Triatlonová sezóna je v plném proudu. Blogy jsou plné článků o úspěšně dokončených halfironmanských premiérách či přípravách na absolvování železňáka celého. Budu se taky muset co nevidět pustit do své letošní triatlonové premiéry (i když to bude o hodně kratší premiéra). Jak ale probíhala má skutečná TT premiéra se můžete dočíst teď a tady.
Sice mám za sebou dva plavecké závody, ale přesto troufnout si přeplavat nádrž Jesenice, byť jen na šířku, když jsem ještě přede dvěma lety nedokázal uplavat vkuse více než padesát metrů, byla téměř troufalost. Zvláště pak, když po osmistech metrech plavání následovalo ještě dvaadvacet kilometrů na kole a osm kilometrů běhu.
Počasí se vydařilo. Bylo slunečno, ani vedro, ani zima. Teplota vody vcelku přijatelná. Start byl tak bleskový, že jsem ani nestihl zapnout své stopky. Naštěstí jsem se alespoň podíval, v kolik hodin jsme to vlastně odstartovali. Vyrazil jsem jako zběsilý, a když jsem se po patnácti, dvaceti metrech porozhlédl, s hrůzou jsem zjistil, že se pohybuji asi kolem sedmého místa. "Co tady blázníš magore neplavče!" proběhlo mi hlavou. Takové tempo bych rozhodně neudýchal. Raději jsem tedy zvolnil a přešel do prsou.
U bóje označující polovinu plaveckého úseku mi hodinky ukázaly čas kolem devíti minut. Samou radostí jsem se dvakrát napil, a tím dovršil pověstné motto: "Do třetice všeho dobrého." Stále jsem přecházel z prsařského stylu do kraula a zpět.
Brzo jsme obeplavali další bóji a "řítili se" k místu výlezu. Ještě mi přišel břeh být dost daleko, ale najednou se zdálo, jakoby se plavci přede mnou vynořovali z vody až po pás. Pochopil jsem, že je zde už mělko a postavil jsem se také. Mátožil jsem se z vody, ale nebyl jsem na tom zdaleka nejhůř. Dáma vedle mne se snažila běžet a dvakrát si opět ustlala v chladné peřině jesenické vody.
Vylezl jsem za 19:40 min., proběhl depo ke svému bicyklu a snažil jsem se co nejrychleji ustrojit. Ponožky, boty, tričko, bederní pás, čelenku, sluneční brýle. Zdálo se to vcelku rychlé, ale v cíli jsem zjistil, že jsem v depu strávil téměř čtyři minuty. To jsem si rovnou mohl vzít kempinkový nábyteček, rozložit si ho a nasvačit se.
Následovala cyklistická část. Hned v úvodu jsem měl neodbytný pocit, že svůj první triatlon nedokončím. Při převozu mi pravděpodobně někdo pohnul s přesmykačem a já se teď nemohl rozjet. Řetěz se mi nesmyslně šinul neustále o kolečko výš a výš a pak zase neméně nesmyslně nazpět. Ať jsem s páčkou ovládající tenhle prvek lomcoval kterýmkoliv směrem, řetěz si prostě dělal, co chtěl. Dokonce se i bezcílně protáčel, aniž by posunul kolo vpřed.
Pak, jakoby si to "pan Řetěz" rozmyslel a já mohl vyjet na trať. Pár lidiček jsem předjel a dva páry lidiček naopak předjely mě. Za chvíli měl následovat nejnebezpečnější úsek trati. Při plném silničním provozu sjezd z vedlejší silnice na silnici hlavní. A opravdu se nebezpečí objevilo. Před námi se jako stádo mamutů objevila kolona kombajnů. Naštěstí přejížděli hlavní silnici, a tak jsme se my cyklisti proháčkovali a nemuseli dávat nikomu přednost. Jenže jsme si libovali jen chvíli. Po krátké rovince následoval další sjezd a v něm jako šneci se šinoucí další tři kombajny. A navíc v protisměru traktor. Silnice úzká, nikde ani kousek místa. Zařadili jsme se za obrovské kolo kombajnu a pomalu za neustálého proudu nadávek a občerstvování se těch zkušenějších, jsme se posunovali vpřed. Zdržení asi dvouminutové, kterému se vyhnul další z triatlonistů, který přijel chvíli po nás. Pamatuji si na něj. Přesupěl jsem ho v kopci před prvním z inkriminovaných sjezdů. On slézá z kola, pronáší ho škarpou a bez skrupulí si to metelí dál. Jenže copak to každému takhle myslí, zvláště když každý sval neustále žebrá o kyslík a plíce nestíhají, jak se má pak O2 dostávat mozku. Již zařazeni jsme mohli jen žehrat, že nás tohle nenapadlo. Každý únik tady totiž hrozil rozdrcením obřími kolesy. Toho moudrého muže jsme dohnali až asi po třech kilometrech.
Závěr cyklistické části je spíše pro MTB než tu mojí galuskovou silničku. Slalomem mezi jámami a hrboly si alespoň odpočinu a rychle pak vyrážím do běžecké části. Alespoň tady jsem strávil v depu jen necelých třicet vteřin.
Na běh jsem se těšil, ale on mi ukazuje, že není o co stát. Stehna ztuhlá, jakoby mě přes ně někdo přetáhl holí. Kdybych měl tři boky, píchalo by mě ve všech. Následuje slušné stoupání, zpomaluji a bolesti postupně přecházejí. Předbíhám jednoho triatleta za druhým, a to mi dodává nových sil. Nakonec jsem jich v rozžhavených obilných lánech (mezitím slunce udělalo ze všech závodníků žhavé uhlíky) předběhl 39. Celkově jsem tenhle triatlon dokončil v čase 1:46:55 hod. na 94. místě ze 188 účastníků. Cítím se po něm relativně dobře a rozhodně mám chuť si jich příští rok zkusit více. (napsáno v srpnu 2002)
koyama
Žádné komentáře:
Okomentovat