly. Přilbu už mám plnou potu a sotva popadám dech, když mi zatarasí cestu skupina deseti postarších Němců. Vzájemně se začnou upozorňovat. Jenže tak vehementně, že mi jedna z Němek (dozajista ta nejstarší) hupsne nečekaně do cesty, jakoby mi chtěla nasednout na řídítka. Musím zastavit a zbytek kopce vytlačit. Tady se prostě znovu rozjet nedá. "Entšuldigny" překážejících Němců mě fakt nezajímají. Jsem unavený, rozbolavělý a hladový. Kromě energy gelu jsem už všechno snědl. Pití už mi také pomalu dochází...

Konečně jedu dál. Dal jsem si část gelu a mířím do Perninku. Teď ještě vystoupat nad tuhle obec, a pak by mělo následovat už jen klesání. Je tu. Prudké klesání dolů do Nejdku. Šest kilometrů sjezdu s dírami, výtluky, výmoly, prasklinami a podobnými chuťovkami přes celou šíři cesty. Ruce vyklepané jako od sbíječky, za krkem a mezi lopatkami pracuje neúnavně tisíce drobných skřítků s jehlami, které mi vrážejí hluboko do svalů. Začínají mě brát křeče do dlaní. Brzdové špalky se taví o roztočené ráfky kol. Jestli jsem ještě nikdy nebyl na dně, tak teď jsem.

Když se po nekonečně dlouhém sjezdu dodrkotám do Nejdku, všechny plomby ze zubů vypadané, rozjařeně vyrážím do posledních asi pětadvaceti kilometrů. Do cíle by to mělo být víceméně po rovině nebo z kopce. Jenže mě překvapuje stoupání na Lesík. Zdrobnělé jméno tohohle brdku rozhodně neukazuje jeho skutečnou sílu. Stoupání má jen něco přes kilometr, ale strmostí se rovná výjezdům v Alpách či Dolomitech. Průměrných (určitě dost přes) 10% mě doráží. Rád bych slezl, ale bojím se, že bych se na kolo už nechtěl posadit.

Když jsem konečně nahoře, sjíždím do Jindřichovic a odtud, sotva točíc pedály, dojíždím do cíle v Šindelové. Bolest a únavu alespoň trochu zmírňuje pamětní medaile. Medaile draze zaplacená (ne na startovném, to dělá jen 20,- Kč). Zaplacená potem a téměř by se dalo říct i krví. Očití svědcí se dušují, že minimálně oči jsem po dojezdu podlité krví měl. :o) (napsáno v červnu 2005)

koyama